TEXTY č. 10 (LÉTO 1998)

[listárna][próza][poezie][recenze][manifest]

PRÓZA

Oš Aloš: Na počátku byla dýmka

Neoš Mája: Spaní

Nepřehlédněte!

Michal Kotrla

René Kočík

Erik Framboise

Oš Aloš: Na počátku byla dýmka

Dýmku, spolu s dalšími zásadami, řadíme k tomu základnímu, co formuluje neoprimitivismus. Ba co více, lze směle prohlásit, že sehrála klíčovou úlohu při zrodu této filozofie v mysli zakladatele. Lze se domnívat, že se stala onou pověstnou klíčovou dírkou nového nazírání na hodnoty světa, a tím umožnila odpoutání se od přísné skutečnosti života. Tak se tedy oš s prvními doušky nikotinu zbavuje svého realisticky-materialistického já a zůstává v něm ryzí neoš. V zapálené dýmce se snoubí prožitky vnímané více smysly. A to jako extáze buňky sliznice nosní v podobě sametového závanu tajemna či naopak jako smradlavý kouř. Dle toho, kterým nosem projde. Stejně tak je na tom i buňka sliznice ústní. I smyslové ústrojí vizuální není o nic ochuzeno, neb ladné tvary dýmek si často nezadají s tvary, které obdivujeme u jiné neošské zásady.

Nyní k vlastnímu kouření, ač zde bych rád toto slovo nahradil jiným, neboť vyvolává asociace cigarety, která bývala pro neoše absolutně nepřijatelná. Avšak poslední tendence naznačují, že v určitých kruzích získává cigareta na popularitě, naštěstí ne v klasické podobě, ale balená z kvalitních dýmkových tabáků, většinou však pitoreskních tvarů. Na druhou stranu lze občas spatřiti i dílka balancující na hraně geniality.

Zde je nutno ozřejmit, že častější je konverze cigaretáře v dýmkaře, přeměna směrem opačným je vzácná, ale teprve čas ukáže není-li právě tento směr specifický pro neoprimitivismus.

Dýmka zanechává v neošovi stav zvláště excitovaného vnímání dalších zásad a přímo nutí k odhalování bílých míst neošského světa, který je rozdělen stejně tak, jako svět pozemský.

Evropa – žraní masa (vysoká životní úroveň, vyspělý masný průmysl)

Amerika – země tabáku (sídlo tabákových koncernů)

Antarktida – spaní (co taky jiného se zda dá dělat)

Austrálie – chlastání ( země žhavého slunce, nutnost doplnění tekutin)

Afrika – kontinent zbydlení (chybějící antikoncepce, krása černošek)

Zdá se, že stejně tak, jako udává směr vývoje lidstva americký kontinent, tak v životě neoše je dýmka hnacím motorem (zde navíc spalovacím) činů svého pána.

Neoš Mája: Spaní

Aby mohl správný neoš vykonávat 5 bodů neoprimitivismu, musí být na tento proces připraven jak po fyzické, tak psychické stránce. Tento stav harmoni, uvolnění a pohody nedosáhneme žádným fyzickým trýzněním těla, jako je kupříkladu šplhání na tyči, hod kriketovým míčkem či trojskok z místa, ale jen a jen spánkem. Tak jako dozrávající žhavá patnáctka potřebuje pro svůj vývin pořádný, dlouhý spánek, hlubinný jako studna, tak i neoš, pomalu dozrávající zhruba od svých dvacetičtyř let, potřebuje kromě čtyř uvedených bodů defakto jen spát. Spánek nejen posilňuje, ale především umořňuje regeneraci zárodečného epitelu, který je za stavu bdění skutečně vyčerpán. Před spaním doporučujeme si vzít nějakou tobolku s vitamíny a minerály, jako je kupříkladu Stroncium, Technecium a hořčík, aby si epitel pro regeneraci vytvořil dostatečné depo. Zvláště je třeba dbát na správný poměr prvků, jako je ku př. poměr Tc/Sr 28,5/987 a poměr vitamínu D ku Ca řídící se pravidlem koli minut přímého slunečního svitu, tolik litrů vápené vody. Jako uklidňovák a pro dobrou pohodu před spaním doporučujeme droždí máčené v čokoládě. Jak víme sny jsou častým odrazem našich reálných situací a často ovlivňují stereotypní chod našeho života. Dle hesla „Jaký sny, takový lidi“, tak i neoprimitivismus si klade otázku možného ovlivnění snů mladého neoše ku prospěchu jeho vývoje. Za tímto účelem sestrojila parta externistů motajících se kolem našeho hnutí přístroj zvaný primoskop. Jak vyplývá ze samotného názvu, jde o velmi jednoduché zařízení sestávající se z miniaturního videopřehrávače nasazeného na vikrylové vlákno. To má v sobě ukrytý madrén, který, po zasunutí primoskopu přes vnější, střední ucho, labyrint a následné cirkulační otáčce do mozku, vytáhneme. V oblasti hypokampu se nachází výběžek crisa neoprimitivalis, na kterou video zavěsíme. Po zapnutí elektrického obvodu, zkontaktováním kladívka a bubínku, se video nažhaví a mozku je promítán film se záběry slastného neošského života. Používáme kazety firmy Fuji zabývající se miniaturismem. Jsou na nich záběry věčně zadýmené hospody s pokuřujícím hastrmanem, záběry z kunínské hospody obsazené studenty Veteriny, dále tajně natočené záběry z jedné kunínské ubytovny, rovněž obsazené studenty Veteriny, a žraní masa jednoho afrického kmene Mrchošů požírajícího slona, co mršinu. Tyto záběry mají podvědomě ovlivňovat myšlení neoše, který postupně nemyslí už na ni jiného. Jeho život pak probíhá bez zbytečných komplikací, přímo z chvilkové reality zase do spánku, ze sny nelišícími se od reality. Takový člověk má v hlavě jasno. Je cílevědomý, vyrovnaný a ví přesně co chce. Vše bez zbytečných komplikací. Proto vzhůru za ideály neoše.

