TEXTY č. 23 (PODZIM 2001)

[úvodník][M. T.][poezie][překlad][comics][recenze]

RECENZE

René Kočík: Opowieści galicyjskie

Jakub Grombíř: Nechte mluvit Mišíka

Andrea Lněničková: První léta 14. věku poutají k sobě mocný zájem náš

RENÉ KOČÍK: OPOWIEŚCI GALICYJSKIE

První dojem z četby Haličských povídek Andrzeje Stasiuka (vydalo v překladu Jolanty Kamiňske nakladatelství Periplum, 2001) se dostaví hned po přečtení úvodních řádků: je jím pocit smutku.

Patnáct povídek je spojeno zdánlivě jednoduchými a všedními náměty; Stasiuk píše syrovou kroniku zapadlých vesnic v jihovýchodním cípu Polska v období po roce 1989; území, kde po staletí zněla kromě polštiny i ukrajinština, rusínština či jidiš, jež dnes připomínají už jen opršalé nápisy na starých hřbitovech. Přítomnost patří vyděděncům, pro něž realita družstva byla kosmem.

Kvas revolučních změn dávno zasmrádl, kamsi do hornatého pohraničí ostatně jakoby ani nedorazil. Postavy přecházejí z jedné povídky do druhé, jsou v nich přirozeně zabydleny se svými radostmi i strastmi. Jejich osudy se odhalují bez napínavých zápletek. Dobrodružství přesto číhá na každém kroku: dobrodružství života.

Stasiuk je lhostejný k epické šíři a důkladnosti; hrubou poetiku jemně hněte. V povídkách se kouří populárky a pije. Traktorista Juzek pije (v rukávu montérek ukrývá v hospodě kus železa, protože tam všechny nezná. „Nikdy nevíš, kdo je s tebou a kdo proti tobě."), starý kovář Kruk pije pivo a vypráví o cestě za synem do Slezska, také ryšavý strážmistr pije ležajské pivo, pijí Gacek s Edkem a v hospodě začala nakonec vysedávat i krásná Maryška.

Svým naturelem i charakterem psaní odkazuje Stasiuk na tvorbu jiného autora, spjatého s lidmi žijícími na vrších a úbočích karpatského oblouku. Zatímco ale Vasyl Stefanyk, ukrajinský spisovatel z oblasti Bukoviny, byl s místem, kde žil, bytostně spjat a k čistému a nezkalenému okouzlení existencí živého světa se ve svých povídkách musel „protrpět", Stasiuk, rodilý Varšavan, usazený v zapadlé vsi na polské straně Nízkých Beskyd, k zdejšímu kraji poutem rodné hroudy vázán není. Záblesky ironie, smíchu (protože „žít se musí, člověče, žít se musí..." – praví šibalsky Lewandowski cestou z půjčovny erotických videokazet) – tedy to, co Stefanykovi chybí, jsou v jeho příbězích dobře voleným kořením, jež pocity smutku rozdráždí až k radosti. Té, která nemá přesné vysvětlení, o to víc však hřeje.

Český čtenář neznalý polských reálií ocení v Haličských povídkách připojené poznámky (i přes jejich chybné číslování); na stovce stran je jich celkem osm: populárky, Gierek, Gomulka, pepíci, sirénka, PPR, Szewinska. O nedávno minulém i současném Polsku toho ale nevíme více.

Evropa, kterou Andrzej Stasiuk považuje za „svou", je vymezena teritoriem zemí: Ukrajina, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko. Jestliže se my dnes díváme jinam, neznamená to, že by ve Stasiukově Evropě chcípl pes...

JAKUB GROMBÍŘ: NECHTE MLUVIT MIŠÍKA

Sotva by se našla osobnost, v níž je sláva i bída českého bigbítu koncentrována více, než právě ve Vladimíru Mišíkovi. Je to snad jediný zpěvák na naší scéně, který se těší respektu všech generací fanoušků a kterému se podařilo alespoň částečně proniknout do mainstreamu, aniž by ztratil svoji tvář. Mišík je skutečně věrohodný nejen hlasově, ale také lidsky; svědčí o tom i pasáže v této knize, kde otevřeně hovoří o věcech, které mu ke cti příliš neslouží, včetně svého vystoupení na sokolovském festivalu - ale kdo má v tomto případě právo hodit kamenem?

