TEXTY č. 38 (LÉTO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak]

PŘEKLAD

Roman Simić: Udělali jsme to, protože jsme museli

Bogdan Widera: (haiku)

Albert Kayper-Mensah

Dmitrij Kuzmin

Michail Fajnerman

Roman Simić: Udělali jsme to, protože jsme museli

Pršelo. Cesta byla křivolaká a vlhká, musel jet pomalu, aby je to nevyneslo, aby nedostali smyk.

– Je ti zima? – zeptal se.

Neodpověděla mu, tvářila se, že spí.

Zesílil topení. Stmívalo se. Podél cesty nebyly domy, ovce, nic. Zatoužil po cigaretě. Byly vzadu, v bundě, u ní, přemýšlel nějakou chvíli.

– Podej mi cigarety.

Mlčela. Aniž by přestal upírat pohled na cestu, rukou zašátral po bundě.

– Nebudeš kouřit.

Pohlédne do zpětného zrcátka na její oči. Byly zavřené.

– Proč?

Neodpoví mu.

Sledoval, jak se na cestě před nimi vynořují a mizí zpřetrhané bílé čáry.

– Co je? – zeptá se.

Bylo slyšet jen skřípot stěračů po skle.

– Udělali jsme to, protože jsme museli – řekne.

– Jen jsem tě poprosila, abys nekouřil.

Zapne rádio. Autem se rozlehne –

– Prosím tě…

– Běž do…

Zajiskří před nimi ostrá červená světla. Cesta se zpomalí. Zrychlí.

Zatímco mlčeli, přemýšlel o nich. O mlčení, o Vanji. Ona byla vždycky ta, která povídala, poznal ji na ulici před telefonní budkou, mluvila tolik, že ho napadlo –

– Vzpomínáš si… – ale nechá toho.

Teď byla mezi nimi zeď, ta ledová hradba, kterou mohl cítit, která číhala ve zpětném zrcátku, v jejích zavřených očích, tam, kam se neodvažoval podívat. Napadne ho, že jsou ve filmu a že jedou v limuzíně odděleni neprůhledným tlustým sklem, které ani jeden z nich není schopen stáhnout.

– Možná jsme měli přespat v Záhřebu, mohl jsem zavolat Joškovi…

– Vyprávěla jsem ti, co se mi včera v noci zdálo? – promluvila. – Zdálo se mi, že jsme u moře a že lovíme škeble…

– Vyprávělas mi.

– Vylovili jsme plno škeblí, šneků a všeho možného a všechno bylo skvělé jako

Jel pomaleji. Projížděli nějakým sídlištěm. Na ulici nikdo nebyl.

– Tys řekl, že je v jedné škebli perla a zkoušeli jsme ji otevřít, ale nešlo to, pak jsi ji položil na mělčinu, aby si myslela, že je na svobodě, a pak

V oknech domů podél cesty hořely svíčky, z některých visely zmoklé trojbarevné vlajky, některé z nich se téměř dotýkaly země.

– A když se otevřela, strčil jsi do ní nůž, otevřel ji a ukázal mi perlu, v ní, uvnitř, bylo to to nejhezčí, co jsem v životě viděla

– Vanjo…

– Pak jsme odešli z pláže a někoho potkali a on se nás ptal, co se stalo, a tys mu to řekl a když jsi mu chtěl ukázat perlu, nemohl jsi ji už najít, neměl jsi ji, ani v kapse, ztratila se nám po cestě

– Do prdele, přestaň už!

Zajel autem ke kraji a otočil se k ní.

– Copak jsem se tě hezky neptal…

– Ptal.

Z jejích zavřených očí –

Natáhne se k ní. Nemohl ji obejmout. Překážela mu sedadla.

– Lásko…

Zavzlykala, lehla si a zakryla si tvář rukama. Nic neslyšel. Dotkne se jejího kolena. Nechá ruku na něm.

– Vanjo…

Nevěděl, co by řekl. Díval se oknem, přes skla, která byla orosena vlhkým oranžovým světlem.

– Udělali jsme…

Připadne si hloupě. Zmlkne. Nakonec přes ni přehodí bundu, vytáhne potmě cigarety a dá si je do kapsy.

– Spi. Probudím tě, až dorazíme.

Sám sobě zazní dutě, bezmocně.

Napadne ho, jestli by neměl vylézt z auta, sednout si vedle ní a udělat něco.

– Jeď, prosím tě – řekla.

Když kolem nich projíždí nějaké auto, zatroubí a jemu dojde, že stojí na chodníku se zhasnutými světly. Nastartuje. Pocítí úlevu. Rozjede se. Nějakou chvíli se mu na volantu třásly ruce. Snaží se myslet jen na cestu, jet pozorně, ale rychleji. Podaří se mu to, uklidní se. Cítí, že nemá dost vzduchu. Stáhne okno, pak ho zavře. Ze zadního sedadla bylo slyšet jen její hluboké dýchání. Nedokázal odhadnout, jestli spí. Pomyslí na ně, na několik posledních dní. Stalo se… Leccos se stalo, nechtěl na to myslet.

– Už to skončilo.

Na výjezdu ze sídliště se přehnali kolem obchodu, v jehož osvětlené výloze stála velká prezidentova podobizna s černou páskou. Pomyslí na Franju Tuđmana a sevře se mu žaludek. Byl mrtvý, definitivně, teď. Udržovali ho na přístrojích víc než měsíc a pak… kdo ví proč, z nějakého důvodu, právě v sobotu… Stalo se. Nestačil na to ani pomyslet, na Tuđmana, jenom když… Kdyby neumřel – myslel si – v Záhřebu by byli předevčírem a teď už by seděli doma, on, Vanja… Ale umřel. Byl mrtvý, vystavili ho, lidé se na něj přicházeli podívat, město vypadalo jako blázinec, přípravy, všechno se zastavilo, nic nefungovalo, nemohli přijít, domluvit si…

– Co se stalo s ostatními, kteří v ten den zemřeli? – zeptá se. – Jak je –

Za zády zaslechne vzdech a zadrží dech. Pocítí hořkost.

