TEXTY č. 10 (LÉTO 1998)

[listárna][próza][poezie][recenze][manifest]

RECENZE

Jiří Hrabal: Etika odpovědnosti k Druhému Emmanuela Lévinase

Michel Winock: Soumrak intelektuálů?

René Kočík: Ludvíka Vaculíka Nepaměti

Sergej Korněv: Strašlivé tajemství malých lidiček

Jiří Hrabal: Etika odpovědnosti k Druhému Emmanuela Lévinase

Úvod

„Západní filosofie byla nejčastěji ontologií: redukování Jiného na Stejnost vkládáním středního a neutrálního členu, který zajišťuje porozumění bytí.“

E. Lévinas

Chceme-li se zde pokusit nastínit etický koncept Emmanuela Lévinase, je třeba nejprve načrtnout situaci, do níž je Lévinasovo myšlení zasazeno. Tato situace by mohla být nazvána, a také byla Jeanem-Francoisem Lyotardem, la condition postmoderne, tedy situací postmoderní.

Západní myšlení se od svých počátků vyznačovalo snahou myslet Jedno. Připomeňme jen jednu ze závěrečných vět Platónova dialogu Parmenides: „Není-li jedno, není nic.“ Nebo jak píše Habermas: „Mají-li filosofická učení (pozn. rozuměj filosofická učení antického Řecka) něco společného, pak je to intence myslet bytí nebo jednotu světa na základě explikace zkušeností rozumu z nakládání se sebou samým.“ V době po Foucaultovi, Lyotardovi a dalších poukazovat na to, že v tendenci myslet vše dohromady je skryt mocenský nárok, jistě není ničím překvapivým. Etika jakožto disciplína založená na závazném universalismu se pro některé myslitele po moderně, kteří jen s nechutí pohlíželi na jakékoli normativní teorie, stala zpočátku nepřijatelnou. Vzhledem k výtkám na adresu eticky lhostejného myšlení, se postupně tato nechuť umírnila (nikoli samozřejmě u všech: viz např. Luhmannova „odmoralizovaná společnost“) a vytvořilo se nové pole, na němž se mohlo začít vytvářet prostředí eticky potentní (hovoří se dokonce o „etickém obratu“, viz rovněž D. Davidson v Textech č. 9). Nikoli však s metafyzickými výhledy a ambicemi, ačkoli právě Emmanuel Lévinas, jak uvidíme, vystavěl svou etiku jako bytostně metafyzickou.

Novým východiskem etiky se stala idea morálního zohlednění zvláštního a heterogenního, objevuje se pojem péče, který lze stručně vymezit jako umění naslouchat druhému a připustit či dokonce podnítit rozvoj jeho jinakosti. Vidíme, že je omezeno aktivní jednání vyvolané universálními normami, jež brání vědomému otevření se zvláštnostem jiné osoby. Již u Martina Heideggera se ovšem můžeme setkat s pojmem Gelassenheit („odevzdanost“), v čemž lze zahlédnout snahu nevnímat druhého jako objekt završení morální povinnosti, ale odhalit jeho odlišnost.

Na základě oné poněkud vágní myšlenky morálního zohlednění zvláštního a heterogenního však mohly být vybudovány zcela rozdílné etické koncepty. Vyjma Lévinasova uveďme například koncept Lyotardův, Habermasův či mnohé pokusy o feministickou etiku nebo etiku Hanse Jonase s výrazným ekologickým akcentem.

Lyotard je přesvědčen, že žijeme v době postmetafyzické, v níž dějiny člověka ztratily jakoukoli legitimitu postavenou na vztahu k nadindividuálnímu subjektu. Ohlašuje konec „velkých vyprávění“, konec universálního nároku rozumu a konec bezbřehého triumfalismu věd. Již nelze posoudit, které z „vyprávění“, které z artikulovatelných typů vědění, si může přisvojovat nárok na platnost. Jednotlivé jazykové hry jsou nesouměřitelné, neexistují mezi nimi přechody, které by byly racionálně ověřitelné. Pak ovšem výpověď náležející k určité jazykové hře, jež následuje za výpovědí patřící k jiné jazykové hře, popírá platnost té předchozí, neboť obě nemohou být vnímány v tomtéž prostředí. Dochází tedy ke křivdě. Z toho vyvozuje Lyotard, ovšem za pomoci myšlenkového skoku, kdy za výpověď dosadí lidský subjekt, morální důsledky. Ve společnosti, kde je preferována prostřednictvím institucí např. ekonomická racionalita, pro níž je prvořadou hodnotou ekonomický růst a efektivita za jakoukoli cenu, jen ztěží najde uznání jazyková hra s jiným druhem platnosti a je tak ze společenské artikulace vyloučena. Proto tvrzení Richarda Rortyho, že platnost jazykové hry je určena úspěšností, s níž se dokáže prosadit ve společnosti, považujeme za nedůsledné a z hlediska etiky za nepřijatelné. Neboť chce-li Rorty prosadit co nejvíce štěstí a prospěšnosti pro co největší počet lidí, nemůže ignorovat minority, které byly prohlášeny stávajícími mocnými institucionálně zaštítěnými elitami v jejich jazykové hře za neplatné.

