TEXTY č. 30 (LÉTO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

ROZHOVOR

Martin Škabraha: Filosofické otázky (Rozhovor s Václavem Bělohradským )

Martin Škabraha: Filosofické otázky (Rozhovor s VÁCLAVEM BĚLOHRADSKÝM)

Pane profesore, snažíte se v éře globalizace obnovit ve veřejném prostoru některé filosofické otázky Jana Patočky. Připomíná mi to jednu literární postavu, která na samém prahu modernosti odmítla „být rozumná“ a vzdát sesvých archaických představ o rytířských ideálech. Lze o filosofovi říci něco podobného?

Filosofické otázky jsou dnes archaické, stejně jako instituce, které k nim patří – knihy a knihovny, řečtina, latina, Das Seiende, slova jako „ontologie“ či věty jako „společenskébytí je procesem zpředmětnění lidské praxe“. Archaické je dnes také slovo „univerzita“ a v ní zakódovaný nárok „říkat vše, byťi jen z titulu fikce a experimentování“, jak napsal Derrida.

Ve všech svých historických formách, včetně pubertálního tázání se po smyslu života a kavárenského radikalismu v kritice světa, jsou filosofické otázky jen variacemi na jednu jedinou otázku: v jakém smyslu lze legitimně říci, že žijeme v jednom světě? Co z toho plyne, jaká práva a jaké hrozby, jaké naděje na společné jednání? Má ta věta nějaký vykazatelný základ, nějakou „evidenci“?

Filosofické otázky jsou vynálezem Západu - a co je Západ? Oslňující možnosti i hrůzné hrozby západní modernosti jsou výsledkem neoblomného procesu, který nazýváme „funkční diferenciace“, tedy rozrůzňováníspolečnosti do specializovaných autoreferenčních subsystémů, z nichž každý chce být autonomní a respektovat jen své cíle, svůj jazyk, svůj kód, svou logiku. Emancipace jako tvrdé jádro procesu sekularizace je především osvobozením specializovaných sektorů – kultury a ekonomie v první řadě – od nadvlády „zástupců moci Celku“, jako je církev.

Už dávno nejsou od sebe světy lidí odděleny fyzickou hranicí, existují jen pomíchané kódy, které vymezují světy nám vlastní uvnitř světů nám cizích. Postmoderní umění je především odhalováním nestability kódů, které vymezují světy nám vlastní. Flusser napsal: „Každé hledisko, právě proto, že je hlediskem, je chybné… úkol každého člověka je akumulovat hlediska, mít jich hodně k dispozici, skákat od jednoho hlediska k druhému“. Umění je svět vytvářený takovýmiskoky mezi autonomními specializovanými světy a jejich kódy. A filosofie studuje podmínky srozumitelnosti těch skoků a jejich důsledky v obci.

Nedávno v Olomouci jste řekl, že filosofická otázka, kterou Jan Patočka odkázal naší digitalizované době, je rozdíl mezi cílem a smyslem - „myslet cíle ze smyslu, ne smysl z cílů“.

Na pozadí procesu „funkční diferenciace“ je každý „jazyk totality“ povalečský,všeobecný, kavárenský: každé sjednocující hledisko je dnes jen kýč a žvást a všichni strážci „hlediska Celku“ či nositelé nejvyšších hodnot jsoudnes jen státem podporovaní žvanilové a kýčaři. Otázku „v jakém smyslu lze říci, že žijeme v jednom světě“ nelze už legitimně položit vžádném jazyce. „Celek se projevuje jako násilí na svých částech“, řekl kdysi Hegel a vymyslel jazyk, v němž se dalo velkolepě líčit, jak se slepé sílydějin stávají světovým řádem. My ale už žádný „jazyk celku“ nevymyslíme, nikdo by jej nevzal vážně; hlučící zástup nostalgiků „hlediskatotality“, který za sebou Hegel zanechal, jsou sektáři, kteří ve svém přehlížení světa jednotlivců zdiskreditovali filosofii jako takovou.

