TEXTY č. 26 (LÉTO 2002)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[dopis][recenze][comics]

Próza

Miloš Juřička

Miloš Juřička

Jak to tenkrát vlastně bylo, jakpak se vám pochovávalo, přišel jsem, viděl jsem, zaplakal jsem, uvítězil se, měl to s živou hudbou drahý tatínek, bratr, strýček, švagříček, dědeček, pradědeček, pravda měl, ale ta hudba se moc k životu neměla, to víte o funusu to ani jinač nelze hnát než na komoru, když se srdce rmoutí plechová muzičenka táhne s ním za jeden provaz, jedním slůvkem hudba byla drásavá navíc hráli, teď už nevím musíte si to rozhodnout sami s pravou či levou falší, na hrabe zídce klímali mosazné vyzlaceností cáklé žestě, muzikanti se tiše přeli kterou spustí jako první, o úvodní málem aby mrtví rozhodovali, po chvíli se přece jen shodli k nemalé radosti pozůstalých na srdceryvné odrhovačce, mrtvému hráli tuš a z nosů jim viseli kšíry, rachitické ručičky se promenovaly po klapkách, hezky se to poslouchalo, navíc když to člověk promísil šustotem padajících lupenů, měl na chvíli vystaráno, blíženci se zámeckým parkem vodili za ruce a hartusivé stromy dělaly pod sebe, lístky se navracely v přerývkách vánku nazpátek odkud vzešly, ke kořenům se komíhavě lajdaly, bylo mi tlivo, v mysli povlával psychologický výtažek-sedimenty trudnomyslnosti na dně láhve bujarosti nejsou nikterak na závadu, sladkohubá hřímavá hudba dula do větru krákavé písně, to vše i mnohem více se odehrálo před zamoklým kostelem, kde jsem mimo jiné inkasoval pár navýsost vkusně projevených upřímných soustrastí, tolik hlubokého zármutku a bolesti v srdcích jsem ještě jaktěživ neměl tu čest pozřít, viděl jste nebožtíka?, odsouzence k věčnému životu? Baže, což o to, ba spatřil jsem jej, nějakej chlápek s faldy na čele v splývavém plášti zrovna jej portrétoval, tvořil s nadhledem eskamotéra letecké snímky zesnulého, portfolio na památku, přistoupil jsem na dotek k rakvi, zmrtvýchvstalý Kristus mi kynul na pozdrav, prožluklý plamen baňaté svíce nanebevstupoval společně s Pannou Marií k modlitbami nezkalené klenbě kostela, byla to žalostná podívaná na bytost ztrácející lidský tvar, hrůzná podívaná, čím vším musí nejsoucný projít, do půl pasu odkrytej, nadpozemsky blaženej, vyhaslé oči přitažené za víčky, z uplynuvšího pátku hezky oholenej, vzatý pěkně nad rámec očekávání bílým pudrem, nicméně tvář evidentně sčuchlá se Sibérií, skráně víceméně přichystané vyloudit, kdyby k tomu nedej bože došlo, velkolepě slůvko na znamení údivu nad situací právě vyniklou, na hrudi samé metály z bitev, které nikdy nevedl, poutní mariánské obrázky, obětní beránci, pastýřské hole, papírové růžičky, ruce spuštěné podle těla svírající v krajině pupeční krucifix, viďte, blahoslavený stín
