|
|
 |
TEXTY č. 13 (JARO 99)
RECENZE
Jana Pátková: Šťastný
věk mýtu neskončil!
Michal Jareš:
Popel, kocovina a vyčichlý parfém
Michal Jareš: Mysofilie diváka
Hra na KEBY ve stejnojmenné knize Igora Otčenáše
s podtitulem Rýchle dejiny budúcnosti Slovenska je surovou a zároveň
očistnou provokací. Nevybíravě klade otázky a odpovědi nechává na čtenářích
(respektive na voličích?!). Vydání Otčenášovy knihy se u našich sousedů
bezesporu stalo literární (ale i komerční) událostí předešlého roku. Více
než příznačné bylo načasování jejího vydání těsně před volbami. Dnes už
– více jak po půl roce – Otčenášova kniha poklidně leží na pultu téměř
jediného slovenského knihkupectví v Praze vedle Ďuricových „proľudáckých“
Dejín Slovenska a Slovákov. Téměř totožná grafika obou knih čtenářům už
na první pohled zřetelně prozrazuje autorovu polemiku s Ďuricovými Dejinami,
jež zcela vážně budují identitu Slováků na falešných mýtech. To, co nejvíc
láká v Otčenášově hře na KEBY, je nutná rezignace na logiku reálného světa.
Svízelnější a na Slovensku o to více neobvyklá je fabulace, která se odráží
od důmyslně vykonstruované koncepce dějin, zvláště pokud jde o historii
poválečnou. K tomuto kroku je zapotřebí nejen autorské sebekázně, ale
i neustálé schopnosti reflektovat vlastní národ. Přičemž Otčenášova narativní
struktura poválečných dějin si uchovává dominantní postavení subjektu:
ať už v rovině výrazových prostředků nebo v řazení samotných narativních
řetězců. Východiskem Otčenášova postupu je změna totalitních emblémů po
fiktivním vítězství tzv. Tisícročnej Ríše: ze Stalingradu je Hitlerburg,
Andrej Hlinka je Otcem národa, povinným cizím jazykem se stala němčina,
na vysokých školách se vyučuje nacistika-hitleristika... A co víc: Slovensko
je Hitlerem odměněno za svoji loajalitu za 2. sv. války: Msgr. Tiso se
stává prvním prezidentem. „Ríša“ dokonce splní odvěký sen Slováků: v rámci
rozsáhlých národních přesunů v Evropě jim umožní přístup k moři. „Jeho
podstata spočívala v tom, že každému národu Európy mal byť podľa miery
jeho účasti či naopak odporu vo Veľkej národnosocialistickej vojne udelený
nový životný priestor. Ten pôvodný, európsky, mal pripadnúť logicky a
demokraticky Nemcom ako Večným Víťazom.“ /str. 18/ Legendární role
byla právě v těchto fiktivních dějinách pochopitelně přidělena bývalému
premiérovi. Mečiar stanul v čele povstalců, kteří odmítli odsunutí na
Krym. Jeho existence je od počátku dějinného příběhu mýtizována: „Veliteľ
bolo mocné chlapisko, opásané dvoma nábojnicovými pásmi krížom cez mohutnú
hruď. ...Potom emisárom predstavilo svoju pravú ruku politruka Sašu Dubčeka,
hrdinu odvážnej ofenzívy slovenských povstalcov, ktorá neskôr vošla do
dejín nášho národnooslobodzovacieho boja ako Krymská jar.“ /str. 82/
A v okamžiku, kdy se už stal součástí národního mýtu – jako „Neskorumpovateľný“
– začíná „ďalšia rýchla budúcnosť Slovenska“ /str. 98/.
Obměněná totalitní rétorika je bohatě doprovázena fotografiemi,
které však nepřetvářejí fikci v reálný poválečný vývoj Slovenska, ale
otevírají sarkastický rozměr textu. Skrze výsostné právo smíchu Igor Otčenáš
vypovídá o mnoha mýtech, jež jsou v slovenských dějinách tabuizovány.
Avšak nezapomeňme (říkají Otčenášovy dějiny-perzifláž), šťastný věk mýtu
neskončil: nakročená Leninova socha – coby věrná podoba „Neskorumpovateľného“
– kráčí k prezidentskému křeslu...
Pavel Šrut byl odjakživa básník, říkal jsem si, když
se mi do rukou dostala jeho knížka Konzul v afrikánech. A proto musí i
tohle být něco extra, i když jde pouze o sebrání všemožných próziček a
fejetonů z let 1990 – 1997. Prdlačky, švagrová...
Konzul v afrikánech není žádný konzul z Horní Volty,
ale obyčejný psací stroj typu Consul, jenž byl vyhozen z okna. Stejně
tak i prácičky Pavla Šruta jsou tak trochu vyhozené z okna. (Nebo spíš
sebrané zpod stolu.) I když se v nich občas hezky vzpomíná na Skácela
nebo Koláře nebo Brouska, je to jen a jen zbyteček, popílek z těch cigaret
a doutníků, o kterých se tam tak mohutně píše. Je hezké, vědět, že se
jednou na Silvestra pilo s právě propuštěným Ivanem Martinem Jirousem,
což skončilo kotlem polívky na hlavě. Je fajn znát poslední dopis Skácela
i odpověď na něj. A třeba si přečíst krásnou – ač feministickou – pohádku
o Sermerssuak, která se vysmívala mužům způsobem: „Kde jsi byl, když se
rozdávala varlata?“ (s. 148). Jenže proč sakra ten Martin Pluháček, jakožto
výkonný nakladatel z Petrova nedonutil napsat Pavla Šruta tlustopis vzpomínek,
když už mocímermo chtěl vydat Šrutovu knížku? Bylo by to přeci jen záslužnější,
než sebrat novinové paběrky, občas – jak sám Šrut přiznává – psané v tzv.
