TEXTY č. 9 (JARO 1998)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]
[manifest]

PRÓZA

Áron Tamási: Ábel v divočině

Jan Rous: Klenov

Helena Mičkalová: Mory

Áron Tamási: Ábel v divočině

Tento maďarský spisovatel u nás patří dosud k méně známým. Česky vyšel v roce 1942 pouze román Sikulský kralevic. Tamási se narodil v roce 1897 v Sedmihradsku a jeho pohádkově laděné příběhy zavádějí čtenáře do světa svérázných maďarských horalů. Nejtypičtějším Tamásiho hrdinou je Ábel, jehož lze stručně charakterizovat jako novodobého Enšpígla. Naše ukázka z románu Ábel v divočině je pokusem zachytit i nářečně podbarvený jazyk Tamásiho próz.

Když se už slunko sklánělo téměř k zemi, jako nějaké velikánské červené jablko, uslyšel jsem najednou venku šramot. Nato Horal trochu zaštěkal, ale hned jsem uviděl, že si s tím pospíšil, protože se ve dveřích objevil tatínek.
Táta s sebou neměl nic víc než prázdnou jezevčí mošnu přes rameno a v pravé ruce pořádnou sukovici, se kterou pořád chodil. Nejenom, že ho přetrumfla výškou, ale navíc pěkně voněla, jako by ji odřízl od nějakého voňavého stromu. Táta neříkal nic, jenom pověsil mošnu na hřebík a tu svoji šelmobijku postavil za dveřma. Já jsem přitom vsedě dál odroloval zrnka z kukuřice, ať vidí, že se činím, a ať má dobrou náladu, když už teda přišel domů.
Táta si stoupnul vedle mě a vestoje začal pozorovat, jakpak tu kukuřicu drolím. Viděl jsem, že nemá kdovíjak dobrou náladu, a proto jsem ještě hbitěji začal kroutit v ruce jednu velikou palici
a umínil jsem si, že ani já nebudu skákat od radosti, ale ovládnu se, jak se patří na pracujícího člověka.
„Tak jakpak se loupe kukuřica?“ zeptal se.
„Tahleta dobře, když ji někdo umí loupat,“ odpověděl jsem.
Nato se jenom dál díval na moji práci. Poznal jsem z toho, že hledá chybu.
„No, ty to neděláš kdovíjak dobře,“ ozval se zas.
Tak na to jsem na něho vzhlídl a trošku se pousmál.
„To má být jako pochvala?“ zeptal jsem se.
„Ani né.“
„No, to je škoda, protože syn loupe přesně tak, jak ho tomu naučil tatínek.“
Po té odpovědi si táta sundal i čepici, takovou velkou beranici, která se tyčila jako věž, a pokud možno ji pořád nosil na hlavě.
„Jsi mi ty ale výlupek. A přitom takový mrňous,“ řekl.
„Jsem malý, protože sedím.“
„No tak vstaň.“
Vstanul jsem, nadmul se a opáčil:
„Nó, teď se podívejte!“
„Inu, přece jsi od té doby, co jsem nebyl doma, vyrostl,“ přiznal nakonec.
„O kolik?“
„O devět dnů.“
„Ani tatínek za den nadvakrát neporost,“ odpověděl jsem.
„Ani já, to je pravda,“ řekl a potom slabým, naříkavým hlasem dodal:
„Ale zato, když jsem já byl ve tvém věku a tatík přišel domů odněkud zdaleka, vždycky jsem se ho zeptal, jestli by nechtěl něčeho pojíst nebo se něčeho napít.“
Pochopil jsem, že tohle je teď vážná řeč, a tak jsem se rychle rozhlédl po chalupě, jestli by se nenašlo něco k snědku. Ale všude jenom bída s nouzí. Polknul jsem na prázdno a pak řekl:
„Hned si uvaříme zemáky a sníme je.“
Táta si přitáhl malou kulatou stoličku a dřepnul si na ni, aby dál pokračoval v práci místo mě.
„Inu, jestlipak tu bylo takové veliké sucho?“ zeptal se.
Pochopil jsem, že musím něo říct i o žízni.
„Ve studni je vody dost.“
„No, když je, tak běž a přines!“
Už jsem bral prázdné vědro, ale vtom jsem si vzpomněl, že jestli jemu, potom mně taky se křivdí. Před dvěma týdny jsem totiž šlápnul na hřebík a noha pod obvazem ještě pobolívala. Udělal jsem teda dva kroky, ale pak jsem naráz zasykl a vestoje si začal prohlížet pravou nohu, kterou jsem měl omotanou hadrama. Demonstrativně jsem ji nadzvedl, tak jak to dělají psi, pak jsem se podíval zpátky na tátu, mile jsem na něj mrknul a řekl:
