TEXTY č. 26 (LÉTO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[dopis][recenze][comics]

PŘEKLAD

Vesna Krmpotić

Lana Derkač

Zsuzsa Rakovszky: Ve stínu hada

VESNA KRMPOTIĆ: Neznámý jazyk

Za úsvitu se jakýsi poutník dopotácel ke dveřím hostince, kde nocležníci právě chystali velbloudy na cestu přes poušť. Padl na práh a zašeptal:

„Probuďte mě…“

Donesli ho dovnitř a uložili. Nikdo toho člověka neznal. Vypadal jako úplný cizinec. Obrátili mu kapsy, našli cizí mince. Pod jazykem měl však zlaťák, což nevěděli.

Když poutník přišel k sobě, promluvil nějakým neznámým jazykem. Možná to byla dávno zapomenutá aramejština. Nebo maithilština. Ale on tím jazykem mluvil tak krásně, že se všichni zastavovali a poslouchali ho, a cítili přitom, že se říká něco důležitého a za-níceného – něco, kvůli čemu květiny skvostněji rostou a prameny se probíjejí ze suché skály, aby ho slyšely. Jazyk povlával, jeho melodie byla vlnitá, chvíli zádumčivá, chvíli plná života, chvíli probouzela, chvíli uspávala. Kvůli němu lodě na dalekých mořích rychleji pluly a ovoce předčasně nasazovalo ke zralosti.

Rozneslo se, že je v hostinci na okraji pouště cizinec, který léčí, rozradostňuje srdce kouzlem zvuku. Hostinský mu postoupil pokoj, aniž by se ho ptal, odkud je a kam půjde. Živil ho a oblékal. Čistil mu boty. Cizinec se nikdy nenaučil ani slovo z jazyka hostinského. Jeho ústa i jazyk naprosto nebyly takového ustrojení, aby mohly vydat hledaný hlas.

Mnozí ho přicházeli poslouchat. Bylo jich stále víc a víc. A on mluvil, jako by zpíval. Občas procítěně, občas zářivě, občas svátostně fialově. Jako by zpíval jen pro ně, ale bylo přitom známo, že mu nejlépe rozuměla poušť.

To, co říkal, byla poezie.

Ale nikdo se nenaučil jazyku, tomu jazyku, kterým byla promlouvána. Aby ji snad přeložil do jazyka posluchačů. Tak poezie zůstala tajemstvím.

Ale vlastně, ona byla ten jazyk. Nebylo co překládat.

Kapitolu z kratší prózy „Slunečnice měsíce. Průvodce pro náměsíčníky“, která byla publikována v souboru Kvintet solo, vybrali a přeložili Branka Čačković a Jiří Hrabal.

Lana Derkač

DÉŠŤ

Zkoušíš déšť
Za neskutečného souzvuku
odbíjím se s ním o beton
a žiji ve fikci
Poslouchám Lorelaj a žárlivě přemýšlím
jak češeš její zlaté vlasy
A déšť pečlivě občerstvuje svého tvůrce
Kapky jsou jeho hlavním činitelem
Zamhouříš je a usneš

Tehdy přilétají andělé
Trhají déšť
a nechávají si padat kapky
do dlaní jako jablka

Láska nemluví mateřským jazykem

Jsem horolezec který nesnáší
když ticho je sebejistý alpinista
na vysokých skalách
tvého mlčení

Soutěžím s tichem
kdo první a kdo poslední
dotkne se nejvyššího bodu
na němž láska ztrácí chvění
učí se dýchat jako novorozeně
a nemluví mateřským jazykem
ač přesídlena roste v symbolech
a přece v úplňku měsíce
nalézá svou domovinost

Jsem horolezec který nepřipouští
abys byl tábořištěm ticha
Proto tě volám
ale neslyším
Vše co slyším je ozvěna
– od dnešního jitra jsi protěží

Šepot nad asfaltem

Nebe si do města odložilo
svůj batoh deště
Zdálo se ti že předtím anděl
stál u dveří a šeptal:
nebraň se stínům
Nad asfaltem
domy sestavené do stromořadí
temně se skláněly nad tebou

Jiskra pochybovačnosti se dnes ráno začala
topit v oblinách múzy
podobající se namočené flóře
na v létě nošené sandále
Pochybnosti zahřmí
nebo i trvale i nudně i tiše
obydlují poezii
ptal ses anděla
který natahuje kolečko naděje
jako hodiny

Opravdu jsi pochopil že déšť jen
tvrdohlavě zamýšlí zaběhnout maratón

***
Jsi masiv na cestě
Jedeš na kole

Narážíš na podivuhodný výjev:
andělé nakládají celou noc do uhlí
aby se ráno mohlo rozprýštit
do vodotrysku světla

