TEXTY č. 38 (LÉTO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][z archivu][jen tak ]

Próza

Jakub Chrobák: Zelený kostkovaný sešit

Viktor Merta: Jogurt

Jakub Grombíř: Sběratelovo věno

Jakub Chrobák: Zelený kostkovaný sešit

I

Za táhlých francouzských večerů rozehrávaly pablesky venkovních restaurací partitury úžasu na tvářích náhodně potkávaných kolemjdoucích a my kráčeli strassbourgským stmíváním po nábřeží k noci.

Už tam seděli. Muži nosící sandály podobného typu, které se rozpadaly pravidelně ve stejnou dobu na stejných místech. Dlouhé, jednoduše sešité kalhoty z lehké látky v krémových barvách, krátké košile jemně kostkované nebo úzký proužek. Občas slamák. Pili víno z bílých lahví a každý z nich byl pohroužen do svého jednotlivého světa tvořeného malým rádiem. V nepravidelných intervalech přelaďovali stanici ne s výrazem dítěte málem vyplazujícího jazyk, ale s klidem radostného čtenáře otáčejícího list románu s jistotou, která ví, že pokračování zapsané na následující stránce stejně musí čekat na své znovustvoření. Jako dnes ale slyším rozmluvu, kterou jsme kolem nich bezostyšně vedli netušíce, že by některý z nich mohl rozumět:

„Co to poslúchajú?"

„Zprávy s Tour de France, aspoň tady ten."

„Bavilo by ťa to, tak sedět, poslúchat?"

„Já nevím, asi ne. Ne furt."

„Zeptej se ho..."

„Na co?" řekl jsem, ale v té odpovědi se už tehdy zrcadlilo nejasné tušení...

Ta myšlenka nestačila doběhnout mou hlavou celá, když se asi čtyřicetiletý muž s klidem jakési naplánovanosti zvedl. Ještě předtím nechal doznít tón Armstrongova Wonderful world (jeho dnes slavnější jmenovec právě vítězně dojel do cíle své první ze šesti Tour), pomalu se zvedl, láhev nechal dopadnout na chodník, předklonil se, položil rádio do zbytku vína stále ještě tekoucího z láhve (to všechno udělal dost pomalu na to, aby rádiu s výrazem tajemného bratrství cosi řekl) a prudce se zvedl; jako by povyskočil. Udělal to tak, že nás sice zpomalil, ale nezastavil. Když mě míjel, bylo cítit, že se každé ráno holí a pečlivě si upravuje zbytky kdysi hustých vlasů.

Trvalo pak deset let, než jsem se posadil do obecní hospody Lidový dům na Halenkově a v záhybu periferního vidění zahlédl torzo mé strassbourgské vzpomínky, jak vpisuje a zase škrtá v bloku se zelenými kostkami. Ten pohled by mi zapadl, kdybych si zároveň nevybavil stejnou zaujatost, se kterou jsem sám vpisoval do podobných bloků. Než jsem si to ale všecko uvědomil, byl pryč.

Několik nocí jsem se pak převaloval na společné posteli po dědovi a každým nervnějším pohybem dráždil ženu. Tuto noc se přidalo i táhlé vytí. Byl úplněk. Ne jako kulisa, ale jako přebytečný efekt bořící klid, který se bude ráno před obchodem rozebírat a místní si budou při mé sebenevinnější otázce ťukat na čelo, o co tým lufťákom ide.

Za této noci se mi pořád vracela představa muže, který se sebral z poklidné existence ve francouzském Strassbourgu a odjel domů, aby tu v potrhaném vaťáku nosil zelený blok a zbytkem tužky do něj zapisoval svrchovaně (nejspíš) důležitou zprávu. Úpornost, se kterou odmítal brát na vědomí okolí! Neskrývaná radost! Převalovalo se to ve mně v otázce, kde se ve vesnických chlapech deset roků před důchodem bere potřeba znamenat svůj život. (Otázka ta zdála se mi čistší než bílý, nepopsaný papír, a tak jsem k ránu usnul.)

