Úvodní stránka
Kontakt
Redakce:

   [ Pavel Kotrla ]
   [ Jiří Hrabal ]
   [ Jakub Chrobák ]
   [ René Kočík ]
   [ Dalibor Malina ]
   [ Milan Orálek ]
   [ Martin Škabraha ]

Projekty:

   [ Potápěč ]
   [ Scriptorium ]
   [ A. S. Puškin ]
   [ Bartoš Vlček]
   [ Atlantida ]
   [ JVP ]

Archiv:

   [ HTML ]
   [ PDF ]

Ostatní:

   [ Autoři ]
   [ Napsali o Textech ]
   [ Výroční večírky ]
   [ Knihovnička ]

Hledat v Textech:
FreeFind

 

[pak] blog pavla kotrly

Poetično Michala Jareše

potápěč

Lidé v okolí

 

TEXTY č. 33 (JARO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][jen tak ]

Úvodník

René Kočík: Letní dopis na zimní Bystřičku III


René Kočík: Letní dopis na zimní Bystřičku III

Pablo,

vypiv tři čtvrtě lahve mendozského – tinto! – jako bych si červený baret nasadil na hlavu, řečeno s básníkem. A vyrazil kortázarovat ulicemi a k řece, k té hlinovaté vodě, co se už zanedlouho vleje do oceánu a oceán do ní. Trochu slaná, trochu sladký. Zelené vrbičky a takové vlnobití! Tu bukinisti vystavují lákavé hřbety, tu kavárníci obřadně spouštějí prastaré přístroje prskající páru, tu tlustí kocouři podřimují na recoletských hrobkách slavných porteňos. Tu odvahu mít – vydat se jako kdysi oni na velký špacír, za nový práh. A třeba ve vražedném Chacu vysázet bavlník. Naředit slovanskou krev cesmínou, co probouzí dobré síly. Maté.

Kdybych to uměl, Pablo, napsal bych román nebo namaloval obraz, Piják maté by se jmenoval. Ten nejobyčejnější příběh by to byl: starý muž na zápraží venkovského stavení, kam se vejdou parníky a vlaky, oceány, pouště, královský vinohrad, báně kostelů i pec na chleba... Kaktus kandelábr a výhled na barevnou hradbu pohoří.

Andy! Vysoko pod sluncem hledal jsem život, kamenem hrál na kámen, petrofon zvonil a duněl, drolil se a uštěpoval, až se z hory vylíhl šnek. Představ si – ty miliony let a kus skály, kterou kdysi proudila horká krev. Když pak tři tisíce metrů nad hladinou vlezeš do sirné lázně a necháš se lechtat smradlavými bublinami, je ti hej a hříšně pomyslíš i na to, že nemusí být zlé stát se amonitem. Třeba pro radost dětí, co si tě vydloubnou z balvanu. Teplý vítr čechrá kondorům křídla, v ledovci to vrže, jak se hora protahuje a roste.

Pablo, víš, chtěl bych vědět, proč pořád platí Nerudovo české: Kdykoli jsem se z ciziny do vlasti vracel a přibližoval se k matičce Praze, bylo mi vždy nesmírně krušno u srdce jako bych měl odvrhnout všechnu příjemnost života a vkročit do černého, kalného moře, jako bych opouštěl okruh volného myšlení a vstupoval do kruhů násilně zkřivených, kde každé slovo lež, každý pohled úmyslná urážka.

Řekl bys: příznivé větry, a on přitom stačí jen dobrý vzduch! Vivir! Contar!?

Posílám závěj pozdravů.

René

(Buenos Aires, La Plata, březen 2004)