Knížka není jenom o Mišíkovi, ale i o některých obecných problémech, jako je generační výměna a některé její místy až komické aspekty: „...v domě, kde bydlím, jeden takový klub je a říká se mu Pokrok. Ale neumíš si představit, jaké to je, když člověk přijde ve dvě hodiny ráno servaný z hraní a zpáteční cesty autem, těší se, jak si odpočine, a najednou slyší zezdola ten šílený kravál. Nikdy jsem netušil, že bych uměl být zrovna kvůli hluku tak naježený. Říkal jsem si – vidíš, mládí je v tahu a stává se z tebe zatrpklý stárnoucí rocker, který touží po klidu, když se chce mládež bavit." Pro nepamětníky může být také velmi cenná a poučná pasáž o tom, jakými prostředky lámala moc ty neposlušné z řad nejen hudebníků. Kniha je mimořádně zajímavým svědectvím o tom, jak se bigbít stal z apolitické zábavy ideologickou diverzí, kterou režim potlačoval ze všech sil – a byl v tom mnohem horlivější než okolní komunistické státy. Zřejmě nejblíže pravdě je názor (vyslovený pseudonymem Josef Zubař ve Voknu č. 14), že šlo o projev iracionální nenávisti československých papalášů vůči všemu, co připomínalo šedesátá, tedy z jejich pohledu krizová léta...

Nutným folklorem jsou veselé pijácké historky z rockerského prostředí – bohužel však obecně platí, že tyto zážitky nepřipadají nezasvěceným zdaleka tak komické jako přímým aktérům. Na druhou stranu, třeba vyprávění o Mišíkově cestě do Londýna v roce 1981 a návštěvě koncertu Adama Anta rozhodně stojí za to. Co se může jevit jako diskutabilní, jsou občas neorganicky vsunuté exkurze na témata týkající se politiky, armády či legalizace drog – rockeři se často cítí být povoláni na tato témata hovořit, leč až příliš často nedoceňují svůj vliv na nekritické fanoušky a přeceňují svoje znalosti problematiky. V případě Vladimíra Mišíka jsou ovšem jeho názory podloženy nejen zkušenostmi z poslanecké praxe, ale také osobní integritou (která právě profesionálním politikům začasté chybí).

Forma rozhovoru je pro knihu tohoto typu zřejmě nejšťastnější, místy však vstupy Ondřeje Bezra působí jen jako záminka pro Mišíkovy změny témat – snad by neškodilo více polemičnosti, autorem v úvodu deklarovaná úcta k osobnosti zpovídaného je až příliš evidentní. Pochválit lze grafickou úpravu (koho jiného než Karla Halouna, jehož dlouholetá práce na „image" celého českého rocku dosud nebyla plně doceněna), vtipný je třeba nápad umístit na boční „lišty" fotografie osobností, o nichž je zrovna v textu řeč. Ne že bychom nevěděli, jak vypadá Elvis Presley, Václav Havel nebo Josef Švejk, jde však o jednoduchý nápad ,který dodává knížce jistý šmrnc. Rozhovor zároveň ilustrují (místy snad až příliš doslovně) úryvky z textů Mišíkových písní. Velkou chválu zaslouží celková redakční péče o knihu, která je doplněna kompletní diskografií (včetně ukázek z dobových recenzí) a množstvím archivních fotografií, z nichž některé už jsou vpravdě neocenitelné. Suma sumárum – v záplavě otřesných komerčních knih o nejrůznějších celebritách se konečně objevila kniha i celebrita, které lze s čistým svědomím doporučit i těm, kteří nepatří právě k fanouškům Vladimíra Mišíka.