II

„A dřevo udělá kdo?"

„Mami, včil ne," odpověděl jsem, ale stejně jsem to odložil a šel. Tuhý buk, když sa špatně trefí, to je po prdeli. Ale dnes to ide, tak, srovnat a: „Bude to dosť?" „No snáď ano." A zase mám klid. Je to jak ztupená pila v hlavě. Už to musím dokončit. Ale ne, toto je špatně; trhnutím oddělil list a pomalu s ním odcházel ke kamnům a hodil ho tam. „Dyť to bylo ono," a ruka se rychle spálila o dvířka a chtěla ten papír vytáhnout, ale byly to jen nečitelné doutnající zbytky. „Chceš, abysme vyhořeli?" zlobila se maminka a dala mně takovú něžnú po dyni. „A co to tam furt spisuješ?" chtěla otevřít můj blok. „Nech to," vykřikl jsem a hned mi to bylo protivné: „Promiň, ale to je enom moje." Odešla z pokoje.

Ztichlý, nehlučný dům se po mně plazil a obkružoval mě k nevydržení úzce. „Už byla
stará, nesmíš si to tak brat." Jenomže ono to nešlo. Věděl jsem, že to příde. Peníze si na to chystala dvacet roků, je tu papír, na kerém je všecko, ale kdo to udělá? Já ju mám oblékat? Temu starému bachratému pohřebákovi Orgoníkovém to udělat nenechám, farář má jiné starosti. „Tož poď."

A ten padesátiletý muž bral pomalu do rukou to bezvládné cosi, co už příliš krutě nesouviselo s maminkou. „Co tu blbneš? Tos měl nechat pohřebákovi, ukaž," starý hrobník zkušeným tahem nařezal šaty, pomaličku tělo oblékl a položil do hoblin rakve. „Není tých botů škoda?" ptal se, ale pak pomalu nazouval krásné dámské boty na oteklé nohy a jednu po druhé je pietně pokládal do noh rakve.

„A včil nalej." Jak jsme tak seděli a mlčeli, Halenkovem táhl všecek ten ztracený čas, který jsem probláznil nad jakýmsi pitomým sešitem... „Neco ti ukážu," řekl jsem omluvně a vytahoval ten svůj zelený blok. „Běž s tým, já to nechcu. Stejný mám u sebe, eště po tatovi. Hrob, u něho křížek a datum. Abych věděl, kam možem pochovávat. Na co by mně to bylo?" „Ale to není to," „Já vím, co to je, též chodím do hospody. Buď to spal, nebo to daj mladému Surovcovi, či jak mu je, z Dinotice. Znáte se z Francie a aj on cosi spisuje." „A jak ho najdu?" „Příde na pohřeb, jeho staříčci byli súsedi tvojí mamy."

III

Když jsem se dozvěděl, že umřela stařenka Novosadová, uvědomil jsem si, že staříčkova epocha, kterou jsem miloval ve vyprávění těch gumákových chlapů, zmizela. Bylo to jako ještě jeden táhlý pochod za rozladěnou dechovkou a smrkovou rakví. Ale ve skutečnosti byly ty pohyby moc rychlé. Stařecké šoupání nelze nahradit. Všeci chlapi byli sice oholení a střízliví, jenže ženské šly s příliš viditelnou okázalostí rozloučení. Jakýsi přidrzlý pták zpíval navíc bolestně živoucí synkopová preludia tak nahlas, že přehlušil našlapovanou pietu. „Upřímnou soustrast," řekl jsem, ale stisk ruky byl jak chcíplá ryba. Jenže vrátit to už nešlo. A pryč.

V Liďáku nebyl ještě nikdo ze smutečních hostů, nechtěl jsem sedět sám a tak jsem si přisedl k faráři, který tu po obřadu pil svoje červené. Nečekal na nikoho, podobně jako já, a tak naše mlčení bylo slazené. „Ty si Surovců?" zeptal se mě můj známý pozůstalý. Když jsem si jej prohlížel (teď už pořádně) v ničem nepřipomínal toho strassbourgského klidného chlapa s rádiem. Byl sice také hladce oholený, ovšem na hlavě měl už jen pečlivě přichlíplou přehazovačku, za ní svítila pokud možno spokojená pleš. „Poď na kalíška." Stáli jsme u pultu, objednával gořalku a neříkal nic. Jen jako by s každým dalším přibývalo v jeho očích slz, které ale netekly, i když to hrozilo každou vteřinou. „Stav sa zítra ke mně, bývám na kuželkách." „Přídu, a eště raz, je mně to líto," tentokrát jsem si dal záležet, ruku jsem stiskl poctivě a podíval se zpříma do těch očí.

Když jsem druhý den přišel, nechápavě zíral. Pak si ale vzpomněl, pozval mě dál. „Sedni," a vytáhl kalíšky. Úsporně zařízený byt prozrazoval nedávno dobojovaný zápas. Hromady knih se začínaly usazovat v hrubě, ale bytelně sestavené knihovně, ve většině bytu byl pořádek a jen z koutů ještě vykukoval nesmírný, ale zkrocený neklid. Rozvykládal se o stařence, připomněl i Strassbourg; s hrůzou jsem zjistil, že si všechno pamatuje stejně jako já. Pak znova nalil. „Tak," začal a v tom hlase byla jakási definitivnost omluvy: „Tady v tom sešitě to všecko je, ale až venku," podal, spíš po mně hodil ten zelený kostkovaný blok. Abych neměl čas jej otvírat, zvedl gořalku. Ťukli jsme si a já vyšel ven. Věděl jsem, že cosi důležitého je ztraceno, ale možnost tím získaná byla závratná.

IV

Pozdě v noci, psi už tak nevyli, jsem blok otevřel. Byl to na desítkách stran zaznamenaný boj Jury Novosada s předložkami, čárkami, spojkami; mapa nezdarů kótovaná vytrhanými listy, na jejímž konci stálo:

V mihotavé záři
porcované luny
stojí dva milenci
a nevnímají
mihotavou záři
porcované luny.

Viktor Merta: Jogurt

Ze všech lidí, co jich na náměstí bylo, si vybrala právě jeho. Zimní slunce poskakovalo z jedné kočičí hlavy na druhou a ona si vybrala šálou ošáleného a posmrkávajícího studenta. Její pohled lovce vyhledal ve stádu nejslabší kus. Zamířila k němu s namířenou propiskou.

„Můžu vás požádat…"

„No," popotáhl. Z kalhot vytáhl zmuchlaný papírový ubrousek (ruka se mu nejistě chvěla) a utřel si nos. Nebyl si jistý, jestli si nudli na nose ještě víc nerozmazal, a tak pořád šudlil tím papírovým ubrouskem, zatímco ona se ho pořád na něco ptala a on tiše odpovídal „ano" nebo „ne", „nevím", občas zavrtěl hlavou sem a tam, aby navodil dojem, že usilovně přemýšlí (jenže nepřemýšlel, ale plně se soustředil na šudlání). Pak si byl konečně celkem jist čistotou svého nosu, ale nevěděl, kam s ubrouskem a tak ho šmudlal v ruce a cítil se blbě kvůli tomu, že neví, co s ním. A pořád odpovídal. Přišly se na něj podívat další dvě dívky, asi její kamarádky. Smály se a dívaly se jí přes rameno. „Tak co?"ptaly se. Přešlapoval a šudlal. „Dobrý," odpověděla.