S pozdraven bratr neoš Mája

NEPŘEHLÉDNĚTE!

Dovoluje si Vám oznámit, že byla otevřena nová veterinární ordinace ANTE FINEM Landa und Kalda, specializovaná na výkon euthanasie malých zvířat

naše pracoviště je vybaveno nejnovějším zahraničním instrumentáriem a preparáty

zkušení veterinární lékaři mají za sebou dlouholeté studijní pobyty v obdobných ambulancích po celém světě (Schlchthof Simmering Wien, Department for Deathpenalty of Prison in Texas, USA)

euthanasii provádíme v důstojném prostředí za zvuků hudby dle vlastního výběru

Nabízíme:

komplexní služby při odstranění kadávérů

možná konzultace s psychologem

čerstvé květiny a smuteční vazba zajištěna

při větším počtu úkonů na jednoho majitele poskytujeme slevy

za příplatek možná preparace nebo nabalzámování vašeho miláčka

možnost smutečního projevu Marty Kubišové

Přijďte se přesvědčit v den otevřených dveří

NON STOP!

Veterinární ordinace ANTE FINEM Landa und Kalda

MICHAL KOTRLA

***

Klan malych tvoru, velikych asi tak jako ma dlan. Ano, hadate dobre, jsou to oni, jedinecni a ke vsemu visici ZM-RDi. Jejich ochlupacena telicka, krive nozicky a dalsi z nescetnych vyhod a kras, ktere tyto stvorenicka maji, delaji v mych ocich z nich snad jeste pritulnejsiho tvora nez je pes. Oblast, v ktere ziji, je cloveku az na vyjimky nepripustna. Ti, kteri se tam dostali, znali vyrobu napoje a zarikavadlo, ktere neni nikde napsane. Kdyby se nekdo pokusil zarikavadlo napsat, stihl by ho trest, ktery radsi nebudu popisovat, znaji ho jen vyvoleni. Podle udaju, ktere jsem o nich a jeste dalsich tvorech nasbiral, je ZM-RDu uz jen poslednich 13 paru a 1 osamoceny jedinec.

MOZEK

Jednoho dne se MOZEK rozhodl a sel se koupat. Ihned jak prisel k vode, neotalel a skocil do ni. Asi po 10 minutach zjistil, ze hloubka vody je ctyrikrat vetsi nez on sam, a tak se utopil.

VYBUSNE MASO

Jeden znamy sel a uvidel na stole maso. Chvili se na ne dival a pak dlouze uvazoval. Po zdrcujicim premysleni se rozhodl, ze kolem masa zapali svicky. Jakmile zapalil prvni svicku, prostorem, v kterem se nachazel, otrasl vybuch a maso bylo pryc.