„Kdybych měl někdy syna a kdyby ho taky bolela noha a kdybych byl v lese a vrátil se z něho domů, potom první moje starost bude, že se ho zeptám: Tak co tvoje noha, Ábelku?“
Dobře, že jsem se ozval, protože na tátovi bylo vidět, že se trochu zastyděl.
„No, snad tě od té doby pořád ještě nebolí?“ projevil zájem.
„Kdyby nebolela, pak by to bylo bobátko v peřince,“ odpověděl jsem narážeje na fáč. „Ale protože nikdy nepláče, musím si myslet, že je do tolkých cárů omotaná, protože bolí.“
Odpověď jsem považoval za rozumnou a spokojeně jsem si pokulhával ze dveří. Přešoural jsem se po zápraží až ke schodům a trochu si na nich i poskočil. Nevím proč, ale dostával jsem se do nálady, že jsem měl hlavu v oblacích. Sotva jsem doskočil na zem, najednou jsem o něco zakopnul. V rychlosti jsem si stihnul uvědomit, že je to něco měkkého a chlupatého, a když jsem se podíval pozornějc, viděl jsem, že je to zajíc. A ne ledajaký, ale pořádný macek. Přední i zadní packy měl svázané dlouhým špagátkem, takže jsem lehko pochopil, že ho sem někdo přinesl. Takovou jsem měl z toho vypaseného ušáka radost, že jsem ho hned sebral ze země, abych ho s velkou slávou dones tatínkovi. Ale jenom jsem se sehnul, najednou mě něco napadlo. Zastavil jsem se a začal přemýšlet, kdo asi toho zajíce přines!? No, nikdo jiný než tatínek! A když to byl on, tak proč ho položil sem a jaké s ním měl asi úmysly, když nic neřek?
Hm... Nejdřív jsem se trošku divil, ale pak ve mně začalo klíčit podezření, že to celé má být legrace, a pro vodu mě táta poslal jenom proto, abych zajíce našel a vymýšlel si, že je to můj úlovek. Táta si chtěl prostě zažertovat, ale jestli on něco uměl, tak já jsem uměl něco jiného. Takže jsem zajíce schoval za chalupu, pak jsem pěkně navážil vodu ze studny a vykročil zpátky dovnitř.
„Pěkně se smráká,“ vstoupil jsem do sednice, jako bych zajíce nikdy v životě neviděl.
Všimnul jsem si, že tatínek ze všech sil pátrá v moji tváři, ale s ptaním nespěchal. Musel ale mít velký strach, bo sám si mohl myslet, že mezitím zajíce někdo sebral. Ale nechal jsem ho při tom, ať si mudruje, jak se mu chce. Navážil jsem vodu jeětě do jedné konvy a přinesl mu ji, ať ten velký žal spláchne. Taky že ji vypil celou a promluvil až potom, co si otřel fousy:
„Jestlipak jsi dobře viděl?“
„Dobře a ještě víc než jindy.“
„Inu, proto víc, protože jsem se teď díval i na nebe.“
„A co na zem?“
„Na tu jsem se moc nedíval.“
„A pročpak ne?“
„Protože člověk zem stejně vidí, i když se na ni zrovna nedívá.“
Hned mi bylo jasné, že jsem odpovídal správně, protože táta se odmlčel a dlouze si povzdychnul.
„Pročpak vzdycháte,“ zeptal jsem se, „jako by vám utekli zajíci?“
„Kde já bych vzal zajíce?“ chytil se táta stébla.
„Nahoře v lese. Copak jich tam není dost?“
„Pro oko je jich tam dost.“
„Jenže žaludek by potřeboval,“ hrál jsem si dál.
„Když potřebuje, chyť nějakého,“ řekl tatínek.
„Být v lese, taky že chytím.“
„No a doma to neumíš?“
„Doma je to svízelné.“
„Tak ho chyť svízelně.“
Nejprve jsem si mocně odkašlal a hned potom jsem dal najevo velkou odhodlanost.
„Rozkaz je rozkaz!“ houknul jsem a vykročil ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zeptal se táta.
„Podle tatínkova rozkazu zkusím chytit zajíce.“
„A nepřeskočilo ti?“
„Možná jo,“ odpověděl jsem, „ale co když nějaký zajíc přiskáče.“
