TEXTY č. 38 (LÉTO 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak ]

Rozhovor

Milan Orálek: Spříznění volbou (Rozhovor s Geoffreyem Chewem)

Milan Orálek: Spříznění volbou
(Rozhovor s Geoffreyem Chewem)

Potkali jsme se loni v létě na Vsetíně, během Valašského krpálu. Na anglický pozdrav odpověděl už postarší muž v tlustých brýlých česky a zcela bez akcentu. Profesor Geoffrey Chew z katedry muzikologie na Royal Holloway, University of London, v Jižní Africe narozený, v Londýně, Cambridgi a Manchesteru vystudovavší, hovoří totiž perfektně česky. A nejen to.

První otázka je nasnadě. Jak se přihodí, že se člověk narozený v Jihoafrické republice začne zajímat o tak exotickou zemi jako je Česko(-slovensko), o českou literaturu a hudbu a dokonce se kvůli tomu naučí česky?

Znáš titul Wahlverwandtschaften (Spříznění volbou)? Když vyrůstáš v zemi, kde jsou všechny zprávy ze sovětského bloku zcela potlačené, v zemi, která byla také dost totalitní, je zjišťovat něco o Československu trochu jako zkoumat odvrácenou stranu měsíce. Ovšem měsíce, na kterém se dá najít pár známých věcí… Takže ačkoli si to spříznění pro sebe zvolíš, je to přesto spříznění. (So although you choose the affinities for yourself, they are affinities just the same.)

A taky jsem měl učitele, kteří byli s Československem nějak spojeni: hudebního knihovníka Charlese Cudwortha v Cambridgi, který se zajímal o českou hudbu 18. století a byl tehdy patrně zamilovaný do jedné dámy v Českém hudebním fondu, Karla Brušáka (Nezvalova vrstevníka, který po válce učil v Anglii češtinu) a Hanse Redlicha, svého rakouského PhD školitele, který např. v roce 1927 napsal kritiku na německou premiéru Lišky Bystroušky… zkrátka dřívejší generaci lidí, kteří se o takové věci zajímali.

Jak vzpomínáš na svůj roční studijní pobyt v Československu na počátku 60. let?

Ze sociálního hlediska byla pro mě návštěva Československa jako bych se ocitl na odvrácené straně měsíce… pro návštěvníka ze Západu to byl naprostý kulturní šok. Cokoli jsi potřeboval, to sis musel vzít s sebou, protože jsi nemohl počítat s tím, že si to budeš moci koupit. Ale jinak – fantastické. Mohl jsem si lacino koupit nahrávky drahé hudby, např. kompletní edici Bacha – vydaného současně v západním a východním Německu – za východoněmecké ceny, které byly neuvěřitelně nízké; nebo maďarskou edici Bartóka a samozřejmě česká vydání Janáčka či Dvořáka. A antikvariáty byly v ČR vždycky báječné, i když teď se to možná zhoršuje… Bylo mi líto, když jsem viděl, jak se některé z těch dobrých antikvariátů, (např. v Kaprově ulici na Starém městě pražském) zavírají a mění v turistické butiky, stejné jako v kterémkoli jiném evropském velkoměstě.

A pamatuji se, že jsem tehdy mluvil se staršími lidmi, kteří zažili první republiku a pak protektorát a kteří po válce čekali, že s nastolením komunismu přijde zlepšení. Vyprávěli mi o svém rozčarování, když začalo období stalinismu a všechny „neoficiální" kontakty mezi Čechy a Západem byly přerušeny, a podle všeho se jim po tom zdálo dobré vidět v zemi v 60. letech i takového naivního a hloupého mladého zápaďáka.

Co přesně učíš? Kolik toho tví studenti vědí o České republice a do jaké míry jsou pro ně informace o české hudbě, které jim předáváš, nové?

Učím dějiny a teorii hudby – a to zahrnuje i kurzy o české hudbě 20. století, hudbě na kroměřížském dvoře v 17. století, o Janáčkovi atd. Studenti už předtím asi slyšeli nějakého Janáčka, Smetanu, Dvořáka, Martinů, ale pochybuji, že by o české hudbě věděli něco víc. Je ale pravděpodobné, že už navštívili Českou republiku (samozřejmě hlavně Prahu) jako turisté. A kromě toho každý rok na naší katedře studuje několik Čechů v rámci studijní výměny.

