TEXTY č. 13 (JARO 99)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovory]
[recenze][studie][comics]

PŘEKLAD

Imre Oravecz

IMRE ORAVECZ

Současný maďarský básník, potomek emigrantů z roku 1956. Žije ve Spojených státech. Ve své tvorbě se vrací zejména ke světu maďarské vesnice, kde prožil dětství a kam se nyní vrací. Ukázka jeho básní u nás vyjde v připravované antologii současných maďarských básníků.

Vyznání

Jste tady,
mí příbuzní,
vy, takzvaný lid dělný,
odpočíváte tady na hřbitově,
tady na chladném, severním úbočí,
nad loukou,
v řadě, pěkně popořádku,
těsně vedle sebe,
někdo má náhrobek, někdo prostý kříž,
kamkoliv podívám se,
všude vás vidím,
dole, nahoře, vpravo, vlevo,
uprostřed, na vršku, u cesty,
všude jste vy,
přikrývá vás země,
Taková spousta, tolik je vás pohromadě,
do vsi byste se ani nevešli,
kdybyste vstali teď a odešli tam,
a jak ležíte nehybně,
ale nalopotili jste se,
ale nasnažili jste se,
aby bylo více,
aby bylo lépe,
nevzpírali jste se, ani nebouřili,
nemukali jste ani,
i to strpíte ještě,
aby vykopali, aby rozházeli vaše kosti,
mnohé z vás jsem zažil,
několik starců stále nosím v srdci,
protože na mne v dětství vlídně promluvili,
o žních mi dali jablíčko,
anebo ukázali,
jak se plete bič,
ale všechny jsem vás neznal,
vždyť vás sem přinášeli celá dlouhá století,
a ještě jsem nebyl ani na světě,
když se většina vašich hrobů ztratila,
nadobro zmizevši v trávě,
přece však nejste mi cizí,
jako bych se setkal s každým z vás,
jednou nebo víckrát,
jako bychom spolu něco chtěli, dělali,
něco mám s vámi společného,
patřím k vám,
pocházím od vás,
od vás mám ruce, hrudník, záda, nohy,
a snad i nadání,
psát básně,
jsem takový, jako jste byli vy,
dokud jste ještě žili,
a toužili a doufali,
stejně tak tvrdohlavý a sebevědomý,
mám stejné nedostatky, ctnosti,
mám sklony k mrzutosti, sklíčenosti,
umím však snít, taky být smělý,
je ve mně síla a vytrvalost, když si něco vezmu do hlavy,
popadnu se s tím do křížku,
a když se podaří,
mám radost,
o světě přemýšlím stejně jak vy,
než jste z něj odešli,
nerozumím mu,
ale snažím se,
a ctím zákony,
máme i stejné vzpomínky,
pšeničný lán na Petra a Pavla,
humna za měsíčné noci,
mihnutí dívčího lýtka při sklízení konopí,
ve všem jsme stejní,
a doufám,
i v tom se s vámi podělím,
že sem přibudu,
až nadejde můj čas,
že tady pro mne bude mezi vámi místo,
a budu s vámi moci mlčet.

Zpovídání starců

Kam jste se poděli, vy dávní starci?
Ve které zemi žijete? Kde, pod jakým
nebem je váš domov? Kterým směrem
ta země je? Hornatá nebo rovná?
Jaká je půda? Úrodná, chudá?
Jak se jmenuje vaše vesnice? Kde v ní
stojí vaše domy? Kde je komora,
kde spíte? Není příliš vlhká, není tam
příliš velký průvan? Čím se přikrýváte?
Mění vám slámu ve slamníku?
Jací jsou na vás mladí?
Váží si vás? Poslouchají vás?
Nebo jste na cestě? Stravujete se
pravidelně? I tam sedíte
v čele stolu? Jíte s ostatními nebo zvlášť?
Vaří vám dobře nevěsta? Přidává nebo
křiví pusu, když si naberete podruhé?
Jaký peče chleba? Máte dost
brambor, kaše, kyšky? Jaký je
přípecek, kde sedáváte?
Je venku lavička? Poslouchá vás někdo,
nebo si s vámi povídá? Smí se uvnitř
kouřit, plivat na podlahu? Jestlipak hulíte,
máte zažloutlé zuby? Holou rukou
připalujete si dýmku uhlíkem anebo
ji zapálíte papírem z novin? Jestlipak jsou čisté
vaše kalhoty? Jestlipak vám perou?
Utíráte si nos, když
vám z něho kape? Máte truhlu,
kde máte své věci?
Třesou se vám ruce? Jestlipak si pořežete
při holení tvář?
Kam věšíte řemen na broušení břitvy?
Je tam hlavní trám, moučnice, výklenek?
Je tam kalendář? Jestlipak nepotřebujete brýle?
Kam dáváte zouvák,
pásku na kníry? Jsou tam vnoučata?
Jestlipak je máte rádi? Vyprávíte jim pohádky?
Děláte jim hračky? Pociťujete
změny počasí?
Jestlipak můžete spát
v noci? Jaké zvuky slyšíte,
co vidíte, když se posadíte na loži
a hledíte do tmy? Jestlipak vzpomínáte
na život? Doléhají na vás vzpomínky?
Litujete se snad? Jestlipak
chodíte na procházku? Nahlížíte do stáje?
Trefíte se nohama do bot?
Ozýbá vás bez onucí? Jestlipak je tam práh
o nějž zakopáváte? Děláte rámus?
Bojíte se? Máte hůl? Jestlipak máte psa
na dvoře? Jestlipak voláte ho k sobě,
jestlipak ho podrbete za uchem? Jaký je stín
vahadla studny za úplňku? Jaké jsou nahoře
hvězdy? Jestlipak mžikají? Podíváte se vzhůru
na nebe, než se odbelháte dovnitř?
Je tam samota, zánik?
Jaké je to, být tam starý?

Vál

Z maminčina válu jsem dnes málem udělal krmítko,

už jsem ho vytáhl,
a zrovna chtěl ho rozřezat,
najednou jsem se zamyslel,
a dal ho zpátky na místo,

i když už nikdy na něm nikdo neuválí těsto
a není vlastně ani v použitelném stavu.

(z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut)