TEXTY č. 28 (ZIMA 2002-03)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics][zavírají nám hospodu!]

RECENZE

Pavel Kotrla: Poezie důvěrná

Jakub Grombíř: Kdo začal válku?

Jakub Chrobák: O slivovici poučením i příběhem.

Jaroslav Balvín: Přebohaté hodinky pradědečka Emila

Pavel Kotrla: Poezie důvěrná

Když jsem se před několika lety krátce pozastavoval nad prvotinou Petra Hrušky, bylo již tehdy patrné, že mám před sebou knihu, která představuje jeden z nejvýraznějších debutů své doby. Hruška do literatury, tedy té knižní, vstupoval ve svých třiceti letech, což je u básníků spíše pozdě, než brzy. Čekání se však vyplatilo autorovi i čtenářům, a tak již první kniha Obývací nepokoje přinesla osobitý úhel pohledu na svět, který se v jeho následující básnické knize Července spíše prohlubuje a proměňuje jen nepatrně. Ostatně nejinak je tomu i v jeho dosud poslední, v pořadí třetí, sbírce Vždycky se ty dveře zavíraly (Host 2002).

Opět se pohybujeme ve světě, který je nám blízký svými známými konturami a obyčejnými věcmi. Ale přesto vstupujeme do cizí, dosud neprobádané krajiny. I obnažované soukromí zůstává zastřeno rouškou nepoznatelného a jenom tušeného. Buďme rádi aspoň za tu škvíru, kterou je nám do něj dovoleno nakouknout.

Rozeznáváme v tomto průzoru i nám důvěrně známé detaily a věci svou známostí přitažlivé. Stejně jsme však znovu a znovu překvapováni jejich jiným uspořádáním. My, čtenáři, stojíme totiž u dveří, které se vždycky zavírají, neboť jsou to dveře od doma. Upřímnost a důvěra, se kterou nás básník vpouští do svého světa zůstává nadále stejně udivující. Vstupujeme do problémů, malých strachů, obav, ale i radostí. Prostě do světa, který se většinou ukrývá v intimitě, za zavřenými dveřmi, v soukromém prostoru odděleném od okolí, od veřejného. Petr Hruška ve svých až gnómických verších tento prostor obnažuje v celé jeho syrovosti, se slastmi i obtížemi denního žití.

Přirozenost s kterou tak činí, v této knize i ve sbírkách předchozích, považuji za jeden z výrazných kladů jeho poezie. Verše jsou plně ukotveny v realitě každodenního žití a do těchto chvil jsou zasazeny obrazy plné poetična. Nečekaně, kontrastně. Je málo autorů mezi současnými básníky, kteří něco podobného dovedou s prostotou sobě vlastní, bez patosu, přesto však s poetickou jiskrou, ze které zamrazí. Osobně si do této řady, mému srdci blízkých básníků, dovoluji řadit např. Vojtěcha Kučeru, básníka podobně úsporného výrazu a ve způsobů vidění i lecčems blízkého Hruškově poetice.

Petru Hruškovi jeho poezii jednoduše věříme. Je to chlapská poezie, je to poezie chlapa, a to že se ve značné míře jedná o básně milostné, tuto skutečnost jenom podtrhuje. Důvěrnost a důvěryhodnost: to byly pocity, které mne doprovázely při četbě této sbírky. A měl jsem z toho radost.

Sice by se dalo sbírce tu a tam něco vytknout, ale vesměs by to byly jenom připomínky pramenící z toho, že jaksi podvědomě byla naplněna má očekávání a představa o tom, kudy se bude Hruškova poezie ubírat. A tak trošku chybělo překvapení z neznámého. Přesto však do jeho poezie vstoupila jedna novinka, a tou je přítomnost básní v próze, organicky včleněných do kompozice knihy. Celkově tak přibylo příběhovosti a v textech je patrný posun k epičnosti. Jedno je však jisté, tato útlá sbírka prostě vyčnívá ze současné básnické produkce.

Jakub Grombíř: Kdo začal válku?

Není pochyb o tom, že prestižní ceny, udělované ve filmovém světě, představují dnes také značné politikum. Oscarové ocenění bosenského filmu Země nikoho bylo proto částí kritiky přijato spíše jako úlitba kinematografii mladého státu (a navíc amerického spojence), který se pozvolna vzpamatovává z válečných hrůz. Divácký zážitek z tohoto filmu však znamená příjemné překvapení a zároveň důkaz, že pozoruhodná kinematografie bývalé Jugoslávie vydává plody i v současnosti. Je to film, který jedinečným způsobem spojuje navýsost moderní filmovou řeč s poetickou krutostí starých balkánských balad (Vuk Stefanovič Karadžič uvádí ve své sbírce srbského folklóru pěkný dialog: Kdo ti vydloubl oči? – To bratr – Aha, proto tak hluboko!).

