|
|
 |
TEXTY č. 7 (PODZIM 1997)
RECENZE
Mojmír Trávníček: Hora
Dalibor Malina: Karel
Hofman (O nezbytnosti fundamentální výbavy umělce)
Nigel Suckling: Hrdinské sny
Jiří Hrabal: BIG
BÍTOV 97 aneb “Čekání na Magora”
Pavel Kotrla: Umberto
Eco - Šest procházek literárními lesy
Mojmír Trávníček: Hora
Kdykoliv sleduji předvánoční hemžení v knihkupectví, vzpomenu si na starý epigram
Josefa Hory: „Na Ježíška bývá lidem dobrá ba i knížka...“ A tak mi napadá: kolik
z těch zákazníků-čtenářů si vzpomene na Josefa Horu, kolika z nich vůbec ještě
něco řekne jeho jméno? A přece v celé rozsáhlé soustavě pohoří české literatury
– nejen poezie – je to vrchol z největších, i když zároveň z nejméně nápadných.
A co víc: jako by se záměrně překrýval s tolika jinými, jimž ochotně propůjčil
a daroval něco ze své nedočerpatelné mohutnosti, a to s takovým taktem a noblesou,
že ani nezotročoval ani nezastiňoval, nýbrž nenápadně vstupoval do díla svých
mladších druhů a dovoloval, aby se v něm rozpustil, vstřebal, a posilnil je
ze svých přebytků.
Josef Hora nemá letos kulaté výročí, nevedou nás jubilejní pohnutky, a věnujeme-li
mu krátký fejeton, je to především z vědomí, že tento skromný básník navzdory
pozvolnému zapomínání nepřestává skrytě žít ve větší části novodobé české poezie,
a měl by plně žít i mimo studijní osnovy škol. Kdo všechno mu v české literatuře
nebyl aspoň dočasně dlužen – i mnozí, kteří se rychle vymanili suverénním růstem
z této poplatnosti, byli jeho tvorbou namnoze poznamenáni v samé podstatě. Bez
Hory by nebylo Jiřího Wolkra, ale ani osvobodivé jiskřivosti a průzračnosti
Zahradníčkových Jeřábů; Horův příklon k epice (od Jana Houslisty k posmrtnému
nedokončenému torzu Pokušení) v lecčems připravil a předznamenal příběhy Vladimíra
Holana. A kolik společného mají čtyřverší v posmrtně vydaném Životu a díle básníka
Aneliho s kvartety “oříšků” Jana Skácela! Není ani zapotřebí připomínat, v kolika
rovinách prolíná jeho poezie tvorbu Seifertovu a Hrubínovu, přátel nejvěrnějších.
Josef Hora zemřel mlád, jak se v Čechách sluší na básníka: nebylo mu ani pětapadesát
(a bezmála stejný počet let nás již dělí od jeho smrti); zanechal však dílo
neobyčejně rozsáhlé, ve všech rozměrech dosud pořádně neprozkoumané. Potkala
ho ta nehoda, že od mládí patřil k autorům jaksi samozřejmě uznávaným a respektovaným,
a to je neodpustitelný hřích. Jeho dobré jméno se rozumělo jaksi samo sebou,
takže se zvolna vypařilo do ztracena, aniž si toho kdo pořádně všiml (navzdory
tomu, že o něm vyšlo několik monografií). Je to ve shodě s osudem básnických
monumentů, uctívaných a de facto neznámých, jako byl mj. Svatopluk Čech (kdo
dnes čte jeho básně?), Jaroslav Vrchlický, Viktor Dyk... Nepatřil v letech totality
k zakázaným autorům, byl dokonce tuším prvním „národním umělcem“ (in memoriam)
již od roku 1945 – a román Hladový rok a pamflet Socialistická naděje patřily
k doporučené školní četbě, přestože se s komunistickou stranou radikálně rozešel
již v roce 1929 (brožura Literatura a politika z téhož roku, způsobilá otevřít
oči tváří v tvář komunistické reglementaci kultury, byla přísně tajena). Pamatoval
ještě Vrchlického a lumírovce a ve svých tvůrčích začátcích na ně s vděčnou
úctou navazoval. Sociální cítění a nezničitelný sen o sociální spravedlnosti
ho přivedly k proletářské poezii. Nebyla pro něho nalinkovaným programem, ale
přirozenou etapou na cestě básníkova srdce skrze vřavu světa, kterou poctivě
prošel až do hájemství ticha, které posléze rozpoznal jako rodnou krajinu srdce.