Lyotard se ocitá na rozcestí. Buď rezignuje jako Adorno na možnost prosazení spravedlnosti a smíří se s pojetím etiky, jejíž úlohou je upozorňovat na dějící se utrpení, tedy odsune etiku do role svědka, anebo se pokusí konstituovat takové formy spravedlnosti, které budou usilovat o komunikaci s doposud vyloučenými jazykovými hrami. Zdá se nám však, že Lyotard zůstává na tomto rozcestí nerozhodnut, kudy se dále vydat. Cítí zřejmě potřebu nebýt eticky lhostejný, ale obává se zaujmout nějaký normativní point of view, jenž by posoudil, že všichni členové society mohli artikulovat své zájmy. Je však zaujetí onoho nestranného stanoviska, aniž by se vyhlo násilnému redukcionismu, vůbec možné? Ve své diskursivní etice se o to pokouší Jurgen Habermas. Snaží se rozpracovat teorii normativní etiky, která interpretuje morální diskurs jako proces intersubjektivního dorozumění. Na diskusi o stanovení norem se musí podílet všichni členové, jichž se budou tyto normy týkat. Mají však všichni účastníci rovné podmínky pro prosazení svých zájmů? Lze vůbec dojít při tak obrovské pluralitě k určitému konsensu, aniž by vylučoval ze společnosti některé z jejích členů? Kdo posoudí, že přijatý konsensus je spravedlivý? Může vůbec při nesouměřitelnosti jazykových her dojít k nějaké komunikaci? Pokud by k ní došlo, budou vůbec všichni v globalizované společnosti ochotni na ni přistoupit? Lze to po nich vyžadovat? Jestli ano, pak jakými prostředky?

Pokusme se ukázat, zda-li Lévinasova etika odpovědnosti může dát odpověď na výše předestřené otázky. Připomeňme jen, že Lévinasova etika není zdaleka jedinou etikou odpovědnosti. Poprvé hovoří o etice odpovědnosti Max Weber nebo v současné době například již zmiňovaný Hans Jonas, který předchozím etikám mimo jiné vytýká, že jejich mravní zásady se vždy omezují pouze na jednajícího a jeho současníky, však koncipoval svou etiku poněkud odlišným způsobem. V jeho základech stojí nový mravní imperativ, jenž nabádá člověka, aby jednal tak, aby jeho jednání i s jeho následnými účinky neznamenaly ohrožení budoucího života na Zemi.

(pokračování v příštím čísle)

Michel Winock: Soumrak intelektuálů?

Michel Winock, profesor novodobé historie na Fakultě politických věd a člen redakčních rad časopisů „Dějiny“ a „Dvacáté století“ od jejich založení, vydal loni v září v Paříži téměř osmisetstránkovou knihu pod názvem „Století intelektuálů“. Její vydání zaznamenal i náš tisk. Pro velký rozsah a předpokládané vysoké nároky na překlad a vydání, zůstane českému čtenáři tato rozsáhlá studie pravděpodobně méně přístupná.

Jde přitom o knihu nabitou fakty, živě a dramaticky napsanou, představující duchovní život Francie 20.století v rysech, které zásadním způsobem ovlivnily umění a politiku v celosvětovém měřítku.

Nakladatelství Seuil k Winockově knize mimo jiné připomíná:

„Přes dobu Barrésovu, dobu Gidovu, dobu Sartrovu navazujeme znovu kontakt s realitou, ale i symbolikou událostí, znovu objevujeme tyto muže z masa a kostí, velké aktéry - i postavy v pozadí - kteří se pokoušeli svými myšlenkami zapůsobit na toto století /.../ Za jejich oživenými postavami defilují dějiny století od Dreyfusovy aféry, mety za níž se vynořili intelektuálové, až k Sartrově a Aronově smrti, kdy lze zaslechnout umíráček za intelektuály...”