Smysl ale zůstává tím, čím vždy byl v lidské zkušenosti: odkazem na celek, porozuměním celku. O nějakém našem činu řeknou třeba naši přátelé: „v tom ho poznávám, to je celý on“ – to, jak je celý, ale nelze vyvodit z nějaké nutné premisy, minulosti nebotřeba fundamentu, jak věří zastánci „vážné filosofie“. Umírajícímu kontrolórovi měr a vah v povídce „Falešnézávaží“ Josefa Rotha sděluje Bůh před smrtí, že přesné míry a váhy, legálně stanovené, žádný společný svět nedefinují. Do něj se můžeme jen náhle probořit na periferii řečí, které se „vedou o světě“ – třeba zaměstnanec investiční kanceláře se náhle proboří ze svého brutálního binárního kódu „zisk-ztráta“ do světa lidí. Obrovský a téměř náboženský vliv díla Bohumila Hrabala v šedesátých letech byl právě v tom, že jeho příběhy ze smetiště dějin zachycovaly svět jediný, společný, odolný, který Dějiny, historická nutnost, Brežněvova nebo Bushova globalizace nemohou zničit.

A jsme u rozdílu cíl – smysl. Jednotlivé funkční subsystémy se definují svými cíli – dosáhnout zisku (za každou cenu), zničit nepřítele (za každou cenu), znát co nejvíce příčin jevů (za každou cenu), pohybovat se co nejrychleji (za každou cenu) atd. Růst Růstu říkám tomuto extremismu, této zaslepenosti vůči celku světa a hlediskům druhých. Smysl pak podvrací absolutnost našich cílů, podřizuje je „hledisku celku“, které nikdo nezná předem, nikdo je neumí přesně formulovat – ale všichni víme, že je vnašich životech pro ně místo, cítíme jeho energii, i když absentuje a různí Murdochové a Železní vytlačují úspěšně vše, co má smysl, na periferii veřejného prostoru.

Patočka kladl „kacířské otázky“ o moderní době. Zdá se mi, že pro pochopeníkacířství je klíčový pojem doby či věku. Knězové modernity hovoří již tradičně o „novém věku“ („zítřku“), zatímco kacíř hovoří o věkupozdním, o krizi smyslu, která nás postihla. Jak byste pozdní moderní dobu definoval vy?

Slovo „kacíř“ zavádí. Protikacířský pathos křesťanství či komunismu byl inspirován vírou vezjevená slova, ať už bohem, dějinami nebo přírodou nebo jinou „mašinérií zjevování“. Kdyby význam zjevených slov byl „zatemněn“ nějakým bludem, celé Dějiny by „se děly zakázaným směrem“ – a proto je proti kacířům vše dovoleno. Kacíř je nicméně ovládán stejnýmzákladním naladěním: bojí se, že zjevená slova budou zneužita nehodnými služebníky, že je třeba „bránit (jejich doslovnou) pravdu a stát v (jejich doslovné) pravdě“. Bushismus se svým kazatelstvím skvěle ukazuje, že modernost je náboženství, že mu vládne nabídka spásy.

Karl Löwith věnoval celé své dílo výkladu „sekularizace“, kterou pojal jako sjednocenídějin spásy a dějin světa. Čas tak nasákl opojným očekáváním „re-voluce“, změny ontologického stavu Člověka, skoku do věčného smyslu. Velmi semi líbí náš pavilon na letošní Biennale: Ježíš cvičí na bradlech a fanouškové křičí, tleskají, povzbuzují. Očekávají gól nebo rekord, ale očekávání gólu, rekordu, orgasmu, zisku a spásy se v masové společnosti propojily v novou slitinu, z níž může být ulita klec mnohem pevnější, než byla „ocelová klec kapitalistické racionalizace“, o níž psal velký německý sociolog Max Weber.

