TEXTY č. 30 (LÉTO 2003)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[recenze][comics]

RECENZE

Jakub Chrobák: Nakladatelské jho

Jakub Chrobák: Ještě jednou o Literárním květnu

Pavel Kotrla: Literární květen 2003

Jakub Chrobák: Nakladatelské jho

aneb několik postřehů k soužití Ivana Landsamanna a nakladatelství Torst.

Na českém knižním trhu se vytvořil poměrně zajímavý fenomén, který, zdá se mi, nemá mnoho obdob v dějinách české literatury. Otázky s tímto fenoménem spojené se vynořují poněkud ostřeji pokaždé, když tajemný jev vydá svůj počet.

Nejprve tedy několik skutečností. Bylo to jako zjevení, když se objevila Landsmannova prvotina Pestré vrstvy. Po Hrabalovsku bychom řekli, že Landsmann šel přímo na dělohu, jako dělník, a tedy nebyl ztracen, ba naopak slavně vítězil. Nad jazykem, ač emigrant, nad literaturou, ač téměř analfabet, nad literární kritikou, ač byl do té doby vcelku neznámý. Proud příběhů, řečí a mluvností, které se vedly v šachtách a okolí, okouzloval snad úplně každého. Na tom ale, mám za to, mělo zůstat. Nestalo se.

Vyšla i druhá kniha Ivana Landsmanna, Fotr. A vyšla také v nakladatelství Torst. A bylo to jako pěst na oko. Kdo viděl různé dokumenty a četl sem tam se objevivší rozhovory, mohl to předpokládat: z těžkého inzita stal se najednou delikátní intelektuál, což by bylo možné, kdyby se ten přerod neodehrál ze dne na den. A tak tu vyrostl další prozaik, který si najednou uzurpoval právo na naši pozornost. A tady začíná trápení v nadpisu označené: nakladatelské jho. Tak, jako byl Torst veleben, když objevil Pestré vrstvy a doplnil tak obraz české prózy o podstatnou knihu, je teď, mám na mysli po vydání Fotra, litován, nebo rovnou hanoben: dialogy na úrovni základní školy, příběh radši nemluvit, popisy o něco lepší, septimánova kompozice (to se říká, kdo ví jestli). No katastrofa. Ale nejen autorská, což je, myslím, to nejdůležitější. Nakladatelství Torst si prostě vytvořilo prozaika a teď ho musí vydávat. A protože u první knížky se nějak ustálilo přesvědčení, že do tak jednolitě koncipovaného textu (pochopitelně s množstvím nesourodých částí) je lépe redakčně nezasahovat, ponechala se tato metoda i pro druhou knížku. A ejhle, ono to nefunguje...

Kdo by si myslel, že další pokus už se buďto neuděje, nebo to bude muset být opravdu něco, má sice zdravý rozum, ale nikoli pravdu. Nakladatelství Torst si ještě jednou zahazardovalo se svou pověstí, vydalo i třetí Landsmannovu knížku, tentokrát příběh o tom, že chodit do hospody a nic neřešit opravdu nic neřeší a nevyřeší, totiž Vězení na svobodě. A opět ponechalo stejnou redaktorskou zásadu, totiž žádná redakce. Jistěže to ne vím bezpečně, ale vidím to přímo v textu: syntaktické redundance, které nic nedoplňují, ani nerozvíjí, nesmyslně vložené věty, ale zejména skutečnost, že se někdo odvážil vyjít s tím na světlo čtenářské. Tak vypreparované beatníky v postarším hábitu jsem nečetl ani u Rudiše, a to je co říct.

Takže, sečteno a podtrženo: opravdu to není jednoduché v dnešní situaci podnikat ve světě nakladatelských domů. Nejen z ekonomických důvodů, ale také díky právě těmto jhům, která na nás neustále útočí a hrozí dosednout s neobyčejně robustní silou. A to se přihodilo Torstu – Landsmann musí být asi pořádná zátěž. Ovšem únik a zbavení se takového jha se zdá být až geniálně prostý: umět rukopis přečíst a říct ne. I s rizikem, že někdo jiný text vydá a on bude přijat jako vynikající. A to riziko se mi nezdá být příliš vysoké.