LEPIDLO

Jednou jsem se zase dobre bavil, kdyz jedno dite si hralo na piskovisti tim zpusobem, ze slepovalo zrnka pisku vterinovym lepidlem. Rozverne ditko, nevedic jake dusledky muze mit jeho hrani, strikalo po pisku lepidlem jak blbe. Oblepeno piskem a papiry, jez se po piskovisti povalovaly, usedlo nemohouc se pohybovati. A tak vyckavalo az ucinek lepidla pomine.

BOZSKY MESIC

Jednoho krasneho vecera jsem pozorovalMesic a myslim, ze on pozoroval mne. A jak se tak navzajem pozorujeme, nejspis si uvedomil, ze vsichni zalezli, tak zalezl take, svine jedna.

RENÉ KOČÍK: A ve větvích smáli se barevní skřeti

Pátek 20. března 1998

Chumelí a bouří. Je osm hodin a jedenatřicet minut, ozval se první letošní hrom. To jsou ale jevy! Když nad Prahou přehnala se první letošní bouřka, byl jsem v pokoji, mléko pil a připravoval se - v deset rozhovor se skautským starostou, potom cesta do Brna, pak nocí na východ dál.

Cestoval jsem do Brna vlakem. Byl páteční, plný a na chodbičce se tlačili lidé. V poledne jsem si naladil rozhlasovou stanici Praha. Malá sluchátka od walkmanu nandal jsem do uší a poslouchal půlhodinové dechovkové pásmo. Rázný pochod, takový budovatelský se přímo hodil ke krajině. Za Kolínem se vlak prodíral sněhovou metelicí, zpomalil. Dechovka byla intenzivní. Téměř atmosféra let padesátých - u trati šrot, žigulík zavrtaný čumákem do malého potoka. Potom zas hromada odpadků u lesa, plesnivý domek s cihlami červeně vyhřeznutými ze zdi, u něj zmodralý ajznboňák salutuje. Uhrovitá holka na chodbičce vlaku se hezky usmívala. Ve vedlejším vagónu pak lačně po žensku kouřila. A ani se nezakuckala, potvora. Až u Tišnova vysvitlo slunko. Ale to ještě nebylo jaro.

Neděle 22. března 1998

To astronomické přišlo teprve ve 20 hodin a 54 minut. V tu minutu seděl jsem v autobusu na zapadlé celnici v Léskovém a sčítal bílé vločky, kterých tu napadlo půl metru. Shukl sněh u Nás, to zrovna nyní, kdy už chci vařit pampeliškový med. Než to roztaje a černou břečku spláchne zelený déšť, nebudu se hnát radši nikam, uhnat si tak záduchu!

Užhorodská sobota začala na ukrajinské hranici. Odmítl jsem zaplatit prý povinné zdravotní pojištění pro cizince na Ukrajině a agilnímu vojínovi s kvérem se svěřil, že taková nehoráznost je možná snad jen v tom jeho nablblém státě. Drapl mne, chudák, za límec, vzal mi pas a odvedl jako cenný úlovek k zamračenému robustnímu chlapovi s vysílačkou, do které on cosi mručel a tvářil se důležitě, vydulý ochránce zrezivělého ostnatého drátu. Měl jsem strach. Neboť je znám! Kdo je pánem - oni a jejich tupost - bylo mi významně připomenuto. Drbani!!

Obdivuju Z., která se tu se mnou vydala. Užhorod na sklonku zimy je studený, bez zelených větví. Je zpuchlý. Do mátožných ulic zafukuje chladný vítr od řeky a z hor. Zvedá prach a šosy, ale i první otužilé sukně. Vždyť ji to nemůže bavit - problémy rusínského spisovatele - jeho obrozenecké planutí a zlost -, rusínský malíř v ateliéru pod zatékající střechou smradlavého bolševického paneláku. Dovede však naslouchat a z toho těžit, vybírat si z chrlin pustých obrazů ty s pevnými konturami a se sdělením. I zapomenutý spisovatel a starý malíř týraného nárůdku mají v sobě náboj poznání: postřehnout jej a zaznamenat! Umění! Malíř Mykyta nalil nám žluté domácí víno a v malé dýmce podpálil drobný tabák. Mluvil tiše a smutně, jako by tahal štětec na svých plátnech, jež jsou podobně smutná - jako tento kraj a osud jeho národa. Tady v té bídě a bezútěšnosti žije on - svobodně. Malýma očima za vypoužívanými brýlemi volá po ekologii lidské duše. Z dýmky se drolí tabák, když ji soustředěně znovu zapaluje. Modrý kouř se vine k obrazu tmavých hor, obtáčí ho a zahaluje.