Etapy této cesty jsou značeny tituly básnických sbírek, těmi nejstručnějšími
básněmi: Strom v květu, Bouřlivé jaro, Mít křídla, Struny ve větru, Tiché poselství,
Dvě minuty ticha, Domov, Tonoucí stíny, Zahrada Popelčina...
Hora rostl mimo generační a programová uskupení, a přitom jeho poezie, psaná
nepřetržitě od školních lavic doslova ještě i na smrtelném lůžku, předjala nebo
absorbovala z větší části celý složitý vývoj české poezie první poloviny dvacátého
století – nalezneme v ní výrazně nebo ztajeně všecka její mateřská znaménka,
přijatá pokorně a s vědomím služby (které dnešní tvorba převážně ignoruje).
Název, který ve svých sebraných spisech zvolil pro soubor sbírek své vrcholné
tvorby – Kniha času a ticha – lze vztáhnout na celek Horova díla. Nikdo jiný
před Skácelem a Slavíkem nevyjádřil tak třeskutě ticho a neslyšné plynutí času
jako on, jenž prošel mělčinami i hlubinami vřavy světa. Básnickými smysly vnímal
přítomné i budoucí ohrožení člověka a světa, ustavičně byl v dotyku s tmou a
prázdnem, a básnické slovo bylo pro něho onou mocí, která měla a mohla poskytnout
záchranu. Málokdo jiný věděl tolik o křehkosti slova a zároveň si byl jistý
tím, že básní nevytváří mlhovou clonu, nýbrž realitu. („Jenom píseň má, ten
třesoucí se vlas, ó smrti, nezděsí se lesku tvého nože.“) Rozuměl dobře tomu,
co jsme mohli po jeho smrti důvěrně poznávat celá desítiletí: „osudu, jehož
příjmení je strach“. Jako by tušil – lze to v posledních básních zřetelně číst
– že umírá sice na prahu toužebně očekávané a radostně přivítané svobody, ale
zároveň na prahu jejího ohrožení a znásilnění.
“Dobře, že jsem a že jsem byl” – napsal ve svých posledních verších, jimiž se
– básník času a ticha – stal básníkem bolesti.
Dalibor Malina:
Karel Hofman (O nezbytnosti fundamentální výbavy umělce)
Doyen valašských umělců, jedenadevadesátiletý akademický malíř Karel Hofman
ze Soláně, zarputile střeží odkaz svých učitelů z pražské akademie múzických
umění – Jakuba Obrovského a Otakara Nejedlého. Zatímco dnešní představitelé
nejvyššího sboru Akademie táhnou na diskusní pole s názorem „neznásilňovat originalitu
mladého talentu“, meziválečné osobnosti vysokého uměleckého školství znásilňovali
až běda, a je třeba říci, že ku prospěchu věci. O přes mnohé neshody, půtky
i celoživotní umělecké antipatie se shodovaly na základním: adept výtvarného
umění, a zcela bez diskusí pak malířství, musí na vysoké úrovni zvládnout kresbu
jako základní předpoklad zvládnutí všech velkých uměleckých úkolů, před něž
bude postaven.
Můžeme mít k tvorbě Karla Hofmana jakékoliv výhrady, i on má svá slabší místa
(na rozdíl od mnohých umělců však o nich ví), nelze mu však upřít fundamentální
vybavenost, která mu umožnila zvládat složité problémy krajinomalby i malby
figurální, která mu dovolila pustit se odvážně a s vědomím vlastních možností
a rizik do monumentálních fresek, jejichž význam nebyl dostatečně a poctivě
v kontextu takřka uzavřeného malířova díla zhodnocen.
Dát dohromady jakýkoliv ucelený soubor malířových prací není jednoduché. Mnohé
z nich, nikoliv však ty nejvýznamnější, jsou ve vlastnictví uměleckých galerií,
ty významnější pak mají soukromí sběratelé a malířovi přátelé. Jít ve výběru
najisto a podle přijaté koncepce je úkolem skoro detektivním, neboť umělcův
archiv je překryt mystériem jeho polobohémského náhledu na statistiky a dokumenty.