a víte že né, aby se mu ruce nerozjely tak je měl omotané růžencem jak Panenka Marie sedmibolestná srdénko, ó jak důmyslností nalité, ó jaký duchadůvtip, ó jak duchasmavé a neměl moc vysoko pod hlavu, nezdálo se vám....,. počkejte, a víte, že jsem se zapomněl zeptat, ostatky sice spočívají nakrátko v rakvi, tělo se zpožďuje, duše vždy předbíhá, to už tak jezdívá, ulétla jistěže v nadoblačné výšky dušinka nezapuditelná, ta už určitě pochoduje v přijímači, pod taktovkou svatýho Petra bloudí sem a tam, študuje, předříkává, drmolí si sama pro sebe, sama ke své újmě nápisy ve stylu sebekázeň vítána, poctivá drezura i na onom světě zaručena, nemluvte za jízdy k pekelci s anděly, a pak vplula v kožené sukýnce v černých čižmách, Kdo? Bárka? Světice? Ano, dá se to tak říct, tajle z Rubensových časů, stoupla si vedle mne, udělala kříž nezapomenutelný kříž nad urakveným a měkce jej políbila na bledou líc, nic víc, odstoupil jsem, odstoupila a zřízenci se chopili víka a přichlopli mrtvého zalykavou tmou, kulhavý ministrant dal pokyn muzikantům k zahájení církevního obřadu, vrch dosedl na spodek, vše dutě klaplo, i přezky chladně dolehly jak futrál od kytary, hudba kormoutila nás na útraty příbuzných, zastrčil jsem se po pravici otce do lavice, ztepilá světice mě následovala, zádušní mše odevzdaná do rukou božích, čtení ze Starého zákona, čtení z Nového zákona, farářův starozákonní pohled větřící zvětralou víru v syna člověka zvířenou prachem ateistů, k přijímání šlo všehovšudy pět lidí, vedral si s povzdechem ministrant v notýsek, drahý tatínek, bratr, švagr, dědeček, pradědeček, pokud mě paměť neklame, nešel, ani světice? Ani ta ne, ani světice nejevila o tělo Kristovo zájem, bůhví, kdo si ustlal v jejím srdci, kdo jej nosí na rukách? Krušná epocha padla na katolickou baštu, to je cítit i z denního tisku, víte, zrovna zámecké hodiny smutně bily když zřízenci po vzácnu střízliví, až na jednoho sbírali věnce, odnášeli je v podpaží jak portýři pomačkané kufry, smuteční kondolence hádkovaly po dlažbě a hřmotní mládenci se řadili u vykropené hnědolícé rakve, pozůstalí si rozdávali kytice karafiátů, stírali si upocené slzy, vy jste si nepoplakal, nezakusil tu občerstvující slanou lázeň, nenatroubil jste si do kapesníku, nepřimknul jste se k němu aspoň na chvíli, abych vám zalhal, musím říci ano, ubekoval jsem a přitom si opakoval prastaré úsloví: mladý může starý mosí, šel jste na prý chvostu průvodu lidé mi pravili s ortézou připnutou na koleni, ano, tělesné ostatky v předvoji i na chvojí se krásně vyjímaly, procesí nikterak valné, musím vám připomnět se zjevnou škodolibostí v hlase, na to, kolik dluhů nebožtík nadělal, funebrák v okouzlení jel soustředěně pomaloučku na redučku, aby nápravy netrpěly a rakev nešancovala sem a tam, pozůstalí stačili onomu tempu, smuteční svita se s pietní parádou vlichotila kolem zámku, pokračovala dál kol zřídkakdy upovídané kašny, světlem posvěcené staré radnice, a vy, rozkošná, tajle z Rubensových Časů pomazaná nelíčeným zármutkem, pravím vám, bez toho byste byla jen jak socha narafičená v parku, krásná, ale bez srdce, v patách mi celou cestu na místo posledního spočinutí zemřeného vrčel vztekle automobil, kolemjdoucí dívence u ucha tesknil mobil, blednoucí cáry po visutém dešti visely nad zasmušilým hřbitovem, lidé byli vylepeni všude v oknech baráčků, na ulicích povlávali ve spěchu, jiní tuhli na nárožích, v zahradách by jich, kdyby chtěl našinec, tucty napočítal, myslíte, že tam stáli ve snaze vbourat se v cizí tragédii, těžko si vybavit sbírku jejich pocitů, přesto stáli v pohnutí, zaseklí v chůzi, někteří s čepicí v ruce, mlýnské kameny boží melou