Spisovatel Petrovcij nám doléval červené víno. Na sídlišti s plácky udupané hlíny. Má byt plný knih. Knihy ve všech pokojích. Od podlahy po strop. I Maxipes Fík v ruském překladu. Tady - kde vědění se dnes sakra zúžilo! Píše, překládá a žije jazykem, kterému stěží rozumí milion lidí roztroušených po celém světě. Mohl by psát jinak - ukrajinsky, rusky. Cosi uvnitř ho tlačí k jazyku, jenž ve státě, kde žije, ve skutečnosti ani neexistuje. Co ty lidi pudí? Co je to za sílu? Musejí v tom být hory! Nezlomené hřbety polonin, ostrý proud řek, tvrdé dřevo a silice pralesa. Tam se to musí rodit, celé to rusínství a jeho pevní nositelé. Jejich přesvědčení, za které často platí vším.

Dorazili jsme z Ungváru po celonoční jízdě na oběd. Umyl jsem se a ležím. Jestli usnu a probudím se za hodinu, bude mne trochu bolet hlava, neboť spát potřebuju více. Chci spát dlouho a mít sny. Doklepnu tuto větu, založím do přístroje milou kazetu a začnu se propadat - unaveně bdít nad svým stavem bolestným.

Pondělí 23. března 1998

Lokální patriotismus neboli příklon k místu, kde jsme doma, to dnes každý kout země potřebuje. Z. nemá ráda to cizojazyčné slovní spojení. Zní to opravdu krkolomně, je to daleko od lidí. Jednodušeji: radost z rodného hnízda. Ať zmizí v temné řiti ten, koho kraj, místo, ulice, kde žije, nezajímá. Vzala mne na podzim Z. do Vráže u Berouna. Vesnička, krásná malovesnice!, spravuje ji starosta, jenž radost z místa, kde žije, má. Je to lokální patriot. Každý den chodí ručně natahovat hodiny do vysoké kostelní věže. Žádné elektrické strojky, které mu nabízeli, ty hodiny potřebují lidské ruce, tvrdí. Ve starostově kanceláři je jeden telefon, jako ze starých filmů - velký, černý, kulatý. Ještě nedávno u Fialů drnčel. Od kamen je teplo, uhlák doplňuje vltavský plavec v důchodu. Šok: pubertální mládež starostu na ulici uctivě zdraví! Padesát kilometrů od anonymního velesídla!

Četl jsem si v Klementinu Máchu a psal si z něho: „Přicházejícím v život mohlo by se říci, nechte vší náději za sebou, kdo náději v nás budí, nejnešťastnějšími nás činí, kdo v zbudil náději nesmrtelnosti.....“ a taky větu, jednu z těch, do kterých se podařilo ukrýt veškeré kouzlo vesmíru: „Brousila srp o hrobový kámen.“ Na Bezdězu „tišeji a slavněji lesy hučely, zdálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolů, bylo mu zde samotno, smutno, pusto, aby zemřel mezi kvítím polním, jako králové, jen studené kamení.....“ Už se smráklo nad klementinským dvorem, když K.K. přišla k mému sedění, abychom někam šli, že mi musí cosi říci. Šli jsme. Ve žlutooranžových světlech města až do jakéhosi španělského podniku v Kozí uličce. Dým, horko, hodně hlasů - zvláště cizích. Na vysokých dřevěných židlích jsme seděli, pili, poslouchali a mluvili. Mlčeli. Co chtěla říct - neřekla(?) Co jsem měl říct - neřekl (?) Už natahovali do oken železné mříže a těžkými závěsy zakrývali výhled do postranní ulice s divně pokrouceným stromem, když jsme vycházeli do noci. Byla studená s hvězdami. Přes malé kostkované náměstí překlopýtali jsme až k domu. Šuměl barevný vítr, „ mnohý list letěl dolu, jak mu bylo samotno, smutno, pusto.“ „Pojď už,“ řekla u hnědých domovních dveří, které za námi zamkla na západy. Dva.

Středa 25. března 1998

Mácha se dožil 26 let a měl úplně zdravý chrup. Prohlížel jsem si dnes fotografie jeho exhumované lebky ve velké vzpomínkové publikaci se zlatým písmem na hřbetě, jež byla vydána v roce 1940. Mně je dnes 22 let, k tomu 6 měsíců a 18 dní navrch. Je to třetina života v dnešní České republice. Toho průměrného, vzatého ze statistik. Celek je 68. Chrup mi zhrub už dávno. Do zbylých dvou třetin s optimismem hrobníka vykračuji si vesele. Ráno si kupuju noviny, abych si je večer nacpal do bot. Do tramvaje č. 12 u Čechova mostu nastupuje Kosák. Na zadní plošině studentsky objímá holku. Ona se směje. Koupil jí asi kytku, a ona ji má. Ve žlutém neprůhledném papíře - co mohla být? K těm randovním dvojicím je mi sympatičtější taková dlouhá nebalená a nerozvitá růže. Má to šmrnc a rajc.