Film ukazuje balkánský konflikt z poněkud jiného úhlu, než bývá stereotypní pohled: nikoli jako sérii sousedských masakrů, ale jako střetnutí pravidelných armád s poněkud švejkovskými vojáky. Fronta je pevně stanovena a vojáky tak pohlcuje typická armádní nuda – mimořádná situace tedy zprvu představuje pro všechny příjemné zpestření, ale záhy se ukazuje, že narušuje status quo více, než by bylo zdrávo. Absurdní situace, v níž jsou nepřátelé, uvízlí v jednom zákopu, nuceni spolupracovat na záchraně holého života, poněkud zpochybňuje černobílé vidění, v němž si libují političtí komentátoři. Není jednoduché zabít člověka, s nímž jsme se před chvílí dělili o cigarety, ovšem ještě daleko těžší je zastavit válečnou mašinérii, rozjetou jako perpetuum mobile živící se nenávistí a předsudky. Mimořádně duchaplná a vtipná konverzačka se tak může odehrávat i v zákopu, kdy se čekání na smrt krátí diskusemi o společných známých (Bosna není zase tak velká...) i o tom, která strana vlastně tu prokletou válku zavinila.

Evropa je zde nahlížena ve světle, které může poopravit leccos z jejích sebeklamů: jako spolehlivý, rutinní dodavatel „odskočných min" a zároveň dokonale lhostejných „mírových" jednotek. Nuda v kanceláři velitele UNPROFOR by se dala krájet, voyeurismus novinářů překračuje veškeré myslitelné hranice a morální kredit západní civilizace tváří v tvář muži ležícímu na mině poněkud bledne. Z některých detailů až mrazí v zádech: bosenský voják, jednající z našeho hlediska s barbarskou impulzivitou, má pod uniformou tričko Rolling Stones – důkaz nesmyslnosti snah o vytvoření globální vesnice, kde „pokročilejší" části automaticky zkultivují ten zbytek, nebo poukaz na univerzálnost destruktivních pudů, které na Západě jakžtakž kanalizují (aspoň prozatím) právě rockové hvězdy? Nabízí se vzpomínka na doby zase ne tak vzdálené, kdy čeští turisté, jimž se o členství v NATO ještě ani nesnilo, obdivovali v Jugoslávii bohatý výběr západního spotřebního zboží.

Nadhled nad tématem je vzhledem ke krátké době uplynulé od války překvapivý, nesetkáme se zde téměř s vlasteneckým patosem, jakkoli by byl za daných okolností ospravedlnitelný. Tanovič pochopitelně zobrazuje konflikt z bosenské strany, ve filmu najdeme i dosti ironickou scénu ze srbského checkpointu, kde není nikdo schopen komunikovat s francouzskými vojáky (což ovšem není až tak nepravděpodobné – v důsledku historického vývoje srbská populace převažovala na venkově, takže se u ní nižší průměrná úroveň vzdělání dá očekávat), na autorově odsudku války jako takové to však nic nemění. Nejde ani tak o publicistické cvičení na téma bosenské tragédie – těch už bylo hodně a žádné se k pravdě ani nepřiblížilo – jako studie vražedných pudů, skrytých v každém příslušníku druhu Homo sapiens a čekajících na šanci se projevit. Ačkoli rozum se vzpírá, proti osudu je marno bojovat a příběh skončí nejhůře, jak vlastně mohl. Stará pohřební píseň, která film uzavírá, je jen nostalgickou vzpomínkou na doby, kdy i smrt v boji měla jakýsi řád a důstojnost, kdy voják nebyl jen anonymním číslem, které nikomu nebude chybět, kdy monopol na informace z bojiště neměli dokonale korektní profesionálové, kdy ještě docela záleželo na tom, kdo válku vyhraje. Divák si tak nakonec uvědomí, že všichni vlastně ležíme na mině, která může každým okamžikem vybuchnout a nám nezbývá, než otupěle čekat.

Jakub Chrobák: O slivovici poučením i příběhem.

Udělala mi ta knížka radost. Je to příjemné občas si odskočit od vážných témat literárních, existenciálních a kdoví jakých ještě k tématu sice nikoli existenciálnímu, zato však metafyzickému, transcendentnímu, nás všecky rodově (a po mnoho generací) přesahujícímu. Mluvím o knížce. Jmenuje O slivovici.

