TEXTY č. 31 (PODZIM 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

Próza

Martin Škabraha: Návrat

Martin Škabraha: Návrat

Často se v noci dívám z oken hrázní budovy na hladinu „mojí" přehrady. Jenom se tak dívám a přemýšlím o té vodě, jak je tichá, mohutná a těžká, jak dosedá pořád až na dno… Od jisté doby mě tyhle myšlenky napadají často a pravidelně.

Bylo to před pár lety. Na jaře, nějakých čtrnáct dní před začátkem sezóny. Jednoho rána zazvonil telefon. Ten hlas si stále pamatuji velmi živě. Byl pevný a rozhodný, ale zároveň v něm bylo něco nejistého – přízvuk. Cizí přízvuk člověka, který má sice češtinu jako mateřský jazyk, ale dlouhá léta prožil v zahraničí a do řeči se mu vloudilo něco, co tam nepatří. Takže ačkoliv onen muž mluvil velice rozhodně, to dlouhé odloučení od domova mnohá jeho slova jako by rozmazávalo. Dneska se mi zdá, že v tom byl určitý symbol.

Přání měl opravdu dost zvláštní. Chtěl vypustit přehradu.

„Ano. Všechnu vodu pryč. Aby bylo vidět dno."

„Proč proboha? A kdo vůbec jste?"

„Můžu to zaplatit. Veškeré výlohy. Jsem dobře zajištěn."

„Vy mi nerozumíte. Není možné, aby si někdo jenom tak objednal vypuštění přehrady. Přehrada má svůj řád a všechno. Jedině kdyby existoval nějaký mimořádný důvod… Proč ji chcete vypustit?"

„Mám své důvody."

„Své důvody? Co to znamená?"

„Podívejte se, já se vlastně chci jenom ohlásit. Příští týden, ve středu, se dostavím osobně. Budete tam? Vy nebo někdo?"

„Ano, já jsem tu vlastně pořád, ale…"

„Tak se budu těšit nashledanou," řekl s tím svým – nejspíš anglickým nebo americkým – akcentem a zavěsil.

Byl jsem z toho trochu neklidný, ale pak jsem nad tím mávnul rukou. Říkal jsem si, že jestli přijede, tak se uvidí – a pokud nepřijede, tím líp. Když pak ale skutečně přijel, vůbec mě to nepřekvapilo. Z toho telefonátu jsem neměl pocit, že bych mluvil s člověkem, který jenom tak plácá do větru.

Co mě překvapilo, byl jeho věk. Čekal jsem někoho v plné síle, ale uviděl jsem starce. Ne že by v něm nebyla síla. Naopak: vyzařovaly z něho velká vůle a velké odhodlání. Ale tělo, do něhož se ta vůle snažila vlévat energii, už poslouchalo jen s notnou dávkou těžkopádnosti, kterou nemohl zakrýt ani vínově rudý sportovní automobil a bílý oblek nejnovějšího střihu. Na očích měl tmavé brýle, které – řekl bych – měly především skrývat nechtěná hnutí mysli.

Když jsem mu obšírně vysvětlil, že získat povolení k vypuštění přehrady by bylo vpodstatě nemožné, nejde-li o nějaký mimořádný, třeba bezpečnostní důvod, nenaléhal, ani se nerozčiloval (čehož jsem se zprvu trochu bál). Mlčel a dlouze se díval na lesknoucí se hladinu za mými zády.

„Víte, že tam na dně byla kdysi vesnice?" zeptal se pak.

„Tak bych tomu neříkal. Bylo tam, tuším, pár stavení, už starých a nepříliš hodnotných," odpověděl jsem podle svých znalostí – a hned jsem si uvědomil, že jsem nepoužil ta nejvhodnější slova.

„Čemu říkáte hodnotných?" odsekl.

„Promiňte."

Znovu se odmlčel. Mně mezitím začínalo svítat – zatím jen v náznacích.

„Můžete mě tam vzít ve člunu?" zeptal se po chvíli. „Všechny výlohy zaplatím."

Jeho „tam" mi přišlo tak zvláštně mnohovýznamné. A protože mi bylo líto, že jsem se ho před okamžikem dotknul, nemohl jsem mu ten drobný výlet odmítnout.

Bylo zarážející, s jakou jistotou věděl, kde mám zastavit. Tvrdil, že to pozná podle kopce, tyčícího se nad přehradním údolím. Prý ho vídal v úhlu, který si přesně pamatuje, i když jsme přes dvacet metrů nad místem, odkud se tenkrát mohl dívat. V té chvíli jsem mu to věřil. Pocítil jsem k němu určitou vstřícnost a příběh, který s sebou nesl, mě začínal zajímat. Snažil jsem se prohlédnout tmavá skla jeho brýlí a uvidět jeho oči a jejich výraz. Marně.

Stáli jsme vysoko nad tím místem, kvůli kterému přijel, a dlouho bylo slyšet jen narážení vody, zčeřené větrem, do bílých stěn člunu.

„Přijedu zase příští týden. A přivezu si výbavu pro potápění," řekl umíněně, nakloněn přes bok plavidla a upíraje zrak do neprůhledných hlubin pod námi.

Samozřejmě jsem mu to rozmlouval: potápět se v jeho věku (při vší úctě) do takové hloubky, do toho chladu a obrovského tlaku, když tam mohou být spodní proudy. A i kdyby: co tam asi najde? Voda a bahno dávno všechno pohřbily. Ale zároveň mě na té myšlence něco přitahovalo; bylo na ní cosi úctyhodného. Chtěl jsem být u toho. Taky mě napadlo, že tady vlastně reprezentuji onu instituci, která zavalila něčí domov masami vody a že on ve mně může vidět spoluviníka. Sám jsem se napomínal, že přemýšlet tímhle stylem nemá žádný smysl, ale charisma toho muže a snad i touha provést něco ilegálního byly nakonec silnější.