Ještě jsem si všiml, že tátovi zvlhly od radosti ze hry oči, pak jsem se nafouknul jako nějaký hrdina a vyšel ven. Chvíli jsem postával na dvoře, vykouknul jsem i na cestu za vraty a díval se na hvězdy, aby uběhl čas, jaký je potřebný při číhání na zajíce. Pak jsem tak za dest minut pěkně vytáhnul zajíce ze skrýše a nesl jsem se s ním, jako bych ulovil nejmíň tygra.
„Tak copak je tohle?“ strčil jsem tátovi pod nos vypaseného ušáka.
„To je zajíc!“ vykřiknul radostně.
„Zajíc, že jo?“
„Tak, tak, namouduši.“
Táta si hrál věru dobře, protože, pro větší jistotu, zajíce ještě ohmatával.
„Kdepak jsi ho chytil?“ ptal se s velkým údivem.
Cítil jsem, že po téhle otázce mě celého zaplavuje nějaké zvláštní teplo. Moje představivost najednou protrhnula šedé mračna skutečnosti a začaly se přede mnou objevovat podrobnosti lovu.
„Já ani nevím, kde jsem dal rozum,“ povídal jsem, „když jsem se vypravil chytit zajíce. Ale něco jako by mi přece jen šeptalo – Běž, Ábelku, bo dobrotivý Pánbůh ti zajíce opatří! Nejdřív ať opatří a potom uvěřím – říkal jsem si kacířsky
a pod schodama jsem se zastavil. Podíval jsem se napravo, podíval jsem se nalevo, ale viděl jsem kdeco, jenom zajíce žádného. A jak tak stojím a úplně mě opouští naděje, najednou se podívám na nebe, no a v tom se jedna hvězda začíná na nebi nějak hnízdit a loučí se se svojimi družkami. Družky se jí ptají – Kampak chceš jít? Inu tam dolu, abych Ábelkovi ukázala zajíce – odpovídá jim hvězda a ze svojeho místa padá dolu, na cestu před naše vrata. No a já tam hnedka běžím, co jen stačím s tou bolavou nohou. Vykouknu za vrata a rozhlížím se po té části cesty, která vede na pole. A než bych předříkal půl otčenáše, poskakuje tam směrem dolu zajíc. jdu k němu a říkám mu, že se může zastavit, protože já jsem Ábel. Nato se zastavil jako ovečka a já jsem ho sebral a přinesl sem.“
Viděl jsem, že s tátou šijou všichni čerti, aby mi to slavné vyprávění přerušil, ale s otcovskou silou tomu nějak odolal. Ale přece jen se mě aspoň zeptal s šelmovským pomrkáváním:
„A ten špagátek měl na sobě taky?“
„Nó!“ řekl jsem, „Možná právě proto přišel, abysme mu ho rozvázali.“
„A ne snad proto, abysme ho snědli?“
„Můžeme ho sníst i bez špagátka.“
Táta zajíce pořád důležitě prohlížel a potěžkával.
„To je opravdu pořádný macek,“ pochvaloval si, aby mě dráždil. A pak dál pokračoval:
„Ale přeci jen ho nesníme, to říkám já.“
To mě tak rozčílilo, že jsem se škaredě podřekl:
„Kozla starého, a co jiného s ním tak asi budeme dělat?“
„Považujme ho za posvátného zajíce,“ řekl táta, „a někde si ho pověsme jako svatý obrázek.“
„Za posvátného zajíce? A pročpak posvátného zajíce?“
„Proto, bo zázračné znamení obklopily jeho příchod.“
Viděl jsem, že mě teď najednou táta zmáčknul, ale přeci jsem si hned poradil. Zatvářil jsem se jako bych šel do sebe, potom jsem tiše prohodil:
„To je pravda, že jsem toho zajíce chytil pomocí zázračných znamení. Věru by to byl velký hřích, kdybysme ho snědli.“
Nato se táta opřel o stěnu a polekaně se zeptal:
„Tak co potom?“
„Udělejme to tak, že ho nesníme, ale přijmeme."
„No a není to jedno?“
„Inu, není,“ odpověděl jsem, „bo například kukuřičnou kašu člověk jí, ale svatou hostii přeci přijímá.“
Nato se tatínek nechal poddat, abych si nevymyslil ještě něco lepšího a ostatně taky proto, že se začala rychle dělat tma.
„No tak běž a nabruš nůž!“ poručil.
Já od radosti zapomněl i na bolest v noze, to už jsem se neudržel a dvakrát jsem vykřiknul:
„Budeme jíst zajíce! Budeme jíst zajíce!“