„Tak pojďte." Šel za ní poslušně jako psík. Trochu se snažil vtipkovat, ale ona, o krok před ním, ho asi neslyšela, anebo nechtěla reagovat. Ubrousek hodil do plechového odpadkáče. Zavedla ho do podloubí. Tam se zastavila a hledala klíče. Taky se zastavil a čekal. Zíral do země. Odemkla široká vrata a octli se v temné chodbě, rozdělené na dvě poloviny kovovou mříží. „Tak pojďte," pobídla ho, „nebojte se." Prošli chodbou, přeběhli betonový dvorek, pak šli nahoru po schodech a pak zase dolů. Otevřela prosklené dveře, na kterých byla nalepena tři červená písmena B A R. Pult, několik barových stoliček, pološero, nějaké osoby v rohu, které pozdravila a proutěná klec s dřevěným kanárkem visící ze stropu. Ale ani zde se kupodivu jejich cesta nekončila. „Pojďte," řekla mu zase. Stále byla o krok napřed. Zahnuli za roh.

„Odložte si." Sundal si bundu a šálu. Ona si taky sundala bundu a sedla si pěkně tvrovaným (trochu větším) pozadím za počítač. On si sedl naproti ní. Potřeboval se zase vysmrkat, ale měl v živé paměti potíže s papírovým ubrouskem. Posmrkával. Cítil, jak mu čelo pomalu vlhne potem. Styděl se za své posmrkávání.

A teď začala ostrá palba otázek. Chtěla vědět všechno ohledně jeho názoru na jogurty DANONE. Popravdě jí řekl, že je moc nejí, že jsou takové řídké a jejich chuť je taková mdlá. On že má raději ty Floriany nebo co to je, že ty jsou takové šťavnaté. Má rád prostě ty jogurty, do kterých, když se zapíchne lžička, tak zůstane stát. A takové DANONE rozhodně nejsou. Má rád, když může v jogurtu bagrovat, dělat v něm jámy, které se ihned nezasypou. Všechny jeho odpovědi přeměnila v písmenka á, bé, cé a ty pak zapisovala do počítače. Byla tím vyťukáváním roztomile zvážnělá. A on jí sděloval kolikrát týdně si kupuje jogurty a jestli bílé nebo ovocné. A jaký je v obchodech výběr jogurtů a jak se mu líbí obaly na jogurty. A jestli si myslí, že jsou jogurty zdravé. Na její otázky odpovídal, jak nejlépe dovedl a tak aby si nezadal se svým svědomí. A ona pečlivě, s výrazem největšího soustředění v obličeji vyťukávala do klávesnice á, bé, cé. A potom řekla: „Děkuji." Zamumlal: „Není zač," a oblékal si bundu. Zjistil, že se neošálil šálou, proto bundu zase sundal a ovázal si šálu kolem krku. Pak si zase oblékl bundu. „Tady máte za odměnu." Dostal Fidorku. Nevěděl, zda má panáčkovat nebo stačí říct jenom „děkuji". „Nashledanou." Zpátky šel už sám. Cestu znal. V baru hlavou narazil do proutěné klece a dřevěný kanárek se rozhoupal.

Byl na náměstí. Oddechl si. Vytáhl papírový ubrousek a pořádně se vysmrkal. Slunce stále přeskakovalo z jedné kočičí hlavy na druhou a on chroupal Fidorku politou hořkou čokoládou.

Jakub Grombíř: Sběratelovo věno

Pojďte dál, mladý muži, posaďte se do toho antigravitačního křesla. Já vím, ono to vlastně s křeslem nemá nic společného, ale já mu tak pořád říkám, my narození ve dvacátém století se těžko zbavujeme starých zvyků. Ale pohodlné je, to se musí uznat.

Vidím, že vám na té věci opravdu záleží, když jste přišel za mnou; lidi z vaší generace už málokdy něco vyřizují osobně. Jsem rád, že máte zájem o moji dceru zrovna vy, mladý a úspěšný člověk z kybersenzorického showbussinesu (vidíte, zase mi utekl jeden archaismus, ale co se dá dělat, starého psa novým kouskům nenaučíš – i když toho umělého samozřejmě ano). Je to od vás sympatické, že se chcete ženit i v době klonování, když se navíc dá za měsíční výplatu pořídit sexuální android s desetiletou zárukou. No, nic ve zlém, každý máme nějaké ty atavismy. Je samozřejmé, že se zajímáte o naši finanční situaci. Jak už jsem vás ujistil, nemusíte si v tomto směru dělat starosti. Vysvětlím proč.

