TEXTY č. 19 (PODZIM 2000)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[comics][návraty]

PŘEKLAD

Carlos Antognazzi: Sluneční brýle

Péter Esterházy: Hudba sfér

Felix Krivin: Aforismy

CARLOS ANTOGNAZZI: SLUNEČNÍ BRÝLE

Znovu se rozhlédl po ulici, zleva doprava, a už potřetí jej udivilo, jak je pustá.. Proháněl se jí silný a suchý vítr, který mu i přes jeho hedvábnou košili spaloval krk a hruď. Nebyl tam žádný člověk, nikdo se neprocházel pod tím žhavým sluncem předčasně přišlého léta.

– Zase mne podvedlo – stěžoval si sám sobě v duchu muž, – zase přišlo léto moc brzy.?

Po chvíli konečně vyrazil dlouhým krokem přes dlážděnou ulici, vydávaje se tak na pospas zářícímu slunci tam nahoře, které vypadalo, že se chystá svým žárem roztavit dnešní život města v jednu obrovskou žhavou směs.

Zvířený prach mu vlétával do očí, úst a pod rozhalenou košili, chvílemi se jím až zalykal.

S přimhouřenýma očima přešel na protější chodník a ukryl se do stínu, který vrhal výčnělek jednoho domu.

– Tohle léto se bez nich neobejdu – mručel skrz zuby, zatímco se prach snažil najít nějakou tu skulinku, kterou by mohl proklouznout.

Týkalo se to tmavých brýlí, „speciálně pro tohle sluneční záření“ , jak říkával jejich prodejce Don Cosme.

Don Cosme byl hubený, kostnatý stařec, který měl na hlavní ulici města malý krámek, v němž i bydlel. Říkalo se, že je napůl čaroděj, což ale neznamenalo ztrátu klientely, vždycky se našel nějaký zákazník.

V jeho krámku mohl člověk najít všelijaké věci, od glazurovaných mís z porcelánu až po tužky a dopisní papíry, tohle všechno promícháno s různými kusy nábytku, jako jsou malé stolky, křesla, stojací lampy… A taky tmavé brýle.

Zrychlil krok a po chvíli už vcházel do vyprahlé boční ulice. Klidně vdechoval ten pálivý vzduch, který proplouval těžce a neochvějně mezi spálenými lidskými hrdly a těly.

Dosud jej nikdo nespatřil. Tak je to lepší.

Rosa, která je už čtyři roky jeho snoubenkou, bude překvapená, až jej uvidí s těmi dokonale padnoucími brýlemi, jak se vysmívá prachu, jenž proniká do očí těm ostatním. Bude jediný ve městě, kdo bude mít sluneční brýle od Cosmeho. Tohle pomyšlení mu vyvolalo na tváři lehký úsměv, který ale zase rychle zmizel, neboť mu do úst vnikla nová vlna horkého prachu.

Když stál před krámkem Dona Cosma, byl už pouhou karikaturou toho, kdo před chvílí vyšel z jeho bytu: byl celý zpocený, špinavý, na hlavě chomáče zcuchaných vlasů, které zakrývaly jen polovinu jeho tmavého čela. Byl strašně unavený.

Jemně zaklepal na skleněné dveře a čekal. Ihned se objevil kulhající Don Cosme. To kulhání byl pozůstatek starého zranění z války, levá noha mu tehdy byla zkrácena o čtyři centimetry. V jeho olivově zbarvené tváři se nepohnul ani sval, když spatřil svého potencionálního zákazníka. Otevřel dveře, které díky svým rezivějícím pantům strašně vrzaly, a pozval muže dál.

Se vstupem do místnosti jako by se ponořil do jiného světa, podivného, ukrytého mezi lékárnickými lahvičkami plnými lepkavých, tajemných tekutin.

V té malé místnosti nebylo jediného uklizeného místa. Člověk tady mohl vidět pohromadě ty nejrozmanitější předměty. Jakýkoliv zákazník by tu mohl marně prochodit hodiny a hodiny a hledat to, za čím přišel, ale díky Donu Cosmeovi byla žádaná věc nalezena velice rychle: on prostě vždy znal přesně místo, kde se ta věc nachází. Jako teď. Ještě než muž otevřel ústa, už přeházel několik knih a nesl mu malou, obdélníkovou krabičku, ve které byly uloženy brýle.

