TEXTY č. 8 (ZIMA 1997-98)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

PRÓZA

René Kočík: Ze života kovodělníka

Ivan Bunin: Sto rupií

Miroslav Machala: ATLANTIDA NA DOSAH

René Kočík: Ze života kovodělníka

Až v noci ve tři hodiny a padesát pět minut zařve starý budík, škubne sebou polekaně unavený kovodělník, pološeptem zaúpí –: „Kurvadoprdele, je toto život (?!)“–, skope ze sebe teplou peřinu, vstane. Po tupém cvaknutí se do malého pokoje vlije žluté světlo, které štípe v očích. Do velkého hrnku ponoří kovodělník ocelovou spirálu, pod proudem voda zavře. Hořká káva, jaká voní, probouzí lépe.
Je tma, jen tma, vítr hází ze střechy loňské listí, umetá ji pro úsvit dalšího dne. Kovodělník ho uvidí: skrz mastná okna výrobní haly č. 21232 na kbelských pláních, kde příchod rána bývá bledý, bledý, jako je kovodělník.
Kovodělníci jsou ostatní. Dýchají kovový prach, v umaštěných sandálech mlaskavě ťapou
v chladící kapalině, kterou sténaně vylučuje udělaná fréza. Snědý cikán Štefan Kanáloš se směje, lesklými pazoury cpe olejové papíry do velkých pytlů, poskakuje po dílně a z orezlých beden vytahuje mastné hadry, které na dvorku pálí. Kovodělnice Valentina z Užhorodu zpívá o široké straně rodné, skládajíc ještě teplé hřídele do malých krabiček. Její úsměv je zlatý. „Děti, vezměte si na památku špony,“ snaží se hluk stroje překřičet mladá učitelka s výpravou rozjívených učňů. Málozubý Míla funivě potahuje paletový vozík, povídá: „Vyser se na to, seš v normě!“ Ale kovodělník pracuje dál, není znormalizován, nechce být součástí cifer a objemů. Na konci ta píča se stříbrným zubem, normovačka F. připomíná kovodělníkovi: „Vy jste brigádník, zítra končíte, při poslední směně brigádník píchá jen ráno, odpoledne už nepíchá!“ A kovodělník se usmívá.
Na oplakátované šatně smývá odpoledne špínu dne, dlouho se dívá na své ruce. Ruce kovodělníka. Lidské ruce: unavené, zvrásněné potoky času, spínané v tiché modlitbě. Prosící. Hladké, hravé, nenechavé. Zvědavé. Pokoušené. Zmrzačené pahýly temných dětských her. Zažloutlé prsty starců. Nehty, dlaně, pěsti. Hrozící. Dětské pá a odjezd vlaku. Objetí, pohlazení. Úder. Pěstěné i nepěstěné. S jizvami. Zkřehle zahřívané. Potící se. S kroužky věrnosti i cetkami okras. S puškou, dlátem, perem. Podávané, žádané
i odmítané. Ruce...
Až zas v noci ve tři hodiny a padesát pět minut zařve starý budík, škubne sebou polekaně unavený kovodělník a pološeptem zaúpí: „Kurvadoprdele, je toto život)?!“.
31. 1. 98

