TEXTY č. 8 (ZIMA 1997-98)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

ROZHOVOR

Rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem

Rozhovor s Donaldem Davidsonem

Rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem

Rozhovor byl pořízen při návštěvě Ludvíka Vaculíka na vsetínském zámku 15. 10. 97, kde předčítání svých textů doprovázel zpěvem. Rozhovor neprošel autorskou korekturou.

Čím se cítíte být v této chvíli víc: zpěvákem nebo spisovatelem?
To já se necítím ani jedním, ani druhým. Zpívám z chuti a nálady, a to zpěvák není. Zpěvák musí zpívat profesionálně. A jako spisovatel se také necítím, protože to dělám jenom z donucení, když musím. Tady jsem v takové smíšené roli. Budu tady číst ukázky ze svých poznámek, z rukopisu, který jsem psal v roku šedesát devět. Ještě ho nikdo neslyšel, ani nečetl. Jsou to moje poznámky z doby, kdy se to začalo tak psut, po té okupaci. Já jsem ten rukopis měl dlouho schovaný, protože vždycky, jak jsem něco napsal, tak jsem to musel dát pryč. Ale věděl jsem, že ho mám, a teprve teď jsem ho vytáhl.

Chystáte se ho vydat?
Myslím si, že by vyjít měl. Akorát ještě nejsem rozhodnutý, jestli samostatně, nebo ve spojení s něčím jiným. Jmenuje se to Nepaměti. Mají to být paměti, ale protože pamětím nevěřím, tak jsou to nepaměti. Na paměti není spoleh, ale na nepaměti – to bývá úplná pravda.

Pravidelně publikujete fejetony na stránkách Lidových novin. Nezdá se vám, že tyto fejetony jsou uspěchanější než ty, které jste publikoval v dřívějších knihách?
Ano, to je pravda. Tyto fejetony jsou takovým žánrem, který má moc malé místo, vyžaduje pravidelnost, je přesně odměřený a má nějaký věcný účel. A já se s jeho pomocí vždycky vyjadřuju k nějaké otázce. Kdežto ty fejetony, které jsem psal dřív, to bylo jednou za měsíc. Koncipoval jsem je jako takové slovesné dílo. Měl jsem na to víc času. A kromě toho, nikdo to po mně nechtěl. Nemělo to žádný termín, tak jsem si na tom seděl, jak dlouho jsem chtěl.

Chystáte novou knihu z těchto fejetonů, jako byl např. soubor Nad jezerem škaredě hrát?
Na to se nechystám. Já jsem se ani na tu zmíněnou knihu nechystal. Tehdy přišel nakladatel a přesvědčil mne, že to má snad smysl. Já jsem tomu uvěřil, protože vím, že jsou lidi, kteří by tyto moje fejetony rádi četli. Někteří si je schovávali. Takovéto týdenní záznamy taky tvoří jakousi kroniku, ale já nikdy nepřijdu jako první, že bych je chtěl vydat. To by mne někdo musel přesvědčit, že to má nějaký význam. Mně se moc nelíbí, jak někdo něco napíše
a hned to chce vydat jako knížku. To ne.

Vraťme se k Sekyře, jedné z vašich prvních knih. Je v ní zachyceno Valašsko v jistém okamžiku. Změnila se od té doby hodně jeho podoba?
To je dost složitá otázka. Řekl bych, že Sekyra pochází z doby, kdy jsem byl ovládán strachem z rozpadu a úpadku společnosti a kdy tyto obavy měly opodstatnění. Teď mám dojem, že je tady příležitost ke zlepšení. Marná věc, taková ta stará dědina, a to všechno, to je oběť doby. Jinak si myslím, že v poslední chvíli byly naše vesnice, naše města i krajina zachráněny.

K vašim úspěšným románům patří Český snář, který je kombinací autobiografických vzpomínek i fikce. Co si myslíte o současné vlně tzv. autobiografické beletrie?
Vím, že je to taková trošku móda. Dovedu si představit, že si autoři myslí, že se takto snadno udělá knížka. Já sám vím a přesvědčil jsem se, že psát deník s úmyslem, aby to byl román, je nemenší námaha. Musíte před sebou mít jakousi kompozici, dbát na ni, dbát na vývoj postav. Postavy vám musí dílem procházet, musí mít svůj soud, musíte se k nim vracet a celé to musí dostat jakýsi vyšší smysl. Jinak taková literatura, která si myslí, že může vzniknout pouhým zapsáním života, tak jak šel, zmizí, jakmile uplyne sezóna politická nebo módní. Toto já posoudit nedovedu. Ostatně autobiografická literatura nemusí mít pouze formu deníku. Jsou i romány zjevně založené na životopise autora.

