TEXTY č. 15 (PODZIM 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][studie][comics]

POEZIE

Radek Václavík

Zdeněk Smolka

Jakub Chrobák

Win Ballová

RADEK VÁCLAVÍK

N Á V R A T Y

Slétli čápi!

Čas obrací se
Zpátky
Už nemusím
Daleko do paměti

Vrátili se
A je to lepší

Zas černá voda
Má svůj břeh

A výška bude
Bez závrati

Zdeněk Smolka

N á m o ř n í k
Ani do nevěstinců, ani do krčem
nevede cesta mléčným sklem.

Kolem paláců, které zešedly,
kolem domů a vozů se senem,
potom usnout na břehu veselý.
Proud potácí se do umření.

Ani do nevěstinců, ani do krčem
nevede cesta mléčným sklem.

Sestupuje hvězda. Čert ji vem! –
Jenom pokochej se jejím zábleskem,

když už do nevěstinců, ani do krčem
nevede cesta mléčným sklem.

Rozviř netečnou hladinu! Pochodeň
do ní vhoď! Připluje loď –

ztrouchnivělá, přece nová,
jako hvězda Davidova.

O b z o r

Na poušti hory. V horách jezero.
Bezvětří. Zakřivená hladina.
Kytara. – Tančím bolero,
struna se na kůl napíná.

Svlékám si šaty. Boty nevydám.
Odnesou mě pryč. Kam?
Při chůzi v rytmu karavan
slova polykám.

Žádný poutník mě nespatřil.
Nejsem sám!
Na hladinách uschl kavyl.


S e v e r á k
Naříkej, když chceš. Já nemám důvod
přemýšlet nad tím, co bys měl nést;
nutnost je souhra, jen jedna z náhod,
tak jako kaluž kolébka hvězd.

Já to vím líp; ty rozprostřeš pohled,
jiskření vneseš v přízračnou tmu,
přijdeš si, kdy chceš, odejdeš schvácen,
postěžovav si ztichlému snu:

nezajímá tě, co hoře chybí.
Rozbrečel bych se nad světem, kdyby
byl jsem si jist, že obloha lká

po ránu slavík zpívá a zima
nastává, doba nastává jiná?
Světlou nocí se odebeř spat.

Jakub Chrobák

* * *
Když mluvíš ze spaní,
alespoň je to ke mně:
o tom, co před chvílí
jsme (dohromady) žili.

A venku zatím rozhání
mocnými slovy země
léto. Otavu zkosili,
už (proti zimě) pili.

Čas jakoby se propojil
a před očima stojí
(poodešli jsme Té).

Sami, leč dřevo v pokoji
hrklo ve známém spoji
(blíž k Zubaté).

Win Ballová

DOPIS SYLVII PLATHOVÉ

Drahá Sylvie,
ocitla jsem se pod skleněným zvonem,
bojím se, že propadnu panice
lidé tam venku,
mají nezvyklé proporce těla,
z útržků jejich slov
zmizel veškerý smysl,
při pohledu dovnitř
spatřuji nekonečnou poušť
co počít...

Ach, Sylvie,
prchla jsi mezi hvězdy
na temné nebe,
smutně zní ozvěna tvého jména,
cáry mlhy
hnětou tvou bolest syčící nad propastí,
osvětlena lucernami panoptika
sleduješ,
jak nezadržitelně
sjíždí do pekel...

(* 1960, žije ve Valašském Meziříčí)

© Texty