pomalu, ale nezadržitelně jistě, toť na paměti měj, smrtelníku, umanutá smrt po dlouhých vleklých námluvách strojí nakonec jásavou honosnou svatbu, a pak radostně odestýlá svatební lože, a pak nekonečná svatební noc, líbánky bez konce, na hřbitově u rodinného hrobu obzor už se prolamuje, mračna už se nachýlila a já znám jen jeden refrén: Ty má milá, ty má milá s kosou vyžínáš, ó mocichtivá smrti na kolena padám jak stébla trávy před Tebou si klekám! Větru vání přes zimomřivé rovy, farářovi málem ufrnknul kvadrátek, ale to už se rakev klene nad mělkým hrobem, na popruhu se spouští, napětí ve tvářích mládenců doprovází závěrečný part, běh příštích věcí každý sám vytuší, není třeba metat poučení zesnulému, kterak se pokorně obracet v prach, jak trpělivě vyčkávat soudného dne, kterak přivykati stravujícímu záhrobnímu tichu, vrásčitý hrobník v povzdálí netrpělivě postával opřen o svůj blátem ojíněný nástroj, prsty mu vyhrávali nedočkavostí o dřevěnou násadu maličkým rekviem, kořaličkou podlitá cigánka zabachtaná do bundy vyvedené v křiklavých barvách vydechuje líně obláčky cigaretového kouře, pozorně oklepe hrot cigarety a tiše zamumlá, citujíc boha otce všemohoucího prach si a v prach se obrátíš a šedomyší popel z cigarety upadá v mazlavé bláto, o pár soklů níže žena neurčitého věku na kolenou rejžákem drhne žulovou obrubu, aby měl ten její pod deskou alespoň na dušičky iluzi svěží čistoty, pověřenec církve rozdal požehnání a vybídl ministranta k odchodu a s Kristem na tyči omašleného černou stuhou si razí své místo rozdrobeným zástupem, pozůstalí se houfují do jednostupu, srchké hroudy tupě klopýtají o rakev, kytice se rozšafně vhazují v zákop, ten první co naťukl víko jest Ola, bratr zesnulého, s šibalským úsměvem se belhá vzmužile dál, dobře věděl, že již Skythové vítali zrození pláčem a smrt jásotem, zlomený anděl, pomrzlý organtýn, utržené kolo u vozu, a co vy, taky jste šplouchl kus dunivé hlíny nebožtíkovi k nohám či navrch hlavy, ale ano, nabral jsem hrst jemné hlíny a vchrstl mu ji k hrudní kosti, ať má chudák o čem přemýšlet za předlouhých zimních večerů, děsil jsem se představy, co kdyby se zničehonic odklopilo víko a děda začal smetávat si kusy hlíny z kalhot a následně salutovat jak o vojenské přísaze, anebo co kdyby se ozval ze dna rakve jeho skřehotavý hlas napuštěný hněvem, klením typu koho to k nám čerti nesou jako tenkrát s prstem na zvonku, ale ono nic, vůbec nic, neboť rakve nemají klik, jen tryznu rýmovanou rýmou, dozněla poslední hrouda, zaleskla se poslední olbřímí slza, ještě teď ve mně doznívá hrudkování rakve, ten truchlivý tympán, scházel jsem pozvolna mezi odpočatými, movitá šergula, mourovatá kočenka packala mezi obelisky, rozliční lidé kladli věnce na hroby, omývali, leštili náhrobky jak nástěnná zrcadla v předvánočním shonu, pohrobci věčnosti, pak jste prošel kolem těch ženskéjch, v uších varhany, v očích bezpočet sluncí na jeden zátah, v chřípí voskové vůně, pšiknul jste, ale jak propánakrále? Ty ženský, co jste je těsně minul, se úlekem začaly třást jak psiska na řetazu před hrůznou bouří a následně odsypávat dubce z proutěných košíků a krásně zasmušilá vdova vás s ukazovákem na ústech taktně