TEXTY č. 19 (PODZIM 2000)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[comics][návraty]

RECENZE

Erik Gilk: Těžké začátky prozaikovy

Jakub Grombíř: Iluze pod skalpelem

Michal Jareš: Ze slovenských továren a JZD s humorem

ERIK GILK: TĚŽKÉ ZAČÁTKY PROZAIKOVY

Sympatický formát, erotická obálka s nahým ženským tělem, nadějný název Citová angažmá, vieweghovsky vyhlížející tvář na poslední straně a redaktorská slova tamtéž uvádějící, že „kniha Petra Fialy bezesporu aspiruje na jeden z nejčtivějších titulů mezi současnými prózami“, slibují téměř jedinečný čtenářský zážitek. Zůstaňme však raději u textů samotných.

Představená prvotina blanenského rodáka Petra Fialy (roč. 1964) je sbírkou osmnácti povídek z posledního desetiletí. To je poměrně dlouhá doba, a tak lze u autora snadno vysledovat tendenci od kratších prozaických útvarů k delším. Pokud si rozdělíme povídky na velmi krátké či minipovídky (2-5stran), středně dlouhé (6-15 stran) a delší, pak do první kategorie spadá osm textů z let 1990-95, do druhé kategorie šest textů (z toho pět z let 1996-97) a do třetí kategorie zbývající čtyři texty, všechny z posledních dvou let.

Jakkoliv je taková tendence u začínajícího prozaika přirozená, nemyslím si, že přispívá k vyšší literární kvalitě. Zatímco kratší povídky nepostrádají občasnou vtipnost (Hana odjela) nebo pointu (Začíná žít, Kde jsou ty prachy...?), delším textům se obojího nedostává. Delší povídky se stávají nudnými, po přečtení celé knihy se mezi sebou pletou, jsou jakoby „zaměnitelné“ (k čemuž přispívají také opakující se jména hrdinek), důsledkem nedůrazné pointy je pocit, že by se vlastně nic nedělo, kdyby pokračovaly dál. U tak sevřeného literárného žánru, jakým povídka bezpochyby je, působí tento element rušivě.

Ať už jde o vyprávěcí situaci ich-formy či situaci autorskou, svět je nahlížen vždy očima mladšího muže a jeho vztah k světu je dán právě jen vztahem k ženám. Chybí mi zde jistý přesah do jiné než výhradně mužsko-ženské reality, vztahy se tak stávají umělými, ustrnují, hibernují. S tím souvisí vypravěčův nadřazený vztah k ženám, ženy či dívky se dají charakterově jen těžko odlišit, před očima vypravěče kolují jakoby v uzavřeném kruhu, ať už ve skutečnosti, nebo ve snu, obměňují sice svá jména, ale klidně by mohlo jít o jednu ženu s různými jmény a tvářemi.

V nabízejícím se srovnání s prózami Michala Viewegha se vztahy mezi mužem a ženou u Fialy jeví mnohem jednodušší, plošší, ničím nezatížené, postrádající podloží a pozadí skutečného vztahu. Je to jistě i vypravěčskou rutinou a řemeslností, Vieweghův vypravěč navíc nepostrádá rozmanité formy všudypřítomného humoru, který silně odlehčuje často i závažné mezilidské situace.

Fialův styl je poměrně jednoduchý a musím přiznat, že mě ničím nezaujal. Sám jazyk je naprosto neutrální, slovní zásoba spíše chudší, delší povídky se vyznačují střídáním vypravěče, občas se objeví ústřižek z novin či zápis z deníku, ale je to pouze náznak montáže. Z motivů zaujmou vtipné lingvistické úvahy, leitmotivem je pak sen, jeho opakování a obměňování, prostupování se skutečností, které má zase daleko k mistrné propracovanosti v prózách Jiřího Kratochvila či Daniely Hodrové.

