TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][Z ARCHIVU][jen tak ]

Rozhovor

Martin Škabraha: Rozhovor s Borisem Cvekem

Martin Škabraha: Rozhovor s Borisem Cvekem

DNEŠNÍ DOTOVANÁ LITERATURA MI PŘIPOMÍNÁ CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY!

Borisi, dovol mi na úvod ocitovat, co jsi o sobě napsal do rubriky O autorech v časopise Téma: „Boris Cvek (nar. 1976) – externí doktorand na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, obor anorganická chemie. Působí na Ústavu lékařské chemie a biochemie Lékařské fakulty tamtéž. Publikoval na www.christnet.cz, www.totem.cz, www. blisty.cz, www.academica.cz a také v Hospodářských novinách, v Literárních novinách, v Lidových novinách, v Respektu, v Přítomnosti a v MF Dnes – zabývá se literaturou, filozofií, historií, teologií a přírodními vědami. Editor a vydavatel časopisu Téma (www.tema.vulgo.net). Vede mimo to českou sekci rozjíždějícího se evropského projektu www.poesia.vulgo.net." Připadáš si jako polyhistor?

Záleží na tom, jak budeš tomu slovu rozumět. Mám velmi rád různá dobrodružství mysli – a všechna, ať už čteš prestižní vědecký časopis Inorganic Chemistry, spisy Jakuba Böhma, Hérodotovy Dějiny nebo Kerouacovo Satori v Paříži, jsou si podobná. Oproti jiným lidem, řekl bych, se málo zdržuji „pitváním kmínového zrnka". Vyhledávám spíš ty velké, výrazné myšlenky a vize, proto mne sotva může saturovat jediný obor „dobrodružství mysli". Ani trochu nevěřím na to, že vzdělaný člověk je odsouzen k tomu, aby byl omezeným specialistou. Stejně považuji za urážlivý nesmysl, když se vzdělanost plete s přeměnou mozku na adresář vědomostí. Je-li polyhistorie založena ve fascinaci celým kosmem a smělým, dobrodružným čeřením hladin oceánů jeho mnoha tajemství, pak se k ní hlásím a považuji ji za znamenitost ducha. Pokud má ale být „encyklopedickým" všeználkovstvím, odpuzuje mne.

Jak dojde k tomu, že přírodní vědec se rozhodne vydávat literární časopis? Mělo na Tebe třeba vliv to, že Tvůj otec, Dušan Cvek, je básník?

Má na mne vliv to, že můj otec je můj otec, to samozřejmě. Zdědil jsem po něm různá nadání, mezi něž patří i to literární. Jinak ale jsem samorost. Už asi od patnácti let jsem hltal světovou literaturu a filozofii… nějak přirozeně mne to tím směrem táhlo. A úplně to samé puzení mne přimělo studovat chemii. Žil jsem ve svém vnitřním světě, který je značně odlišný od kultury dnešních „kulturních činitelů". Konfrontace byla a je nezbytnost. Ostatně bez ní je všechno dobrodružství mysli nemyslitelné. A protože jsem člověk dosti pracovitý i umanutý, ba vlastně proto, že mám rád dobrodružství, jsem začal vydávat literární časopis. Svět dává naší aktivitě různé možnosti směřování k ušlechtilým dílům. Problém bývá často spíš v míře aktivity než v míře nepřejícnosti světa.

Opakovaně zdůrazňuješ, že jedním z Tvých hlavních záměrů je poskytovat alternativu ke státem dotované kultuře, resp. dotovaným literárním časopisům. Tvé výpady proti nim mi někdy přijdou až nespravedlivě prudké. Co tě na nich nejvíce dráždí?

Mně ty časopisy od začátku připadají jako Císařovy nové šaty. Je to hra na kulturu, vespolné slepectví a předstírání. Chybí v nich dobrodružství, velkorysá rozmáchlost ducha, poctivé slovo, jež pálí a dráždí jako sůl. Je to kultura pro kulturu, jež často vzkvétá různě v dějinách mezi lidmi, které z jakéhosi divného důvodu zachvátí mánie „tvářit se kulturně". Krásně to vystihl třeba Moliére ve hře Měšťák šlechticem či v Preciozkách – nebo Dickens v některých úžasných pasážích Kroniky Pickwickova klubu.

Samu existenci takové „kultury" bych přešel ovšem snadněji než to, že ji stát pěstuje z daní občanů. Myslím, že velikost a síla lidské tvorby stojí na tom, že některým lidem bude stát za to, aby ji dobrovolně platili ze svého. Byl bych rád, kdybych se mohl dožít takového oživení širokého a rozmanitého zájmu o dobrodružství mysli. A chci pro to udělat maximum – na prvním místě i to, že se nebudu bát říci, že „král je nahý".