Z chorvatštiny přeložili Branka Čačković a Jiří Hrabal

Zsuzsa Rakovszky: Ve stínu hada

To, co následovalo večer zůstává v mé paměti zahaleno hustou mlhou, z  níž tu i tam ostře, jakoby v mihotavém světle plamenů, vystupují matné obrazy. Vzpomínám kupříkladu, že jsme se načas usadili k ohni mezi neznámými lidmi, jedna dívka zpívala. Upamatuji se přesně na dívčinu bledou, smutnou tvář, na její, ptačímu zobáku podobný, velký orlí nos a velké, temné oči – i ty jakoby patřily některému z ptáků –, a pamatuji si taktéž její píseň o dvou milencích, na jejichž hrobě lilie rozkvétají. Zastavili jsme se poté u jiného ohně, u nějž hrál k tanci shrbený houslista, pohled skrytý hustým obočím, tanečníci byli právě v nejlepším. Drželi se za ruce, kroužili kolem ohně, tu pomaleji, tu téměř chvátali. Chvílemi utvořili užší kruh a pozvolným krokem, střídavě vysoko vykopávajíce koleny, jali se přibližovati k ohni. Tu se jejich boty téměř dotýkaly plamenů, jako by chtěli nohama poškádlit dorážející, svíjející se, číhající rudou šelmu, sepjaté ruce natahovali kupředu a jejich paže i boky se vždy navzájem dotkly a všechny od hlavy až k patám zalila rudá záře ohně. Poté pozvolna jali se ustupovati z ohnivé záře do tmy, kruh se rozšířil, pouze ruce zůstaly pevně semknuté. Chvíli kroužili pomalu, chvílemi prudce, poslušně následujíce zvuk houslí.

Připojili jsme se, přestože jsem mezi tančícími neznala jedinou duši, mou pravou ruku uchopil mladý pastor, levou neznámý muž, očima jsem sledovala neustálou hru plamenů, jako by se přede mnou svíjelo divoké zvíře, snažící se vytrhnout z chomoutu, plameny jako by se odtrhávaly od větve, kterou byly živeny, po tisících prolétajíce vzduchem. Sledovala jsem svým zrakem vyletující jiskry, vzhlíživše k nebi, píseň houslí a hlasy křepčících tanečníků jako by najednou zněly z velké dálky, a místo omamného víru tance jsem byla prostoupena němou strnulostí nebes a až v kostech ucítila jejich chlad.

Tu najednou, přímo ve víru tance, housle umlkly. Snad i jiné dívce zbloudil pohled ku hvězdám, neboť z nepozornosti klopýtla o nějaký kámen, snad o vlastní nohu, upadla a strhla sebou všechny, kteří se včas nebyli pustili sousedovy ruky. I já upadla stržena předchozím vírem nalevo přes neznámého, zprava dopadl tanečník na mne. Má tvář se dotkla jeho šíje a tu jsem ucítila čistou, svěží vůni jeho mladého těla a pomyslela si, že jistě Dorce nelhal, když tvrdil, že cestou k nám se byl vykoupal v horské bystřině...

Hemžení, spousta smíchu a výskání, podařilo se nám opět postavit na nohy a znovu jsme se dali do tance, jenž však zanedlouho opět ustal, tentokráte zcela. Když se kruh opět sevřel, jedna z dívek se byla odvážila do přílišné blízkosti číhající šelmy a plameny se zachytily její sukně. Nešťastnice, vytrhnuvše se z rukou sousedních tanečníků rozeběhla se s křikem do temnoty, zběsile se snaživše strhnouti ze sebe hořící oděv, však marno. Několik tanečníků vyběhlo za ní, volali, aby se zastavila, avšak nebožačka pomatená nechápala, co jí chtějí, jen stále běžela naříkajíc v hořících šatech. Konečně ji přec někdo dostihl, přehodil přes ni jakýsi kabát či pokrývku, a strhnul ji k zemi – ačkoliv s ní nebylo valné pořízení, neboť nebohá sebou zmítala zběsile a kopala kolem sebe –, takto sebou zmítala v trávě, dokud plameny nebyly uhasly. Spatřila jsem ještě popálenou dívku, její začazenou tvář, stojící v černých cárech, marně se snažíc třesoucími rukami přiložiti ke rtům láhev vody, kterou ji někdo podával k napití. V tu chvíli jsem ucítila, že ruka, kterou jsem byla po celou tu hroznou chvíli až do konce patrně nevědomě tiskla, mne začíná pomalu vléci pryč a já poslušně jdu do neznáma, z ohnivé záře pryč do tmy lesa.

