TEXTY č. 26 (LÉTO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[dopis][recenze][comics]

RECENZE

Andrea Lněničková: Hozená rukavice G. G. Iggerse

Jakub Grombíř: Slovenský způsob

Pavel Kotrla: Jen několik krátkých povídek

Andrea Lněničková: Hozená rukavice G. G. Iggerse

Dílo dějepisného teoretika německého původu Georga G. Iggerse působícího řadu let na buffalské univerzitě je v českém prostředí téměř neznámé. Jedním z důvodů bude zřejmě až příliš zjevná nechuť většiny historiků a historiček zabývat se průběžně teoretickými otázkami svého oboru a vyrovnávat se s proměnami historických přístupů v jimi žité době a chápat je jako přirozenou součást svého badatelského vývoje.

Zájem o teoretizování v oblasti současné historiografie zůstává na periferii zájmu. Poněkud lépe je na tom zpracování historiografie starší, které dominuje monumentální monografie Františka Kutnara a Jaroslava Marka a řada jejich dílčích studií, stále se však jedná spíše o výjimečné vybočení nemající své následovníky. Iggersova práce Dějepisectví ve 20. století. S podtitulem Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě vydaná u nás letos v překladu Pavla Koláře nemá tedy v našem prostředí obdoby a pod tímto úhlem pohledu lze nazvat počin Nakladatelství Lidové noviny za bezesporu průkopnický. Původně tato útlá knížečka vyšla v angličtině v roce 1997 a autor ji začínal na počátku 90. let psát s úmyslem navázat na svou dřívější práci New Directions in European Historiography z roku 1975, ale jak sám přiznává „od vydání této knihy se představy o dějinách a dějepisectví znovu hluboce proměnily“ (s. 11), takže vzniklo něco úplně nového a velice současného. Iggers se snaží o reflexi všech podstatných proudů ve světovém dějepisectví, ovšem tato představa je zcela přirozeně omezena autorovými jazykovými znalostmi, přesto však celkové pojetí a záběr budí velikou úctu. Z nepatrných narážek lze také soudit, že v době vydání této knihy ve Velké Británii už Iggers evidentně přemýšlel o jiném koncepčním rozvržení tématu, ve kterém hodlal věnovat mnohem více prostoru mimoevropské historiografii. Lze jenom doufat, že pokud taková práce skutečně vznikne, pronikne k nám mnohem rychleji právě díky recenzované knize.

Georg G. Iggers (* 1926) více jak polovinu století, které se stalo předmětem jeho hlubokého zájmu, aktivně badatelsky prožil, což může být v jistém ohledu cenné, ale také i zavádějící. Iggers tuto zkušenost dokázal obdivuhodně využít. Knihu koncipoval do tří částí podle proudů zlomově do dějepisectví zasáhnuvších. Sleduje nejprve zvědečtění historie v 19. století, což lze považovat za vstup do nejdůležitějšího tématického celku tvořícího zbytek práce: nástup, expanzi a proměny sociálních a hospodářských dějin po druhé světové válce a jejich postmoderní kritiku. Na velice malém prostoru dokázal ve srozumitelné zkratce popsat a zhodnotit změny v nahlížení historiků nejen nadějiny samotné, ale i na způsob jejich zpracování. Tyto partie umožňují českému čtenáři uvědomit si hloubku současného zaostávání způsobeného mj. duchovním odříznutím od nesocialistického světa po roce 1948, a proto tím spíše ocení pokusy českých historiků zejména ze 60. a 80 let vymanit se z této izolace.

Velmi průkazně Iggers dokázal vzájemné propojení soudobého vnímání světa s používanými historickými metodami, jejich vzájemnou provázanost. Ukazuje, že bez filosofické reflexe současného bytování člověka ve světě není myslitelná ani žádná relevantní historická metoda: nedokázala by totiž být práva svému materiálu. Současnost je pro historika životně důležitá, nesmírně inspirativní a dodávající nové a nové impulsy pro další způsoby nahlížení do dějin. Za zdroj popudu označuje proměnlivost života společnosti otevírajícího nové možnosti náhledu na věc, ale také podněty z jiných oborů: ty mj. vedly také k uvědomění si neexistence jenom jedněch dějin. K tomu došlo v okamžiku, kdy se přestaly dějiny západních civilizací ztotožňovat se světovou historií, jejichž nejtypičtějším projeven bylo uchopení tématu jako dějin permanentního vývoje: od primitivních počátků po moderní způsob života.