Krátký úsměv přeběhl přes starcovu křivou tvář. Muž byl trochu překvapen, ale okamžitě na to zapomněl, když pohlédl na ten cenný předmět, který ležel na jemném, měkkém modrém sametu na dně krabičky.

– Patřily jednomu slepci – zamumlal kostnatý prodavač. – Jsou to ty nejlepší, které mám proti slunci. –

– Jsou moc pěkné – řekl muž, aniž odvrátil oči od masivních želvovinových obrouček a čistých černých skel, od toho tajemného oparu, který obklopoval dřevěnou krabičku. A dodal: – Vezmu si je. –

– No, já nevím… – zamumlal Don Cosme, na jehož živých očích bylo vidět, že váhá, neboť podle něj byl tento předmět vhodný do sbírky a ne k běžnému užívání.

Muž, trošku znepokojený, položil před starce hromádku vybledlých bankovek a s nadějí v hlase se zeptal: – Je to dost? –

– Myslím, že ano… Ale nejsem si jistý, zda jste tím vhodným člověkem pro jejich užívání.

Ale to už muž, po souhlasné odpověďi, s úsměvem a s brýlemi v rukou zavíral dveře krámku.

Venkovní jas jej přinutil ihned brýle vyzkoušet. Padly mu tak, jak očekával, přesně seděly, takže slunce jej už nebodalo do očí.

Pocit, který v něm vyvolala ta změna, jej přinutil prudce zastavit a opřít se o stěnu jednoho domu. Pozvolna začal vidět věci okolo jinak, jako by předměty, které se před chvílí blyštěly na slunci potemněly, jako by téměř ztratily svůj význam.

Pokračoval pomalu v chůzi, zamračeně, myslel na to, co se mu přihodilo.

Ulicí se přibližovala skupina dětí, běhaly a hrály si spolu, těla ještě mokrá po koupání v řece. Skoro si jich nevšiml, tak byl v moci těch tmavých skel. Slunce už neútočilo na jeho rozšířené zorničky.

Děti jej okamžik pozorovaly a jedno z nich se po chvíli nabídlo, že mu pomůže přejít silnici.

Muž pokračoval v chůzi skoro popaměti, protože v tom tajemném, znepokojivém pološeru rozlišoval jen některé nejasné linie.

– Ale slunce a prach mne nyní neobtěžují – říkal si muž s určitým zadostiučiněním. Dokonce by se dalo říci, že necítil vedro, že jeho tělo se nepotilo, že zcuchané vlasy se narovnávaly, že světlo už neexistovalo.

Jednu chvíli si přál sundat ty brýle a rychle se vydat k domovu, ale nečekané vnuknutí, dosud mu neznámé, jej přinutilo vzdát se této myšlenky. Jeho chůze se stávala v rychle postupující tmě namáhavější a zdálo se, že jej tma utopí ve svém mlžném víru. Někteří lidé mu nabízeli pomoc, ale on je vytrvale odmítal pevným hlasem, že nic nepotřebuje. Nemohli jej za těmi černými skly poznat.

Ale slunce už opouštělo svoji nebeskou dráhu a muž viděl stále méně a už si ani nevzpomínal, kde stojí jeho dům.

Zděšený tím vším si chtěl sundat brýle, ale s údivem zjistil, že to není možné, že jeho ruce jej neposlouchají. Zatřásl tedy silně hlavou, ale brýle byly pevně spojeny s jeho očima, tak pevně, jak si je před několika hodinami nasadil. – Kolik hodin už uběhlo od toho nákupu? – Brýle dál pevně držely.

Podíval se na své ruce, které jej předtím neposlechly, a i přes panující tmu dokázal rozpoznat, že jeho levá ruka je připoutána k nějakému psovi a ta pravá drží pevně, s obavami a úzkostí, bílou hůl jako předtuchu jeho blízké budouc-nosti.

Dlouho trvala jeho chůze k domovu, ale protože už byla noc, nepoznával cestu a šel pomalu, bez únavy a hledal slunce.