Přesto se podařilo do galerie “V poschodí” (Knihkupectví Malina na Dolním náměstí
ve Vsetíně) posbírat kresby, které dávají docela zřetelnou představu o umělcově
talentu, o významu, jaký tomuto výtvarnému projevu přikládá, o inspiračních
zdrojích, které tentokrát překračují tradiční náhled na „studnice“, z nichž
tento umělec čerpal: vedle známých italských podnětů, inspirací valašskou krajinou,
valašskými zvyky a tradicemi, je tady najednou svět zcela intimní, svět rodiny,
dětství dvou na poli umění úspěšných dcer, svět okamžiku mezi lidmi srostlými
s krajem a jeho každodenností. Je to svět opravdu intimní, zachycený prostřednictvím
principiálního kresebného prostředku – linie, která drží v rukou všechny trumfy.
A výsledek je mimořádný: prostřednictvím linie je úchvatně zvládnut prostor
i vykročení za něj, k detailní psychologické charakteristice portrétovaného
(v případě kresebného portrétu) či zachycení atmosféry. Kresby, které doposud
spíše doplňovaly autorovy výstavy olejomaleb, dokládají, že jsou autonomní částí
jeho díla a že bylo spíše jakýmsi nedopatřením, že samostatně vystaveny nebo
vystavovány nebyly.
Výstava kreseb, k níž se jeden z největších valašských malířů odhodlal a k níž
svolil, není výstavou předváděcí, oslavující, ale výstavou oslovující. Vede
k úvahám, jež se ve svých konsekvencích musí dostat k dilematu současného výtvarného
umění, které v jednom ze svých argumentačních proudů, Hofmanovi cizím, prosazuje
právo na existenci, pod hlavičkou umění, pracím, které dýchavičně sledují vidinu
slávy s využitím prostředků, které bezobsažně křičí a řvou, aniž by sloužily
vydobývání toho podstatného z údělu člověka.
Nigel Suckling: Hrdinské sny
Ukázka byla původně doprovodným textem ke knize ilustrací dvanácti nejlepších
ilustrátorů fantasy a science-fiction. Ale snad obstojí i samostatně.
red.
Jestliže chceme člověka považovat za hrdinu, musíme přihlížet k okolnostem,
které ho obklopují, abychom nedošli k vyvození špatných závěrů.
Hrdinové a hrdinky zosobňují existenci našich toužebných přání po životních
vzorech, po tom, čím bychom sami rádi byli. Tito naši hrdinové a hrdinky tíhnou
k tomu, aby spadali do zcela určitých kategorií, ačkoliv toto je často podřízeno
okolnostem, za kterých se vyskytují. Je jen málo rozdílů mezi takovými hrdiny
jako je Barbar Conan a rockový hrdina heavy metalu. Oba si podmaňují a dobývají
nepřátelský svět svými vlastními způsoby, liší se jen druhem použitých zbraní.
Takovéto skryté paralely vysvětlují naši kontinuální fascinaci hrdiny a hrdinkami
ve fantastickém prostředí, které může být mytologické, neomytologické nebo futuristické.
Na kterémkoliv sedadle obyčejného vlaku nebo v kterékoliv hale továrny na auta
můžete nalézt Conany, Lanceloty, Elriky, Galahady a Gueneverie, skryté v uniformitě
moderních profesí, jednajících v mezích daných prostou přítomností.
Barbarští hrdinové Conanova typu jsou typičtí pro ranou literaturu, uveďme například
Beowulfa, jednu z nejranějších anglických ság o hrdinovi, který přemáhá a zabíjí
Grendela, z poloviny lidskou obludu, která pustošila Hrothgarovu síň v Dánsku.
Za to ovšem musí čelit hněvu Grendelovy matky, jež žije na dně jezera, později
drakovi, probuzenému krádeží pokladu, který hlídá.
Jiné evropské příklady, které jsou snad lépe známy, jsou Herkules, Odysseus
a Siegfried, jež mají ekvivalenty ve všech jiných kulturách. To, co mají tito
hrdinové společné, je, že žijí na rozhraní Chaosu, kde je lidství vydáno napospas
obludným převtělením ďábla a je stále pošlapáváno a hubeno. Pro lidské hrdiny
je základem přežití, vše ostatní je nedůležité. Na rozhraní Chaosu by noční
můry lidí ovládly svět, kdyby nebylo síly barbarských hrdinů.
Mimořádné činy raných keltských hrdinů byly zaznamenány v irské a keltské literatuře
s překvapivě malým zásahem raných křesťanských zapisovatelů. Jejich představiteli
byli artušovští hrdinové žijící v o něco méně riskantní době, kde představovali
poněkud odlišný hrdinský ideál. Nyní tyto nezbytné kvality síly a odvahy představují
ideály rytířství, ovšem ne vždy ve stejné míře. Někteří hrdinové, jako například
Gawain, působí dojmem, jako by bývali šťastnější v méně klidnějších dobách.
V artušovském věku mýtu (v protikladu k historii) se už ďábelské síly neobjevují
tak často jako obludy a obři, jejichž existence je stále brána v potaz. Mnohem
častěji se tyto ďábelské síly vyskytují v lidské podobě. Nejde ani tak o nepřátele
lidství, jako spíš o vnitřní krizi, které musí čelit hlavní hrdinové, u nichž
se projevuje morální dilema. Hrdinský standard, aplikovaný na časnější období,
už není použitelný, a pro artušovské hrdiny je nyní typická snaha o univerzální
humanistický pokus o ovládnutí světa a jeho pochopení za pomoci vlastního přičinění.
Mladý král Artuš byl nejprve sám esencí nového rytířského ideálu, ale později
se stal poněkud neúčinným vzorem a byl proto nahrazen Lancelotem – „nejlepším
rytířem světa“. Lancelot byl povolán, nejen proto, že každého porazil, ale také
proto, že nikdy neporušil zákony rytířství (snad kromě vztahu ke Gueneveře).
Kdyby byl nositelem pouze jedné vlastnosti bez druhé, spadal by už do jiné role.
Středověký koncept rytířství znamenal mnohem víc než ochranný postoj mužů k
ženám, s kterým je nyní široce spjat a pro který je často napadán jako skrytá
forma útisku. Tohle byl jen jeden ze závazků, které hrdinové cítili vůči slabším,
než byli oni sami. Rytířství znamenalo a znamená ve všech jiných kontextech,
kde se objevuje, začátek podřízenosti síly abstraktnímu kódu spravedlnosti,
jenž poskytuje práva všem členům společnosti. To představuje pokrokovější myšlenku,
než je barbarský typ hrdiny, pro kterého jsou jeho závazky omezeny okruhem vybraných
jedinců a kde slabší a chudí smí o svém osudu rozhodovat jen velmi málo.
Ke konci artušovského období se hrdinský ideál proměňuje ve vyšší stupeň, který
je dán svatým grálem. Rytířský ideál je sám o sobě nahrazen novým duchovním
a celkově nadosobním ideálem a tím je mystické hledání. Tento ideál je jen velmi
těžce dosažitelný pro rytíře kulatého stolu, už proto, že pro ně bylo dost těžké
přiblížit se alespoň ideálu předchozímu.
Nový hrdinský ideál je ztělesněn Galahadem, Lancelotovým synem, zplozeným vlivem
kouzel. Galahad po svém otci přebírá pověst „nejlepšího rytíře světa“ a je předurčen
k plnému dosažení grálu, protože je jediným rytířem bez hříchu (podle středověkého
rytířského standardu se nám cesta k dosažení grálu může zdát poněkud krvavá).
Galahada nelze, vzhledem k jeho bezchybnosti, přesně vymezit, podobně jako u
jiných artušovských hrdinů. Je možné ho obdivovat jen z jakési vzdálenosti.
Nepřichází proto, aby prožíval Lancelotova muka svědomí, ale aby suverénně vzdoroval
svůdným vnadám mnoha jeho obdivovatelek. Zpočátku se soustřeďuje na určitý cíl
ve svém bezprostředním okolí, pak je ovšem úzkostlivě vyhýbavý k tomu, kdo se
s ním chce spřátelit. Vždycky zmizí jako Lone Ranger, který právě vykonal dobrý
skutek.
Tyto příklady samozřejmě nezahrnují veškerou mnohost typů hrdiny, ale aspoň
názorně vystihují vývoj ideálu od starověkého ideálu do moderního mýtu. Objevují
se v různých formách závislosti na moderním umění a literatuře (viz například
Joyceův Odysseus jako parodie na Odysseu). Ovšem nejsnadněji je lze pozorovat
ve fantasy a science-fiction, kde mají vypravěči příběhů stejnou svobodu představivosti
jako spřádači starověkých legend.
Ačkoliv hrdinové jsou zde podáni ve smyslu vývoje hrdinského ideálu, není nezbytně
nutné tvrdit, že je jeden typ hrdiny lepší než druhý. Každý odpovídá své době
a podmínkám, jež zase neodpovídají hrdinům jiným. Cesta za svatým gálem v době,
kdy zbytek lidstva je sužován draky, by nebyla hrdinstvím, ale spíš zbabělostí.
