TEXTY č. 36 (ZIMA 2004-05)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ][Z ARCHIVU ]

Próza

Janá Oborná: Cestující

Janá Oborná: Cestující

Ten den vypadal naprosto obyčejně jako každý jiný. Když se nad tím Geny zamýšlel o nějaký čas později, naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco hrozného. Dokonce nebylo ani zamračeno, a na to, že byl podzim a trochu chladno, chovalo se počasí docela umírněně. Občas i sluníčko vykouklo a podívalo se na svět tam dole z podzimně šedivé oblohy.

„Vlastně jsem měl úplně normální den. V práci trochu rušno, ale ne víc než obvykle. Skončil jsem v obvyklou dobu, koupil si po cestě na autobus svou obvyklou dávku pražených oříšků a ani jsem nemusel moc spěchat, protože jsem nešel na poslední chvíli. Všecko bylo naprosto normální, a přece," Geny se odmlčel a podíval se do prázdna. Přece se něco stalo.

„Mám takový hloupý zvyk. Každý den jezdím autobusem do práce a zase zpátky skoro hodinu. Poslouchat hudbu nebo po cestě spát, to už mě dávno přestalo bavit. Občas se mi taky stalo, že jsem omylem přejel svou zastávku a musel se několik kilometrů vracet pěšky. Prostě to není ono. Tak dělám, stydím se za to, ale, tak já to tedy řeknu, čtu lidem přes rameno," vyhrknul. Následovaly udivené pohledy jeho posluchačů.

Měl pocit, že musí říct něco na svou obranu, aby ho pochopili, aby si nepřipadal tak hloupě. „Já vím, že bych si mohl třeba číst vlastní knihu nebo si koupit noviny. Ale ve skutečnosti se mi ze čtení za jízdy dělá špatně. Je to zvláštní, protože skutečnost je taková, že nerad čtu. Ale když čtu někomu přes rameno, je to jiné. Jako bych tím poznával zároveň i toho člověka. Kdo by to byl řekl, že tenhle seriózní pán s brýlemi si po cestě domů čte bulvární deník. Nebo ta drobná světlovlasá slečna kouká do knihy plné těch nejsprostších výrazů. Navíc je to tak různorodé a zvláštní, víte? Pokaždé čtete něco jiného a dopředu nemůžete odhadnout, co bude zrovna dnes na programu. Vlastně se nikdy nemůžete nudit." Geny chtěl ještě pokračovat, ale byl násilím přerušen. „No dobrá, dobrá. Vraťte se ale k tomu osudnému dni a řekněte mi, co se vlastně stalo."

„Jak už jsem říkal. Všechno bylo normální. Přišel jsem na zastávku a vyhlížel si nějakého potencionálního čtenáře. No, moc nadějně to nevypadalo. Ale pak přišla dívka, nikdy předtím jsem si jí nevšimnul. Měla světle hnědé vlasy a tmavé oči a takovou naprosto obyčejnou černou bundu a rifle. Nevšimnul bych si jí, kdyby mě nezaujala její vyděšená tvář, tak vyplašený pohled jsem dlouho neviděl. Držela v ruce dopis. Popadla mě neudržitelná touha si ho přečíst spolu s ní. To si ale nesmí sednout dozadu, napadlo mě tehdy. Naštěstí autobus přijel už téměř plný. Tak tak si sedla a já se postavil kousek za ni, aby mě neviděla. Dlouho jsme jeli. Už jsem se začínal bát, že jsem vsadil na špatného koně, že ten dopis ani neotevře. Ale nakonec to udělala. Třesoucíma rukama roztrhla obálku, rozevřela list a začala číst. Víte, v dnešní době číst takový opravdový dopis nebo jej dostat poštou, to je něco neobvyklého. Všichni si pořád posílají e-maily nebo složenky, poštou chodí maximálně tak úřední dokumenty, ale takový osobní, rukou psaný dopis, to je něco! Zpočátku jsem měl strach, že to klikaté písmo ani nepřečtu. Naneštěstí už se venku začínalo šeřit, chvíli jsem měl chuť to vzdát a odejít do zadní části vozu, ale něco v její tváři mě přesvědčilo. Víte, ona byla vystrašená. Ne, víc než to. Byla vyděšená k smrti. Zahloubal jsem se do toho dopisu. Četl jsem řádku za řádkou. Psal jí nějaký muž. Psal, že už to nemůže vydržet a že ji zabije." Odmlčel se. Všichni v místnosti na něj tázavě pohlédli. „Já vím, taky jsem tomu nechtěl uvěřit. Říkal jsem si, že jsem to jen špatně přečetl. I ona to musela číst několikrát, tak jako já. A pořád tam stálo to stejné: Zabiju tě. Všechny předběžné přípravy jsou vykonány. Stane se to brzo, velmi brzo. Až budeš číst tento dopis, už to bude blízko. Bude to chtít nějaký čas, ale co nevidět se to stane. Nemohu jinak. Hrozně mě to vyděsilo. Měl jsem pocit, že to musím někomu říct, že musím něco udělat."