Ivan Bunin: Sto rupií

Poprvé jsem ji uviděl jednoho rána na verandě před hotelem, ve kterém jsem tehdy pobýval. Byl to starý holandský dům obklopený kokosovými lesy na břehu oceánu. Pak jsem ji tam začal vídat každé ráno. Pololežela v rákosovém křesle, v lehkém, horkém stínu, který stěny domu vrhaly dva kroky od verandy. Vysoký Malajec s mučivým pohledem úzkých očí, oblečený do plátěného kabátku
a krátkých plátěných kalhot, jí přinášel, šouraje bosýma nohama v drobném štěrku, podnos se šálkem zlatého čaje, který pokládal na stolek vedle křesla. Potom jí cosi uctivě říkal, téměř nehýbaje suchými, pevně staženými rty, klaněl se a odcházel; a ona pololežela a jen zlehka a pomalu se ovívala slaměným vějířem, pravidelně přivírajíc černý samet svých zvláštních řas... Do jakého druhu pozemských bytostí ji bylo možno zařadit?
Její tropicky pevné malé tělo, jehož kávová nahota byla odhalena na hrudi, na ramenou, na rukou i na nohou až do kolen, bylo ovinuto zářivě zelenou tkaninou. Malá chodidla s krátkými prsty a červenými nehty měla spoutána rudými řemínky sandálů z měkkého dřeva. Uhlově černé vlasy zvednuté do vysokého účesu svou hrubostí jako by nenáležely její něžné dětské tváři.
V lalůčcích malých uší se jí pohupovaly dva zlaté kroužky. Její černé řasy byly neuvěřitelně velké – podobné rajským motýlům, kteří čarovně poletují mezi rajskými indickými květy... Krása, rozum, hloupost – všechna tato slova se k ní nijak nehodila, stejně jako nic lidského: byla vskutku jakoby z jiné planety. Jediné, co mne při pohledu na ni napadlo, bylo bezesloví. Němost.
A ona stále každý den pololežela a mlčela, pravidelně přivírajíc černý samet motýlích řas, pomalu se ovívajíc vějířem...
Jednoho rána, kdy na dvůr hotelu vjela rikša, se kterou jsem obvykle jezdil do města, potkal jsem na schůdcích, které vedou na verandu, onoho vysokého Malajce. Poklonil se přede mnou a tichou angličtinou řekl: „Sto rupií, sire.”
24. 4. 1944

I. A. Bunin Temnyje alleji, vyd. Booking International, Paris 1995
překlad z ruštiny -reé-

Miroslav Machala: ATLANTIDA NA DOSAH

Ukázka z připravované knihy vsetínského sochaře

13. prosinec 1995
Po zdlouhavých celních procedurách, kolem 17. hodiny opouštíme konečně Ad-Dakhlu. Začíná hustě pršet. Západní Sahara se rázem proměňuje na bažiny. Jedeme velmi opatrně, neboť dostat se mimo cestu znamená uvíznout na dlouhé hodiny v bahně. Jsme unaveni a hledáme místo k přenocování. Nacházíme vhodnou písčitou pláž pod strmým, skalnatým pobřežím Atlantiku. Tmou proniká burácející příboj. Sjíždíme prudce se svažující kamenitou cestou k moři. Boříme se do písčité kaše. Vyhledáváme místo pro stany. Nakonec je stavíme pod úpatím skal. Déšť nás soustavně bičuje. Přichází nová bouře s průtrží mračen. Celí prokřehlí hledáme útočiště ve stanu. Obávám se, že budeme vodou valící se z cesty zaplaveni a svěřuji se Liborovi. Ten však po několikadenním půstu vychutnává sardinky s kukuřičným chlebem a mým obavám nevěnuje pozornost. Vzápětí je mi nucen dát za pravdu. Půl litru vody z větracího rukávku stanu mu vystříkne do obličeje. To už slyšíme zoufalé výkřiky z vedlejšího stanu a vzápětí je podlaha našeho příbytku nadzvedávána vodou a valícím se bahnem. Jen s největším úsilím balíme stany a ostatní věci, hážeme je na podlahu auta a vyrážíme proti mohutným proudům vody, jejichž děsivost znásobují řítící se až čtyřicetimetrové vodopády, které sbírají vody z náhorní roviny. Z cesty, kterou se jen obtížně posunujeme vpřed, je vodní koryto. Po několika desítkách metrů zjišťujeme, že kus cesty zcela zmizel ve tmách srázu. Přejíždíme kritický úsek cesty, malou strž,a pomalu popojíždíme.