André Gide v zemi Sovětů

(ukázka z knihy Michela Winocka „Století intelektuálů“, část kap.31, str.289-290)

Gidova cesta trvala devět týdnů: Moskva,Leningrad,Kavkaz /Tbilisi/,Černé moře. Klasický, vypracovaný, nalinkovaný, sledovaný, označkovaný, hotový program revolučního turismu pod kontrolou oficiálních průvodců, tlumočníka... To nijak nebránilo Gidovi k prožití několika dobrodružství, které nebyly policejně režírovány. Přijetí prominentních hostů, jmenovitě spisovatelů, je uměním sovětské propagandy, ve kterém se spojuje tradiční ruské pohostinství, lesk okázalého uvítání, zakrývání každodenních skutečností, vyjížďka do krásné krajiny, opojné chvalořeči. Gide je hýčkaný: protože je pozván Svazem sovětských spisovatelů, má v Moskvě k dispozici šest pokojů v hotelu Metropol, přemisťuje se služebním lincolnem, je přecpáván kaviárem, vínem a vodkou, rozmazlovaný hostiteli, tisk si ho přetahuje pro četné články, tleská mu dav... Výhodou za tyto orientální výhody se od prestižního hosta čeká, že bude krásnými řečmi opěvovat režim, které budou hned překládány do všech jazyků a že po návratu vydá knihu, v níž popíše slavnou cestu Ruska ke komunismu. Je fotografován ze všech stran, nejlépe, když se usmívá, familiérně a s nadšením jako živoucí důkaz setkání francouzských spisovatelů s leninskou revolucí. Spíše než od Barbusse, de Moussinaca, Vaillant-Couturiera, přesvědčených komunistů, kteří sami nešetří chválou, „orgány“ očekávají lichotivá svědectví od jiných účastníků cesty, buržoazních spisovatelů anebo pohledy šéfů kapitalistických podniků, kteří byli oklamáni lichotkami a napáleni potěmkinovskými kulisami, které komunisté zdědili z doby cara: bankety a oslňování utvářejí metodu.

Sotva letadlo přistálo, Gide se ujal slova. Maxim Gorkij právě zemřel a oficiální smuteční rozloučení na Rudém náměstí bylo stanoveno na 20.červen. Po tomto obřadu, který ho pobouřil, Gide se dostal se svými společníky do kola povinností, návštěv, přijetí, oslav, přípitků, předávání kytic dívenkami za odměnu dvou hubiček... Malé zklamání:nebyl přijat Stalinem, který si pravděpodobně dával pozor na unavující a předvídatelné žádosti o přízeň pro toho či onoho vyhnaného básníka. Do Tbilisi, rodného Stalinova města, Gide jistě zajel z úcty k vůdci SSSR. Hodnocený průvodci jako nedostatečně uctivý, Stalin bezpochyby nikdy neměl příležitost číst jeho zdvořilostní text. V Tbilisi se Gilloux a Schiffrin, kteří museli mít pořád k ruce nějaké povídání, vítací transparenty pro vlastní identifikaci, museli navštěvovat vzorné fabriky, rozhodli pro návrat do Francie přes Moskvu. Tady se dovídají o vojenském povstání ve Španělsku.

Pokračování cesty je narušeno nemocí Eugéna Dabita, který byl nakažen „spálou“. Diagnóza je pravděpodobná, ale nemoc bez soucitu: Dabit umírá 21.srpna v nemocnici v Sevastopolu. V Moskvě, kam se vracejí, Gide a Herbart vpadají přímo do „procesu se šesti“- prvního z „moskevských procesů“, provázeného dělnickými manifestanty, žádajícími pro „vzteklé psy“ smrt. V den, kdy Gide, Herbart a Last odlétají z Paříže., Pravda oznamuje, že Zinověv a Kameněv a další obžalovaní jsou odsouzeni k smrti. Tytéž noviny nazítří otiskují Gidovo rozloučení s hostiteli, které jim zasílá při přeletu hranic: „Na naší nezapomenutelné cestě velkou zemí vítězného socialismu posílám z hranice poslední srdečný pozdrav skvělým přátelům, které s lítostí opouštím a vzkazuji jim, stejně jako celému SSSR: na shledanou...“