přeložil Tomáš Vašut (*1971)
studuje rumunštinu, maďarštinu a ukrajinštinu na FF UK

Jan Rous: KLENOV

Zámčiska

Vypravuje se, že na „Zámčiskoch“, na Klenově, za starých časů stával zámek a v něm panstvo se služebnictvem. Kuchařka toho zámku ztratila kdysi klúče a nemohla tudíž zámek ve dveřích otevřít. Rozhněvána svým trapným postavením, zakĺnúla: „Bodaj by sa ten zámek zapad!“ Myslela jenom zámek ve dveřích, ale stalo se více než chtěla. Celý totiž zámek, celá budova propadla se do země, se vším, co v ní bylo a žilo. Všecky peníze a nahromaděné poklady i věžní zvony propadly se do země. Po dlouhé době lidé na tom místě našli jeden z propadlých zvonů. Divoká sviňa jej vyryla. Zavěsili zvon na brňovský zámek, kdež při každém svém zachvění světu hlásá historii svého z hrobuvstání: „Sviňa zvon vyryla, sviňa zvon vyryla.“
Na tom místě, co sa ten zámek na Zámčisku zapad udělala se veliká jama, díra. Ta se zaplavila vodou a utvořilo se jezero, veliké a hluboké. Bývalo na Bátrnce. Dnes je z něho mělký močál nepatrných rozměrů, porostlý sítím a ostřicí. Starý Ides z Růžďky, který zemřel v květnu r. 1928. ve stáří 84 let, říkával, že když tam salašníci pásali ovce na Rovném Grůni, napájeli je
v tom jezeře, které tehdy bylo veliké i hluboké. Chlapci hloubku jeho zkoušeli tak, že dlouhé jedlové tyče prudce vráželi do vody. Tyč se potopila, ale po delší chvíli vyplula na povrch, z čehož soudili, že tyč dna nedosáhla, jinak že by se byla do něho zabodla. Jezero prý mělo podzemní odtok, a když do té díry vstrčil těžký špalíček dřevěný, vyplul kdesi u Búšů do potoka.
V tom jezeře bývali draci. K tomu jezeru honíval pasák ovce pást. Ovce měly na krku veliké zvonce plechové, „křapáky“ jim říkali. Jednou tam od východu přišel černokněžník vykřikovat ty draky z toho jezera. Z knížek říkal. Ale ten pasák s těmi zvonci ho mýlil, tak že nemohl s těmi draky nic svést. Pravil tomu pasákovi, aby ty ovce do třetího dňa honil nekde inde, že toho litovat nebude. Pasák tak udělal. Na třetí den přihnal zase ovce k jezeru. Černokněžník šíb! prútkem na jezero a jezera vyjel veliký drak. Hned ho „zakuznál“ (dal mu uzdu) a kázal pasákovi, aby si naň sednul. O ovce aby se nebál. Síbnul po druh (po druhé) a z jezera vyjel druhý drak, větší jak první. Také toho zakuznal a sedl naň ho sám. Poučil pasáka, bude-li drak zůstávat pozady, aby ho jej šíbnúl po zadku; bude-li předbíhat, aby ho šíbnúl po předku. Nato se dali v let. Letěli pořád k východu. Dlouho letěli, až přiletěli do sídla černokněžníkova. Tam slézli. Černokněžník zabil toho menšího draka, uťal mu hlavu a rozsekal ji na malé kúščínky. Pravil pasákovi, aby šel ty kúsky prodávat za značný peníz, levněji aby to nedával. Pasák šel, ale zdálo se mu to moc drahé. Prodával to o hodně levněji a brzy to poprodal. Vrátil se s penězi k černokněžníkovi a ukázal mu, co utržil. „Začs prodal, to bude tvé,“ pravil mu černokněžník. Večer mu pak kázal lehnút na halenku. Pasák na ni odespal a když se probudil, viděl se na Zámčisku u svých ovec a peníze ležaly na hromádce uňho. Zebral halenku aji s penězi, ovce zajal a hnal dom. Nemohli ho poznat, byl kolik roků pryč.