PRSTEN V MOŘI ČASU
– GUELB ER RICHAT –

Oblast, kterou jsme potenciálně vyznačili jako prostor pro Poseidonii, tedy centrum Atlantidy, dokáže vnímavému pozorovateli přinést řadu překvapení. Nejde zdaleka o jednotvárnou krajinu, jejíž trvalé propojení s člověkem je jen iluzí. Jako prsten z moře času vykrajuje do krajiny svou nepřehlédnutelnou stopu zajímavá kruhová struktura
snázvem Guelb er Richat. Seznamování stímto útvarem, postupně odkrývajícím svou krásu a nakonec udivující podobnost sPlatonem líčenou bájnou Atlantidou, se podobá příběhu, vněmž se zúčastněné komponenty dostávají do vzájemných, blízkých vztahů a vedou jej kzajímavému rozuzlení.
Guelb er Richat se nalézá v Mauretánii na skalnatém tabulovém pohoří Adraru, což je berberský název pro hory, a vytváří kosodélník, jehož delší osa měří asi 300 km
a kratší přibližně 75 kilometrů. Na severozápadě je tvořen strmými pohořími, jejichž 300 m vysoké srázy spadají do pánve, kde bývala obrovská jezera. Na tomto území, dnes nazývaném Sebkhet Chemchane, jsou vyschlá solná jezera. Vrstvy soli ležící vnadmořské výšce 259 m vyplňují dno pánve vdélce asi 60 km. Nacházíme zde stopy po její těžbě.
Velkou část pánve zabírají impozantní písečné přesypy ergu Makteiru. Jihovýchodním směrem se skalnaté plató Adraru, rozbrázděné síťovinou starých řečišť, pozvolna svažuje do pánve - „písečného moře“ Ouarane. Dokladem existence jedné z velkých řek, které před několika tisíci lety protínaly pohoří Adrar a vlévaly se přímo do kotliny Guelb er Richatu, je padesátikilometrové vádí Infenouar. Celý prostor působí ve své osobité a ztajované kráse velmi sugestivně. Abychom získali komplexnější pohled na celou lokalitu, využíváme možností dálkového průzkumu Země, který pořizují americké družice (EOSAT). Objednáváme u amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku NASA satelitní snímek zobrazující část Sahary skruhovou strukturou Guelb er Richat. Nádherný obraz nádherného kusu naší planety předčí všechna očekávání. Znovu počítáme, promýšlíme, porovnáváme. A znovu se velmi intenzivně a ve zjevných analogiích vynořuje Platonův obraz bájné Atlantidy jako země hojnosti
a vzoru starověkého společenského uspořádání. Nyní máme vrukou další konkrétní materiál, který umožňuje podrobnější srovnání Platonova obrazu snaším.
Atlantologové, obdobně jako vědci zabývající se jinými obory, už dávno vědí, že svědectví antických autorů je třeba podrobit kritickému posouzení, že mnohá z nich, v souladu s antickým duchem podřizování se starořeckému či starořímskému kánonu, nesou značnou míru stylizace. Není prozatím v našich možnostech, a obáváme se, že ani v možnostech současné vědy, abychom odlišili, co je u Platona „navíc“ a co odpovídá skutečné realitě. V případě úvah o Atlantidě je situace ještě daleko složitější, neboť se jedná o dobu značně vzdálenou času, v němž žil Platon nebo jím uváděné zdroje informací o Atlantidě. Pokusme se však přesto naznačit na základě toho, co je nám známo o vědění a způsobu myšlení starých Řeků, v čem je Platonův obraz bližší a v čem spíše vzdálenější někdejší realitě Atlantidy. A zda mohly vůbec informace staré několik tisíciletí zůstat nezkresleny.
Guelb er Richat se podobá kráteru (nejedná se, jak ještě dále doložíme, o skutečný kráter meteoritického nebo sopečného původu, ale o útvar původu kryptovulkanického), který utvářejí zřetelné prstence vyvýšených míst střídajících se s prstenci proláklin. Tato zjevná a charakteristická podoba tohoto útvaru nemohla být podle našeho názoru zkreslena. Platon líčí Poseidonii jako střídající se kruhové prstence vody a souše obklopující středový vrcholek (sídlo Poseidona). Jak jinak by mohl být interpretován kruh než opět jako kruh?
Věrně mohla být vylíčena, jak se domníváme, topografie města a jeho okolí, stejně jako popis rostlinstva a zvěře. Tady se mohl popis opírat o konkrétní a známé srovnatelné zkušenosti. Potíže nastávají při odhadu pravděpodobnosti popisu městských staveb. Nikdo, ani Solon nebo Platon, si nebyl chopen představit město s neznámou architekturou starou několik tisíciletí. Tady musela nastoupit fantazie, jejíž smělou klenbu musely podepírat známé nebo alespoň představitelné skutečnosti, které měly, a to je přirozené, svůj vzor v „domácí“ architektuře - řeckém slohu. Platon sice mohl použít za vzor starší egyptské nebo mezopotámské stavby, ale jak je z jeho textů patrné, opírá se především o to, co zná z antiky, která se s dobou mnohem starší, v níž Atlantida existovala, nedá vůbec porovnávat. Byl to tedy Platonův záměr, jak tvrdí Aristoteles, použít neznámé Atlantidy a demonstrovat na ní vizi příštího, dokonalého řeckého státu? Nebo šlo o vylíčení skutečně existujícího dávného státu, jehož podoba byla v souladu s potřebou vytvořit obraz ideálního státu, více či méně úmyslně zkreslena? Hledáme odpovědi spíše na druhou otázku. Abychom jim byli blíž, položme vedle sebe obraz Atlantidy (Poseidonie) líčené Platonem a obraz náš, který vznikl naší přímou i nepřímou, texty a jinými dokumenty zprostředkovanou, zkušeností s “kráterem” Guelb er Richat.