Napsal mi Helmut. Ovládají ho dekadentní nálady. Mne také, příteli, mne také. Hraju na hoboj a hraju kolik dní - vždy na večer touž píseň mollovou. Od Hlaváčka mne dělí jen to, že ještě zapaluji ohně pobřežní, ač zhasnou vždy a uplovou.....

To je neveselý a chmurný spis toto!! Kvůli tomu, že vždy až večer se dostanu k několika povinným řádkům, dávám sobě po ústech a vnáším tu nechuť. Večer je hrozný, když je bez barevného větru! Je bez světla a zháší ohně. Ráno sípavě foukám do zmírajících uhlíků, dělám klik a tlesknu. Pak trochu mléka vypiju – a vatra je! V tramvajích a na ulici pak ještě rozplanu. Jak je tepleji, tak jsou tam zas ty kyčle, stehna a zadky. Hýbou ulicí, městem a vesnicí a pohánějí tento primitivní svět kupředu. Díky i kvůli nim se všecko děje. Sladká hrůza. Pozoruju to a zamýšlím si - koho táhnou ty Bibi, jež si vlasy nesvé barvy dozdobují zarezlými šponami, hrudi mají silikonové a přes holé ramínko se jim táhne úzký řemínek od lesklé kabelky, jež nápadně se podobá futrálu od ruského dalekohledu? Tak nepřirozené. Partie pro silikonové šoustáky. (Hrome! Já jim ale dávám. Jak jsem zlý a temný a ponurý!)

Čtvrtek 26. března 1998

Tak v Bombaji dnes měli třicet pět!!

V noci zřetelný sen: jakési skautské spacákové ležení, seděla dívka, na hezkých prsou celá holá - bez košile, odznaků a batikovaného trička s logem. Směrem ke mně, jehož jsem neviděl, recitovala báseň, kterou sama napsala: poudačka o lese a o mechu, nasáklém s hříbky, v maliní kos, a zpíval. „Líbí se ti?“ zeptala se mě tak trochu sportovně, nicméně dost sladce. Líbila se mi moc - ta prsa. Tak jsem přidal a zavlál originálním Někrasovem. Opravdu zvláštní sen nad slunečným dnem. Co z něj vyčíst?

Pracuju. Dopisuju, co jsem začal. Do dalšího se nehrnu. Komerčním. Jsem obložený svazky a papíry. Co v tom hledám?! Zapálím to kdysi a bude! Půjdu teď ven a v zahradě pod stromem přitulím se uchem k zemi: bude pod ní znít živý, jarní šum.

(Těší mne velice, jestli čtenářové moji ještě něco očekávají - já jsem hotov. Karel Hynek)

Sobota 28. března 1998

Bravo! Došlo na kulturu. Na festival Netradičních divadel mne vytáhnul Pavel K. Odbývala se ta kultura v částečně opraveném zámku Žerotínů ve Valašském Meziříčí. Zámek je nad řekou, stavba ve tvaru „U“, kdysi to byla i ženská věznice. V podzemí je sklep, je kamenný, funguje jako klub. Prostředí má příjemné, spousta zákoutí, až by se člověk ztratil. Jako můry slétli se intelektuálové různých ras a druhů, dívky a chlapci, cigaretový dým.