Je to soubor povídání, příběhů, historek, naučných zpráv a občas skoro kázání, které mají společné téma a tím je gořalka. Sebral je Josef Holcman u příležitosti tříkrálových koštů, které se konaly a snad ještě konají a konati budou na straně kopce Syrákova (pro nás vsetínské) druhé. Autoři jednotlivých příspěvků jsou různě zaměření a též různě známí. Vedle sebe tu hovoří Ludvík Vaculík a Jaroslav Kovanda (dvě čupr-persony literární), Bolek Polívka jako persona divadelní a spousta postav, postaviček a figurek, které buďto příběhem jakýmsi zajímavým, nebo poučením, kteréžto vzniklo na základě tvrdé dřiny a odříkání, tedy tímto lecjakým útvarem se do knihy připojují.

Nemá valného smyslu rozebírat tu, jakým směrem se debaty a epizody vedou, povětšinou jde přece jenom o to, že gořalka sama eště nikomu neublížila, ale kdovíjaká svátost to taky není. Je stejně zajímavé počíst si historii pálení gořalky od nejstarších dob po současnost, stejně jako vyposlechnout historky o zabavování vypálené gořalky Sbory národní bezpečnosti, kterýžto pak mok musel se specielně upravenými záchodovými rourami do speciálních jímek lovit, aby nevznikla snad škoda. To bych ale prozrazoval zbytečně moc, to nechci, sami si počtěte, já jsem se bavil.

Jenom snad jedinou připomínku bych měl. Když už se dělá taková pěkná a poctivá knížka k odpočinku i ponaučení, vypravuje se na polokřídovém i křídovém papíře, když už firma Jelínek ji blahosklonně podporuje a na závěr čtenáři předkládá i cosi ze svého úctyhodného archívu, přeci jenom by jaksi taková věc měla mít snahu přejít ten náš někdy tolik nešťastný kopec Syrákov: totiž i malíře tu na té – chcete-li vsetínské – straně máme (dokážu si představit obrazovou přílohu zajímavější s použitím obrazů Ilji Hartingera a dalších), a aj několik velmi zdatných (nejen jaksi primárně, co se spotřeby týče, ale i sekundárně, tedy že pera se chápati umí) mužů, kteří slivovici rozumí, bychom tu našli (za všechny napadá mě tu Jan Válků). Ale to je drobnost, snad bezvýznamná, a snad i zbytečně jízlivá. Jinak myslím platí: Osvětě (i té s gořalkou spojené) zdar!

Jaroslav Balvín: Přebohaté hodinky pradědečka Emila

Jiří Koten (narozen 1979) studuje na ústecké univerzitě J. E. Purkyně. Publikoval v antologii severočeské literární a umělecké scény „Od břehů k horám"a v literárních časopisech (Tvar, Psí víno aj.).

Mottem sbírky je stručný popis doby, kdy „si každý nechával zhotovit bohatě zdobené hodinky, které obsahovaly kalendář, modlitební knihu a celý vlastní svět jejich majitele", která jakoby předjímala Heideggerem objevenou pravdu, že bytí je čas. Motiv času pak nalezneme v celé autorově sbírce. Individuální čas prožívání tematizuje Koten v lyricky chvějivých zhuštěných deskripcích mentálních otisků vnějšího světa. Kontrast času práce a času odpočinku se vyjevuje v opakovaných motivech vesnické podvečerní hospody, kdy básník vede čtenáře, aby spolu s ním pozoroval „chlapy, jak lucernami svých piv svítí si do úst". Čas měřitelný, uchopený názvy básní (např. „Podzim", „Prosinec", „Krokodýlí den", „Večer", „Hodina přemoudřelých řečí" apod.) je implicitně postaven do kontrastu s časem osobním. Koten má dar bravurně slovy uchopit specifickou atmosféru severočeské krajiny („Mokvající louky...spousty vyjedených pařezů a neholené tváře kamenů"). Opakovaný výskyt některých postav (krejčí Emil Nosek, holič, Jidáš apod.) napříč básněmi kreslí maloměstskou idylu první republiky nebo ještě dokonce rakousko-uherského mocnářství. Snivá atmosféra těchto mystifikací s reálným podložím evokuje básnickou sbírku Kotenova učitele Radka Fridricha „Řeč mrtvejch – Die Totenrede" (Městská knihovna Děčín, edice Nomisteron, 2001), která podobnými výrazovými prostředky probouzí napůl reálné a napůl fiktivní prožitky německých obyvatel zapadlé severočeské vesnice.

Útlá juvenilie Jiřího Kotena je sympatie vzbuzujícím průhledem do citlivě načrtnuté, aktivním čtenářem dokreslované krajiny, jež rozpouští básníkovu duši ve variabilním označování vlastních pohledů, prožitků a postřehů.

Jiří Koten: Přebohaté hodinky pradědečka Emila; ilustrace David Tomíček; CKK sv. Vojtěcha v Ústí n. L. 2001