ATLANTIDA x GUELB ER RICHAT

Platon: „...Především tedy podle vypravování zdvihal se ostrov z moře velmi vysoko a příkře, ale krajina kolem města byla úplná rovina; objímala město a sama byla kolem dokola objímána horami, svažujícímí se až k moři, holá a rovná, podoby obdélné, prostírající se na jedné i druhé straně tři tisíce stadií a zšíři majíc od moře vzhůru středem dva tisíce. Tato pak část celého ostrova byla obrácena k jihu, chráněna proti straně severní...”

Tabulové pohoří Adrar se zvedá z pánve, v minulosti zaplavené jezerem, velmi vysoko a příkře; krajinu kolem „kráteru“ Guelb er Richat tvoří úplná rovina, objímá celý „kráter“ a sama je z poloviny obstoupena horami; rovná a holá krajina má podobu kosodélníku, jehož delší osa měří 300 km a kratší 75 km, její plocha v starořecké míře je tedy 1689 krát 422 stadií. Celá tato část pohoří Adraru je obrácena k jihu a je chráněna proti straně severní.

Platon: „...byl to celkem podlouhlý pravoúhlý čtyřúhelník...”

Tabulové pohoří má podobu „podlouhlého čtyřúhelníku“.

Platon: „...Od moře ke středu celého ostrova prostírala se rovina, která byla ze všech rovin nejkrásnější
a dostatečně úrodná, s tou rovinou pak se stýkala uprostřed ostrova ve vzdálenosti asi padesáti stadií hora, na všech stranách mírně vystupující..., po ní (Kleitó - manželce Poseidonově pak vzplane touhou Poseidón a spojí se s ní a vršek na kterém bydlila, kolem dokola silně opevní; vytvoří totiž vzájemně se objímající menší
a větší kruhy střídavě moře a země, a to dva země, moře pak tři, jako by je vyráběl na soustruhu, maje střed ostrova osou, všude stejně od sebe odlehlé, tak, aby tam pro lidi nebylo přístupu; neboť tehdy ještě nebylo lodí a plavby.

Od „písečného moře“, ergu Ourane,
v minulosti rozsáhlého jezera, ke středu „kráteru“ Guelb er Richat se rozprostírá krásná a rozsáhlá rovina, v minulosti nepochybně velmi úrodný kus země. Její šíře je asi 9 km, tj. 50 stadií, a přechází směrem ke středu „kráteru“ ve vrchol, dominantu celého tohoto přírodního útvaru, jenž je jakoby opevněn střídajícími se soustřednými kruhy proláklin - depresí a vyvýšenin - jakýchsi valů. Nacházíme zde tři kruhové útvary země - valy a tři kruhové útvary proláklin - deprese, vše jako by bylo utvářeno na soustruhu s osou, jíž je střed „kráteru“ Guelb er Richat.

Shody mezi Platonovým obrazem Atlantidy a námi získanými a ověřenými fakty jsou skutečně nápadné. Jisté rozdíly najdeme především v údajích týkajících se rozměrů či velikostí líčených skutečností. Jde zde zejména o velikost roviny; v Platonem popisovaných soustředných kruzích je potom jeden pruh země navíc. Jinak obě podoby spolu korespondují. Dokonce po vydatných deštích jsou kruhy tvořené depresemi souběžnou prostupností vzhledem ke vzniklým bažinám novodobou připomínkou zaniklých časů. Zjevných analogií utvářejících charakter krajiny v jejích podstatných rysech je převažující množství. A právě ony podstatné shodné rysy vyvracejí možné nařčení z toho, že z Platonova textu vybíráme fakta účelově tak, aby zapadala do naší konstrukce faktů, hledajících pravou tvář dávné minulosti.

© Texty