Jakub Chrobák: Ještě jednou o Literárním květnu

Do Zlína jsem já přijel ve čtvrtek a měl jsem přijet už ve středu. Slyšel jsem totiž, že první témata festivalu Literární květen byla zajímavá i zajímavě podaná a představili se na nich všichni možní i nemožní, slavní i nejslavnější, no vůbec, co bych o tom vykládal, když jsem to neviděl a akorát mě to mrzí… (Pro úplnost: O čaji apod.: Ludvík Kundera, Erotika v literatuře: Eda Kriseová, Jana Červenková, Jaroslav Vejvoda a Jan Jandourek. Byla i Eva Kantůrková, čtenáři, vyhledej adjektivum, které je jen pro ni určené.)

Zlín se vyznačuje jednak tím, že v každé hospodě, ve které jsem já byl, hraje muzika aj na hajzlu a prodávají se tu jen červené Marlboro; jednak ale se Zlín vyznačuje i tím, že tu v květnu mají jakýsi azyl literáti a lidé kolem literatury se pohybující, rotující a ji nějakým způsobem konzumující. A tak se (předpokládám i, protože loni jsem nebyl) letos stalo, že v parném pátečním dopoledni, po čtvrtečním čtení a vykládání o Hospodě a literatuře v hospodě pod Lípou (ještě se o ní zmíním), bylo korzo zlínské obsypané básníky a červenými Marlboro, protože všecky Startky, které kúřím já, a Petry lehké, které kúří Petr Hruška, aby mně nemusel dávat, jsme stejně vyhulili.

No, nicméně ve čtvrtek ráno jsem se probudil v autobuse asi 3,5 min po projetí Vizovic a pomalu se začal chystat k výstupu. Když jsem vystoupil, zapnul jsem si telefon (který není můj, ale je náš domácí, to jenom aby si někdo nemyslel, že ho vlastním…), ale bylo pozdě: Pavel Kosek, jeden z garantů akce si klepal na čelo, proč to mám, když to mám vyplé, nevěděl asi, že já ho nevlastním… Nicméně mě předal do rukou rázné Sandře a milému Nikolovi, kteří mě ubytovali v hotelu a pak mě zdárně provázeli celým dnem a aj v hospodě to se mnou vydrželi, než přišel Pavel Kosek s Helenkou a já zas chvílu otravoval je. No, ale ve čtyři jsem v Muzeu už řečnil, a to o Bohumilu Hrabalovi. Naštěstí jsem se s tím moc nenadřel a lidi snad neznudil, protože jsem měl za partnery dva herce Městského divadla Zlín, jejichž jména si teď (snad mi oni a pak aj Pán Bůh odpustí) nemůžu vybavit. Proběhli jsme Hrabalovými texty, a co bylo divné, i já jsem se smál a občas se i dojal nad ukázkami, které jsem vybral a které jsem snad už desetkrát četl, ten Hrabal, to je ale… Nicméně po skončení jsem, už s Otou Hejnicem, který v Muzeu pozorně naslouchal a sledoval, zamířil do hospody vykládat o hospodě. Ota se tu zjevil z Liberce a jako by chtěl na chvíli zmizet ze svého do tohoto světa: pil, řečnil a byl furt milý, myslím, dobrá dovolená…

V hospodě se celý příběh jaksi zauzlil. Lidí bylo moc, na všecky se nedostalo, řečnilo se různě, pilo taky, přijel aj Vladimír Novotný, kterého jsem vřele uvítal, ale stejně rychle i ztratil, samozřejmě Petr Hruška, který se díval vyčítavě už jenom při návrhu na malú… a další. Hlavně jsem ale detailněji poznal Tondu Bajaju, spolu s Pavlem Koskem a studenty další významnou postavou festivalu. Jeho entuziasmus mu vydržel dlouho přes půlnoc a spolu s dalšími jsme tak dlouho stavili svět na nohy, ozřejmovali skryté, ale závažné hodnoty a podobně, až jsem nepoznal Vojtu Kučeru, který přišel s Pavlem Kotrlou o trošku později, ale hlavně jsme disputovali tak závažně, že o zbytku jaksi nemohu dále podat zprávu….