„Co se stalo potom?"

„Zmačkala ten dopis. Vypadala rozčileně a když potom vystupovala, její tvář měla bolestnou grimasu."

„Nic jste neudělal? Proč jste nevystoupil s ní? Proč jste nezjistil, kdo je ten člověk a nenahlásil to? Byla to vaše povinnost! Vždyť ta dívka byla v ohrožení."

„Ano, já vím. Měl jsem něco udělat. Ale byla to také pořádná nezdvořilost číst jí její dopis přes rameno. Co jsem měl dělat! Přiznat se? Všechno by popřela a možná by se mnou ani nepromluvila. Vystoupila tak rychle a já tam stál jako opařený a hlavou se mi honila slova z toho dopisu. Teď už je to jedno. Ale já vím, kdo ten dopis napsal."

„Vy víte?" Policejního vyšetřovatele zvedla Genyho odpověď ze židle. „To byste mi měl vysvětlit!"

„Tehdy jsem nešel na policii. Asi jsem udělal chybu, ale vždyť by se mi každý vysmál. Chlápek čte někomu přes rameno o vraždě, která se ještě nestala, a věří tomu. Je to blázen. Jen nad tím chvilku uvažujte. Nevěřili byste mi, ale teď mi věřte. To, co říkám, je pravda. Nějakou dobu jsem nemohl klidně spát. Pořád jsem viděl před očima ten dopis a bolest ve tváři té mladé dívky. Měl jsem pocit, že se něco musí stát. No a pak jsem ji znovu potkal. V parku nedaleko mého domu."

„Byla sama?" vzrušeně vybafnul detektiv.

„Ano, sama. Okamžitě jsem ji poznal. Ohromilo mě to a taky potěšilo, vždyť byla ještě naživu. Ale mohlo mě napadnout, že ji potkám. Vždyť vystoupila jen o dvě zastávky dřív než já. Mohla dokonce bydlet ve stejné čtvrti. I když už nikdy stejným autobusem nejela, mohlo to tak být. Taky mohla vystoupit dřív proto, že se jí z toho dopisu udělalo zle. V ten moment mě napadala spousta různých vysvětlení. Všechna mohla být pravdivá, ale já věděl, že to opravdové je jen jediné. Chtěl jsem vědět, co bylo dál. Spalovaly mě otázky. Kdo byl pisatelem onoho dopisu? A co se s tím mužem stalo? Ubránila se mu? Nahlásila ho na policii? Nemohl jsem odolat tomu, poznat odpovědi. Začal jsem ji tedy sledovat."

„Kam šla?" další dychtivá otázka. Napětí v místnosti rostlo.

„Bylo to zvláštní. Velmi zvláštní. Šla ke mně domů."

„K vám domů? To snad není možné. Viděla vás, jak ji sledujete? Třeba měla strach a šla jen k nejbližšímu domu."

„Ne, to ne. Chvíli se motala ulicemi, a pak se zastavila před bytovým domem, kde bydlím. Přešlapovala na místě, asi nevěděla, co dělat. Měla něco v ruce. Napadlo mě, že by to mohla být adresa. Tak jsem se rozhodl zariskovat, vyšel jsem ke dveřím a začal odemykat. Naštěstí udělala přesně to, co jsem očekával. Oslovila mě. Promiňte, asi tu bydlíte, snad byste mě mohl pustit dovnitř nebo mi třeba poradit. Snažil jsem se tvářit, jakoby nic, ale srdce mi bušilo až v krku. No jistě, řekl jsem, jen pojďte a řekněte mi, koho hledáte. Otevřel jsem jí dveře. Plavným krokem vklouzla do chodby. Rozsvítil jsem na schodišti. Držela v ruce pomačkanou obálku s ručně psanou adresou. Myslel jsem, že se ve mně krve nedořeže. Bylo to stejné písmo a nepochybně také ona obálka, kterou tehdy večer zmačkala i s dopisem. Hledám tu jednoho muže, měl by to být váš soused. Bydlí ve třetím patře. Neodvážil jsem se ani vydechnout. Měl jsem tam přece také byt. Snad je to jen náhoda, napadlo mě. Třeba si spletla ulici. Nebo čtvrť. Na požádání mi ukázala adresu. Byla tu správně. Vedl jsem ji pomalu do schodů a horečně se snažil přemýšlet. Za kým z mých sousedů by mohla jít? A proč sem proboha vůbec jde? Vždyť se ji ten člověk chystá zabít. Na patře se mnou bydlely jen dvě starší paní a jeden manželský pár se dvěma dětmi. Nikdo z nich mi nepřipadal jako podezřelý. Najednou jsme byli ve třetím a ona se zastavila před dveřmi mého bytu. Otočila se ke mně a koketně se usmála. Nepozvete mě dál? Vyděsila mě. Jak mohla vědět, že tu bydlím? Co mi chcete? Vyhrkl jsem na ni. Tvářila se naprosto klidně a vyrovnaně. Mám pro vás dopis. Jaký dopis? Tenhle dopis. Zamávala mi před očima tou zlověstnou obálkou. Ale myslím, že by bylo lepší, kdybyste mě pozval dál. Alespoň bychom si mohli o tom promluvit. Odemkl jsem dveře. Srdce mi divoce bušilo a začínalo mi být špatně od žaludku. Znal jsem obsah dopisu. Nemohl být určený mně. Ale byla na něm přece má adresa! Zpáteční adresa? Já ho přece nepsal!? Nechala mě tápat v temnotách a vplula do mého obýváku, kde si vybrala mé oblíbené místo v křesle. Asi vás zajímá, proč tu jsem. Žádný strach. Brzo se to dovíte. Asi bych se vám měla přiznat, že už vás nějakou dobu sleduji. Všimla jsem si, jak čtete lidem přes rameno, a tak jsem se rozhodla napsat vám tenhle dopis. Ve vyšetřovací místnosti to zašumělo údivem.