Ďáblovy peníze

Nejaký člověk poščal si v Klenově peníze na voly od ďábla Rokyty. – I ďáblové mají ména. Ďáblů je hromadu a Luciper je nad něma pánem. – Slíbil, že do jisté doby me je přinese oplatit. A to také udělal. Šel do Klenova a volal naň: „Rokyto, Rokyto!“ Ale ten se neozýval. Konečně se ozval hlas: „Co chceš?“ ale to byl jiný ďábel. „Nesu mu peníze“, povídá člověk. A ten Ďábel mu praví: „Marně ho voláš, toho už dávno néni. Pleščík ho na prženských pasekách zapleščíl. A my jeden po druhém nedědíme. Jen si zeber peníze a di domů!“

JAN ROUS
23. 8. 1869 – 19. 1. 1950

Spolu s Františkem Táborským a Josefem Válkem zakladatel vlativědného sborníku Naše Valašsko. Přeseda spolku okresního muzea. Působil jako kronikář obce Bystřička, kde také vykonával učitelské povolání.
–pak–

Helena Mičkalová: MORY

Ví sa, že morú sa stane cérka, kerá se narodí se zubámi. Ty sa musá prv vytrhnúť, lebo sa jí má dať mezi zuby kolík z chebzu. Potom sa nic nestane. Ale jináč je mora na světě.
Synek s cérkú šli domů po hodovéj muzice. Fojt povolíl edem do půlnoci. Tož sa brali brze domů. Naráz cérka pravila svojímu galánovi: „Počkaj na mňa chvílku.“ Čekál. Dlúho sa nemóhl dočkať, tak šél za svojú galánkú k chalupě, hde prvéj odešla. U podsínka nebyla. Pravíl si, že sa podíve oknem, snáď neco uvidí. A uviděl. Jeho galánka tam stála pod oknem. Volál na ňu: „Co je s tebú, jak budu dlúho na tebja čekať?“ Ona nic. Přišél až k ní a sotva sa jí dotknúl, spadla na zem jak kus drvena. Přihlédnúl sa při měsíčku na ňu a domyslél si. Poznál, že za galánku měl moru. Nečekál. Utěkál, ani sa neohlédnul. Už věcéj za ňu nešél, ani s ňú nechcél promluviť. A ona? Pravila mu:  „Spávaj s kúskem chleba. Moc ťa o to prosím. Já za to, co dělám, nemožu.“ Opravdu si dál pod zhlavec krajíček chleba. A měl od mory pokoj.

Hdysi sa mora dostěhovala do Tísnav. V noci chodila dusiť súsedy. Jedna sa jí nedala. Nachystala si k loži nůž. Jizbečka byla malá. Pravila si, že ju lehko trefí. A aj trefila. Ráno býl nožem na stěně připichnutý krpec. Jak sa gazděna divila, hdo si pro něho došél! Súsed. A moc prosíl, aby si móhl krpec vzíť. Gazděna to rozhlásila po celéj dědině a každý od téj doby sa móhl ubrániť. Mora nic nezmóhla, tak sa odstěhovala.

Děckám, co se naroďá se zubámi, hdyž sa dá kolík z chebzu mezi zuby, tak choďá dusiť edem stromy. Takové smrečisko, kerému neublížily větry, ani búřky, naraz začne schnúť. U Dorňákúch tak dopadla lipa. Pěkná, velká. Za týděň jí uprostřed leta opadalo listí. Gazda býl celý neščastný. Chodíl kolevá ní, zaléval ju. Bylo mu jí líto. Zasadíl ju jeho prastaříček a měl ju rád.Patřila ke gruntu. Kerúsi noc nemóhl spať. Vyšél ven a vidí cosi u lipy stáť. Vzál patyk a tichúčko sa přikradl k lipě. Při měsíčku viděl, jak tam stojí ženská se zubámi zaťatými do dřeva. Oh, dyť je to mora! Vrátíl sa do chalupy pro nůž a fík po moře. Připichnúl ju. Hneď z ní byla kočka, hneď hadisko, zas jakási stvora, Gazda nechál nůž, hde býl
a šél do chalupy. Nemóhl sa dočkať rána, aby sa podívál.  Na lipě býl připichnutý klúč. Až odpoledňa přišél jeden Karlovjan pro něho. Gazda mu ho dál. Věděl, že mora na stejné místo nechodí. Budú měť zas pokoj. A měli. Lipa sa dál zeleňala a róstla.