poučila, kterak se chovat na místě navýsost posvátném, ale vyjuchaný ženský již s dlaněmi na pusách pukali drobounkým smíchem, slyšel jste syčeti prskavky sršatého smíchu, zatímco váš otec sáhodlouze mluvil o rozpínavosti říše mrtvých, a pak byla smuteční hostina, nemýlím-li se, ano, snujete pravdu jak je u vás zřejmě odnepaměti zvykem, jen ráčím přidružit pár poznámek k utužení reálií, kár byl ve Snaze, chvilku byli všichni přepadnutí jak už to jezdívá, mlčky se pozorovali, sepisovali, oňuchávali, vyměňovali si kormutlivé pohledy, ale po pár minutách sa otřepali, naléhavě kořaličkou se zčerstvovali, amortizace hodnot, ztráta klenotů, obřadně, mnohovýznamně si přiťukávali, on totiž nebožtík píval rád, víme, což o to, proti gustu žádný dišputát, v patách nám uvízla večeře, jak se na řádný funus sluší a patří, to víte dědek, nechal nějaký háky na rozprach a na útratu, hezounká servírka si mohla hnáty mezi sraženými stoly uklohnit, sousede, všiml jste si, že ten nejmladší bratr nebožtíka tuším sluje jménem Lojza, jako by mu z oka vypadl, nebyli voni přece jen dvojčata, taky div, že neklepe na nebeskou bránu, ale kdo chce kam, pomozme mu tam, naškrobený funebrácký smích, u vedlejšího stolu mluvila jiná osoba ústy proroků, já věděla, že už dlouho nevydrží, a dodala, aby nás tak panenka Maria navštívila a nechala nám ho na krku takhle dalších deset let, to by bylo nadělení, ještě než ten nejpohotovější z nás stačil vykonat první nápřah příborem směrem k ústům, nervózní zašramocení o skleničku, kápo s vážnou tváří mima přednesl řeč, mluvil slovutně, což o to, nejedno srdíčko lapí za chlopeň, něco však nedovíralo, mluva rozšlehaná prudkými komickými gesty se protentokrát nekonala, to stačí v hlavě odklopit takovou záklopku a filozofuje vám to zaručeně samo, a do třetice si vychutnáváte potlesk, následně se zasouváte za stůl s úklonou a vrháte se na jídlo, hledajíc další rozptýlení, blaženství narůstá s každým soustem, s tváří nevinnou, rozkochanou jak rozdrapený zlatoskvoucí svatostánek přehráváte si svůj výstup ještě jednou, óó, jak libé, výjevy z Brueghelových obrazů ožívaj, bijí fascinací do palice až hlava pobolívá a tančí v kocovině a té světici z Rubensových časů ubohé srdéčko žalem náhle přeteklo, nemá-li pravdu, ano, ano, opět trefa do černého fiakru a náhle tvář oné světice zplouhaná pláčem s očima puklýma jak kaštan se vyvrací do klína, je slyšet potlačovaný vznět citů, slovanská duše mezi smutečním veselím rozpíná svá křídla, ale vznést se nesvede, tíhne k tíživému labutímu smutku, zatímco o pár stolů dál ruka ruku meje, už se rokuje o vybílení šatníku zesnulého, a byt po dědkovi se bude pronajímat a potečou tučné zisky, už to máme spočítaný a za ušanované peníze se pojede na Rivieru, a pak ta světice hladivým pohybem vyběhla v zahať tmy a všichni významně přehledli situaci a s nakynutým údivem si šeptali, co se jí stalo chudince snad ji nezabylo zle, ano přesně tak to bylo, ale jak to, že to všechno tak na píď přesně víte s chirurgickou přesností, o tom mě musíte spravit, srozumět, copak mě nepoznáváš, synu zhrzené éry, já sem ten kterého před hodinou navždy pochovali ...

(úryvek ze závěrečné části rozsáhlejší prózy)