TEXTY č. 38 (LÉTO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak ]

Z archivu

Mojmír Trávníček: Profesor Karel Langer

Mojmír Trávníček: Profesor Karel Langer

Ukázka z připravované knihy esejů, vzpomínek, portrétů a vyznání Mojmíra Trávníčka, která vyjde na přelomu roku v nakladatelství Dalibora Maliny ve Vsetíně. Ukázka – projev k výtvarné výstavě profesora Karla Langra (1903–1998) v Památníku Antonína Strnadla v Novém Hrozenkově – připomíná všestranného umělce a etnologa, profesora Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, vynikajícího znalce, dokumentaristu a interpreta Valašska.

Kdykoli přijde řeč na pana profesora Langra, kdykoliv o něm čteme nebo na něho vzpomínáme, nelze si nevšimnout leonardovsky renesanční šíře jeho ducha, neobyčejné plodnosti jeho tvůrčí aktivity, rozmanitosti a rozsáhlosti jeho životního díla: pedagog, etnograf, kreslíř a grafik, designér, ilustrátor, loutkář, autor hraček, národopisný sběratel a dokumentarista, iniciátor a organizátor všemožných kulturních podniků včetně uměleckého průmyslu, nenapodobitelný vypravěč, spisovatel a publicista, přemýšlející nejen o pdagogických, uměleckých a národopisných problémech, ale o všech dimenzích života.

Ohlížíme-li se takto a třídíme jednotlivé stránky, vrstvy a roviny osobnosti, jako by se ztrácel, čím úplněji se snažíme dostát její šíři, obsáhlosti i hloubce. Jako bychom sestavovali spíše zadání pro kompjútr, jehož výstupem je úctyhodný monument. Ale sotva kdo z nás je vybaven encyklopedickým mozkem a ne všichni jsme ochotni zabývat se teoretizováním a uměnovědnými výklady. Každý z nás však má lidské srdce.

A srdcem nejlépe poznáváme, poučil nás Jakub Deml. Nejpřesněji, nejdůkladněji poznáváme v jednom soustředěném nasvícení, které nám skrze jediný detail, a třeba i okrajový, dovolí proniknout k nitru člověka a díla: tam, kde se tají zdroj jeho tvůrčí energie.

Tento přístup jsem zvolil, když na výstavě nabízíme pohled do nejintimnějších poloh umělecké práce čestného občana Nového Hrozenkova. Jak také využít až příliš stroze ohraničené prostorové možnosti této roubené stavby, kterou měl tak rád a která je také jeho památníkem? Shromáždili jsme – tj.: nejbližší pozůstalí pana profesora umožnili shromáždit ze svých osobních fondů – ty nejkrásnější práce, jimiž zobrazil nejmilejší lokality své a naší obce, jak ji zblízka a důvěrně viděl a poznával v dlouhém běhu svého života.

V těchto obrazech nejde o řešení výtvarných problémů, nejde o objevování nebo zkoumání nových postupů a technik, nejde ani o umělecké soutěžení, o osobivou autoprojekci, nejde o nic šokujícího, ba ani znepokojivého a dráždivého. Autor tyto práce nikdy nevystavoval, tvořil je pro své osobní potěšení nebo uklidnění, z nejosobnější niterné potřeby a pro radost svých nejbližších. Jde o prostý pohled lásky na milá místa. Nejryzejším způsobem dá každý lásku najevo tím, co umí nejlépe: krejčí oděvem, muzikant písní, básník slovem, němý gestem, výtvarník obrazem.

Dovolte mi v této chvíli malou odbočku. Četl jsem nedávno, že Goethovu proslulou básničku o růžičce v pláni, kterou jsme se my staří a ještě starší učili za války v němčině nazpaměť – a bylo to asi to nejcennější, co nám němčina tehdy dala – nezhudebnil jen Schubert, jehož melodii jsme zpívali, nýbrž byla dodnes zhudebněna asi dvěstětřicetkrát, od některých skladatelů až v pěti variantách. Prostá melodie Goethových slov tím není vyčerpána a inspiruje další skladatele. – Muzikanti vědí, že ještě vícekrát bylo v historii zhudebněno andělské pozdravení Ave Maria. – Na stole mám čerstvý výtisk brožury, v níž jistý autor tiskne pětatřicet vlastních variací překladů jediné Verlainovy básně. – Všimněme si, že k těmto zaníceně opakovaným pokusům o nové uchopení a vyslovení něčeho pevně daného dochází u těch nejprůzračnějších, notoricky známých textů a jevů, v jejichž jádru působí náboj neomylně zasahující srdce. Jen prosté věci jsou plné a plnost je nevyčerpatelná.

Tyto myšlenky a analogie napadají, když se zahledíme do obrazů a kreseb profesora Langra a poznáváme na nich znova a opět věci rovněž zcela prosté: opakovaně táž stavení, tytéž kopce, svahy a stráně, kolem kterých sami denně chodíme a které patrně budou útěšným pozadím poslední životní rekapitulace, bude-li nám dopřán klidný poslední výdech a rozloučení se světem.

Rembrandt nebo náš Ludvík Kuba tak svého času namalovali v životě nespočet autoportrétů, které dohromady poskytují nenahraditelnou, závratnou výpověď o člověku. Profesor Langer byl pokorný dělník umění: nehleděl při výtvarné práci do zrcadla na sebe – stačil mu pohled z okna. Za dlouhá léta se ten pohled podivuhodně proměňoval. Mění se ostatně denně. Je jiný ve slunci léta a je jiný v dešti nebo za sněžení, je dokonce odlišný, jdou-li právě po cestě děti nebo vstupuje-li do prostoru jen a jen naše momentální opuštěnost, tesknoba a nevůle. Snad si ani nepovšimneme, že ta či ona dřevěnice na okraji se z pohledu vytratila, odešla, jako odcházejí z našeho obzoru blízcí lidé.

Tento všední život pulzuje na Langrových hrozenkovských obrázcích. Život je to, co máme rádi. Jímá nás nesmírná pohoda, srdečnost, láskyplná pozornost malířových linií a barev. Zelené bytosti, strnulé na stráni v podobě prehistorických menhirů, to je seno na ostrévkách. Huňatá baranice, nonšalantně posazená na zasněženou hlavu kopce, je les. A kouzelné bytosti, uhrančivé svou jednobarevností, jsou zauzlovaná dubiska, před kterými se mi bezděky vynořují dávno zapomenuté verše: „Ach strom, můj dóm, můj zpěv, můj nepřeložitelný idiom!“ Je jim těsno, ale ruka, která je uvěznila na papír, byla plná vnímavé solidarity.

Tyto obrazy nemají názvy, nemusely být pojmenovány. Jejich kolekce je prostě Nový Hrozenkov v srdci a očích profesora Langra. Nedopisovali jsme k nim adresy zobrazených končin a nevymýšleli dodatečné popisky, které jim nepřidělil jejich průvodce. Jsou pevně zakotveny v atmosféře Valašska. Pro zdůraznění jejich rodových vazeb je doprovázíme jen několika akordy z valašské poezie Ladislava Nezdařila, tvůrce stejně ryzího, který zemřel v roce smrti profesora Karla Langra: „Mám rád ten kraj a jeho zamyšlenosť křivú...“