Srovnání s Raymondem Carverem, dnes již klasikem americké literatury, nebude jistě také od věci. Fiala má s jeho tvorbou společný žánr i téma – povídky o vztahu mezi mužem a ženou. S Carverem však rozhodně nesdílí zkušenosti věrohodně v textu zachycené a jeho zcela oproštěný jazyk (tzv. literární minimalismus), který přispívá k dějovému spádu a k silné pointě.

Snad začínajícímu prozaikovi ubližuji, když vystihuji jen některé rysy (podle mě ovšem význačné) jeho povídek, snad budu nařčen z hloupého srovnávání s mnohem zkušenějšími spisovateli, na jednom však trvám: sbírka povídek Petra Fialy nepřináší po jazykové, tematické ani poetické stránce do vývoje české prózy nic nového.

Petr Fiala: Citová angažmá, Host, Brno 2000, 186 s., náklad neuveden, cena 159 Kč

JAKUB GROMBÍŘ: ILUZE POD SKALPELEM

„Masová média kontrolují účinněji než jakýkoli jiný prostředek šíření nejrůznějších myšlenek především tím, že v kvantitě a hluku informací jimi šířených se eventuální opačný hlas ztratí jako volání na poušti. Kacíře není vůbec nutné umlčovat – stačí jim zabránit v přístupu k médiím zásadnějšího rozsahu. „Tato slova napsal ve své úvaze Cesta na Olymp biolog a publicista Stanislav Komárek, pozoruhodný a originální myslitel, který ve svých pamfletech, fejetonech a esejích, publikovaných původně v časopisech (často i dost rozdílného zaměření: Vesmír, Tvar, Analogon a další) a nyní vydaných knižně v nakladatelství Petrov, uvádí četné paralely mezi fungováním lidské společnosti a živými organismy, píše zasvěceně a zajímavě o napohled odlišných tématech, jako jsou náboženství, dějiny vědy, národopis, politika či mytologie. Komárkova reflexe současného světa je hodně drsná (ne náhodou nese tento svazek úctyhodných rozměrů titul Pitevní praktikum pro pokročilé), zároveň však chápavá. Navzdory vší skepsi je na autorovi patrná určitá vyrovnanost, poučenost životem (Komárek přitom není žádný kmet – rok narození 1958 – zdá se však, že jeho emigrantská zkušenost jej v mnohém povznesla nad provinciální české poměry) i neokázalý, vkusný humor.

Komárek se ve svých textech pohybuje na hraně mezi přírodními a humanitními vědami, které už v současnosti nespolupracují prakticky vůbec (slavná „Sokalova aféra“ budiž důkazem toho, jak žalostné jsou znalosti úzce specializovaných odborníků o odlišných oblastech lidského vědění). Komárek dokumentuje zpozdilost a absurditu tohoto postoje – disciplíny jako kultura nebo politika totiž tvoří konkrétní lidé, kteří neodmyslitelně vyrůstají z určitého sociálního a psychického backgroundu a ten je zase důsledkem etologických pravidel, kterým lidstvo jakožto součást přírody chtě nechtě podléhá. Právě tato metoda dokáže pozoruhodným způsobem osvítit některé normálním způsobem obtížně vysvětlitelné jevy současné reality.

Jak napsal Ludvík Vaculík v eseji Čí je svět: „Úroveň lidské většiny, přes její lepší výživu, oblečení a elektronické vybavení, klesá, a všecko – výroba, tisk, škola, úřady – tomu ustupuje. A já si myslím, že to nemůže být jenom tím, že většina lidí má většinu peněz: je to hlavně tím, že každá soustava tíhne k sebeupevnění a sebepotvrzení. Řád s chybou stvořený produkuje si už dál vhodné lidi, a tak ,opravuje‘ svou chybu.“ Komárek konstatuje v podstatě totéž, nahrazuje však často netolerantní patos věcností a erudicí, které činí z jeho knihy jeden z největších čtenářských zážitků poslední doby.