Po návratu do Paříže se Gide velmi rychle rozhodl vyprávět o své cestě. Ve svém deníku se svěřil se svým „obrovským“, „svým hrozným zmatkem“ (3.září). La Petite Dame je během oběda s Schiffrinem svědkem jeho rozčarování: „Ve skutečnosti už tam komunismus neexistuje, je už jenom Stalin.“ Celá společnost odshora dolů se zdá žít v teroru. Jef Last ujel do malé vesnice v Holandsku, aby nemusel o SSSR nic říkat; na konci září se s rozpaky angažuje ve věci Španělska. Ano, je třeba svědectví, Gide je o tom přesvědčen, ale jak? Nechce se odpoutat od svého obdivu k SSSR a současně nechce skrývat to, co viděl.“

/Pozn.: André Gide ještě v závěru roku 1936 vydal svůj „Návrat ze SSSR“, knihu, která pobouřila levicové intelektuály nejen ve Francii. Gide byl jedním z prvních, kteří pochopili podstatu stalinských procesů./

Připravil a z francouzštiny přeložil D.M.

René Kočík: Ludvíka Vaculíka Nepaměti

Důmyslně budovaná řada knih, ve kterých spisovatel a fejetonista Ludvík Vaculík (1926) srdnatě využívá žánru deníkové literatury, se nedávno rozrostla o další svazek. K trojici knih Milí spolužáci! - Český snář - Jak se dělá chlapec přibyl deník v klasické podobě s názvem Nepaměti.

Fenomén autencity nabyl v našem století značných rozměrů a stal se jevem víceméně nadnárodním. V literárních Čechách a na Moravě se mu daří víc než dobře. Krátké období po roce 1989 je poznamenáno explozí literatury deníkové, memoárové či korespondenční. Chvíli se dokonce mohlo zdát, že v záplavě deníkových (sebe)reflexí nezbude místo pro původní literaturu. V době, kdy se autoři pomalu vracejí k příběhu a k básni, či lépe - upřednostňují je, Ludvík Vaculík v týdenních intervalech vede v Lidových novinách kritickou kroniku těchto dní a jak sám píše na záložce nejnovější knihy, začíná se obírat svým tzv. archívem - „Co s tím ti naši kluci pak mají dělat?“. Při onom obírání přišel i na zápisy, které když si přečetl, zjistil, že jich má na „knihu“. S objeveným rukopisem stačil na podzim loňského roku obputovat česká a moravská města (Vsetín 15. 10. 1997) a na jaře tohoto roku má čtenář knihu v rukou.

Ačkoli jsou Nepaměti především klasickým spisovatelským deníkem, psaným patrně se záměrem pozdějšího zveřejnění, je z faktografického hlediska v knize zachyceno významné období let 1969 - 1972. (O Nepamětech lze zároveň říci, že jsou i jakýmsi zkušebním kamenem pro Vaculíkův Český snář. Reformní proces roku 1968 je zmrazen srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy, společnost se ocitá na prahu normalizace. Knihou prolínají události kolem tzv. Deseti bodů. Vaculík popisuje první výslech a odsouzení. I proto je možno Nepaměti vnímat jako příspěvek či pokus o zachycení formování disentu.

Nepaměti Ludvíka Vaculíka jsou především dokumentem - o době, o lidech, o autorovi. Nic víc, nic míň.

-reé-

SERGEJ KORNĚV: STRAŠLIVÉ TAJEMSTVÍ MALÝCH LIDIČEK

[Neználek, Micky-Mouse a tajná filozofie Walta Disneye]

Všichni si vzpomínáme na obsah posledního dílu trilogie o Neználkovi: malí človíčci přilétají na měsíc a zorganizují tam proletářskou revoluci. Podivné: doba se změnila, ale Nosovův hrdina nám zůstal známý a blízký. Nedávno byl také natočen animovaný film – a sotva lze jeho tvůrce podezřívat z nostalgie za sovětskými časy. Podle všeho je v malencích¹ něco, co překonává ideologickou zátěž. Nebylo by tedy vhodné odhalit, co je to konkrétně?

Není tajemstvím, že animované filmy, podobně jako počítačové hry, nejsou určeny pouze dětem. Děti jsou zde pouhou záminkou. Takřka dvě třetiny produkce „dětského průmyslu“ jsou určeny právě dospělým, kteří prožívají nostalgii za šťastným obdobím.