Jen jedno představení mne dokázalo zaujmout, škoda. Asi tím, že jsem si uvědomil, co je dnes nutno udělat pro to, aby divák byl ohromen, překvapen a neodcházel před potleskem. Jakési amatérské uskupení z Ostravy se inspirovalo Velíškovými obrazy nahatých lyžařů a secvičilo veselé němé číslo - nahatí lyžaři. In natura. Šest nahatých chlapů, ale úplně nahatých!! - jen s lyžemi na nohou lyžovalo, běžkovalo, mrzlo, slunilo se a pilo čaj na jevišti potaženém sněhovou plachtou. Byl to šok, o což zřejmě šlo - a pro ženy tu přítomné i levná striptýzová podívaná. Přemýšlel jsem, jestli bych v sobě našel tu odvahu (drzost?) k tomu, abych se stal němým nahatým hercem. O nějaké umění tu přece nešlo. Trdlovat nahatý, funět u toho - jako že jedu na lyžích - zvládnul bych snad taky. Bylo to umění? Nebylo? Je umění vystrčit na kohosi prdel a mlátit se přes ni rozkošnicky lyžařskou hůlkou? Možná je mé hodnocení Lyžařů rozpačité proto, napadá mi zas, že jsem ve scénce postrádal aspoň jednu lyžařku. Anebo vůbec celé představení mělo být pojato jako krásný výjev ze života lyžařek! Mlask.....Ale to je primitivní, velmi primitivní. Divadelní kritika mi očividně nejde. Včas toho nechám, raději, a budu se dál věnovat svému jaru, lupení, pampeliškovému medu, stromům, co jsou smrky, borovice, jadernice, trny a jedle, též kamení na cestě, vzduchu, jenž řeže, tvrdé trávě, do které si na hřebenu javornickém lehnu - co lehnu: zvířecky se do ní vyvalím. A už nevstanu, zarostu do kyselého borůvčí, přikryje mne žlutý list. A přijdou hoši, strašní Kosi, natlučou nade mne dřevěnou ceduli - tu malý Bejby s Čajem vystrouhají, Mistr Jíra ji pomaluje a Hadža zašpuntuje do ní rezavý vrut. Felčar Kubas sáhne mi na čelo, řekne - ještě je teplý, ale jdeme dál. Ztratí se v údolí, v zakouřené dolině sprostých tvorů. Budu ležet, dívat se, žasnout, prstem pojedu po obloze, jak na ní zůstala tlustá bílá čára od velkého letadla. A na ceduli bude stát: Zde leží ten, co lesů, hor se bál.

Eric Framboise: Desáté číslo

/erotická povídka/

Tehdy jsem ještě žila v Saint-Denis, na předměstí Paříže. S nikým jsem se příliš nestýkala, třebaže jsem dobře ovládala francouzštinu, a sousedé, jak mi před několika dny řekla matka, která se mnou v Saint-Denis žila, mě považovali za „celkem příjemnou cizinku“. Odmítavý postoj Francouzů k cizincům je vcelku známý, tak mě toto konstatování, i když už můj další život nemohlo ovlivnit, docela potěšilo.

V Saint-Denis, které tehdy žilo plně výstavbou nového fotbalového stadionu pro nadcházející mistrovství světa v kopané, byla přece jen výjimka. Byl to sochař v nejlepších letech, jehož pozemek, a zvláště atelier, svou až okázalou zchátralostí prudce kontrastoval s hypermoderní siluetou rodícího se stadionu. Atelier jako by chtěl, zapřen vší silou na zelené ploše asi půlhektarového pozemku, vzdorovat časům, které přinášely něco úplně nového, pro jeho majitele nepřijatelného.

Se sochařem jsem se seznámila zcela náhodně /všeobecně se o něm v okolí povídalo, že se s nikým nestýká a že mu skutečný svět nahrazují sochy/, když jsem pokukovala přes nevysoký zimolezový keř po plastikách, které jednoho léta zaplňovaly zelený trávník zahrady. Převažovaly mezi nimi barokní sochy svatých. Ale byla tu i plastika, šesticípá židovská hvězda proražená v kruhovém kameni, který mohl kdysi docela dobře být starým mlýnským kamenem. Byl to opravdu originální svět, který, jak jsem tehdy cítila, mohl spolehlivě nahrazovat ten, který burácel, skučel a vřeštěl za zimolezovým plotem ohraničujícím sochařovo soukromí. Později jsem se dověděla, že převážná většina soch svatých znázorňuje historickou postavu pražského Johánka z Pomuku, který byl prohlášen za svatého a dostal se do dějin a k tisícům mostů v Evropě jako legendární postava svatého Jana Nepomuckého.

