TEXTY č. 33 (JARO 2004)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][z archivu][jen tak ]

Z archivu

Zapomenutý Ferda Žilinský

Zapomenutý Ferda Žilinský

Téměř každé město či vesnice mělo nebo dosud má nějakého svého písmáka. S Valašským Meziříčím se pojí jméno roztomilého podivína Františka Smočka, jehož opera omnia vyšla před několika lety. Na Ferdu Žilavského alias Damaše Mráze (1877-1964) z Krhové se už pozapomnělo. Domnívám se, že neprávem. Rozsahem i kvalitou totiž jeho dílo Smočkovy jurodivé texty nepochybně předčí. Následující povídka je převzata ze strojopisu knihy Staré pověsti a historky z Valašska, pořízeného autorovými dcerami. „Pověsti" byly podle údajů v pozůstalosti vydány knižně v roce 1937. (mo)

„Tři dni dělať, tři dni piť, to mňa musí vyživiť.!

Neboščík starý Cajsperů z Krhovéj od Valašského Mezříča měli svoje zvláštní pořekadlo, čili heslo, podla kerého sa celý živoť. To znělo:

„Tři dni dělať, tři dni piť,
to mňa musí vyživiť."

A že sa jim to pořekadlo líbilo a velice zamlúvalo, tož si ho pocestě, jiďaci do huti, lebo z huti, pořáď pod nosem pobrukovali, neměli-li nikoho s kým by klábosili. A že to heslo, jak svaté evandělium zachovávali, bylo to na nich zdaleka viditelné. Oči jim svítily jak kočičí a nos tak pěkně červeňál, jak fijalky na lúce. Chasníci z Krhovéj složili proto o nich pěsničku:

„Ten pan Cajsper, to je pán,
on si šňupne dy chce sám,
naleje si gořalky a nacpe si do fajky,
práce má vždy nadbytek, pije jako dobytek,
až od teho súžení nos sa jemu růmění."

Ta pěsnička strýca neroztočila, z téj si nic nedělali, ačkolvěk jím jú ogaři co chvila za ušima helekali, a to nejvěcéj tedová, dyž strýc trknutí sa popletali z huti z práce domů. Zato ale, dyž sa jednúc neboščík starý Voda opovážil na cestě do očí jim tvrdiť, že gořalka je zdraví lidskému škodlivá, tož sa tak dožhrali, že rozdávili hubu jak vrata a tak sa naňho rozškřekli, že sa to rozléhalo po celej dědině:

„A ty jeden pletikošu, co ty móžeš o gořalce plkotať, dyž ničemu nerozumíš a ani nevíš jaká gořalka je. Aby si věděl, ty očgune, já mám s gořalků svoje zkušenosti a dyby né ní byl by už dávno pod zeleným drnem. Ale gořalka ně život zachránila, rozumíš, ty nezkušené a jak štok hlúpe ťululum!"

Tak hubačili strýc do uší starému Vodovi a ten nevěděl, co by na to měl odpovědět, a proto edem gébil na strýca s otevřenú hubú. A šak ani nemoh nic na to řéct, lebo věděl, že je pravdivé to strýcovo povědání.

Bylo to věcéj jak před deseti rokama, dyž strýc Cajsperú dostali skřípku, z keréj sa postupem času vylehla těžká, životu nebezpečná choroba. Dochtor, co strýca tedová navštěvoval a léčil, nařídil Cajspérce, že nesmí nemocnému dávať žádné nápoje, obsahující alkohol, obzvláště ne gořalku, chce-li totiž, aby nemocný zaséj vyzdravěl.

„Tož, baže chcu," honem ujišťovala tetka dochtora, a proto jeho nařízení doslovně zachovávala a pacientovi žádné gořalky dať nechcéla, ačkolvěk ten o ňú pořád žgamrál a prosíl. Nemoc sa však pořáď horšila, až dosáhla takého stupňa, že každý na první pohled poznál, že nemocný je už v posledním tažeňú. A byla vám hrůzna na strýca pohlédnúť, jak byli chudí a vyzíblí, no opravdu už edem samá kosť a koža. Už ani mlúvi nemohli, edem pořáď šeptali:

„Ach, Bože, rozbože, dajtě ně téj gořalečky, dajte aspoň krapenečku, aspoň belinečku, co by ně trošku jazyk ovlažíl, lebo ňa to v hubě, v krku a všade šeredně a hrozně pálí, že sa ně zdá, že už zhořím."

Tak prosili strýc pořáď tetku a ta zaséj tú jeho prosbu vyřídila dochtorovi a ptala se ho, lesti móže nemocnému téj gořalky dať. A dochtor, dyž sa na pacienta podíval, odpověděl:

„Nu, dejte mu té gořalky, kdy tak po ní touží, stejně mu není pomoci, tak ať si tedy ještě na svém milovaném nápoji naposledy pochutná."

Dala tedy Cajspérka Cajspérovi gořalky a Cajspér sa s chuti napíl, dala mu podruhéj a Cajspér dúlil a dúlil, až oči vyvalovál, dala mu potřetí a Cajspér píl a píl a pořáď píl až nemoc polevila a Cajspér začal jesť a potem už sílil a jed a píl až načisto vyzdravíl.

Tak zachránila gořalka život Cajspérovi, a proto si jí Cajspér vážil, proto jí býl celý život vděčný a nikdy roznikdy nic zlého na ňú dopustiť nedál.