Iggers se prezentuje také jako zastánce osvícenství a odmítá jeho všeobecné zavržení, které ve svém celku považuje za neopodstatněné. Vyčleňuje si z tohoto směru dvě stále aktuální složky: osvícenský humanismus a osvícenskou snahu emancipovat lidstvo.

Po důkladném přezkoumání a rozboru hybných historiografických proudů ve 20. století formuluje jako východisko a zároveň i odpověď postmodernistům závěr, jehož platnost prověří budoucnost. Je jím „široký historický přístup, který bude brát v úvahu jak kulturní, tak institucionální aspekty“ (s. 25).

Vydání tohoto díla může fungovat jako výzva, ale i pokárání české historické obci, která dosud neučinila ani přípravné kroky k tomu, aby byla schopná podnětně odpovědět na autory Iggersova formátu.

Georg G. Iggers: Dějepisectví ve 20. století. Od vědecké objektivity k postmoderní výzvě. Nakladatelství Lidové noviny (knižnice Dějin a současnosti), Praha 2002. Překlad Pavel Kolář, náklad neuveden, cena 159,- Kč.

Jakub Grombíř: Slovenský způsob

Vysokoškolské prostředí je pro literáty velmi inspirativní, často nabízí množství bizarních postav a situací, které by se v okolním světě sotva mohly vyskytnout. Přidáme-li k tomu skutečnost, že akademická půda představuje pro spisovatele dosti příhodný způsob obživy, jakož i napětí mezi rigiditou systému a množstvím nonkonformních individualit, které se v něm pohybují, není divu, že zejména v anglosaském světě je „univerzitní román“ velmi rozšířeným žánrem, který si vysloužil živý zájem čtenářů i odborníků. Proč by nemohlo něco podobného vzniknout i ve středoevropských podmínkách, kde nedostatečné financování škol, množství totalitních reliktů i jistý kafkovsko-kocourkovský genius loci nabízí množství pikantních situací? Na Slovensku už tedy tuto rukavici zvedli.

Kniha Olivera Bakoše Katedra paupológie je pamfletem, odhalujícím zákulisí jedné fiktivní katedry. Samotná paupologie – věda o chudých – je svérázně transformovaným marxismem a dokazuje, že neexistuje na světě prakticky nic, co by se při troše dobré vůle nemohlo stát objektem „vědeckého“ studia. Jednotlivé kapitoly tvoří profily pedagožek (paupologie je věda silně feminizovaná, což je pro autorovo stanovisko k ní klíčové), často nesou kulturně parafrázující tituly: Kronika vopred ohlásenej výpovede, Svet ako vôla a poprava... Dějovou osu tvoří líčení mocenských bojů na katedře a závěrečné svržení dosavadní vedoucí katedry. Bakoš je místy skutečně vtipný (např. když líčí výjezd katedry do Vídně – navazování mezinárodních kontaktů je příkazem doby, navzdory tomu, že úroveň jazykových znalostí často dělá z podobných akcí spíše frašku), ale je to vtipnost jaksi samoúčelná, jejímž jediným cílem je vylíčit paupoložky jako monstra, neobdařená jediný zlidšťujícím rysem. Členky katedry jsou primitivní (studenti jiných kateder je považují za uklízečky), oportunistické, chamtivé, cynické, líné, despotické intrikánky atd. Jejich zásadou č.1 je: „Vysoká škola si predsa nežiada priamo genialitu: docentka na vysokej škole nie je predsa dajaký Pasteur, aby ju besný pes hrýzol.“ Mnohé dokumentuje ilustrace na přebalu (tvůrce výtvarného pojetí knihy se skrývá pod pseudonymem Shooty a také jeho obrázky prozrazují nepochybnou formální zručnost, ulpívající však u povrchní karikatury), reprodukovaná i na záložce uvnitř knihy – obě mají tentýž nechutný odstín, evokující obálky Harlequinu, Večerů pod lampou a podobného čtiva, zřejmě jediného, které kdy paupoložky přečetly. Jednoduchý, ale šarmantní detail, potvrzující, že Koloman Kertész Bagala si na vydávaných knihách skutečně dává záležet.