Zobecňování a hledání paralel mezi věcmi zdánlivě zcela odlišnými je věcí vděčnou, leč vždy hrozící rizikem zcela mylných závěrů. Od těch často nezachraňuje ani všestranná erudice a literární talent – příkladem za všechny budiž tvorba Ludvíka Součka nebo nejnověji Jiřího Suchánka. Komárek však nekáže žádnou ideologii, jeho články zůstávají v rovině kultivovaného a vtipného konstatování faktu, často docela zjevného, leč zřídkakdy v okolním informačním šumu vnímaného. Sám autor o tom říká: „Myslím si, že deskripce je obecně lepší než interpretace a interpretace je lepší než pokus o reformu...“

Komárkově knize by jistě bylo možno adresovat některé výtky, sám autor však mnohé z nich přeznamenává v doslovu. Jde především o přehuštěnost textu odbornými termíny a nečeskými výrazy, které ho často zbavují čtenářské přístupnosti, dále pak o to, že Komárek často opakuje tentýž poznatek či argument na několika místech své knihy - to je ovšem daň za rozsah a reprezentativnost tohoto petrovského kompletu.

Komárkův styl psaní se často nese v rovině odzbrojujícího konstatování, že císař je nahý. Příkladem budiž tato pasáž: „Už k získání vzdělání, které umožňuje svému nositeli stát se společensky uznávaným specialistou (a jiné typy vzdělání nemají v dnešní době prakticky žádnou váhu ani veřejnou podporu), je nutné mít určitý soubor vlastností, které tento proces ulehčují: kromě dobré paměti a schopnosti učení je to především schopnost se po léta a desetiletí zaměřit jen na velmi malý úsek skutečnosti, čili určitý typ omezenosti. Rovněž žádoucí je nedostatek pochybností o prezentovaných faktech a jejich interpretacích a neexistence, či jen velmi slabá existence otázky po hlubším smyslu vlastní činnosti.“ Zlatá slova, jenže kdo z těch, jichž se týkají, je vůbec ochoten popřát jim sluchu?

Stanislav Komárek: Pitevní praktikum pro pokročilé. Petrov, Brno 2000

MICHAL JAREŠ: ZE SLOVENSKÝCH TOVÁREN A JZD S HUMOREM

Společná kniha povídek Dušana Taragela a Petera Pištáneka s názvem „Sekerou a nožom“ přináší patnáct povídek napsaných z části před listopadem 1989. Společně se ale oba dva podepsali jen pod pětici z nich a zbytek si rovným dílem mezi sebou rozdělili a na závěr povídky okomentovali.

Vedle krátkých povídek a jednoho ultrakratičkého dramatu, jehož hlavní hrdinou je Starý Mrdár a jeho syn Ďuro (knižní drama Tvrdý koreň) se zprvu dostáváme do podivuhodného světa dělníků, lemplů a fabrik, odehrávající se
v polovině osmdesátých let. Tahle fascinace dělnou třídou je zároveň dost hlubokou studnicí pro ne jednu jazykovou vylomeninu a taškařici. Když v povídce Sekerou a nožom mluví dělník Ján se svojí ženou, je to smršť neuvěřitelných výrazů: „Za päť rokov, čo sú spolu, stučnela ani sviňa. Ošpatněla. Len na riti vysedává a kňučí. Hlúpa je! Iným mužom ženy porobia kadečo. Bratranec Karol má tiež ženu. Ani jej nemusí povedať. Len pozrie, a jeho žena vie, čo muž chce. Keď si privede kamarátov, tak ani nemukne. Alebo sa s nimi pekne zhovára. Zato Anna? Chodí a mindžuje. KEDY UŽ KONEČNE VYPADNÚ TI ODRONI, reku, ČO SI SI ICH PRIVIEDOL!?“ (s. 21) Navíc pro českého čtenáře je komika jazyková možná ještě silnější, nežli pro čtenáře ze Slovenska. Zároveň se ale do tohoto „humoru“ dostává daleko víc čehosi potemnělého a osamocujícího. Jako by absurdita situací, ve kterých se většina hrdinů ocitne, byla zároveň směšná ale zároveň i smrtelně smutná. To je třeba případ povídky Sekerou a nožom, povídky Cudzinci v noci nebo Jednej dlhočiznej zimy. V Cudzincích v noci se navíc na noční ztrácí hlavní postava Ostarek v komplexu továrny, kde s ním je jen invalida Basó, často přecházející do maďarštiny. Továrna, kola, zábradlí jsou jediné předměty, které podle všeho přežijí všechny. Přízračnost všednosti v socialistické společnosti je ale patrná i v povídce neodehrávající se ve fabrice, která se jmenuje O vplyve pitia kávy na riešenie bytovej otázky, jejíž české znění může český čtenář znát z loňského vydání revue Labyrint. To je ovšem také jediná větší zmínka o této knize u nás.