Vyjma literatury se věnujete i zpěvu. Co vás k němu přivedlo?
Ke zpěvu? Tatínek a maminka. Jednou jsem si uvědomil, že rodiče to byli vždycky. Ale pravidelné cvičení bývalo víte kde? V kostele. V kostele si zazpíval každý. A i když třeba někdo nezpíval, tak slyšel to ladění, to poslání písně, takovou tu vznešenost. No a potom – pasínek. To se tady na Valašsku ani nemusí moc vysvětlovat. Na pasínku na sebe řvali jeden na druhého přes dolinu, ogaři aj dcérky. Takže ke zpěvu mne přivedlo tady to. Ale nebýt Jana Rokyty, tak bych si nikdy nemyslel, že mám se zpěvem vystupovat.
Děkuju za rozhovor.
-pak-

Rozhovor s Donaldem Davidsonem

Rozmlouvali:
Sandy Goldbergrová, Edward Abrams a Eric Hetheringtonl.

Donald Davidson (1917) je americký filosof vycházející z  analytické filosofie, někdy řazený k  současnému pragmatismu postanalytického ražení. Studoval u W. V. O. Quina a společně s  ním bývá považován za vůbec nejvýznamnějšího amerického filosofa současnosti. V  současné době přednáší na Kalifornské univerzitě v  Berkeley. Davidson nepíše filosofické spisy v  běžném slova smyslu, jeho oblíbenou vyjadřovací formou je esej. Některé tyto eseje byly souhrnně vydány ve sbornících Essays on Actions and Events (1982) a Inquiries into Truth and Interpretation (1984). V  první knize, shrnující jeho rané práce, se zabývá teorií chování, ale druhé dílo je již o Davidsonově hlavním zájmu, o teorii poznání. Kromě své vlastní tvorby redigoval i velice vlivné antologie Semantics of Natural Language (1971) nebo The Logic of Grammar (1975, obě společně s  G. Harmanem). Našemu čtenáři je dostupný pouze slovenský sborník Čin, myseľ, jazyk (1996).

Kdy jste se poprvé začal zajímat o filosofii a jak se stalo, že jste si ji vybral za povolání?
Nedá se říct, kdy se někdo začal zajímat o filosofii; ve skutečnosti zjistíte, že otázky, o které se zajímáte, jsou filosofické. Dřív než jsem se začal zabývat filosofií, studoval jsem na univerzitě. Přečetl jsem něco od Nietzscheho, dokonce i Platóna - ne že bych tomu ale dostatečně rozuměl. Během prvního roku studií na Harvardu jsem absolvoval úvodní kurz filosofie. Můj druhý rok byl posledním rokem Whiteheadových přednášek. Měl tehdy dva kurzy - přednášku pro pokročilé a postgraduální seminář - a já navštěvoval oba. Jeho způsob filosofování, přinejmenším v  tomto období jeho života, mi připadal správný, protože neměl téměř nic společného s  Principia Mathematica a jinými vážnými věcmi, které dělal v  raném období života (ve filosofii vědy). Jeho názory byly velmi - jak bych to řekl? - velkorysé. Znáte to, kousek od toho myslitele a kousek od někoho jiného, navíc se znatelným obdivem k poezii. Bylo to něco jako dějiny idejí, jak je později vydal v  knize Science and the Modern World. Dnes si již nemyslím, že by byl Whitehead seriózním historikem idejí, ale jeho přístup mi byl velice sympatický, protože mým hlavním oborem byla literatura. Takže nemohu říct, jestli jsem se zajímal o filosofii nebo o ideje ve smyslu, ve kterém je můžete najít u spisovatelů jako Dante nebo Sofoklés - i když jsem si jistý, že to příliš zjednodušuji.
Na škole jsem studoval několik různých disciplín. Mým hlavním oborem byla angličtina a když jsem absolvoval všechny zkoušky, přestoupil jsem na klasickou filologii a navštěvoval celou řadu kurzů ze srovnávací literatury. Je to zvláštní, ale teprve jako postgraduální student jsem pochopil, že existuje něco jako pravda ve filosofii - anebo nepravda, což je přinejmenším stejně důležité. Člověk, který mě obrátil tímto směrem, byl Quine. Byl tehdy na začátku své učitelské kariéry - je jen o devět let starší než já, takže mě nemohl učit dlouho. Vzbudil ve mně zájem o logiku a logický pozitivismus, ačkoli byl jeho postoj k  němu od počátku kritický. Byl to logický pozitivismus viděný Quineovýma očima: Carnap bez rozhraní analytické-syntetické. [Smích.] Ale neberte mě příliš vážně.
Takže toto je moje nejlepší odpověď na otázku, jak jsem se začal zajímato filosofii. Těsně před získáním titulu jsem odešel do války a během té doby (tři roky) jsem nevěděl, co budu dál dělat. Poflakoval jsem se a snažil se napsat román. To mě přesvědčilo, že ze mě nebude spisovatel. Měl jsem armádní potvrzení, tak jsem se vrátil na Harvard, dokončil studium a začal se intenzivně zabývat filosofií. Musím říct, že prvních pár let mého vyučování filosofie, což bylo na Queen’s College, byly mé zájmy jen částečně podobné těm pozdějším. Ve skutečnosti jsem ještě o deset let později přednášel na katedře angličtiny ve Stanfordu.