Spíše než tyto skutečnosti mě však zajímaly příčiny, které sochaře přivedly k tomuto, jak se postupně vyjevovalo, základnímu životnímu tématu. Když mě jednoho dne pozval dál a když jsme překonali první rozpačité věty poněkud nervózního uvítání a seznámení / z jeho strany nervozitu, jak mi sdělil, vyvolávala moje údajná krása a z mé strany obdiv ke každému, kdo měl co činit s uměním/, vyprávěl mi ve zkratce svůj dosavadní umělecký osud, do něhož dost drasticky zasáhla vyostřující se komerce v obchodě s uměním. Já jsem ale vytušila, že za tím spíše byla jeho neschopnost přizpůsobit se zvýšené agresivitě, která stále silněji prostupovala nejen vztahy v umění, ale ve všech oblastech. Nebyla to neschopnost vyvěrající z nějakého intelektuálního nedostatku, ale neschopnost překonat bariéry vlastního psychofyzického založení. Od volné plastiky přešel k restaurátorské práci a zajistil si tak pevný a pravidelný příjem. Vždyť na trhu se nabízelo k restaurování především staré umění baroka, které přirozeně zastupovaly hlavně sochy svatých.

Ještě jsem na sebe neprozradila, že mi tehdy v Saint-Denis, kdy jsem navštěvovala sochaře, kterému jsem podle začátečního písmene křestního jména Maurice začala říkat Em, bylo necelých sedmnáct let. S chlapci jsem doposud žádné zkušenosti neměla. Říkali sice o mně, a to jsem věděla, že jsem velmi hezká, přece jen jsem však byla cizinka, což se v Saint-Denis muselo brát v úvahu. Kdybych žila přímo v Paříži, nehrálo by to žádnou roli. O svém těle jsem toho mnoho nevěděla, větší část zůstávala pořád tajemstvím. Co jsem o něm věděla, věděla jsem od maminky, která mi po večerech chladně sdělovala věci především ryze praktické, týkající se nemocí a spodního prádla. Nevěděla jsem tedy toho o svém těle moc a moje návštěvy u Em mě přitahovaly něčím záhadným mimo jiné také proto, že jsem očekávala /aniž bych si to plně přiznávala/, že se o něm prostřednictvím Em dovím víc. Porůznu jsem četla, že tělo je záležitostí dialogu, že o sobě opravdu dává vědět jenom ve vztazích ty a já.

Em byl vlastně uzavřený člověk středního věku s mírně ustupujícím čelem, prošedivělými vlasy, ale černýma a uhrančivýma očima. I když působil naprosto upřímně a věrohodně, nikdy se mi v našich rozhovorech nedíval do očí. Vypadalo to, jako by se styděl anebo se bál. Hovořil tichým, sametovým hlasem, většinou o svých sochách a o umění všeobecně, o kamenech a staletích, která kameny přečkávají na osamělých místech a samy se potom nabízejí sochaři k dotvoření. Poslouchala jsem ho pozorně, zpočátku, při prvních návštěvách jsem ho sledovala tak soustředěně, že mě po návratu domů bolívala hlava a matka se dlouho vyptávala po příčinách. Později jsem se často přistihla, že vůbec nevnímám, co Em vypráví, a že se nechávám unášet a ukolébávat jenom jeho sametovým hlasem. Připadalo mi to, jako kdybych nalezla něco pro svůj život opravdu důležitého, něco, co můj život postaví na pevný základ a co mi umožní dny a události v nich vnímat úplně jinak, protože budou na něčem, a tím bude jistota sametového hlasu blízkého člověka, postaveny. Snad jsem tehdy čekala na první dotyk. Několikrát se už zdálo, že gesto, kterým Em doprovázel své úvahy, dozní v mé dlani.

Jednou, stáli jsme před plastikou, kterou Em nazval Blízkost, jsem zřetelně na pravé tváři ucítila jeho horký dech. Dokonce se mi zdálo, že se jeho paže dotkla mého prsu. Vzpomínám si, že mě tehdy zaplavila podivná vlna slabosti, nohy se mi chvěly a celé to zvláštní pole, které se sladce vlnilo a šumělo, vycházelo z náhle probuzeného středu mého těla. Až po chvíli jsem zaznamenala, že i toto započaté gesto končí u jakési obliny v té chvíli nenáviděné plastiky, která i přes přitažlivý název mi byla vzdálenější než cokoliv jiného. Doma jsem se pokoušela dopovědět to, co mi prozradila přítomnost Em a jeho Blízkosti. Byl to pro mne objev i v tom smyslu, že jsem si uvědomila, že mé rozhovory s  Em nemohou končit jinde než u nějaké prolákliny nebo praskliny chladného kamene. Při následující návštěvě jsem o tom Em řekla a ten mi po dlouhém mlčení, zdá se že provázeném neskrývanou vnitřní bolestí, předal jako svůj odkaz adresu, která měla změnit můj další život.