Ze španělštiny přeložila Michaela Jančová

PÉTER ESTERHÁZY: HUDBA SFÉR

113

Náš vztah k chudobě byl tajuplný, vycítili jsme, že něco není v pořádku. Prakticky jsme to tak viděli, chudí jsme byli, ošacení obyčejné (dlouho jsme se domnívali, dětské oblečení se zpravidla dědí, že nové šaty vůbec neexistují), na prázdniny jsme nejezdili, koberce prodřené, maso zřídka, kuře téměř nikdy, jenže my jsme na to nikdy nemysleli. Takže jsem začal špatně: tuhle chudobu jsme my neviděli, zčásti nám zůstala skryta, díky mamince, zčásti jsme měli všechno, což zřejmě znamenalo, že to, co jsme měli, pokládali jsme za všechno. Tatínek o ní nepřemýšlel, my si ji neuvědomovali, rovnováhu udržovala maminka, za nic na světě by nepřijala móresy jdoucí ruku v ruce s chudobou. Když už se dře jako kůň, tak ať aspoň někdo polituje (nebo závidí). Nebo si toho přála ještě méně: když už se dře, tak jako kůň, aspoň. Když už.

Jistá znamení dávala přesto tušit, že naše praktická chudoba spočívá na nejistých základech. No, třeba jen samo vaření! Ovšemže, bylo chudobné, ale jak chudobné! Okolky stranou, maminka byla v zajetí předkrmů. I v tom vyhnanství. Před spolužáky jsme otázku předkrmů jednoduše zapřeli. Nač se unavovat marným vysvětlováním. Paprika plněná tvarohem s koprem, rajské jablíčko, nebo jen cibulka s majonézou, konzerva játrovky se smetanou, vylepšená mateřídouškou, takové malé cosi. Tvar. Maminka uměla ze všeho něco připravit, tedy ne jen tak cosi, ale něco pěkného. V životě bojovala s beztvarou ošklivostí vždy a všude. Z kozího mléka, pšeničné krupice hustou kaši, tu rozetřela tence na plech, upekla, vykrájela z ní kolečka, natřela je marmeládou a naskládala jedno na druhé. To byla Babylónská věž. Říkat jsme tomu mohli různě, občas nás napadaly vyložené koniny, občas, páté přes deváté, vypadávala z nás učiněná moudra. Kachna sans orange. Kdo chce přidat sánzoranže? (Deklasovaný humor.) Zkrátka předkrm a dolce. Dólče.

– Kousíček dólče? Mohu nabídnout? Vždy se ptala tímhle dvojvětím, jako bychom se měli rozhodnout.

Ovšem rajskou jsme už zapřít nedokázali, s pepřem, muškátovým oříškem, zázvorem, pokud jsme měli, s kousky nastrouhané pomerančové kůry. My ji přímo zbožňovali. Kamarádi leda ohrnovali nos:

– Vy teda máte nóbl chutě, pánové?!

Nato se nás zmocnila jakási panská nadutost, byli jsme moc pyšní na naše chuťové pohárky.

Přesto jsme mamince i my občas do očí vyčetli, že vaří příliš po pansku. Těžko říci, co jsme tím mysleli. Snad, že v naší bramboračce neplave tolik mastnoty ani ohromné kusy cibule jako u cizích, ale je bledá, smetanová. Na francouzský způsob, tvrdila maminka. Uvařila nám i tu cibulačku. K masu, to jsme také nikde jinde nevídali, kapánek něčeho kontrastního, sladkého, třeba kousky opečeného ovoce nebo legendární omáčku „pikánt“, tu nejlidovější hořčici smíchanou s prachobyčejnou marmeládou.

A nyní to nejtěžší: rodinné stříbro. Jedli jsme totiž vždy, svátek nesvátek, stříbrnými příbory.

– Ale proč?

– Protože jiné nemáme – odvětil tatínek, maminka zavrtěla hlavou. Ta tíha stříbra nám už v rukou zůstala. Na návštěvách, v družině se naše ruce musely jakoby seřizovat na alumínium.

– Co je, neumíte pořádně jíst?! – příliš lehký nůž spěchá, semtam něco převrhne, zasviní. Ani jsme nemukli. Jenže potom jsme se prozradili. Na koupališti. I bez stříbra by to prasklo.

Téměř celé léto jsme trávili na koupališti naproti našemu domu, ráno k vodě, večer domů. Dalo se tam jíst v bufetu, jenže to je drahé, mohl se tam brát jako školní svačina chleba s máslem a paprikou, někdy to tak stejně dopadlo, každý zvlášť zabalený do ubrousku, jenže v poledne se má sníst něco teplého. Obědvávali jsme, pokud možno, ve dvanáct hodin, to jsme se naučili ve vyhnanství, na vesnici: zvoní, oběd, po staletí. Ve dvanáct jsme tedy nechali všeho, fotbalu, plavání, holek a odkráčeli k plotu, kde už čekala maminka s kastrůlky, protože jíst se musí, jíst se musí pravidelně a dodržovat pravidla stolování, takže v jednom kastrůlku nebylo jídlo, ale ubrousky a ovšemže ty starobylé příbory, jediné které v domě byly. Posadili jsme se bráchové vedle sebe, stříbrný nůž, stříbrná vidlička – což se mezi koupajícími naháči vyjímalo ještě absurdněji, – požehnej nám, Pane, tyto dary, ámen. Okolo nás kamarádi pohrdavě shlížející na salát ze zelených fazolek s koprem (!).