„dead timu“, to značí na poslední chvíli, možná že na cestě po schodech
do redakce. (A podobný vtípek jako je citace ze čtenářského dopisu Václava
Bartoška, jenž se diví, proč se Pavel Šrut neustále vyjadřuje k tomu,
že ho nic nenapadá, už tu byl, přímo v nakladatelství Petrov. Stačí přeci
jen otevřít knížku Die Ausgewhlten Schriften z nakladatelství Petrov na
straně 57.)
A tak se z velkých lásek stávají jen vzpomínky na parfém
a z láhví jen kocoviny. Přitom Pavel Šrut nikdy nebyl troškař nebo kecal.
Jenže je rozdíl mezi juvenilií a poezií. Snad jen ty dvě písmena na konci
se shodují. A to je celkem málo.
Pavel Šrut: Konzul v afrikánech. Petrov 1998, 167 stran.
Michal Jareš: Mysofilie
diváka
Jakou odezvu může u nás mít film, který pojednává o éře
tzv. glam rocku, což byl hudební proud na začátku 70. let, kdy po Beatles
a konečně i po hard rocku přišla prázdnota plná exkrementů typu Sweet,
T. Rex nebo Garry Glitter? Pro srovnání v českých luzích a hájích – Viktor
Sodoma a skupina F.R.Čecha a jejich Papoušek Kakadu. Jelikož se ale v
té době u nás cosi normalizovalo, je Sodoma jen berličkou. Chybějící srovnání
na úrovni je problém, se kterým se při sledování filmu VELVET GOLDMINE
– SAMETOVÁ EXTÁZE můžeme setkat a může nás skolit.
Tento film popisuje hudbu a život oněch výše zmíněných
výpotků, i když si do názvu vybral opus Davida Bowieho
z jeho slavné desky Ziggy Stardust. A právě Bowie je ve filmu angličana
Todda Haynese jakýmsi předobrazem, ikonkou, která počítá v popu s penězmi
a v penězích vidí pop.
Vše začíná koncertem nikdy neexistující hvězdy Briana
Sladea a jeho skupiny Venus in Furs (konotace jak na Velvet Underground
tak i na skupinu Slade, kterou tuzemec ještě může postřehnout, ovšem množství
narážek je příliš spjatých s Anglií a proto se něco může zdát jako nesrozumitelné).
Brian Slade vystupuje jako hrdina Maxwell Demon – Bowie a Ziggy – a je
dřív než otevře ústa zastřelen na otevřené scéně. Jenže se zjistí, že
vše bylo fingované a že Brian žije. Tím ale skončil pro své fanoušky a
zmizel ze scény. Psal se rok 1974...
O deset let později v Novém Yorku se uprostřed obří okurkové
sezóny vzpomene na deset let starou událost a reportér Arthur, který na
začátku sedmé dekády prožíval vzestup a pád Maxwella Demona jako pubescent,
má zjistit, co se vlastně s Brianem po střelbě stalo. Setkává se s jeho
prvním manažerem i jeho bývalou ženou. Všechno jejich vyprávění je tu
a tam lehce doplněno i vzpomínkami samotného Arthura, který na tom či
onom koncertu byl. Nakonec se zjistí, že Brian Slade si jen změnil jméno
a žije dál v showbussinesu jako obrovsky populární zpěvák. Jenže aby to
nebyla taková prvoplánová nuda týkající se pěněz, je to celé vyprávění
zabaleno pěkně do sametu, kalhot do zvonu, bisexuálních hrátek, rtěnek
ve vlasech, Oscara Wilda a do návštěvy mimozemšťanů. Ano, ani ti nezůstali
ušetřeni...
A samozřejmě do hudby a podivných klipů. Trn z paty tomuto
jinak ryze ostrovnímu filmu vytrhává herec Ewan McGregor v roli jistého
Curta Wilda, což je chvíli Iggy Pop a posléze – když si obarví vlasy –
slavný sebevrah Kurt Cobain. Mrtvolám se neublíží. McGregor, který ve
filmech jako Trainspotting nebo A Secret Life teprve nabíral dech, tady
začíná vydechovat. Jistý Leonardo DiC. je proti němu kloakou motolice,
možná tím, co z té kloaky vyjde. Kvůli McGregorovi stojí ten film určitě
za vidění. (Dokonce sám zpívá někdejší hitůvku Iggy Popa T.V. Eyes).
Ale jinak – jak kdysi vtipně pronesl Lennon, ta sedmdesátá
léta stála za hovno. Glam rockem ten velký průser začal a trval až do
příchodu juchajícího punkového hnutí. Film o lejnu tedy může mít několik
možností – buď realisticky ukáže, jak to všechno bylo, a pak to bude jen
záběr výkalu. Nebo to všechno opentličkuje a bude to trus s mašličkou.
V případě Sametové extáze se podařilo odpoutat se od té základní materie,
ale pořád se tam cpe – stejně jako nikým nehlídané mikrofony, které opět
lezou do záběru, to to nikdo nehlídá??? – ten kus harmasanu. A tak, když
usednete a jdete dobrovolně na tehle film, se chtě nechtě stáváte mysofilem,
což je podle odborné literatury člověk, jenž je vzrušen lidskými výkaly.
Naštěstí jen dvě hodiny.
Aneb: Kids Are Against the Seventiens.(Mike Watt).
Sametová extáze (Velvet Goldmine). Anglie 1998. Režie:
Todd Haynes.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
