TEXTY č. 33 (JARO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu][jen tak ]

Próza

Peter Getting: Zimná samota

Petr Hruška: Šábes

Jan Pavel: Otec a syn

Peter Getting: Zimná samota

Bola to dlhá zima. — A už na jej začiatku, po tom, čo sa jej v krátkom čase prihodilo viacero nepríjemností, ktoré jej však nemal kto dosvedčiť, prišla Larisia na to, že by na svoje večerné prechádzky mestom nemala chodiť sama. Či to už bolo dajaké slovné, či iné obťažovanie, či ešte ďalšie nepríjemnosti, iba tušené od postáv v priľahlých uličkách, z ktorých bolo v šere vidieť len tmavé uhýbavé siluety, mohlo ísť napokon aj o obyčajné ošplechnutie automobilom, priebeh celej veci mal podobný scenár: keď sa ocitla tvárou v tvár pomysleniu, že onú záležitosť v úmysle potrestať či aspoň pokarhať vinníka zahlási, narazila zakaždým na obavu, že jej žiadosť zostane nevypočutá, neprijatá, odmietnutá. Žiadne ochranné spreje ani čísla tiesňových liniek by jej v tom nepomohli. Zadovážila si teda to, čoho neprítomnosť tak dôrazne v tých okamihoch pociťovala — zadovážila si svedka. Mohla to tak pokojne nazvať. Svedka. Veď nič iné, ako ešte jeden pár očí, ešte jeden pár uší, ktorý prípadne niekedy v budúcnosti dosvedčí to, čo povie, nepotrebovala. Práve na tom totiž zakaždým — lebo nezostalo len pri pomyslení, neskôr došlo aj na činy — zakaždým jej snaha dovolať sa spravodlivosti stroskotala; na tom, že nemala po svojom boku nikoho, o kom by si mohla byť celkom istá, že bude nielen sprevádzať každý jej krok, ale že predovšetkým neskôr na príslušných miestach podoprie jej slová súhlasom.

Dovtedy chodila Larisia vždy sama. Odvtedy začali chodiť Larisie dve. Odvtedy chodili spolu.

Svoj nápad považovala za vydarený. Druhá Larisia nikdy nehovorila viac, než bolo treba, a odpovedala len vtedy, keď jej bola položená otázka. Druhá Larisia chodievala vedľa prvej Larisie a podobali sa na seba ako dvojičky. Občas zašli do galérie alebo len tak k starému cintorínu a šli povedľa jeho vysokých múrov, počúvali vietor zachytený v korunách stromov. Druhá Larisia bol proste dobrý svedok.

Prvé nedorozumenie nastalo vtedy, keď raz chcela oklamať samu seba. Znie to trocha hlúpo, povedať, že klamala samu seba, zväčša šlo predsa iba o pletky; pri tej príležitosti však postrehla, že to robí častejšie, ako sa nazdávala. Napríklad pri tom peknom kostýme v obchodnom dome. Bol to posledný kus. Celý čas sa presviedčala, že tých niekoľko centimetrov v páse, čo jej chýbalo, nazbiera prv než skončí zima; až vtedy si kostým predsa oblečie, bol to totiž jarný kostým; neváhajúc preto, kúpila si ho; no druhá Larisia nezabudla vtedy sucho podotknúť, čo si o tom myslí ona, a ešte to úsečne zhrnúť svojím krátkym „Nie." — A prvá Larisia vedela, že je to pravda. Nikdy doposiaľ sa jej to nepodarilo, nech sa o to akokoľvek úpenlivo pokúšala, nikdy tých nedosiahnuteľných, inokedy tak ničotných osem centimetrov nezíska, na takúto, či inú významnejšiu zmenu mala už aj priveľa rokov — prečo by sa jej to vlastne malo podariť práve teraz? Bola vždy taká chudučká... I v pleciach bola taká úzka, útlučká ako dievčatko, plecia akoby ani nemala. A tiež ju zabolelo, že ten kostým zostane visieť v skrini daromne. Bol to pekný kostým s norkou ako doplnkom.