Vím, že máš velmi rád Janáčka. Dokážeš vysvětlit odkud pramení jeho popularita v zahraničí? Vidíš nějaký markantní rozdíl mezi způsobem, jakým jsou jeho opery inscenovány a hrány v cizině a tím, jak se to dělá u nás?

Janáček nebyl v cizině populární vždy. V Anglii se první provedení (20. a 30. léta) uskutečnila díky zápalu několika jednotlivců, zvláště Sira Henryho Wooda, který uváděl mnoho současné hudby na Promenádních koncertech, tehdy dokonce Janáčka a Vítězslava Nováka. Potom jedna ztřeštěná Angličanka, Rosa Newmarchová, napsala slavnou knihu o české hudbě a uspořádala v Anglii koncerty – ve 20. letech také pozvala do Anglie Janáčka. Podobní lidé byli i ve Francii, jako třeba Daniel Muller, který napsal o Janáčkovi knihu. Ale běžní návštěvníci koncertů, stejně pitomí v Anglii jako kdekoli jinde, považovali jeho hudbu za dost těžkou; vzpomínám si, že se mi za studií zdála jeho Mše glagolská opravdu neobvyklá. Dnes, po Mackerrasových provedeních, jsou tu skoro všechny Janáčkovy opery součástí mezinárodního repertoáru, jsou k dispozicí na CD atd., a není těžké na Janáčka přilákat obecenstvo. (Zda je stejně snadné naplnit kvůli němu koncertní síně v Brně, to je jiná otázka a odpověď na ni neznám.)

Loni v prosinci Ti vyšla v Tvaru poměrně rozsáhlá kritika nové knihy Milana Kundery Můj Janáček. Mohl bys pro ty, kdo tvůj text nečetli, shrnout své názory na tuto publikaci?

Kunderova nová kniha je ve skutečnosti spojením tří zcela samostatných textů. Prvním z nich je kapitola z jeho francouzsky psané knihy Les testaments trahis, druhým je úvod k Lišce Bystroušce, který Kundera napsal pro pařížskou operu, a třetí text je přepisem rozhovoru pořízeného nedávno s Českým rozhlasem. Všechny však mají v podstatě stejné téma: nebezpečí, hrozící kterémukoli umělci, kterémukoli géniovi, že ho jeho příliš nadšení stoupenci „budou milovat až k smrti" – že zredukují jeho dílo na sentimentální kýč. Zrazené testamenty nabízejí mnoho příkladů z literatury i z hudby. Tak např. Kafkovi zle posloužil jeho epigonský stoupenec Max Brod: podle Kundery proměnil Kafku v sádrového svatého. Příklady, které Kundera uvádí pro Janáčka, jsou většinou ty starší: tak např. Janáček byl příliš zdivadelněn (a tím pádem proměněn v kýč) reorchestrací Její pastorkyně Karlem Kovařovicem. Moje recenze se snažila přispět k určité vyváženosti, za prvé užitím novějších příkladů reinterpretace Janáčkových děl a za druhé uvedením dvou či tří případů, kdy podle mého názoru reinterpretace Janáčkovi prospěla místo uškodila. (Jedním takovým je např. anglický překlad Zápisníku zmizelého Ozefa Kaldy, pořízený irským básníkem Seamusem Heaneyem, který je myslím půvabnou a citlivou verzí dost problematického textu a který Janáčkovu hudbu opravdu posiluje.)

Jak se Ti jeví úroveň současných českých operních inscenací? Je opravdu tak mizerná, jak se někdy říká?