Tyto obědy náš pevný svazek s masami pracujícího lidu neutužovaly.

161

V naší mamince přebývala nejen nevýslovná únava, ale i nevýslovná neúnavnost. Vyzařovala z ní nečekaná energie. Být matkou čtyřem dětem, na to síly, které jsou k dispozici, nestačí, je zapotřebí ještě trochu víc. A je-li trochu víc, pak ještě trochu navíc. Ostatně z toho všeho lze sotva dospět k naději či beznaději.

Projevy energie se u naší maminky vyznačovaly rozsáhlou škálou, bylo v tom všechno: dívčí nevypočitatelnost, lehkovážné veselí, tichá vytrvalost, energie jako hravá nadsázka, jako spolehlivost, vytrvalost v zápřahu. Později jsme se měli přesvědčit, že i maminčina energie je pouze téměř nevyčerpatelná.

Maminčiným večerním představením nepředcházely žádné přípravy, vlastně jim nepředcházelo ani předchozí představení, jako by to pokaždé bylo poprvé, premiéra, nečekaná, úžasná, záhadná, přesto přirozená, třeba jako zázrak, nezbytná, což ovšem nesouviselo s ničím, hlavně to nezáviselo na na každodenních problémech, na něčem všedním. Souviselo to s naší maminkou, a ta, no ovšem!, nebyla závislá na ničem. Nepřipravovala se předem, nevysvětlovala, nepřesvědčovala, neorganizovala – jako podnikový náborář by neuspěla – když nadešel čas, jednoduše nás vyzvala. Ke každému z nás zvlášť přistoupila, něco pošeptala, popořádku, nejdříve domácí, strejda Pišta, teta Rózi, Anka, Malý Pišta, potom, zhluboka se nadechla, dědeček (to ovšem nešeptala, postavila se před něj, sklonila mírně hlavu a tichounce řekla: Papá, prosím...), teta Mína, dokud ještě nebyla tak nemocná, prababička a my. I tatínkovi něco pošeptala, ale asi něco jiného než ostatním, rozzářená mužská tvář a začátek 50. let.

Také nám šeptem připomněla, že máme vzít nějaké sezení, židli, stoličku, štokrle, polštář, verpánek, trůn a tam a tam se usadit. Maminčiných pokynů všichni uposlechli, nikomu nenapadlo vzepřít se, celý dům ji tiše následoval, dokonce i dědeček, jeho tváře nanejvýš nehořely zvědavostí, zatrpkle kouřil dýmku, díval se zadumaně, se stoickou blahovůlí.

Každý popadl něco k sezení a spěchal na určené místo, podobně se pospíchalo v šedesátých letech k televizi. Potom, když se publikum usadilo, – pozvolna dozníval i šum –, nastalo úplné ticho, zahájila maminka představení: buď předčítala nebo hrála loutkové divadlo. I když předčítala, držela v ruce jednu z loutek, jako by ta četla. Které knížky, to si nevzpomínám. Dickens, Conrad, Malý princ. Představení se nikdy nekonalo na stejném místě, jednou to bylo u nás, jindy v kuchyni, občas na dvoře, někdy až vzadu (u hnojiště). Když u nás, tak se hrálo s maňáskama za plachtou, za níž měl dědeček ložnici. Jinak se používal „areštantský koberec“ strejdy Pišty. Celu měl dlouhou dva metry sedmdesát centimetrů, stařík se mohl procházet sem – tam, tam a sem, nohy, tělo, srdce té vzdálenosti přivykly, a když ho pustili, koupil si koberec (dle naší maminky: docela ucházející) dva metry sedmdesát na délku a každý večer před spaním se na něm procházel sem – tam, tam a sem. A teta Rózi pokaždé moc plakala.

Představení netrvalo nikdy déle než třicet minut a nakonec se všichni smáli jako malí, děti taky.

z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut

FELIX KRIVIN – AFORISMY

© Texty