Alebo keď pri náhodnom stretnutí so starou známou odpovedala na pozvanie na návštevu Isto, a druhá Larisia to opravila na Možno; a keď v časopiseckých testoch zakrúžkovala pri nepríjemných otázkach Možno, druhá Larisia to zasa prepísala na Isto. Strpčovalo jej to život. Keď stála pred zrkadlom a naklonila sa bližšie, hneď sa tam vynoril tieň Larisie č. 2. Namiesto slov „Veď život ešte nekončí..." si začala druhá Larisia pri známom šlágri z rádia pospevovať „Práve teraz je na konci... práve teraz na konci...", a ako pomätená víla sa s rozpaženými rukami premávala izbami. Keď sa vyspala s Frederikom, povedala jej, že sa nemusela tak pretvarovať, výkriky, stony, zastieranie odporu k ejakulátu a pachu potu a aj čomusi strašne cudziemu, čo sa nezmyje pod sprchou. Vždy, keď druhá Larisia vyslovila svoje strohé „Nie" a svoje „Nikdy", bolo to, akoby sa jej dotkla ľadová dlaň.

A toto boli len prvé nedorozumenia. Za nimi ich nasledovalo viac, stále, stále viac, priveľa nedorozumení na vyrovnaný vzťah; a ako sa prvej Larisii videlo, druhá Larisia z týchto zvád nevyšla napokon nikdy ako porazená. Časom sa to ešte zhoršilo.

Keď sa teda druhej Larisie zbavila — bolo to v noci, v tme, spravila to v jej vlastnej posteli, vankúšom, nikto nič nepočul —, trocha sa jej uľavilo. Ešte tej noci odniesla telo na kraj lesíka, kde ho už ďalšie ráno prikryl nový čistobiely sneh. O deň neskôr si odrazu na niečo spomenula, kostým mlčky zvesila z vešiaka, vrátila sa tam, opatrne odhrabala sneh, kostýmom odela nahé biele telo (čo nešlo ľahko, stuhnuté údy sa vzpierali pohybom) a potom na tú nevzhľadnú kôpku pred sebou znova navŕšila sneh. Keď s tým skončila, odchádzajúc si všimla, že sa jej nepodarilo upraviť všetko tak, ako bolo predtým, skrehnutými rukami nahrnula akosi priveľa snehu, to miesto vyzeralo teraz ako hrob.

(1999)

Petr Hruška: Šábes

Za čtvrté: „Pamatuj na den odpočinku, abys jej světil." Ale kdy jsme si naposled odpočinuli; skutečně odpočinuli… Ve svém střehu a odhodlání získat pro život zakázku, která by mu dodala důstojnou soběstačnost a konečně smysl. Tak strašně unaveni svíráme opěradla večerních židlí rukama s bílými klouby, předkloněni jako v hádce nebo ve větru namáháme oči a hlavu a srdce v očekávání věcí příštích. Tak unaveni a ohroženi svíráme svá pověření a svá práva. A i v noci – ta hrozná práce snů, jsou-li to vůbec ještě sny, takové ty horečné chvaty, s nimiž se snažíme zavázat stále se zašmodrchávající tkaničky bot nebo dát do kabely několik posledních, zoufale se rozutíkávajících věcí.

Dnes bude šábes, svátek oblečení. Vezmi si ty šaty, které tolik připomínají botanické zahrady v Kew, kde jsme nikdy nebyli. Nebudu se dívat, až si je budeš zkoušet, natočená profilem k největšímu zrcadlu v domě.

Bude šábes, svátek světla. Sobotní lampy visí nad námi. Nechej je hořet i dopoledne, pro lehké trnutí z toho plýtvání.

Bude šábes, židovský svátek daných věcí. Zapovídá se obdělávání půdy, stavba domů, práce ve dřevě i v kovech, přenášení břemen. Polož zavazadla, neboť i cestování se zapovídá. Zůstanem prostě tady. Zapovídá se psaní… Vše, co by vedlo k vytváření nových věcí, se dnes zapovídá.