Na druhé straně vybíjení draků v době, kdy už se stali neškodnými a nikomu nemohou
ublížit, by bylo prostě brutální.
z anglického originálu Heroic Dreams (Singapore: Paper Tiger 1991) přeložil
Petr Vaculík
Jiří Hrabal:
BIG BÍTOV 97 aneb “čekání na magora”
Již druhé setkání českých básníků proběhlo ve dnech 25.– 28. září letošního
roku na hradě Bítově. Po loňském poněkud konfliktním přemítání a bilancování
na konci milénia mělo mít letošní střetnutí charakter více pracovní a méně konfrontační
(alespoň podle básníka Kuběny).
A jak to tedy bylo?
ČTVRTEK: Jedlo se, zpívalo a pilo... Mistr Kuběna obcházel starobylé místnosti,
zdravil své hosty, kteří po úvodní znělce a promluvě „hradního pána“ vzali za
vděk „trochou“ občerstvení. Na řízky se stála fronta. Inu, básníci čeští plně
náleží svému národu. Osamocený Ivan Diviš bloudil mezi skupinkami mladých či
dosud „nezavedených“ (jak dnes praví kritikové literární) básníků a básnířek
(těch tolik nebylo), jež po něm těkali obdivným či kalným zrakem. Pro některé
to byl čas osobních setkání a vzpomínání, pro jiné zas pracovních příležitostí.
Ovšem propast v komunikaci mezi mladými a již „zavedenými“ se překlenout nepodařilo
(a to nejen v průběhu tohoto prvního večera), což je pravděpodobně nejzávažnější
nedostatek celého „Bítova“. Neboť co by mělo být vyšší ambicí setkání obdobného
typu? Otázkou je, na čí hlavu tento nedostatek padá.
Rozzlobený Emsí Putna dodržel slib a nepřijel. Vzduchem bloudila otázka? Kde
je loňský buřič a výtržník? Kde je Magor? Nepřijede? Pije? Sedí? Píše?
PÁTEK: Někomu se vstávalo lehce, někomu hůř. A někdo nevstal vůbec. Literární
kritikové vynášeli ortel nad mladými básníky. Konala se první část bítovských
přednášek. Téma dne: mladá poezie. Akademik Vladimír Novotný předložil názory
jiných na současný stav mladé české poezie (zejména Jiřího Trávníčka) se svým
drobným komentářem, který jistě nikoho nepřekvapil ani neurazil. Jan Štolba
nařkl mladé básníky z grafomanství (až na své „vyvolené“), jak je dnes běžné.
Šéfredaktor brněnského Hosta načrtl po úvodu do problematiky „okořeněném trochou
Heideggera“ poněkud spekulativní rozlišení poetů do čtyř “škatulek”. Zakončil
Petr Odillo Stradický-Stanczyk ze Strdic, jenž svým cimrmannovským výstupem
některé jistě překvapil a urazil. Celé znění jednotlivých přednášek postupně
přináší literární obtýdeník Tvar (vyjma toho Stan-czykova: Právo, příloha Salon,
2.10.1997).
Odpolední čtení poezie: za Tvar četl Kasal a krásná Správcová, střídala „velká
rodina“ z Hostu a za Literární noviny vystoupil „Magorův náhradník“ Antonín
Brousek se svou „kdysi mladou“ poezií. Oč příjemnější zážitek než poslouchat
grafomanské výstupy přednášejících.
Večer zpříjemnila recitační skupina Vpřed
a krapet vína.
SOBOTA: Někomu se vstávalo lehce, někomu hůř. A někdo nevstal vůbec. Literární
kritikové vynášeli ortel nad formou básnickou. Konala se druhá přednášková část.
Téma dne: formální stránka poezie. Milan Exner vystoupil
s nejfundovanější přednáškou letošního Bítova (doporučuji k přečtení: Tvar,
č.17,1997). Úvahy Přemysla Rutha přednesl Mirek Kovářík. Po intermezzu Ivana
Diviše, které mělo konfesní charakter a „chytalo za srdíčko“ (v dobrém slova
smyslu), předstoupil před své hosty sám Jiří Kuběna se svým nekonečně dlouhým
proslovem (ač u svých předřečníků trval na dodržování dvacetiminutovém limitu)
a některé z nás neobyčejně nudil.