Známo jest, stává se, že nás paměť klame, obrazy vytvořené naší představivostí vydávajíc za skutečnost, a tyto obrazy občas mohou býti čisté, ostré, jako by byly skutečností, nikoliv dílem mlhavé představivosti. Ještě obtížnější jest, chceme-li pak věrně vyvolati někdejší city: z bolesti nejmučivější či nejvřelejší rozkoše nezůstane v naší paměti nic, pouhá prázdná slova, prach a popel. Přivřela jsem oči, bylo to krásné, vítr hnal ohňovou clonu, před kterou jsem se tolikrát byla schovávala ve snách, dostihla mne a pohltila, tu užasle jsem cítila, že tento oheň není bolestí, ale pramenem nejvřelejší slasti, která jakoby roztavila tvrdou vnější slupku mé duše, aby mé tělo, krev, oheň ve mně přebývající svobodně vytryskl ven, aby zde našel ve stromech, travinách, červech v hlíně a ve hvězdách na nebi blízké bytosti, abych i já byla tímtéž: travou, stromem, červem i hvězdou, abych už nikdy nebyla ničím. Otevřela jsem oči a spatřila, že stíny větví nade mnou dosud splývají s černí oblohy, snad tomu tak i bylo, možná se mi to jen zdálo, najednou, když jsem byla vzhlédla vzhůru, zahlédla jsem na černém nebi záblesk, zářící chvost padající hvězdy zmizivši v korunách stromů. Možná tomu tak i bylo, tu zničehožnic, nedaleko místa, kde jsem ležela, zašelestila tráva a podél mne se vinulo hrubé, silné tělo velkého hada, zcela blízko a mou paži jako by zachvátil dotyk jeho chladné, šupinaté kůže. A snad i to se mi věru pouze zdálo, tu ruka, která dosud laskala mé rameno, natáhla se do temné trávy, uchopila hada o mrštila jím daleko do houštiny.

Poté náhle, když jsem opět byla otevřela oči, spatřila jsem skrze černé větve stromů prosvítat sivé ráno a zanedlouho uslyšela zpívat ptáky, štěbetání, volání dívek, navzájem se svolávajících a rozpoznala jsem mezi nimi Dorčin hlas, volající mne jménem. A poté, když jsem vyšla spoza stromů, zahlédla jsem ji, kterak stojí u napolo vyhaslého ohniště oprašujíc ze sukně jehličí a suchá stébla trávy, poté přiložila dlaně ke rtům a znovu mne volala. Přiběhla jsem k ní a mlčky se zavěsila do její paže, ale pustila se mne a skloněna k zemi začala něco hledati. Když se opět byla narovnala, držela v ruce pořádnou větev, jejíž silnější konec vložila mezi doutnající uhlíky.

Málem jsme zapomněly! – řekla. – Do zahrádky, proti housenkám! – dodala na vysvětlenou, vidouc v mé tváři nechápavý výraz. Když konec větve zuhelnatěl, vytáhla ji pravicí z ohniště, zvedla do výše, levou paží se zachytila mé, a tak jsme se raním šerem vydaly k domovu za krvavě mihotavým světlem doutnající větve. Spustily jsme se po stráni, poté došly na úzkou stezku vinoucí se mezi poli a lesem, tisknuvši se těsně k sobě, abychom se trochu zahřály v chladu té časné ranní hodiny. Už jsme ušly hodný kus cesty, když jsme skrze stromy spatřily na nebi krvavou záři, doutnající větev jakoby s ní byla spřízněna, poté záře přerostla v plamen a nebe na východě se pozvolna rozhořelo. Když jsme byly přišly na širší vozovou cestu vedoucí do vsi, šeď oblohy nad námi se proměnila v bledou modř a vše, na čem jen utkvěl můj pohled – stopy kol v prachu cesty, v příkopech zelené pichlavé klásky divokého ovsa, odkvétající pampelišky, jejichž semínka se k sobě navzájem tisknou, stříbrné stopy nočních toulek hlemýžďů na velkých listech lopuchu – tak ostře a zářivě se rýsovaly v časném ranním světle, snad jako by je byli vyřezali nejlepším dlátem do průsvitného dřeva. A ačkoliv jsem měla na rukou husí kůži, přes ranní chlad jsem v zádech pocítila slabounké, milé teplo paprsků právě vycházejícího slunce.

Zdánlivě staromodní životní příběh ženy, levočské měšťanky Uršuly Lehmann, vyprávěný jí samotnou na sklonku života ve stylu oblibené sentimentální četby 18. století. Osobní příběh plný křivd a zklamání na pozadí neustávajících protihabsburských povstání. To je nedávno vydaný historický román maďarské básnířky Zsuzsi Rakovszky.