TEXTY č. 7 (PODZIM 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

POEZIE

Jan H. Kholl

Jan Pyszko

Czesłav Miłosz: Haiku

Alena Frydrychová

Jan H. Kholl

Samotáři

Domy jsou vylidněné v parcích snažně ryjí
venčení hafani hledači euforií
a jejich průvodci co nedosáhnou skonu
spadnou-li nočníky od Zeleného stromu

civí tam civí tam otevřené dlaně
stojí tam drtíce pekla i ráje
v noci než zasednou s dlouhou cigaretou
a otevřou knihy v nichž se slova pletou

Parky jsou vylidněné v domácnostech leží
přikryti dekami lehkými jak peří
průvodci hafanů psovodi němí
na duchu jízliví a mezi všemi

ti kteří kreslí psům na tlapky pranýře
a hledí bezradně přes mostní pilíře
jak noc je zkurvělá jak noc je nahá
v městě tak obscénním kterým je Praha

Pokyny k tichu

Když modrem zahrady pokyny k tichu zazní
živý muž s mrtvým si promluví
Když všechno kolem spí všechno lidé hvězdy
svede jej z cesty jistota obuvi

Hladino zčernalá kterou sytí svět
v hodinách zvětralých vším kouřem se tě chytám
Jen v pozdních návratech obklopuji tvůj květ

A táhne mě to zpět
A žene nikam

Indra

Mohli jsme také do fontány
a tam sprchovat se
a každý mít své vlastní plány
a nepotloukat se letní Paříží
a nebýt omámení

...
Již starý Goethe
jenž pláč držel v oblibě
poslouchal Lotty bezstarostnou
jak v hlavě ukryta
svůdně mu diktuje
scénu přebolestnou

...
Diktuje stojíc na loktech

Kde smutno je ti?
zeptá se obejme nohama

...
Až za tři hodiny v Avignonu
chtěl jsem ti něco
v parném odpoledni říct

...
Nelze víc přehmátnout ten tik

Vstanu pro popelník
a ona
píšící jindy do únavy
je tichá jako zimní věta
šeptaná kýmsi
až z konce světa

Kanálská zahrada

Ivan Blatný v bixleyské domovině
nahřátý vonícím svahem kdysi napsal

“Prádlo s vylisovanou levandulí”

Snad to byl mrak snad je člověk vrána
Snad jsou lidé prameny černých vran
na velké obloze

JAN PYSZKO

Pokladnice

Není to k víře

Bijí pro sebe
dva z pokladnice
vyjmuté klenoty

Zlatou štolou spjaté
opravdové
„dva“

Štědrý večer

Pod střechou
srdcí
Večer s hvězdičkou

Ke stolu
Koleda

Krausovy slunečnice
  Stašovi

V slezských puklinách
soustředěná ruka
delikátně mísí zákvas tvaru

Zlaté tváře
v napjaté jak struna žádostivosti
protažená těla
schýlené hlavy
Oheň proniká do temného jádra
do tajemství světla
zakletého do bělosti

Barvy jsou v tobě
až do kořene

Wilkovi
 Wilhelmu Przeckovi

V tvé krvi se jak v tyglíku
praží ruda
Všechno zbytečné
oheň požírá

Moudrost
to dobré znamení
Tvoje slova neničí psaní

Z křivých zrcadel
křivé obrazy
Stíny
utrpení světla

Jak zdravé bývají myšlenky
z hořké nahé pravdy

Jan Pyszko (1925) je současný polský básník z českého Slezska. Vydal prozatím tři sbírky: Pęknięta pieczęć (Puklá pečeť, Kielce 1988), Słowa jak kamienie (Slova jak kameny, Warszawa 1993) a Potoki (Opole 1993). Pro Pyszkovu poetiku je příznačná zkratka, lapidární výraz. Tento způsob básnické výpovědi se odráží i v rozsahu jeho básní, jež jsou většinou krátké, úsečné. Nejinak je tomu i s jeho básnickými knihami, všechny tři výše uvedené tituly jsou útlé svazky. Jednu tematickou řadu Pyszkovy poezie představují holdy a charakteristiky přátel. Tuto řadu v našem výběru zastupují básně připsané Wilhelmu Przeczkovi a malíři Stanisłavu Krausovi, který rovněž patří k polskému Parnasu na našem území. Překlad Pyszkových básní pořídil František Všetička