V každém z nás se doposud skrývá malý drobný hebký myšáček, který čas od času nakukuje do světa očima dospělých. A tak není překvapující, že národní animovaný film vzniká v době, kdy chybí terapie dobrých filmů.

Ale proč to začlo právě Neználkem? Proč by lidé z masové kultury, naskrz prolezlé erotikou, najednou chtěli začít točit film pro děti – to zavání nějakým podvodem. Jestlipak se dlouho zdráhala, například, Kristýna Orbakajte, než namluvila jednu z „ženských rolí“ tohoto seriálu?

Co to jenom je, v těch podezřelých malých človíčcích, až přespříliš přitažlivých, že jsou v animovaném filmu tak oblíbeni? Ale nejenom v človíčcích, ale i ve skřítcích a ve všech malých nezbedných zvířátkách, která se chovají jako lidé – Micky-Mouse, Chip a Dale, myšák Jerry, rockoví myšáci z Marsu. Z hlediska kresleného filmu není žádného rozdílu mezi malým človíčkem a, řekněme, myšákem podobajícímu se člověku. Navíc existuje podezření, že právě myší vzhled těchto drobných, ale aktivních a samostatných hrdinů, je něčím víc než přirozeným.

Jistě ne náhodou se první animovanou superhvězdou stal myšák Micky. Když Dysney, už po Mickym, začal experimentovat s jinými hrdiny, začaly u něj i komerční problémy, protože najednou začal dostávat telegramy od majitelů a provozovatelů kin s prosbou, aby zasílal „více myších hrdinů“. Tak začala myší historie a poptávka po myších. A zdá se, že to byly právě myši, které přivedly americké děti k animovanému filmu.

A tak i tajemství malých človíčků musíme hledat u myší. Vždyť tu jde pravděpodobně o skryté archetypy lidské psychiky, o univerzální symboly ukryté v hlubinách vědění. Je zde nastolena otázka: co se stane, jestliže podrobíme myšáka, malého človíčka, a tím pádem pop-hvězdu, psychoanalytickému rozboru? Co znamená myšák podle Freuda? Myšák – to je něco malého, aktivního, mrštného, šikovného, nezbedného. Obyčejně žije v temných norách – vybíhá z nich a zase se vrací zpět. Na symbolické úrovni lze myšáka identifikovat s penisem. Odpovídají tomu rozměry, vzhled, chování i charakter.

Vše probíhá přibližně takto. Když dítě, nebo dospělý, na čas vracející se do dětství, vidí na filmovém plátně myšáka, vzniká u něj na úrovni podvědomí dvojitý asociační řetězec. Myšák se u něj ztotožňuje s jeho vlastním "JÁ" a zároveň s penisem (s vlastním u chlapců, s imaginárním u děvčat). Je známo, podle Freuda, že ztotožnění dítěte s vlastním penisem hraje důležitou roli v určení stupně vývoje. A tak se pohádkový myšák stává součástí už existujícího řetězce asociací. Tento logický řetězec Já = penis představuje uzavřený kruh: Já = penis = myšák = Já. To, co je na úrovni vědomí vnímáno jako myšák, je na úrovni podvědomého vnímáno jako vlastní penis.

Předpokládejme, že divák sleduje na plátně dobrodružství myšáka, nebo malého človíčka. Dítě tato podvědomě přijímá jako dobrodružství vlastního penisu, to je sebe samého. Avšak povaha těchto dobrodružství a charakter „filmového“ penisu mohou silně ovlivnit uvědomování člověka i jeho pozdější osud. Nezapomeňme, že scénář budoucího života dospělých je psán již v dětství.

Teprve nyní je zřejmé, proč myši a jim podobní hlodavci (například slavní Chip a Dale) mají na děti o mnoho větší vliv, než ostatní hrdinové filmového plátna. Filmový myšák-hrdina, na rozdíl od jiných hrdinů, je nepřímo spjat s vrstvou nevědomého. Je včleněn do hlubin mechanismů lidské psychiky. Takže se v podvědomí dítěte, byť ne stále stejnou měrou, pořád pohybují maličcí človíčci, kteří jsou tolik podobni penisu. Jistěže, všichni filmoví hrdinové, nejenom myšáci a človíčci, působí na děti. Ale v konečném důsledku, při výběru mezi hrdiny, vyhrávají myši.