„Narafičila to na vás?" vyšetřovatel se zatvářil nevěřícně.

„Ano. Chtěla vědět, jak budu reagovat."

„Ale jak to, že jste si jí nevšimnul dřív?"

„Nevím. Asi mě nikdy dřív nezaujala. Možná působila tak nevýrazně, že jsem si jí dřív všimnout nemohl, ani kdybych jí zrovna četl přes rameno." Policajti se zasmáli.

„A co bylo dál?"

„Tohle všechno mi řekla. Taky řekla, že si zjistila, kde bydlím a kam chodím na procházky. A když měla pocit, že bych ji rád viděl, rozhodla se na mě počkat v tom parku. Strávila tam prý čtyři odpoledne, než jsem tam přišel." Opět smích.

„Chytrá holka. Tohle je všechno moc pěkné. Ale vůbec to nevysvětluje, proč jsme ji našli mrtvou ve vašem bytě." rozkřikl se na Genyho vyšetřovatel. Uvolněná atmosféra u výslechu opět zhoustla k nevydržení.

„Já vím, vím, že to všechno zní tak divně, neuvěřitelně, ale prostě to tak bylo. Když domluvila, požádala mě o trochu vody. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem jí jen ukázal cestu do kuchyně. To byla obrovská chyba. Za chvilku se sice vrátila, ale místo sklenice držela v ruce můj kuchyňský nůž. Vím, žes mi v podstatě nic neudělal a že se vlastně ani neznáme, povídá mi, ale mám pocit, že by mému příběhu prospěla nějaká dramatická zápletka. Řekla to tak klidně, a vzápětí se na mě, představte si, vrhla s tím nožem! Tak tak jsem se ubránil před jejími ranami. Podařilo se mi jí zkroutit ruku. Padli jsme na zem a začali se prát. Škrábala mě a kousala. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale zničehonic přestala útočit, jen se tak dívala a její pohled byl zvláštní, šílený a plný bolesti. Teprve po chvíli jsem si všimnul, že krvácí. Nůž měla zaražený hluboko v břiše. Vykřikl jsem a chtěl zavolat sanitku, ale zadržela mě prosebným gestem. Chci ti něco říct, zašeptala. Je docela vtipné, jak se může situace vyvinout, že? Dva naprosto cizí lidé a smrt přesně taková, jak jsem ji popsala v tom dopise. A tys nemohl jinak. Hrozně zbledla a na chvíli ztichla marně popadajíc dech. Vím, žes mě nechtěl zabít. Jen mě tak napadá, komu budou asi věřit, až mě tu najdou. Už se asi nedozvím, jestli tobě, nebo tomu dopisu. Ztichla a zavřela oči. Silně krvácela, ale ještě dýchala. Zavolal jsem záchranku. Pak jste přijeli vy a zbytek už znáte." V místnosti panovalo napjaté ticho.

Pak promluvil jeden z detektivů. „Ten dopis, škrábance a kousance na vašem těle jasně dokazují, že se bránila. Zabil jste ji."

„Já vím, že ta historka je neuvěřitelná, ale proč bych to dělal? Vůbec jsem ji neznal. A kdyby, proč bych to udělal ve svém vlastním bytě? A proč bych na místě nechal ten dopis? Mohl jsem jej přece lehce zničit? A proč bych okamžitě po té rvačce volal záchranku? Proč?"

Nikdo neodpověděl. Strážmistr u dveří dostal od svého nadřízeného pokyn a s pouty v rukou se vydal pro Genyho. „Je to zajímavý příběh, ale musíme vás vzít do vazby."

Geny se nebránil. „Chápu. Alespoň než se to vysvětlí. Jen bych chtěl ještě něco vědět. Ostatně, zajímalo by to jistě i ji. Je to totiž moc důležité. Věříte mi?"