Aby mne zcela získal, začal trochu vyprávět. Říkám „trochu", protože to byly spíš jen takové náznaky příběhu, útržky poznamenané navíc jeho akcentem. Vyrostl tady a prožil tu téměř celé mládí, ale potom odešel (ještě dřív, než se uvažovalo o stavbě přehrady). Ten odchod byl náhlý a snad i ve zlém; každopádně ho cítil jako nějakou vinu, kterou je třeba odčinit. Možná ta vina nespočívala v ničem jiném než v zapomnění. Úspěšná obchodnická kariéra jej naplnila velkým sebevědomím a stvořila mu jakýsi nový život – život bez minulosti a bez vzpomínek. Až donedávna, kdy se za "zvláštních okolností", které nepřiblížil, „podruhé narodil". Po tom zážitku se v něm ozvala touha, ba povinnost („Hlas! Hlas, který nesnesl odmlouvání!") vrátit se do místa, odkud kdysi odešel. Měl to být vlastně symbolický návrat v čase, snaha znovu najít svoji minulost. Zvláštní přitom bylo, že nehovořil o lidech (z nichž někteří snad ještě mohli být naživu), ale jen o tom místu a svém sepětí s ním: „Lidé a místa patří k sobě," říkal.

A tak příště nahradil jeho elegantní bílý oblek neoprénový krunýř. Konečně jsem měl možnost podívat se mu do tváře bez matoucích tmavých brýlí. Měl pronikavě modré oči, posazené hluboko v důlcích, což ale jen zvýrazňovalo jejich jas.

„Opravdu víte, co děláte? Je to šíleně nebezpečné," řekl jsem ještě, už jen čistě formálně, pro klid vlastního svědomí. On právě šlapal vodu u boku člunu a čekal, až mu podám těžkou podvodní svítilnu.

„Bez obětí není zisk. To jsem se naučil v byznysu," řekl, natáhl se přes okraj plavidla a vzal si z mé ruky připravenou svítilnu. Pak se ponořil.

Jistě, hned jsem zalitoval, že jsem se dal do něčeho takového vlákat. Má vůbec v úmyslu se ještě vynořit? To je, oč tu běží! Slovo oběť, které použil, ve mně zanechalo nepříjemný pocit, že onen návrat může být návratem absolutním, návratem, ze kterého už není návratu… Absurdně jsem začal přemýšlet, co udělám, jestli tam opravdu zůstane. Ví o něm vůbec někdo? napadlo mě. Ví někdo, že tu byl? Viděli mě s ním? Třeba by se na nic nepřišlo, třeba se sám postaral, aby zahladil všechny stopy, třeba chtěl takto zmizet ze světa, záhadně, všem z očí. V tom případě bych byl jediným svědkem. Možná jsem spolupachatelem největší obchodní transakce jeho života: splacení nesplatitelného dluhu. Uvidíme, zda bude tento druh platby přijat!

Ovšem – jak asi tušíte – ten muž se po nejdelším čekání mého života opět vynořil. Dokonce chybělo dobrých pár minut do předpokládaného vypršení zásob kyslíku. Minul se asi o sto metrů, musel jsem nastartovat a dojet pro něho. Byl úplně vysílený a nevypadal dobře. Třásl se, nemluvil, do člunu jsem ho musel doslova nasoukat. Když ale trochu popadl dech, rezolutně zamítl, abych volal sanitku, jak jsem měl v úmyslu. Tvrdil, že ho slabost rychle přejde – a měl pravdu. Při cestě do mé kanceláře jsem ho ještě musel podpírat, ale pak stačil velký čaj s rumem, aby se mu do tváří vrátila barva a z těla se vytratil třas. Dal jsem si s ním. Poprvé od našeho setkání se na jeho rtech objevil úsměv, klidný a smířlivý.

„Jsem vám hluboce zavázán," řekl a podal mi v děkovném gestu ruku. Z jeho stisku byl ještě cítit vodní chlad, ale byl pevný a poctivý. „Prožil jsem díky vám očistu ducha. Omlouvám se za ten zbrklý nápad vypouštět přehradu. Byla by to hloupost. Takhle to dopadlo daleko lépe. Ty masy studené a temné vody – bylo to jako prodírat se vlastním nitrem. Až na dno."

„A co jste tam vlastně viděl?"

Na tu nechtěně dvojsmyslnou otázku mi neodpověděl.

„Možná se budete zlobit," nedalo mi to, „ale docela jsem se bál, že se už nevynoříte."

„Já? Já se, příteli, něco napotápěl! I když jsem neplánoval dělat to ještě v tomhle věku."

„Tak jsem to nemyslel. Měl jsem strach, že… že už se nebudete chtít vynořit."

Asi nebylo zrovna taktní mu to takhle říkat, ale strašně jsem chtěl vědět, jak to vlastně bylo – a taky si ulevit, že to nakonec skončilo tou lepší variantou. Jeho pohled po mé otázce na okamžik zvážněl; zdál se mi vylekaný (snad přistižený?) a utvrdil mne v tom, že tam na dně se zřejmě odehrál skutečný boj. Po chvilce ale úlek z jeho tváře zmizel a on se snad až příliš bezstarostně zasmál.

„Zbláznil jste se? Čekám večer skvělé zprávy z burzy!"

V té chvíli jsem si uvědomil, že už mluví téměř bez přízvuku.