Klíčová otázka Patočkovy kacířské filosofie dějin, je jak odpojit smysl od skoku do věčnosti, který je vždy „sobecký a do sebe uzavřený modus essendi“. V západních dějinách jde pod titulem „filosofie“ o to,přijmout konečnost jako základ smysluplnosti – ne „cogito ergo sum“, ale „pomíjím jako všechno živé, jako tráva, jako mořské útesy, jakoživočišné druhy, tedy jsem“.

Slovo „univerzum“ znamená doslovně „házet vše do jednoho bodu nebo jedním směrem“.Pravověrný a kacíř jsou oba „stavitelé univerz“ – vyvozují z jednoho nejvyššího principu či evidentního základu „všechno“.Společný svět je ale něco zcela jiného. Náš „jeden svět“ se zjevuje až díky záblesku v řeči či v řetězci lidských činů, který relativizuje naše univerzum – nazvěme takovou řeč či čin „diverzální“.

„Už dva dny jste si nic nekoupil, nemyslete si, my vás pozorujeme,“ říkají dva policistéustrašenému občánkovi na kresbě jednoho italského satirika. Ta kresbička je diverzální, osvěcuje otroctví, na němž stojí naše konzumní univerzum, kde vše se hází do jedné dračí tlamy růstu Růstu: vyber si jakou chceš z neužitečných věcí na regálech, ale vybrat si musíš!

Já vidím roli filosofie v dějinách Západu v tomto kontextu: jak, kde a za jakých podmínek vznikají silná diverza, která vzdorují diktatuře univerzalistů a vyvracejí jejich státem zaručená a policií střežená univerza. Řekněme tedy: ne kacířská vzdorouniverza, ale vynalézavá řeč diverzalistů, která způsobuje, že se proboříme neočekávaně do „společného světa“ za univerzem.

Ve vašem eseji o bushismu mne zaujal tento citát Josefa Škvoreckého: „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se, paradoxně, jako zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem.“ Schopnost probudit v člověku takovou nevolnost – diverza – náleží k velkým přednostem západní literatury. Vy ale v dotyčném textu na adresu dnešní doby dodáváte: „Jsme odsouzeni žít jen v teoriích.“ Je tedy dnes ještě možná literatura se svojíosvobozující silou? Může existovat literatura tam, kde text je pouze textem, tedy souborem odkazů k jiným textům?

Všechno je text nebo diskurz, vidíme jen to, co je možným textem nebo diskurzem. A každý diskurz musí obsahovat klišé, narážky, citace, jinak by byl nesrozumitelný. A každý člověk je text, který hledá svého modelového čtenáře, aby ho někdo konečně přečetl tak, jak se „opravdu“ napsal, jak je svým autorem. Jsme ale autoři nás samých?

Víme dnes, že dílo Freuda bylo ve svém celku literaturou. Neodpovídalo režimu, v němž se produkují a vykazují vědecké teorie. Z jeho literárního díla zbude v naší civilizaci jeden velký princip: když zradíte řeč, když neřeknete „všechno, co je relevantní“, pak vaše tělo samo se stane řečí a bude vám skrze svá ochoření říkat to, co jste vy sám říci nedokázal. Tělo přebírá funkci jazyka, paralýza či ekzémy jsou věty, které jsme neměli odvahu říci. Tu větičku „čichnout si ke krvi“ vnímám na tomto pozadí tělesnosti,která se sama stává řečí, když jsme zbabělí řečníci.

Možná, že ekonomové mají celou řadu matematických formulí – nenávidím ten jejich směšný pavědecký pajazyk –, aby zdůvodnili růst Růstu, ale stále většímu počtu lidí se zdá, že je ošklivý, nespravedlivý, že ničí náš společný svět kousek po kousku, a z každého toho zničeného kousku se nám dělá špatně, díky textům, obrazům, diskurzům, v nichž ta odpornost vystupuje na světlo ve formě „diverz“. Příroda aměsta přebírají funkci řeči: svými nemocemi nám říkají, co nemáme odvahu říci my.

