TEXTY č. 36 (ZIMA 2004-05)

[úvodník][próza][poezie][překlad] [recenze][rozhovor]
[comics][jen tak ]

PŘEKLAD

Miljenko Jergović: Fotografie

Morgan Gibson

Miljenko Jergović: Fotografie

Duško Trifunović

Nevím, jak je to jinde, ale v Evropě je to takhle: Rick se trápí, protože Irma miluje Laszla. Ví, že miluje i jeho, ale přesto zůstává věrná Laszlovi. Rick sní o tom, že mu Irma bude věrná a nestačí mu, že ho jenom miluje. Stejný příběh v různých variacích jste slyšeli, viděli nebo přečetli tisíckrát. Klíčem ke každé lásce je věrnost. O ní se moc nepřemýšlí. Jednoduše se předpokládá. A kdyby nebylo věrnosti, asi by nebylo ani nešťastných lásek. Ostatně ani šťastných.

Senka a Mašo byli obvykle mezi sousedy bráni jako příklad šťastné lásky. Ona nemohla mít děti, ale on jí to nevyčítal, jak to balkánští muži obvykle dělají. Senka pracovala na poště a Mašo byl vodoinstalatér. Ona vždycky říkala „můj Mašo" a on „moje Senka". Jejich příběh by nebyl zajímavý, kdyby nezačala válka, tak jako nejsou zajímavé ani příběhy o dlouhém a trvalém štěstí.

S prvním granátem, který dopadl na město, se Mašo přihlásil do Územní obrany. Senka z toho příliš radost neměla, ale bylo jí jasné, že není jiná možnost, jak zachovat jejich jednopokojový Eden. Bála se jen pomyslet na odchod z města, protože byla přesvědčena, že by nové místo vytvořilo nové okolnosti i nový příběh s nejspíš změněnými hlavními rolemi.

Jednoho rána přišel neznámý člověk v uniformě a se zablácenými holínkami na nohou. Pevně ji objal a zašeptal, že Mašo zahynul. Na stole nechal papírovou tašku s jeho věcmi: kapesníkem, vojenskou akreditací, hodinkami, pouzdrem na brýle a peněženkou. Poté, co uplynuly dny prvního zármutku, které jsou vždy spíše obřadem než truchlením, a kdy je třeba zůstat rozvážný už i proto, že zvědavé oči soustrastníků číhají na každou slzu, Senka položila před sebe všechno, co jí vrátili domů místo Maša. Dotýkala se předmětů jednoho po druhém a nakonec otevřela peněženku. Uvnitř našla padesát německých marek (peníze, které má obezřetný člověk vždy u sebe) a hromadu papírků s telefonními čísly a vodoinstalatérskými poznámkami. V plastovém okénku byla její fotka. V peněženkách to okénko slouží jenom k tomu, aby vám v samoobsluze před pokladnou neznámí lidé na chvíli nahlédli do soukromí. Ale peněženka měla i onu tajnou neviditelnou přihrádku. Senka nahlédla i do ní a našla – fotku neznámé dívky. Na zadní straně bylo napsáno: „Navždy tvoje Mirsada." Rukopis byl zdobný s mnoha kudrlinkami.

Nazítří Senka oznámila sousedům, co jí „ti mizerové z brigády udělali". Rozzlobeně, potom zlostně a pak plačtivě ukazovala inkriminovanou fotografii a ženy se podivovaly a kroutily hlavami. Utěšovaly ji právě tak po východové dveře a pak začínalo pomlouvání. Vlastně byli všichni šťastní, samozřejmě kromě Senky, že ani Mašo nebyl „světec" a potichu jí říkali chudinka, protože tak otevřeně přiznala svou „hanbu", ve kterou navíc ani nevěřila.

Když po patnácti dnech přišli mladíci z brigády „s balíkem pro ženu padlého bojovníka", Senka jim odmítla otevřít. Křičela za zavřenými dveřmi, proklínala a vyhrožovala. Sousedé se domnívali, že se už zbláznila, když odmítá humanitární pomoc. Tahali vojáky za rukávy, aby jim balík nechali, že ho Sence předají, až se uklidní.

Jak čas plynul, Senka u všech začala vzbuzovat místo soucitu spíše posměch. Její příběh o podstrčené fotografii, který už měl stovky zápletek, nechtěl nikdo dál poslouchat. Stále znovu se pokoušela dotvořit příběh tak, aby v ní její Mašo zůstal čistý. Každý den přicházela s novými podrobnostmi. Včerejší důvody bleskurychle tály před dnešními pochybami. Ale příběh o šťastné lásce nakonec vždycky zvítězil. Stálo jí za to obětovat všechno, dokonce i rozum. Kromě toho příběhu neměla Senka ve válečném městě, zbaveném jakékoli naděje, nic.

Nevím, co se dělo dál, protože jsem odešel ze Sarajeva, ale to už ani není důležité. Potvrdilo se, že se věrnost zase stala základním principem lásky, snad i důležitějším než láska sama. Ale to, co přesahuje přes hranice tohoto příběhu, je potřeba konstruovat fabuli, vytvořit rámec, který by odůvodnil život sám a který by mu nakonec dal nějaký smysl.

Lidé, kteří o té válce píší, aniž by chtěli dosá-hnout nějakého postavení, aniž by toužili po osobním prospěchu nehledě na mrtvé i živé hlavy, tedy lidé, kterých je velmi málo, ale přece jsou, činí vlastně stejnou věc jako činila Senka. Bez jakéhokoli účelu pro sebe nebo pro jiné se zoufale snaží zachovat rozpadlý obraz světa. Preciznost v popisech a nekonečné výčty, konstrukce, které urážejí „veřejnost", texty, které pravověrní označují za národní zradu, to všechno je jen marné úsilí najít v Pravdě důvod pro setrvávání ve vlastní kůži. Ve chvílích, kdy je všechno ostatní ztraceno, je věrnost to jediné, v co mohou věřit. Až budou ti k tomu určení psát dějiny, pouze lidé jako Senka se budou vzpírat jejich lži.

Přeložili Branka Čačković a Jiří Hrabal. Překlad vychází se svolením autora.

Morgan Gibson

Světlo jezera
prosakuje skrz
stromy.

Rosa padá
na vyloděné
kánoe.

Dívám se
tváří v tvář
jezeru.

Rybář
vyplouvá
z čínské kresby.

Ponořím
mysl
do vody.

*

Vychází slunce
z vody
nebo z mysli?

Vlaštovky
sešívají
nebe a zem.

Větve borovic
stíní
mým básním.

Mraky zmizely
poupata
kvetou.

Březnové mokřiny.
Na nebi mraky.
Kde jsem já?

Zděšené
červené
listí.

Listí září
ve slunci
jak slunce.

Ze sbírky ONE LOOKS AT ONE
z anglitiny přeložil Michal Jareš