Asi si říkáte, že moc kreditu nemám, když se místo zaměstnání věnuji svému výzkumu. Chci totiž napsat dějiny naší ekonomické reformy. Dědeček mi kdysi vyprávěl, jak to začínalo a řeknu vám, jako děcko jsem to přímo hltal, bylo to napínavější než někdejší akční filmy. Ale už pochybuji, že se konce reformy dožiju. Nejsem sice tak starý, všechny orgány mám ještě svoje, ale kdoví… Rodinu jsem ale zajistil, protože jsem v pravý čas investoval.

Možná si ze školy ještě něco pamatujete o takzvané literatuře. Však víte, doba kamenná, železná, papírová a tak dál. Nechci vás nudit detaily – já jsem absolvoval bohemistiku rok před tím, než ji zrušili, ale pro vás to je španělská vesnice. Vidíte, pořád se mi pletou ta stará přísloví, i když ze samotného Španělska toho už moc nezbývá. K věci, váš čas je drahý. Na přelomu století bylo jasné, že s knížkama je utrum. To máte jako dneska s internetem – když se mohou informace šířit přes čip přímo do nervových vláken, tak už jenom pár zoufalců ztrácí čas čuměním na monitor. Lidi přestali číst, ale z jakési setrvačnosti se pořád ještě psalo. Většinou ty věci nestály za nic a vydávaly se v nákladech pár set výtisků, které stejně zůstávaly ležet ve skladech. A právě proto jsem zavětřil (zase takový přežitek ještě z doby, kdy měli lidé ostřejší smysly) jako jeden z posledních čtenářů šanci.

Jak víte, největší problém dnešního lidstva je boj proti nudě. Od nalezení léku na AIDS je to nejsmrtelnější choroba. A jedním z řešení je takzvané sběratelství. Známky nebo mince (víte, co to původně bylo?) se nepoužívají už přes sto let, ale někteří lidé jich mají doma tisíce a jsou ochotní zaplatit cokoliv za další. A čím vzácnější, tedy v čím nižší emisi vyšla, tím je taková známka dražší. Chápete? Podobně jsem to udělal s knížkama. Vykoupil jsem všechny zásoby v knihovně, kterou zrovna rušili. V naší aglomeraci mimochodem stála v místech, kde je dnes kosmodrom.

Na světě je celá řada bláznů, kteří nevědí, co s penězi. Jeden člověk na Himálajských ostrovech vydražil knížku od tehdy nejčtenějšího českého spisovatele (jeho jméno vám ovšem nic neřekne) za stotisícinásobek původní ceny. Teď zoufale shání jistou básnickou sbírku, vydanou vlastním nákladem v padesáti exemplářích. Jejího autora budete znát, protože shodou okolností jeho vnuk předloni vyhrál mistrovství světa v raketoplánovém sprintu. Mám ji tady v hyperprostorovém sejfu a čekám, až zvýší nabídku, zatím je to okolo miliardy. Nikdo z těch sběratelů to samozřejmě nečte, je to pro ně jen způsob uložení kapitálu. Numismatici přece taky nechodili s těmi mincemi na nákup. Objevují se samozřejmě pokusy knihy falšovat, ale taková kniha prošla ve své době rukama jenom pár lidem – tiskaři, redaktoři, knihkupci – od každého máme vzorky DNA a není problém ověřit si jejich stopy na každém kusu, který se objeví na trhu. Knihy už nejsou potřeba, dneska vám, pokud máte zájem, za půlhodinku na operačním stole implantují do mozkových buněk celé dílo Dostojevského. Ale dá se na nich, jako na každé starožitnosti, ohromně vydělat. Z toho vidíte, že sňatku s mojí dcerou nic nebrání. A to mi pořád všichni říkali, že knížky mě neuživí. Abychom z toho vyvodili nějaké poučení, jak tomu bylo dřív zvykem: nepohrdejte žádným povoláním, protože nevíte, z čeho nakonec zbohatnete.