Obraťme pozornost k  vašim filosofickým názorům. Protože se několik vašich posledních prací týká pojmu pravdy - pracujete na knize s  tímto názvem - je to vhodné místo pro začátek. V  čem podle vás spočívá pochopení pojmu pravdy mluvčím?
Nebudu se snažit zodpovědět tuto otázku. Jaká by byla odpověď? Považuji za samozřejmé, že pojem pravdy nelze definovat. Pokud chcete říct, že něčí pojem pravdy spočívá v  tom a v  tom, pak analyzujete nebo definujete, což není možné. Domnívám se ale, že můžeme říct, jakou roli hraje pojem pravdy v chápání našich přesvědčení a jazyka. Je to velmi jednoduché: víme, že jsou-li určité věty pravdivé, jsou takové i jiné. Neexistuje žádný jiný způsob pro vyjádření těchto vztahů vyjma použití pojmu pravdivosti. Pojem platnosti je definován v  termínech pojmu pravdivosti. Ve skutečnosti, pokud chcete jakékoli vysvětlení, jak význam věty závisí na významu jejích částí, pak vždy potřebujete nějaký popis nebo příběh o pravdě - co činí větu v  jazyce pravdivou.
Toto je jeden aspekt použití pojmu pravdy, který je spojen téměř se vším, co myslíme a děláme. Dokonce i kdyžo něčem pochybujeme nebo něco chceme, vždy existuje „větný předmět“, který chceme mít pravdivý nebo učinit pravdivý, nebo o němž si myslíme, že je pravdivý. (Toto není můj způsob uvažování, ale je dost přirozený.) A abychom to věděli, musíme vědět, co to znamená být pravdivý. Existuje tedy naprosto centrální spojení mezi pojmem pravdy a pojmem víry. Samozřejmě to neznamená, že každý náš postoj v  sobě přímo zahrnuje otázku pravdy, ale obsah tohoto postoje záleží na podmínkách pravdivosti. Pravda je tak důležitý pojem, že podle mého názoru bez něj nemůžeme vůbec myslet. Je naprosto nezbytný pro každý popis toho, čemu rozumíte, když rozumíte někomu jinému - čemu věří a čemu nevěří, o čem pochybuje a co chce.
Když říkáte, že nemůžeme definovat „pravdu“, myslíte tím, že ji nemůžeme vysvětlit v  jednodušších pojmech? Nebo nemůžeme určit nutné a dostatečné podmínky, za kterých je věta pravdivá?
Zajisté nemůžeme určit nutné a dostatečné podmínky. Navíc si nemyslím, že můžeme nalézt informativní, správnou a krátkou formuli jako: „pravda je to, co vysvětluje konvergenci ve vědě,“ nebo „pravda je to, co se snažíme říct, když jsem poctiví,“ nebo „pravda je to, na čem se shodnou dobře vychovaní a významní lidé,“ nebo „pravda je to, co jsme za ideálních podmínek oprávněni říct“. Ani jedna z  nich není zároveň poučná a pravdivá. Proto se domnívám, že nemůžeme definovat „pravdu“.

Takže netvrdíte, že vůbec nemůžeme osvětlit naše používání pravdy?
Ne, to ne. Můžeme toho říct o pravdě hodně; vlastně jsem nastínil ten typ vět, které o ní můžeme říkat. Můžeme například říct hodně o tom, jakou bychom chtěli mít formální teorii pravdy v  jazyce. Tarski nám přibližně ukázal, jak to udělat, a my jeho teorii můžeme přizpůsobit popisu některých vlastností přirozeného jazyka. Čím dál přesněji vidíme, jak spojit formální sémantikus přirozenými jazyky. Je to velice důležitá věc, kterou víme o pojmu pravdy, ale ta jej nedefinuje. Stejně můžeme dlouho mluvit o tom, jak je pravda spojenas pojmy víry, touhy, úmyslu a tak dále. Myslím si, že když tyto věci řekneme, umístíme pojem pravdy na jeho místo, ale nedefinujeme jej.

Dokončení najdete v čísle 9
Vybral, přeložil a úvodní slovo napsal Filip Tvrdý

© Texty