Vedle drsných továrních povídek se v Ťažkostech v Odese setkáme s jakýmsi světem ještě zapadlejším, světem ruských básníků před VŘSR. Pištánek, který je jejím autorem, se v doslovu přiznává k fascinaci špatnými překlady z ruštiny v padesátých letech a k lásce k Woodymu Allenovi. Obojího je v této povídce dostatek. Oproti tomu Taragel v povídce Mato Grosso vytvořil malé kouzlo a s jakýmsi odkazem těm nejlepším Bradburyovským povídkám napsal zřejmě vrchol celé sbírky povídek. Vyprávění o podivné rodině, která vyrábí konzervy pro psy a jejíž členové kamsi mizí, až zůstane doma jen dědeček a vnuk, jemuž je pět let. Povídka vznikla v roce 1991 a je vyprávěná jakoby z pohledu onoho chlapečka, jemuž zůstávají utajeny věci dospělých. Tvoří jasnou spojnici s Taragelovou prvotinou pohádek pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče.

Poslední společnou prací je povídka Priekopník, nejrozsáhlejší práce celého svazku, k níž je přidán apendix v podobě Taragelovy verze (Priekopník2). Tato povídka byla začatá v roce 1987 a vypráví v celku jednoduchý děj o kopáčovi příkopu jménem Róna, jehož parťáci zešíleli a se ztopořeným přirozením odběhli do lesa. Je otázka, jestli si jméno Róna autoři vypůjčili od známého výtvarníka, ale vzhledem k tomu, že se mnohdy postavy jmenují jaksi překvapivě známým jménem (mistr Blumfeld, jinak postava bandity z bondovek), je to pravděpodobné. „Ukážkou z románu“ HOBEM5EP! (čti November) od Dušana Taragela se svazek končí.

Další tvorba obou autorů již byla naznačena. Peter Pištánek kromě tří dílů knihy Rivers of Babylon vydal i knihu svých dalších povídek, Mladý Dônč (1993, dočkala se i druhého vydání) a dvojice zkazek o Vladovi (Skazky o Vladovi pre velkých i malých a Nové skazky o Vladovi). Dušan Taragel je autorem pouze jedné knihy, již zmiňovaných pohádek pro neposlušné děti. Obrovskou výhodou obou autorů je z hlediska našeho nejen dráždivé srovnávání s „naším“ humorem, ale i střílení si sami ze sebe: „Mária si Ostarka spokojne prezrela. V béžovej bunde vyzeral ako seriózny inžinier. A keby si dal čiapku, už by sa úplne podobal na toho herca Dušana Taragela v tom seriáli, kde hral predsedu JRD.“ (s. 82) A pokud by někdo měl se slovinou problém, je tu i starý Basó, který čas od času vykřikuje „Fasz a füledbe“ nebo „A rohatt annya dögölyon meg“...

© Texty