TEXTY č. 39 (Podzim 2005)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][comics][Z ARCHIVU]

RECENZE

Andrea Chrobáková-Lněničková: Psychiatrická represe „normalizačních“ let

Andrea Chrobáková-Lněničková: Psychiatrická represe „normalizačních“ let

Texty Jana Tesaře nejsou rozsáhlé a není jich mnoho; Jan Tesař je totiž suverénní stylista a je schopen závažný text publikovat i na velmi malém prostoru. Úspornost a přesnost výrazových prostředků jsou jeho výraznými přednostmi a čtení jeho prací vyžaduje maximální duševní koncentraci. V Janu Tesařovi se totiž snoubí osobnost historika s osobností myslitele, který je schopen na základě detailního studia společenských jevů postihnout dějinné fenomény typické nejen pro epochu, jíž se momentálně zabývá.

Poslední zveřejněná práce Zamlčená diagnóza se od předchozích Tesařových prací liší podnětem, který ho přinutil knihu sestavit a také částečně vzpomínkovým charakterem textu, jehož cílem je podat svědectví o prvotním hnutí odporu v počátcích „normalizace". Tesař reaguje Zamlčenou diagnózou na české vydání díla Sibylle Plogstedtové V síti dějin v brněnském Doplňku v roce 2002. Autorka se společně s Petrem Uhlem účastnila na konci 60. let odboje proti husákovské konsolidaci a poznala osobně československé vězení. Tesař věnuje u Plogstedtové zvýšenou pozornost jednomu aspektu: doživotnímu traumatu způsobenému autorčinou neschopností si eticky uspokojivě vysvětlit své vězeňské životní intermezzo. Jan Tesař považuje pochybnosti Plogstedtové za čítankovou ukázku: „(…) komplexu vlastního selhání vězně-aktivisty (…)" (s. 32), k jehož devastujícím účinkům na osobnost se připojuje další tragický rozměr. Sibyle Plogstedtová totiž k podobným pochybám podle Tesaře nemá důvod.

V této první části Tesařovy knihy (V síti Státní bezpečnosti za časů „konsolidace") se pokusil Tesař i o načrtnutí struktury a možností hnutí odporu, jak se s ním sám

na přelomu šedesátých a sedmdesátých let obeznámil. Měl správný pocit, že toto svědectví s ohledem na současný stav výzkumu společnosti dluží a neskrývá své roztrpčení nad způsobem, jakým je v historických pracích raný „normalizační" odpor redukován na činnost Charty 77. Tesařovo svědectví je zneklidňující jak pro společnost, tak pro odborníky zabývající se tímto obdobím. Mnohem znepokojivější je ovšem okolnost, že se Tesařův vysoce polemický text nesetkal s adekvátní odezvou v odborném časopise; je jaksi podivně přehlížen.

K reakci na knihu Plogstedtové je volně připojena studie Diagnóza 301.7 kolující nejprve v samizdatu a později vydaná ve Studiích Křesťanské akademie v Římě v roce 1979 a samostatně o rok později v Bologni. Tesař se pokouší postihnout kořeny psychiatrické represe v Československu a zejména tento druh represe pochopit. S důkladností sobě vlastní si nejprve osvojil základní psychiatrické termíny a snaží se vymezit poměr psychiatrů – státních úředníků k totalitní moci a straně. Shledává rozdíly ve využívání (popř. zneužívání) psychiatrie u států germánských a slovanských (zde nově definuje paternalistickou despocii, což bude téma na rozsáhlou diskusi, stejně jako příliš zjednodušené členění státních forem podle společného slovanského či germánského původu) a také u jednotlivých národních komunistických režimů. Vychází z premisy, že pokud ortodoxní marx-leninisté vnímají marx-leninismus jako jediný správný světový názor, pak nutně každou odchylku musí hodnotit jako zpátečnictví nebo politováníhodný omyl. To je pak „legitimizuje" k vlastnímu zákroku proti těmto „zbloudilým" formou psychiatrické léčby. Tento přístup současně dává odpověď na problém odlišných definic psychóz v bývalém Sovětském svazu a ve zbytku světa.

Ke studiu této látky, která je v podstatě klasickým historickým přístupem nedoložitelná (obdivovatelé pozitivistických přístupů se tomuto tématu nemohou a asi ani nebudou chtít věnovat, protože jej nebudou považovat za seriózní předmět výzkumu) se Tesař dostal při náhodném setkání s mužem, jehož náboženské přesvědčení z něj učinilo oběť psychiatrické represe. Pro Jana Tesaře je případ Augustina Navrátila klíčovým, neboť jeho „léčbu" umožnila celospolečen

ská lhostejnost: „a tato lhostejnost je přímo součástí tiché společenské smlouvy mezi totalitní vládou a společností." (s. 104). V Navrátilově případě (a jistě i v mnohých dalších) se odráží krize „normalizační" společnosti, která svým postojem pomáhala „normalizaci" konzervovat! Domyslíme-li tuto Tesařovu tezi, je zřejmé, že důsledky této krize stále přetrvávají; obecný úpadek etických hodnot pokračuje a „normalizační" životní pasivita je dnes vyzdvihována jako pozitivní racionální volba.

Knihu uzavírá Dopis neznámého psychiatra, který s Tesařovým rozborem souhlasí a doplňuje jej poukazem na řadu lidsky obtížných rozhodnutí tvořících přirozenou součást psychiatrovy práce. „Neznámý psychiatr" se s Tesařem ale rozchází v navržených opatřeních, jenž mají represi zabránit.

Tesařova kniha má obrovský polemický náboj a přichází s překvapivými a netradičními pohledy na „normalizační" společnost; je také kritikou společnosti současné a zdá se, že značně nepříjemnou, neboť si nedovedu jinak vysvětlit ticho, které ji obklopilo. Tesař pracuje s prameny, které tradiční historie ani za prameny nepovažuje; sleduje myšlenkový svět lidí „normalizace," obírá se mentalitou společnosti, hledá příčiny jejích postojů. Neznám historika soudobých dějin, který by uměl takto uvažovat, takto psát. Odezvou je mu však – mlčení. K čemu je nám věda s chorobným strachem z přemýšlení?

TESAŘ, Jan: Zamlčená diagnóza. Praha (Triáda) 2003. 1. vydání, stran 144, cena 196 Kč.