Odpoledne patřilo čtení tentokrát především „zavedené“ poezie (Ivan Slavík,
Josef Suchý aj.) a také diskusi nad přednáškami, o jejíž smysluplnosti je lépe
se moc nešířit. Po jedné z mála relevantních námitek (J.Trávníček k příspěvku
J.Štolby) se ujal slova Luděk Marks námitkami typu: forma není důležitá, ale
obsah! A stihl si též přítomné prozkoušet z teorie literatury. Rovněž bylo učiněno
důležité zjištění: magor je tu. Mezi námi. A my to nevěděli. Bohužel s malým
„m“. Nejmenovaný velký magor s malým „m“ (s přispěním moderátora Kuběny) přivedl
definitivně diskusi k jejímu nepěknému konci.
Večer tentokrát kromě vína vyplnili mladí divadelníci, kteří vystupují pod názvem
Dům.
NEDĚLE: ...a někdo nevstal vůbec. Konala se mše svatá.
Tak to by tedy bylo. Mnohé jsem neřekl, mnohé přehnal či lehce nadsadil a mnohé
zatajil. Jak je u nás zvykem. A co příští rok, pánové Pluháčku a Kuběno...
Pavel Kotrla: Umberto
Eco - Šest procházek literárními lesy
Italského romanopisce, sémiotika a literárního vědce Umberta Eca není nutno
představovat, jedná se o osobu, která je známa v širšímu povědomí. Pozornost
si zaslouží každá jeho nová kniha, která se objeví v českém překladu. Máme přeloženy
všechny jeho tři romány, ale doposud nám chybí některá závažnější díla z oblasti
Ecova teoretického myšlení. Nynější vydání Šesti procházek literárními lesy
(Six Walks in the Fictional Woods: 1995; Olomouc: Votobia 1997) je pak výrazným
edičním počinem, jenž odstraňuje jedno
z bílých míst.
Původně se jednalo o šest přednášek, které Umberto Eco pronesl v roce 1993 na
Harvardově univerzitě. V knižním vydání představuje každá z nich samostatnou
kapitolu. A i když je lze číst samostatně, dohromady vytvářejí dílo, které je
spjato jediným cílem, kterým je opravdová procházka literárními lesy. Bohužel
však netuším, zda se náhodou nejedná
o nové přepracované vydání Šesti procházek narativními háji (ang. 1994), a tak
tuto otázku adresuji někomu zasvěcenějšímu.
O tom, že je Eco milovníkem labyrintů, nelze po přečtení Jména růže a Foucaultova
kyvadla pochybovat. Princip labyrintu neuplatňuje pouze ve své beletristické
tvorbě, ale i v interpretačním přístupu k textům cizím. Nejedná se však o žádné
bloudění, nýbrž o záměrné vyhledávání nových cest, jimiž lze textem procházet.
Neboť, podobně jako v rozsáhlém labyrintu, neexistuje pouze jediná cesta k cíli.
Čím častěji bludištěm procházíme, tím lépe se v něm orientujeme a nacházíme
nové a nové spojnice, až můžeme říct, že už se dokážeme jakž takž orientovat.
A podobně je tomu i s textem. A nechat se vést jedním ze stvořitelů labyrintů
má své nesporné výhody.
Opakované čtení textu má pro pozorného čtenáře svůj nezastupitelný význam. Právě
na tuto skutečnost Eco upozorňuje. Objevuje se však nebezpečí, které je ostatně
nastíněno už v samém názvu jiného Ecova cyklu přednášek Interpretácia a nadinterpretácia
(Bratislava: Archa 1995), a tím je touha hledat a nalézat v textu i něco, co
tam ani přítomno není, ale co v něm sami toužíme objevit. Autor tuto skutečnost
ilustruje jedním případem, který následoval po vydání jeho druhého románu. Tehdy
mu přítel adresoval dopis, v němž autorovi vytýká netaktnost, s níž využil scény
z života jeho příbuzných. Výtka by mohla být i spravedlivá, kdyby však nebyla
založena na omylu, který pramenil z toho, že přítel/čtenář mylně odhadl autorovu
původní inspiraci. Ta pramenila ze zcela odlišných zdrojů. Eco si všímá toho,
co se jeho příteli stalo. Jako každý z čtenářů, i on hledal v textu – literárním
lese – prožitky své individuální paměti. Kde leží meze této interpretace, nebude
možné s určitostí asi nikdy stanovit. Ale recenzovaná kniha nám v tom může pomoci.
Škoda jenom, že nám dosud chybí přeložit práce The Limits of Interpretation
a The Role of the Reader, které jí předcházely. Bez nich je obraz Ecova teoretického
myšlení neúplný.
© Texty
|
|
![[pak] blog pavla kotrly](../images/button_pak_blog.gif){kind=small}