Patočka velmi oceňoval Solženicynovu nobelovskou řeč právě proto, že on postavil svou filosofii umění na přesvědčení, že jen umění činí „cizí utrpení naším vlastním“. V době „globalizace“ jen takovým přebíráním utrpení lzepřežít jako součást lidstva; naše teorie nás z lidstva vytrhují.

Já bych řekl: co je logické a co je vyrobeno metodicky, proměňuje náš společný svět v neobyvatelné univerzum, v němž vymírá, co je smrtelné - tráva, země, oceány, vzpomínky. Ale v řeči se často blýská a my, oslněni, se proboříme do světa, který sdílíme s trávou a lidmi – a v něm na nás přicházejí filosofické otázky, které jsou všechny jen jedna: v jakém smyslu lze říci, že žijeme v jednom světě a co to pro nás znamená teď a zde?

Myslíte si tedy, že filosofie – jako ta Patočkova nebo Sókratova – má stále ještě sílu prolomit mediální simulakra našich teorií?

Když se zapíše postpubertální mladík na studium filosofie, stydí se za její nevědecký způsob existence – filosofie působící v dějinách je literární žánr, ne vědecký obor. Student touží po vědeckosti svého oboru, po „seriousness“ ve filosofii. Mám živou vzpomínku na to, jak jsme dělali „vědeckost existencialismu“, stydím se dodnes za to, jak nekriticky jsme přejímali tusměšnou terminologii. Pravda, Jan Vodňanský, vzpomínám si, nás už tenkrát zdravil formulí „jak ti dupe bytí“, nedal se oblbnout.

Celá ta zamotaná snůška odborných slov (nastříkaných trochu mysticky, to se tehdy nosilo), se pak vypařila z veřejného prostoru – pokuste se číst Kosíkovu „Dialektiku konkrétního“ dnes.

Richard Rorty popsal čtyři druhy filosofického psaní, ale já vidím i pátý: rekonstruovat způsob, kterým členové určité skupiny prohlásili nějaké texty za kanonické, stali se jejími autorizovanými interprety, zavedli určitý režim jejich (re)produkce a směny, rozdělili si granty a vybudovali kariéry, definovali závazné hierarchie a klasifikace, aby se z filosofie „dalo zkoušet a zkoušky známkovat“. Tato konstrukce je mimo veřejný prostor, dělá ji „funkčně diferencovaná“ skupina „odborníků“. Dotyk s horizontemaktuality by jejich umělá univerza odvál – a také nakonec odvane. Zůstanou po nich hromádky filosofických knih, jejichž jedinou funkcí bylo dát svým autorům právo na služební postup, jinak je nikdo nečte.

Myslím, že filosofie v této podobě je dávno mrtvá, přežívá jen setrvačností jako kolečko vzdělávací mašinérie. Vědeckost filosofie je lež, skrze níž se odpolitizovala a včlenila se jako „jedna z věd o člověku“ do vzdělávacích systémůmoderního národního státu. Filosofie se musí vrátit do veřejného prostoru, chovat se jako dokumentaristé, kteří dělají „Český sen“, být stejněpolitická jako třeba letošní Biennale v Benátkách, mystifikovat jako slovinská umělecká skupina Irwin, odhalovat různé „Hry prachů“.

Patočka se o to pokusil, jeho kacířské eseje jsou kacířské především proto, že porušují „režim odbornosti“. Nedávno filosof Petr Šourek napsal do LN, že Patočka nic mladým neříká, protože byl konzervativní. Správnější by bylo říci, že byl zakonzervován svými oficiálními vydavateli, byl odpolitizován a pohřben v odborné knihovně. To odpolitizování je strategie, která zabíjí filosofii, hlavně u nás, a je smutné, že se na tom podílejí i bývalí disidenti.

Filosofie se nedá uvěznit odbornými kruhy. Pohne se a kruhy prasknou.

Tak na to se těším. Děkuji za rozhovor.

Otázky kladl a rozhovor vedl Martin Škabraha