TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][jen tak ]

Jen tak

Andrea Lněničková-Chrobáková

Andrea Lněničková-Chrobáková

Letošní podzim mě těší: nejen pro svou výjimečnou barevnost násobenou tichým poklidem krajinným, (záhadně se přenesl i do osobního a profesního života), ale také pro mé uvědomění se. Když jsem před lety na Valašsko zavítala prvně z kraje silně historického, působilo na mě teskně, syrově. Chyběla mi permanentní návratnost dějin v architektonické výstavbě i v éterické přítomnosti osobností, které je tvořily, tápala jsem v prázdnotě, protože jsem valašské krajině a jejím lidem nerozuměla. Postupně, zarytým opakováním pobytů ve stále častějších a častějších cyklech (neboť nepochybovala jsem o skryté záhadě), zlákávána alespoň chvilkovým bytováním, jsem nechávala Valašsko do sebe vstupovat. Teprve letos, po poněkud dobrodružné bludné cestě přes dinotické hřebeny na Vsetín (no, na Vsetín úplně ne, ale do Janové jistě) vedená rodilým Valachem (!), ochromena krásou lesů a náhle se otvírajících prastarých horských pastvin, jsem ucítila jiný, ale rozhodně dějinný prostor Valachů, který má odlišnou časoprostorovou dimenzi. A poznala jsem, že tato dimenze je přítomna v dnešních lidech a mluví z nich, a že je také uchopitelná, podržím-li si poznaný kód. Zatímco v Litomyšli mi totiž byly dějiny zprostředkovávány převážně výtvory lidských rukou a jen částečně myslí, na Valašsku je to přesně naopak.

A proto pokorněji přijímám odchod jemného živoucího básníka Jana Válka, kterému toto všechno bylo dávno jasné a zprostředkovával tu krásu svou pozornou a pozorující poezií. Zůstává v krajině svého srdce, u vědomí své nedokonalosti a odevzdané závislosti, rád.

Odlišnost valašské krajiny vynikla i na pozadí naší kunštátské cesty za Kunderovými. Za Prostějovem jsme vjeli do kopcovitého terénu, který stařešinové valašského literárního dění M. T. a D. M. identifikovali jako Drahanskou vrchovinu, a přes svou hořící krásu nedokázala zapůsobit podobně teple jako zvenku uzavřené valašské kopce. Chyběl jí život daný staletou kolonizací a vděčným otevíráním se pastevcům, protože, a to je typickým valašským povahovým rysem, jen Valachy může napadnout

obydlit oblast, kterou zbytek obyvatel země považuje pro náročnost za de facto neosídlitelnou. Domnívám se, že zaťatost, s jakou tak činili a činí, je hodna hlubšího historického a sociologického výzkumu.

Letošní podzim nás skutečně těší.