CZESŁAV MIŁOSZ: Haiku

Navštěvujíce hroby,
šedovlasí se sklánějí
nad svými láskami.
   Basho

Podzimní bouřka –
divoká prasata
zasypaná listím.
   Basho

Skřivan nad polem –
sladký zpěv
ne-spoutanosti.
   Basho

Vesnice bez zvonů –
čemu naslouchat
o jarních večerech?
   Basho

 Blesk –
výkřik volavky
rozťal temnotu.
   Basho

Běž, spatři
skutečné květy
zraňujícího světa.
   Basho

Kapky rosy –
čím lépe smýt
prach světa?
   Basho

 Osamělost –
cvrček v klícce
 na stěně.
   Basho

 Žena –
jak pálí její kůže
která zakrývá.
Paní Sute-jo (1633–1698)

V mých nových šatech
 dnes ráno –
 někdo jiný.
  Basho

Fialky –
jak vzácné
na horské pěšině.
  Basho

Tulák spí –
nemocná divoká kačena
vleče se zimní nocí.
  Basho

Mlha.
Sedět tu
bez hor.
  Gary Hothan

Časně v domě –
tvůj prázdný věšák
 ve skříni.
  Gary Hothan

Bankéř
anuluje
tmu.
  Raymond Roselip

Ležíc v mokré trávě,
ještě ve mně
 pulzuje.
  Alexis Rotella

Z knihy Haiku (Wydawnictwo M, Krakóv 1992) vybrala a přeložila Šárka Nevidalová

ALENA FRYDRYCHOVÁ

Dotýkal se jí
vlastně chtěl
ale nevěděl, že už není
jen ty vlasy zůstaly
symbol její přirozenosti

Dotýkala se ho
vlastně chtěla
ale věděla, že už není
že nezbylo nic
jen křičící kočka
vyškrábané oči
čísi rudě nalakované nehty
a sbalené věci
pohozené v koutě

Vidíš do mě,
jsem umaštěný papír v koutě
Vidím do sebe
křičím do hliněného džbánku,
ozvěna mě vrací a obléká
abych nebyla tak ztichlá

Vidím do rukou, chvějí se a zrazují

Nedokážu odhadnout vzdálenosti,
ale samotu a bolest cítím zcela jasně
řeže
svazuje pomalu a zákeřně
Hniji zevnitř, vnitřní malomocnost
bez naděje
bez citu
oči náhle oslepnou
lesk se ztrácí
Strop vzpomínek tě přikrývá a drtí
 

Co dokáží nehty zapískám líně
a téměř rychle
vyvažuji každou vteřinu
ty váhy co jsi rozkmital

Tvůj záměr byl dohonit vítr
a já stojím v cestě
balancuji
s dvojramennými vahami na hlavě

Hledáme se na počátku jara
rty popraskané mlčením
tiše a nervózně jazyk hladí dásně
Díváme se směrem k sobě
a rty pukají
Tak jako jarní ledy

Hledáme se
občas
i teď uprostřed zimy, oknem trochu fouká
Ještě nepůjdem spát
pošlu ti podzimní listy
peříčky vystelu hnízdo

Alena Frydrychová je hezká dívka z Valašského Meziříčí. Absolvovala Střední průmyslovou školu chemickou v Hranicích, pracovní místo však doposud nenašla.
Co si myslí o poezii?
Má podle mě velký význam, je schopna vyjádřit nálady a pocity.
A proč by tyto pocity a nálady měly zajímat i druhé?
Určitě i druzí prožívají podobné city, snad se je ale stydí dát na papír.
Svůj první rukopis sbírky pod názvem Zápas o duši připsala Liborovi: „Když jsem psala tyhle básničky, šlo opravdu o takový „zápas
o duši“. Někdy to bolelo a trýznilo, ale stejně jsem to nevzdala. A právě to jsou ty nejkrásnější chvíle, které ti dají to opravdové poznání.“

© Texty