Vše pak následovalo velmi rychle. Má každodenní netrpělivost dosahovala takové míry, že matka nepovažovala za moudré dále mě držet v Saint-Denis, které v té době rostlo opravdu do krásy, mohutnělo a přitahovalo díky vznosné architektuře nového stadionu tisíce návštěvníku z Francie a zahraničí, mezi nimi stovky novinářů. Přestěhovali jsme se zpátky do domova mé matky, do Prahy. Ještě jsem si nestačila v novém bytě uložit všechny věci a vzpomínky z Francie a už jsem odeslala dopis na adresu, kterou mi sdělil Em. Podoba Em se z mé paměti pomalu vytrácela, neboť jsem se plně zaměstnávala čekáním na odpověď.

I když Em nebyl tím, kdo by mi dal poznat víc, než jenom doprovodné drobnosti toho, co je ve skutečnosti skryto v samé podstatě ženy, probudil ve mně tím, že mi adresu prozradil, tolik energie a tak silnou touhu, že jsem doteky, které jsem kdysi od něho očekávala, nahrazovala vlastními, skutečnými a intenzivně prožívanými a objevovala jsem tak netušené možnosti vlastního těla. Najednou jsem zapomněla, že existují sochy a falešné představy o blízkosti skryté v křečovitých názvech uměleckých děl. Z minulosti ve mně zněl sametový hlas, který jako by nyní patřil neznámé a nikdy nepoznané bytosti. A silně mě všechno táhlo k tomu, abych své poznání zhmotnila, abych si potvrdila to, co jsem nacházela v knihách o dialogu mezi já a ty.

Následující týdny mého nového probouzení nebyly zpočátku šťastné. Hned při prvním setkání s Pavlem ze sousedství jsem ztratila panenství. A třebaže jsem pak s ním byla ještě dvakrát, zůstal mi po této známosti v paměti jen nepříjemný pach vlastního potu a jakoby výsměšný křik ptáků nad ránem. Pak přišel René a po něm Jirka, vlastně oba byli Pavlovi přátelé. Byl to zřejmě Pavel, který jim předal mou adresu. Trochu jsem se styděla za to, že se stala veřejnou věcí na rozdíl od adresy, na kterou jsem už před měsícem odeslala dopis a odpověď na něj stále nedostávala. Přeříkávala jsem si v noci často slova této adresy a pomalu zapomínala na Reného nemotorné přibližování a rychlé opouštění mé náruče, na Jirkovy vzdechy, při nichž se mi, nevím proč vybavoval obraz Johánka z Pomuku, jak ho vytesal Em.

Devětkrát jsem se setkala s chlapci a devětkrát jsem se pokoušela propadnout přes sametový hlas, který ke mně zazníval až ze Saint-Denis, na dno, na kterém bych se vykřičela ze všech svých radostí a bolestí. Přišly však nové dny a chladnoucí rána. A pak přišel přece jen ten velký den, který se už od rána zdál být výjimečný. Tušila jsem už ráno, že přijde něco neočekávaného, něco, s čím jsem se doposud nesetkala. Soustředěně a v jistém napětí jsem se na ten okamžik připravovala. Pečlivě jsem se omývala pod sprchou. Mé paže, má stehna, celé mé tělo se mi zdálo být průsvitné. Jiskřilo a bylo poseté kapkami vody s třpytivou korunou klína. Prodlužovala jsem tyto krásné okamžiky. Pak jsem se třela ručníkem tak silně, až jsem celá zčervenala, vracela jsem svému tělu to, čím mě toho rána obdařilo: vědomím vlastní síly a nových možností. Potom jsem pomalu sestupovala do přízemí k poštovní schránce, otočila opatrně klíčkem v zámku, opatrně vzala dvěma prsty obálku /vůbec jsem se nepodivovala, že po tak dlouhé době čekání jsem ji tam objevila, tak bylo toho rána všechno samozřejmé/ a přivoněla k ní. Držela jsem ji v třesoucí ruce a v rozechvění četla adresu odesilatele: Knihkupectví M.,Dolní náměstí 344 Vsetín. Utíkala jsem po schodech nahoru a můj dech mě zrazoval už na schodech. Vřítila jsem se do bytu a jako zmámená se vrhla k posteli, padla na ni a v jakémsi živočišném pomatení roztrhala obálku dopisu: v mé ruce se rozsvítilo zářivou žlutí d e s á t é č í s l o časopisu Texty. Zvrátila jsem hlavu a divoce, přerývaně oddychovala...

Z valašského dialektu do spisovné češtiny přeložil D.M.

© Texty