Neboť dalších věcí netřeba. Svět je již hotov – jenom jsme si toho dosud nestačili všimnout, pro samé svírání zakázek a pověření a práva. Vše potřebné a krásné by tady někde již mělo být, k nalezení ve vratkých domech, slovech, odrazech vodní hladiny. Všechno už je. A v tomhle skutečném spočinutí nechej položit mé ruce na své, protože bude šábes a i rozdělávání ohně se zapovídá.

Jan Pavel: Otec a syn

I.

Otec ponese v náručí dítě. Hrdě s ním bude kráčet ospalou krajinou. Půjde zdánlivě klidným a vyrovnaným krokem. Smířeně a s pýchou pohlédne na dítě zamilovanýma očima, které se i přese všechno láskyplně usmějí. Z peřinek se sem tam ozve krátké pobreknutí, ale jinak nic. Žádný vytrvalý pláč osiřelého dítěte.

II.

Dvě postavy na holé pláni. Větší půjde těžkopádným krokem unaveného muže a menší bude vedle ní cupitat drobnými krůčky mláděte. Jen dvě postavy v celém okolí, které pohltí tíživé ticho. Půjdou vedle sebe mlčky, protože už budou dlouhou dobu na cestě.

III.

Otec a syn. Půjdou dál a dál, až se před nimi otevře nekonečně bílá pláň.

„Tak a co teď?" zeptá se syn. „A co potom?"

„Půjdeme asi dál a dál," odpoví otec.

A syn vezme po chvíli váhajícího otce za ruku a udělá rozhodný krok. Ve sněhu se objeví první stopa.

IV.

Jakmile otec a syn zastaví uprostřed nekonečně bílé pláně, syn se podívá na otce a povídá:

„Je mi zima."

„Já vím," řekne otec smutně a naposledy se podívá na stopy za nimi. „Tudy cesta nikdy nevedla."

„Já vím," prohlásí syn, aniž by se naposledy podíval na stopy za nimi. „Za chvíli začne sněžit."

Za chvíli začne sněžit.

V.

Padne facka. Do okolního ticha se řezavě zakousne ostrý pláč. Syn schová tvář do dlaní. Jeho bolest bude palčivá a zahnízdí se hluboko uvnitř. Pocítí vztek a zároveň strach, protože nebude vědět, jestli ještě někdy nalezne tolik síly, aby se podíval otci zpříma do očí. Zamračená postava vedle syna se najednou otočí, aby jí nebylo vidět do tváře a utře si oči do rukávu promrzlého kabátu.

VI.

Mám žízeň, pomyslí si otec.

Mám hlad, napadne syna.

Ale nahlas nic neřeknou. Budou se bát. Budou se bát přiznat jakoukoli slabost. Budou se bát přiznat jakoukoli slabost, která by je mohla ještě více odcizit. Ale oba v tu chvíli pochopí, že mají přeci jen něco společného.

VII.

Dvě postavy tiše stojí. Před nimi cosi bílého téměř splývá s plání. Měkká hebkost z toho vyzařuje a hladí po těle i duši. Otec i syn na to chvíli hledí. Otec trochu nešťastně. A syn skrze svoji dětskou naivitu začne věřit, že už nebude s otcem tolik sám.

VIII.

Otec ponese v náručí dítě. Hrdě a vzpřímeně bude kráčet ospalou krajinou. Půjde zdánlivě klidným a vyrovnaným krokem. S pýchou pohlédne na dítě zamilovanýma očima, které se láskyplně usmějí. Z peřinek se sem tam ozve krátké pobreknutí, ale jinak nic. Žádný vytrvalý pláč osiřelého dítěte. Zato staršímu synovi bude nějak do pláče.

IX.

Otec i oba synové půjdou dál a dál, až se před nimi otevře nekonečně bílá pláň.

„Co nás tam asi čeká?" zeptá se mladší syn.

„Nevím," řekne starší.

„Však uvidíme," pronese otec, vezme syny za ruce a rychle udělá první krok.