DO TANCA JAK DRAK, DO PRÁCE JAK KVAK

V Karlovicách žíl pacholek. Taký nijaký. Jak sa praví: „Do tanca jak drak, do práce jak kvak.“ Nihde dlúho nevydržél. Jeho práca za moc nestála. Gazdi, hdyž vidělli, jak sa nemóže rozhýbať, brze sa ho zbavili. Edem mudrovál, co by móhl, ale nic nedělál.
Tož taký byl pacholek Pavel. Raz sa dozvěděl o bylině, keréj sa pravilo rváč. Už její jméno napovídá, že moc nic dobrého z ní nepochodilo. Stávalo sa, že aj pomóhla. Ale málohdy.
Rváčúch roste po Karlovicách pylné baťohy. Dycky pod horú, na krajoch pasínkúch. Aj hdyž je jích dosť, čarovný je edem ten, kerý plave proti vodě. Teho chcél Pavel najíť. Hde rváča uviděl, už ho uškubnúl a vijo
k potoku a hneď zkúšál, hde poplave. Ale všecky plavaly dólu vodú. Hodně rokúch tak bylo. Až konečně  sa mu poščestilo.
Z celého náruča rváčúch si jeden plavál proti vodě. Honem ho sebrál, strčíl za košulu
a těšíl sa, jak mu rváč pomóže byť silným.
Aby vyzkúšál jeho moc, večer ho malučkú belinku hodíl pod stůl. Gazda s gazděnú sa dali hádať, k nim sa přidali ostatní, co u stola seděli. Byla to hrůza, jak sa překřikovali a nadávali si, hřešili o dušu. Pavel si seděl vedla stola a měl z teho radosť. Má pravého rváča! Co sa ostatní hádali, on vléz pod stůl, rváča strčíl za košulu a šél spať.
V jizbě všeci utichli a divili sa, co jích to napadlo. Nihdy sa přeci nehádali! Žili pěkně!
Bylo před hodámi a to sa chystali mladí na muzigu tancovať. Pavel s rváčem za košulú sa těšíl, co bude v hospodě. Myslél si na Haničku z pod Javorníka. Ale ona ho nechcéla. Tož si usmyslél, že všecky přebije, aby si ho všimnúla.
Sotva došél do hospody, hodíl kúšček rváča tanečníkom pod nohy. A už to začalo: „Co do mňa žgářeš? Já? Ty jsi do mňa vrazíl!“ Slovo ke slovu a hneď hdosi pleščíl. Začala rvač, jakú hospoda dlúho neviděla. Pavel vletěl mezi bijáky a jedného za dru-hým vyhadzovál dveřámi před hospodu. Při tem zdvihnula tú belinu rváča Rozína, kerá věděla, kolik bije. Chvílu si rváča prohlédala a potem ho strčila za kordulku. Pavel to viděl, ale nechcél sa prozradiť. Poručíl tanec a hybaj pro Haničku. Haničce bylo divné, že on má naraz tolik sily, hdyž mu jí dycky chybovalo. Pavel sa chcél pochváliť a vytáhnúl rváča z pod košule. Hanička jak to uviděla, schmatila ho, a fúk, otevřeným oknem ho vyhodila z hospody.
Pavel sa rozkohútil a hneď ho šél hledať. Ale hledaj potmě! Nenašél nic. Nakonec si pravíl, že za světla si ho naozaj najde. Zaty sa Rozína v hospodě vytáčala
o dušu s hde kým. Dycky o ní pravili, že má olšové nohy. Každú muzigu proseděla od začátku do konca na kraji lavy, tajak stará roba. Včiléj chasníci napředbížky sa hrnúli pro ňu. Všecí chcéli tancovať edem s ňú. Naraz nemóhli, tož zaséj do bitky. Pavel hdyž to uviděl, zakřičél: „Má rváča, seberte jí ho!“ Roby hneď na ňu a rváča jí sebraly. Byl ty edem taký malý kúšček. Hospodský ho vzál a hodíl do pece. Jak hořél, tož to hučalo, róchalo, dýmilo, s hospodú húšalo a haglovalo, až to všecky z hospody vyhnalo. Potem býl pokoj.
Pavel ráno chcél jíť hledať rváča před hospodu, hde ho vyhodila Hanička, ale nechcélo sa mu vstávať, zaty gazda měl pro něho prácu a nechcél ho pustiť. Tak Pavel si pravíl, že nehoří a o tu chvilku sa nic nestane. Potom ho zajde hledat.

HELENA MIČKALOVÁ
Učitelka z Velkých Karlovic, která v roce 1996 vydala pod názvem „O čem si vyprávjajú Karlovjané“ pověsti a legendy z Velkých Karlovic a nejbližšího okolí. Ukázky které uvádíme jsou z druhého dílu karlovských pověstí, které by měly vyjít ještě v letošním roce.
–dm–

© Texty