Předpokládejme, že to, co udává charakter myšáka nebo malého človíčka, to je filmového penisu dítěte, může působit na charakter dorůstajícího pokolení. Připusťme, například, že myšák-penis, nebo človíček-penis, je ve filmu aktivní a samostatný. To znamená, že autoři animovaného filmu vytváří a upevňují aktivní model chování dítěte. Jakkoli komicky to může znít, demokratický stát, který touží vychovávat svoje občany jako podnikavá a aktivní individua dostává v podobě myšího animovaného filmu skvělý pedagogický nástroj. Na druhou stranu, totalitní stát, který chce mít ze svých občanů pasivní a závislé jedince, se snaží v animovaných filmech potlačit aktivní myší hrdiny, dělá z nich pasivní jedince, pasivní stranu, popřípadě u nich udělá pasivní hrdiny, „nepřátele národa“.

Všechno se to podobá vtipu, ale nejsměšnější na tom je to, že se tento předpoklad naplňuje. Skutečně, americká disneyovská animace nám předkládá ohromné množství aktivních a kladných myšáků, zatímco v sovětském animovaném filmu tyto hrdiny nenajdeme. Jsou zde sice myši, ale pouze jako oběti. Popřípadě jsou zde slavné myši z „Kocoura Leopolda“, které jsou sice aktivní, ale jsou zlé, záškodnické, zločinné. Připomíná se ještě jeden aktivní sovětský myšák – lenoch a povaleč – „tvořivá osobnost“, která po celé dny hraje na kytaru pochybné písničky.

Tímto totalitní moc dosáhla žádaného propagandistického efektu. Dětem vnutila pasivní model chování. Aktivní chování a samostatnost je chápáno jako něco zlého a zločinného. Aktivní chování jiných, nemyších hrdinů nemohlo kompenzovat tento efekt. Vzpomeňme si, že dítě si v jakostním výběru vždy vybírá myšáka. A kromě toho, diskreditace aktivního myšáka-penisu (aktivní penis je chápán jako něco špatného) upevnila konzervativní sexuální morálku. Ještě na svého badatele čeká ta role, kterou, možná, hrají disneyovské kreslené filmy v probuzení a rozšíření sexuální revoluce. Je docela možné, že nevinný Micky-Mouse a osobitě hyperaktivní myšák Jerry přitom sehráli nemalou roli. Jistě nebude náhodou, že sexuální revoluci, která se uskutečnila v šedesátých letech, realizovalo to pokolení mládeže, které bylo jako první v dětství vystaveno Dysneyovu vlivu.

Samozřejmě, bylo by naivní domýšlet se, že zakladatelé národního animovaného filmu by se řídili nějakými „antimyšími direktivami“, vydávanými přímo z centra, spíše se na nich podepsala atmosféra doby. Aktivní myšák-penis se nehodil k stalinské době, kde se všechny individuální penisy musely poklonit před panovačnou tváří největšího falu; ani k době Chruščovově, kde už jednotlivým penisům byla povolena masturbace, ale žádný zdravý a plnohodnotný aktivní život; ani k době Brežněvově, kde aktivní penis osobnosti byl jednoduše nemožností vzhledem k impotenci přestárlých vlastníků. A tak začíná epochou, kdy moc kastrovala sama sebe, individuální penisy se konečně napřímily a dlouho očekávané kreslené filmy s aktivními myšáky začaly proudit přes hranice.

Teprve nyní chápeme, odkud se bere to nadšení z Neználka, ta všeobecná láska k této jedinečné knize. Vždyť malincí človíčci Nosova, to jsou zamaskované myši, které zachránil před sovětskou cenzurou. Není náhodou, že jejich vzrůst odpovídá velikosti myší. Můžeme dokonce odhalit americkou analogii Neználka – není jim nikdo jiný než slavný Micky-Mouse, „myšák hlupáček“. Myšáky, které totalitní stát chtěl vyhnat z masové kultury, ukryl veliký dětský spisovatel za masku nevinných človíčků. Není překvapující, že z Neználka už dávno spadl ideologický nános – ideologie zůstává pouze na povrchu, ale vysoce humánní podstata malých človíčků proniká až do samých hlubin duše.

¹Takto zná Nosovy hrdiny český čtenář z tradičních překladů – pozn. překladatele

z ruštiny přeložil -pak-

© Texty