Problém s operou kdekoli spočívá v tom, že si na sebe nikdy nemůže vydělat a stojí přitom, má-li se udělat dobře, obrovské peníze. Je to endemický problém a existuje od okamžiku, kdy byla opera v 17. století vynalezena. Pro ČR je opravdu velká potíž v tom, že špičkový zpěváci a orchestrální hudebníci mohou v zahraničí dostat větší plat. Z toho plyne, že se musejí dělat kompromisy a nákladné inscenace nejsou možné. Myslím, že je skvělé, že někteří vrcholní zahraniční režiséři a dirigenti zůstávají věrní ČR a poskytují jí své služby „pretty much free". Vzpoměl bych Vojáka a tanečnici Bohuslava Martinů (operu, která nikdy nebude uvedena mimo ČR) v režii Davida Pountneyho, na Mackerrasovo dirigování českých oper nebo „for that matter" na Christophera Hogwooda, který dirigoval starou hudbu na kurzech ve Valticích. České republice se nějak daří cizince okouzlit… A lokální inscenace nejsou v žádném případě „mizerné", ačkoli snad mají tendenci být poněkud konzervativní.

Myslíš si, že opera je mrtvý žánr? Sdílíš názor Petra Hapky, že skládat dnes opery je jako jezdit na starých velocipedech?

Ne, nesouhlasím. Myslím, že krize opery nastala ve 30. letech a teď jsme se posunuli do další éry. (Tehdy vznikla otázka, jak operu zdnešnit, a odpovědí byly takové věci jako zachycení moderního života - scény na nádražích, hotelích, rozvodové scény místo milostných apod. Myslím, že je trošku anachronické dělat si s tímhle vším pořád starosti.) Ovšem, člověk by neměl nutně očekávat, že moderní opery budou jako Verdi, Puccini nebo i Janáček. Snad by české publikum mělo vidět některé z nejzajímavějších současných oper: Le grand macabre Gyorgy Ligetiho, Three Sisters Petera Eotvose (radikální přepis Čechova), či „for that matter" snad i něco od Phillipa Glasse nebo The Cave Steva Reicha, s videoefekty, předtočeným materiálem, atd.

Ale někdo může tvrdit (mí přátelé na katedře muzikologie v Brně to tvrdí), že místo, které měla opera v české společnosti v 19. století, převzal dnes muzikál. Je jistě pravda, že politické implikace opery jsou dnes slabší, než bývaly. A spojíme-li si to s náklady na operu, pak možná není až tak překvapivé, že lidé nechtějí, aby byla opera dotována.

Nechci ovšem útočit na Petra Hapku, jehož chytré a kultivované písničky jsou mnohem lepší než některé z jejich protějšků v Anglii. Kdybych byl skladatelem oper, snažil bych se ho přimět ke spolupráci…

Posloucháš také „neklasickou" českou hudbu?

Ano, snažím se, jak jen to jde. Miluji Hanu Hegerovou (vzpomínám si, že během několika měsíců, kdy jsem učil v Německu, jsem ustavičně poslouchal jedno její CD) a z folkové muziky mám obzvlášť rád Jarmilu Šulákovou.

Sleduješ současnou českou poezii a prózu? Koho z ní rád čteš?

Ano, nejčerstvější informace se dovídám v semináři české (a také slovenské) literatury, který v Londýně pořádá každý čtvrtek Robert Pynsent. Koho bych tu měl zmínit? No, samozřejmě alespoň Jáchyma Topola a Miloše Urbana…

Jak vypadají Pynsentovy semináře?

Tyto semináře probíhají už léta. Každý týden jedna skupina předloží referát o nějakém románu, básnické sbírce atd., a pak se hodinu nebo dvě diskutuje. Výběr četby se rok od roku mění, ale obvykle se jde o něco z moderní české a slovenské literatury (moderní znamená publikovaný téhož roku – výběr je dost aktuální). Někdy přijedou čeští autoři, někdy lidé z ambasády. Mimochodem, je zábavné, kdo v Londýně českou literaturu studuje – lidé z Itálie, Španělska, Dánska, Francie, Bulharska… a také z České a Slovenské republiky.

Má poslední otázka se nemůže netýkat Vsetína, kde jsme se loni v létě seznámili a kde také vycházejí Texty. Prý se ti město líbilo natolik, že jsi kvůli tomu dokonce zmeškal konferenci muzikologů v Praze…

Je to skvělé místo. Osobité město, a s půvabným okolím… Ano, je pravda, že jsem se na tu muzikologickou konferenci v Praze nedostal, „but there will always be more of those".

Děkuji za rozhovor