Vladimír Mišík: Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem, Petrov, Brno 1999

ANDREA LNĚNIČKOVÁ: PRVNÍ LÉTA 14. VĚKU POUTAJÍ K SOBĚ MOCNÝ ZÁJEM NÁŠ

Josef Šusta, historik zařazovaný do tzv. Gollovy školy, má pro vývoj československé historiografie v období mezi dvěma válkami klíčový význam: jednak na poli hospodářských a sociálních dějin, jednak ve schopnosti vnímat českou a slovenskou historii v kontextu světového vývoje. Třetí vydání Šustových Dvou knih českých dějin nakladatelstvím Argo, z nichž první svazek Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300 – 1308 nedávno vyšel a druhý nazvaný Počátky lucemburské by se měl objevit do konce roku, není počin vůbec nesmyslný. Právě toto dílo Šusta adresoval širokým vrstvám laické veřejnosti a Dvě knihy českých dějin jsou důkazem, že lze o starší historii hovořit zasvěceně a přesto srozumitelně. V tomto je Šustovo dílo nadčasové.

Za šťastné řešení považuji přetisk druhého vydání díla z roku 1926 (první svazek poprvé vyšel za války v roce 1917, druhý v roce 1919). Autor totiž do něho již stačil zařadit své reakce na mnohé kritiky i odsudky, které dílo vyvolalo a čtenář v takto zveřejněné „diskuzi" dostává nejen příležitost hlouběji nahlédnout do autorova chápání dějin, ale i prostor k vlastním úvahám.

Šusta jako jeden z prvních otřásl filozoficko – historickou koncepcí Františka Palackého. Tyto tendence lze vystopovat již v jeho předválečných přípravných studiích z doby přemyslovské, zcela konkrétní realizace se jim dostalo v Posledních Přemyslovcích. Odmítá Palackého chápání německé kolonizace jako počátek katastrofy českého národa, naopak tuto skutečnost vyzdvihuje jako pozitivum především v otázce zakládání měst a přílivu finančního kapitálu. Zároveň přesvědčivě doložil, že feudální řád není import z německé oblasti. Tyto vývody patří do Šustovy domény hospodářských a sociálních dějin, přesto je dnes již zřejmé, že autor vliv peněz na společenský vývoj na přelomu 13. a 14. století poněkud přecenil. Zde bych viděla možné nebezpečí pro současného čtenáře – je třeba při čtení díla mít na paměti, v jaké době vzniklo a uvědomit si, že i historiografie má své dějiny a prochází určitým vývojem. Tato skutečnost ale v žádném případě hodnotu Šustovy práce nesnižuje.

Charakteristický pro Šustu je i způsob, jak užívá odkazů na často používané prameny: nevyčlenil je z textu formou poznámek, ale učinil je součástí výkladu, takže čtenář, který přečte Dvě knihy českých dějin celé, bude mít minoděk zvládnutou znalost základních středověkých pramenů.

Poslední Přemyslovci jsou koncepčně velmi široce pojaté dílo: obdiv zaslouží především popis správního vývoje, který se vzhledem k torzovitosti pramenů velmi těžce rekonstruuje. Přesto nelze v případě Posledních Přemyslovců hovořit o zachycení tzv. malých a velkých dějin současně, to by Josef Šusta předběhl svou dobu až příliš.

Šusta je mistrem psychologických portrétů, mnohdy velice detailních a intimních, což může vyvolat dojem, že se v některých úsecích dostává do rozporu s historickou skutečností. Jeho respekt k výpovědní hodnotě pramenů mu to však nedovolí. Je to autor bezesporu velice podmanivý, jistou roli při tom sehrává jeho jazykové nadání i literární ambice. Šustova práce s jazykem charakterizuje i jeho samého: autorovy věty jsou skromné a sebejisté zároveň. Překonává v této práci hranice historického provincialismu a zařazuje mnohem důrazněji přemyslovský stát do evropských souvislostí a toto nahlížení na dějiny lze chápat jako významnou součást Šustova odkazu československé historiografii.

Šusta, J.: Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300 - 1308. Argo, 2001, 538 s., 359,- Kč.

© Texty