Současná slovenská próza, reprezentovaná jmény jako Tomáš Horváth, Viliam Klimáček, Dušan Taragel a další, přináší ambiciózní, svěží a erudovaná díla, převyšující tvorbu českou, dosti bezradnou a provinciálně uspokojenou každým jakžtakž gramotným autorem. Bakošova kniha ovšem představuje „druhou ligu“tohoto proudu, opakuje a rozmělňuje známé postupy. Sám autor v závěru zmiňuje inspiraci knihou Univerzita autorské dvojice Emanuel Erdélyi a Marek Vadas – a určitá odvozenost je hlavním problémem jeho knihy. Bonmoty a slovní hříčky se zde chrlí v takovém tempu, že je to až únavné, většinou navíc nepřesahují úroveň záměny mezi Harmonií jako stavem duše a stejnojmenným rekreačním areálem. Občas autor sklouzne k banalitě a vulgárnosti, když líčí terénní výzkumy, při nichž studentky (jaké to překvapení) končí v postelích příslušných činitelů. Snaha o zábavnost výše uvedeného ražení a zároveň silné intelektuální ambice se srážejí v celé knize způsobem, který vzbuzuje přinejmenším rozpaky nad tím, má-li to Bakoš opravdu zapotřebí.

Z Bakošovy knihy je cítit silné osobní zaujetí: zřejmě mu některé reálně existující „paupoložky“ pořádně pohnuly žlučí. Co se však skrývá za narážkami a přezdívkami (malebná nomen omen jako doc. Ondoláková, prof. Nulová či prof. Puklá), to si může nezasvěcený čtenář jen domýšlet. Zbývá mu vědomí, že dočetl vtipnou a zručně napsanou knihu, z níž si ovšem týden po přečtení sotva bude něco pamatovat.

Oliver Bakoš: Katedra paupológie. Levice, LCA 2001.

Pavel Kotrla: Jen několik krátkých povídek

Mám rád olomoucké nakladatelství Periplum, protože z jeho dosud nerozsáhlého edičního plánu mne dosud nezklamala žádná kniha. Příjemným překvapením byl například svazek studií Oldřicha Králíka. V nedávné době pak Periplum vydalo dva svazky překladových povídek. O Haličských povídkách Andrzeje Stasiuka bylo již napsáno dost. O novějším, neméně zajímavém, souboru Proměny kůží slovinského autora Andreje Blatnika, v překladu Martiny a Pavla Šaradínových, zatím méně. Což je zcela jistě škoda, neboť i ony si zaslouží, aby jim byla věnována pozornost.

Šestnáct povídek nestejné délky nemá společného jmenovatele a jsou poměrně rozdílné. Setkáte se zde jak s jednostránkovými prozaickými miniaturami, tak i s povídkou poměrně rozsáhlou. Spojeny jsou snad jenom jakýmsi všudypřítomným civilismem. Není jistě náhodou, že v rozhovoru otištěném v Literárních novinách se Blatnik zmínil, že k jeho oblíbeným autorům patří Španěl Javier Marías. Od něj máme do češtiny přeloženu, bohužel, pouze jedinou knihu, román Vzpomínej na mě zítra při bitvě. Ale i tak si lze povšimnout, že například muži stojí u obou autorů poněkud stranou a spíše než iniciátory dějů jsou jim přisouzeny role pozorovatelů.

Blatnik patří k nejpřekládanějším současným slovinským autorům. Zcela jistě zásluhou. Jeho povídky jsou zastoupeny v několika antologiích a jednu z nejznámějších, Den, kdy zemřel Tito, naleznete i na internetových stránkách PENklubu. Realita Blatnikových povídek je poznamenána humorem, spíše černým, i absurditou, jak je tomu například v nejdelším textu sbírky Škrábance na zádech. Přestože někdy při jejich čtení lehce mrazí v zádech, jedná se o příběhy, které mohou potkat kohokoli z nás. Všechny vychází z každodenní zkušenosti a vlastně na nich není ani nic podivného. Jenom je něco řečeno s tak otevřenýma očima, až to zarazí. I přes svou nesourodost se jedná o vynikající knihu. Doufejme, že v budoucnu budeme mít příležitost seznámit se i s dalšími Blatnikovými prozaickými texty, popřípadě s jeho tvorbou esejistickou.

Andrej Blatnik: Proměny kůží (Periplum: Olomouc 2002)