V pátek jsem (ke své škodě) nešel na ranní workshop v Arše, kde Mojmír Trávníček a jiní diskutovali o literárních časopisech, jejich kontinuitě a tak… No co, nikdo mi to nevěří, četl jsem si na hotelu Prousta, a tady právě se vrací obraz kavárenských stolků obsypaných básníky a červenými Marlboro, ke kterému usedám s Pavlem Kotrlou… Mohl bych ještě vykládat jak přijela Andrejka, jak Hruška a Krchovský odjížděli, jak Iva Málková, Jiří Trávníček a Martin Stöhr přijeli a co bylo dál, ale o tom ať mluví zas Pavel.

Pavel Kotrla: Literární květen 2003

Nejsem vášnivým přívržencem literárních festivalů, ani jiných hromadných akcí. Tato skutečnost je o mně víceméně známa. Přesto jsem letos podlehl a i se těšil na zlínský festival Literární květen. Nebudu zde psát o tom, zda se zdařil, či ne. O tom už psali jiní. Ostatně se k tomu ani necítím povolaný, neboť jsem absolvoval pouze jeho část.

Zaměřím se tedy pouze na diskuzi o časopisech a její pozdější veřejnou prezentaci. Zastoupena byla většina z existujících literárních časopisů. A protože to není zas tak velké množství, tak si je zde dovolím vyjmenovat pěkně podle abecedy: Aluze, Host, Literární noviny, Plž, Psí víno, Světlík, Texty. Nechyběly ani pouze internetové Liberecké listy. A v osobě Vladimíra Novotného byl částečně zastoupen i Itelektuál. Přesto zde chyběli zástupci Tvaru a Revolver Revue, ač byli pozváni.

Panelová diskuze byla pro mne překvapením přinejmenším v jednom ohledu: je celkem pochopitelné, že tvůrci jednotlivých periodik se mezi sebou navzájem mnohdy osobně neznají, zarážející je však, že i při tak skrovném počtu literárních časopisů se mnohdy ani neví o vzájemné existenci. Což je přinejmenším znepokojující stav, indikující, že něco není zcela v pořádku.

Pokud očekáváte, že nyní začnu lkát nad nedostatkem financí, které by pomohly časopisy zviditelnit a dostat k více čtenářům, tak se mýlíte. Peníze jsou sice důležité, ale ne natolik, aby mohly zabránit fungování literatury. Tomu brání jiná skutečnost – nedostatek čtenářů. Vždyť se neprodá ani těch několik stovek exemplářů. Host má náklad asi 1000 výtisků, s Aluze 500. Literární noviny na tom jsou o něco lépe, mají asi 7 tisíc předplatitelů. To jenom tak na okraj, ať víme v jakých zahanbujících číslech se pohybujeme. Lkání Literárních novin a některých pamětníků a literárních historiků, že v dávné minulosti vycházely v nákladu více než 300 000 kusů, je pak sice mnohem snáze pochopitelnější, ale na situaci to bohužel nic nemění. Je to historie, která je stará víc než třicet let. A to třeba já ještě nebyl na světě.

A tak nezbývá než vydržet. Co jiného. Před usnutím si listovat v tlustém Donu Quijotovi a doufat, že na boj s větrnými mlýny ještě nejsme sami. Právě podobná setkání jsou jako osvobozující terapie, která nás utvrzuje v tom, že přes všechny potíže a komunikační šumy je nás, podobně postižených, stále ještě celkem dost. Bylo tomu tak i ve Zlíně. Buďme proto optimisty. Snad se nám podaří někoho infikovat.