Myslím si, že je třeba oddělit dvě věci. Kulturu ve smyslu tvorby, ke které v zásadě stačí to nadšení a jistá ochota k oběti, a kulturu ve smyslu institucionalizovaného provozu, do něhož patří i nějaká kritická či teoretická reflexe té tvorby. Státní dotace jsou tu od podpory toho druhého. Zdá se mi, že neuspokojivou situaci v té první oblasti, to Tvé „král je nahý" - jinak řečeno: lidi umění nezajímá, protože stejně není o co stát – příliš snadno připisuješ vlivu té druhé, té institucionální složky. Ale ta, alespoň pokud jde o literární časopisy, má plnit jinou roli, než být „velkolepě rozmáchlý" - jsou to vlastně odborné časopisy, i když zaměřené na tu širší odbornou veřejnost, jako jsou třeba studenti bohemistiky apod. A jistě je možné i kritiku psát nudně, profesorsky, nebo s nějakým tím espritem. Jenže to už je pak otázka konkrétních autorů, kteří se prostě shánějí špatně; každá redakce by ráda co nejčtivější a nejatraktivnější texty – ale jak, když často nemůže zaplatit ani korunu? To radši člověk s publicistickým talentem půjde dělat slogany do reklam.

Právě odborné časopisy (např. již zmíněný Inorganic Chemistry) mohou být velmi dobrodružné a duchaplné… ba řekl bych, že bez toho by to byly časopisy nikoli odborné, nýbrž hnidopišské. Myslím, že lepší je nevydávat a nepodporovat nic, než vydávat a podporovat balast. Nejsou-li dobří autoři, není to nejmenší důvod pro financování špatných. Pokud jde o míru „viny" na lhostejnosti současného „obyčejného" vzdělance k současnému umění, jistě na první místo je nutné klást fakt, že chybí geniální umělci. Až se opět objeví, sláva umění se vrátí. To však nic nemění na tom, že král je nahý. Jeho nahota by se ukázala v plnějším světle, kdybychom ji mohli srovnat s tvorbou a s myšlením výrazně nadprůměrného ducha.

Promiň, ale to zní arogantně, navíc ulítle, skoro mesianisticky, ba sektářsky! Ty máš nějaké jasné kritérium geniality? Ty poznáš, že je to ten pravý? A jak se to pozná? Podle toho, že lidé jej budou číst v desetisícových nákladech a čekat na každé jeho slovo? Trochu zrádné v mediální době… Ale i kdyby – copak je to důvod, proč zavrhovat ty „průměrné"? Vždyť oni tvoří jisté „maso" té literatury, nabalující se na kostry géniů…

Ano, troufám si říci, že pokud se objeví autor, který vzbudí široký a trvalý zájem mezi českými vzdělanci (např. se o něm budou bavit v hospodě, na golfu nebo na rybách), že je spíše geniální než průměrný. Průměrní autoři sami o sobě nikdy nikoho nezajímali, vždy se jen vezli na vlnách nadšení pro umění, které vyvolávali teprve velcí umělci. Jinak bych k detekci geniálního ducha použil reminiscenci na Puškina… ten napsal krásný epigram s výmluvným názvem: Ex ungue leonem.

Co to znamená?

Podle drápů poznáš lva. Zde je ten text (překlad V. A. Jung): Já nedávno si jen tak verši hvízd’/ a bez podpisu vydal jsem je směle;/ stať v novinách pak moh’ jsi o nich číst –/ též bez podpisu šelmy pisatele./ Však což? Ni já, ni uličník ten drzý/ svou šelmovinu ztajit nedoved’:/ on podle drápů, kdo jsem, poznal brzy,/ já podle uší poznal jsem ho hned.

Dobře. Pojďme k jinému tématu – k tomu s velkým T. Jak si s ním po třech letech jeho existence spokojen? Splnilo Tvá očekávání? Co jsou největší úspěchy a kde jsou největší potíže při vydávání časopisu?

Téma je dlouhodobý projekt. Spokojený bych byl jedině v případě, že bude srovnáváno s Eliotovým Criterionem. V této oblasti je poněkud hloupé klást si realizovatelné cíle. Člověk musí být tak trochu fanatik, jako byl třeba Karl Kraus. Největším úspěchem je to, že Téma existuje, že mu poskytují rozhovory lidé, jichž si vážím, a že se za jeho obsah nemusím stydět. Hlavní problém je nedostatek autorů. Kdybych měl po ruce ještě dva lidi stejně výkonné, jako jsem já sám, neměl bych coby vydavatel žádný problém. To nejlepší, co vychází v Tématu, získá, myslím, své jasné ocenění až za mnoho let. Mám svou vizi, jsem mladý a fascinuje mne ono „jít za svým cílem". Ano… právě že jde opět o dobrodružství. Často únavné a úmorné, jenže asi každý D´Artagnan musel někdy uštvat koně.

Na konci svých rozhovorů pro časopis Téma se vždycky dotyčného ptáš, jak se mu Téma líbí… Jak se Ti libí Texty a jaká si myslíš, že je budoucnost takovýchto časopisů?

Budoucnost? Naše budoucnost vždy závisí i na nás. A myslím, že větší důležitost než konečný efekt má to, co jsme dokázali do života investovat. Líbí se mi, když někdo je ochoten dělat něco navíc, a proto se mi líbí i Texty. Myslím, že si na nic nehrají. A i když v nich spíše postrádám pravé dobrodružství, tak držím palce. Díky za přání i za rozhovor!