– A my –

Neměli ani rodiče, ani byt…

Mysleli si, že jdeme na pohřeb – připadne mu to směšné, hnusné.

Přestalo pršet a on vypne stěrače. Už nějakou dobu projížděl hustým jehličnatým lesem. Jel stále rychleji a stále jistěji, jako kdyby jeho tělo ovládala nějaká neviditelná síla, a on se jí nevzpírá, protože ví, že všechno je zbytečné, že všechno je tak, jak má být. Napadne ho, že je chycen ve svém životě, a vyděsí se.

– Ven!

Všechno je černé! Potřeboval cigaretu.

Když po několika kilometrech uvidí na své straně cesty odpočívadlo, odbočí. Hlavou mu probíhaly nejrůznější myšlenky. Zastaví, tiše otevře dveře a vystoupí ven, bez bundy. Vanja spala. Bylo chladno, vzduch byl ostrý a nebe jasné. Nad ním se jako špendlíkové hlavičky mihotaly hvězdy. Zhluboka se nadechne, tak, že ho zabolí na plících. Vytáhne cigaretu, ale nezapálí ji. Tělo se mu třáslo. Přijde k autu a podívá se na ni. Ležela schoulená, drobná, s rukama složenýma na prsou. Obličej měla bledý, rty stisknuté, jako by ani ve snu nechtěla promluvit.

– Udělali jsme to. Protože jsme museli.

Pomyslí si

Když vcházeli, v čekárně seděla nakrátko ostříhaná těhotná dívka s kroužkem v nose a listovala novinami. Pousmála se na ně. Usmíval se i lékař, z reproduktorů se ozývala relaxační hudba, chtěli, aby se člověk cítil lépe. Ale necítil. Zatouží ji políbit, obejmout. To její mlčení. Nemohl si vzpomenout, kdy a proč se –

Podívá se na nebe. Čekal, že spadne hvězda, ale ne. Bylo jich nespočet, ale jako naschvál, ani jedna se nehýbala. Jediné, co spatřil, bylo rychlé průsvitné světlo satelitu. Zapálí si. Vzpomene si, jak se jednou v zimě vraceli ze Záhřebu domů, byla noc, sněžilo, ona ležela na zadním sedadle a on jel pomalu, aby je to nevyneslo, aby nedostali smyk, a v jednom okamžiku, někde v lese, před něj vyběhla srna, srna na cestě pokryté sněhem, vzpomene si, srna, ptal se, kdo z nich dvou je na špatném místě, kolem se třpytil les, Měsíc, vypnul motor, díval se na srnu a ona se dívala na něj, nehýbala se a on tiše, aniž by přestal upírat pohled na cestu, zavolal na Vanju, aby ji viděla, jak je krásná, jak je živá, ale Vanja spala a on si uvědomí, že ji nikdy tolik nemiloval, nikoho v celém svém životě, jako tenkrát ji, zatímco spala, že ji tolik miloval, že ji nechtěl probudit, že ji tolik miloval, že nechá srnu, aby utekla, aby jí upláchla před očima, že ji uchová někdy pro příště, pro teď, pro ten polibek, pro všechno to, co se má stát.

Z chorvatštiny přeložil Jiří Hrabal.

Bogdan Widera: (haiku)

* * *
horkem jde pohřeb
najednou přerušil žal
čísi mobilní telefon

* * *
nad světly města
ohýnek cigarety
výš než láhev hvězd

* * *
na parkovišti
u věžáku se prodral
neúnavný pýr

* * *
znavené nebe
stlačilo ploché střechy
vysokých domů

* * *
nad prázdným pláckem
vítr nese kus novin
slova vzlétají

* * *
šedý městský kal
mezi reklamou u cesty
kvetou moruše

* * *
město usnulo
cestou domů opilec
zpívá do noci

(z polštiny přeložil Libor Martinek)

 

Albert Kayper-Mensah

Kráva ke snídani

V šest hodin
mě nutíš
abych zabil krávu
na tvoji snídani
tady se mnou.

Jak velké zvíře
budeš potřebovat
na svůj oběd
ve dvanáct hodin?

Pouliční kenkey

Buď rozumný,
člověče, buď
rozumný.

V pouličním spěchu
utrhl sis kus
špinavého kenkeye, napůl
snězeného.

Teď stojíš uprostřed
procházejícího davu
a nepřestáváš se ptát.

(Kenkey – šiška ze ztuhlé kukuřičné kaše, ghanské národní jídlo)

Dmitrij Kuzmin

* * *
Mladí a překrásní,
ve stejných sandálcích,
se stejnými snubními prstýnky,
o závod luští křížovky,
ona si tu svoji podložila kabelkou
a on zas roztrhaným svazkem Victora Huga.
Musím vystupovat.
Už se nedozvím,
kdo z nich vyhrál.

Michail Fajnerman

DĚTSTVÍ

Sedmého června,
zase jet na tábor,
kolik slz,
kolik slz.

* * *
Řekl jsem,
že jsem odchoval vraní mládě,
ale ve skutečnosti umřelo.
Co může být horší
než takové trápení? – umřelo tiše,
smířeno s osudem.