TEXTY č. 3 (PODZIM 1996)

[próza][poezie][recenze]

RECENZE

Mojmír Trávníček: Šebestián ve snu

Pavel Kotrla: Petr Borkovec – Mezi oknem, stolem a postelÍ

Jiří Hrabal: RICHARD WEINER – SPISY I

Dalibor Malina: Terapie

Pavel Kotrla: PRŮVODCE MODERNÍM LABYRINTEM

Dalibor Malina:VERNISÁŽE

Mojmír Trávníček: Šebestián ve snu

je název druhé sbírky Georga Trakla (1887-1914). Posloužil jako titul souborného vydání básníkova díla v třebíčském nakladatelství Arca JiMfa (308 str. + přílohy). - Ludvík Kundera začal překládat Traklovu poezii záhy po druhé světové válce z popudu Víta Obrtela, a po dvaceti letech předložil (1965) českému čtenáři celé tehdy známé básnické dílo rakouského básníka
(s českou krví po matce), když rok předtím s Janem Skácelem putoval k Traklovu hrobu v Mühlau u Innsbrucku. Rozšířené vydání vychází po dalších třiceti letech studia a vytrvalé práce nad texty. Kundera přibližuje nyní básníka takříkajíc komplexně: jako básník mistrovským překladem po léta cizelovaným, jako germanista obsáhlou studií a dokumentárními přílohami, jako historik přehledem českých i cizích ohlasů a výtvarným doprovodem, inspirovaným Traklovými verši. Vznikla tak kniha krásná a všestranně potěšující, jakkoliv jde o poezii prokletého básníka, těženou ze samého dna melancholie.
“Traklovo dílo je možno vyložit jako monografii melancholie,” píše Kundera. Jeho odvrat od světa není však útěkem, ale konfrontací; jeho šílenství je sen toho, kdo “se noří do temnot, aby tam objevil největší jas.” Je to dílo bezpříkladného tvůrčího soustředění, vystačí s výrazně redukovaným slovníkem (v přílohách je výtah frekvenčního slovníku, který to statisticky dokumentuje), ale pracuje s nesčetnými variacemi základní slovní zásoby, která vymezuje panorama jeho tvorby. Drásavá melancholie odchodu, vize zmaru, zániku a rozpadu, neodvratného ohrožení přírody a člověka, je na sklonku tisíciletí v poezii Georga Trakla srozumitelnější než ve dnech před první světovou válkou, kdy se utvářela.
Ludvík Kundera tlumočí Traklovu monotonii a vzrušenost, podzemní víry i větrné závratě kongeniálně. Je to jedna z knih jeho srdce - a jak by si nezískala i srdce čtenáře! -, velký překladatelský čin, dílo lásky a věrnosti: kolikátý už v živé řadě Kunderových překladů!

Pavel Kotrla: Petr Borkovec – Mezi oknem, stolem a postelÍ

V pořadí čtvrtou básnickou sbírku mladého básníka Petra Borkovce MEZI OKNEM, STOLEM A POSTELÍ vydal Český spisovatel ve své ediční řadě České básně. Borkovec se tak octl po boku osvědčených poetických matadorů, jako jsou Ivan Wernisch či Karel Šiktanc. A hned dodejme, že právem.
Borkovec předkládá čtenáři vyzrálou poezii, která opět posouvá jeho autorský vývoj dál, ale ve které využívá stylistických postupů ověřených předchozí tvorbou. Již z minulé sbírky OCHOZ, za kterou byl poctěn Ortenovou cenou, bylo patrné, že je mistrem dialogu. Znovu to dokázal v úvodní skladbě Zatmy, kde za jeho pomoci s nevšední invencí zachytil partnerské vztahy.
Vraťme se na chvíli k samotnému názvu sbírky. Mezi oknem, stolem a postelí: toto sousloví udává prostor, ve kterém se básník pohybuje. Je to prostor člověku nejbližší. Okno, postel, stůl, tyto tři věci-symboly postačují k tomu, aby vytvořily zdání domova. Vytváří svět nejobyčejnějších věcí a událostí, které bývají často přehlíženy a opomíjeny.
Avšak právě ony vedou Borkovce k zastavením, ve kterých se spěch současné doby někam vytrácí a nastupuje řád trvalejší. K tomto způsobu vnímání světa v jeho každodennostech a trvání nepochybně napomáhá i autorova křesťanská, respektive katolická orientace, která se projevuje i v oblasti námětové. Pokud chceme vřadit Borkovce do vývojové linie této poezie, musíme si uvědomit, že není z rodu konflikty vyvolávajících Jakubů Demlů, ale spíše z rodu Bohuslavů Reynků, umírněných a prostých.
Tito autoři byli mimo jiné i mistry lyrické prózy. O tu se snaží také zde zmiňovaný autor. Bohužel nepříliš úspěšně, neboť vzhledem ke krátkým básním, ve kterých dokazuje, že patří k předním básníkům současné české poezie, se jejich obsah poněkud ztrácí v přílišné mnohomluvnosti

Jiří Hrabal: RICHARD WEINER – SPISY I

Nakladatelství Torst si získalo čtenářskou veřejnost již nejednou kvalitní publikací. Nyní uvádí na knižní trh tři knihy povídek Richarda Weinera: Netečný divák a jiné prózy, Lítice a Škleb, čímž napomáhá odčinit obrovský dluh, který čeští nakladatelé vůči neprávem opomíjenému Weinerovu dílu dosud mají.
Richard Weiner (1884-1937) byl literární obcí dlouhou dobu nesprávně označován za surrealistu. Taková interpretace však nemohla vést ke skutečnému porozumění Weinerovu světu. I když se nepochybně inspiračním zdrojem pro surrealisty stal, sám jím nikdy nebyl. Lépe a přesněji jej ohodnotil F.X. Šalda v roce 1934 svým srovnáním s Dostojevským, Célinem či Kafkou. Čestné postavení v české literatuře Weinerovi vydobyl svými studiemi až Jindřich Chalupecký, jenž jej de facto ustanovil “králem” českého expresionismu.
Lítice (1916) jsou první knihou v české literatuře, která reaguje na první světovou válku. Osobní prožitek války ze srbské fronty se promítl do Weinerovy tvorby s nebývalou intenzitou. V Líticích Weiner rozehrává svá velká témata, jež jej budou provázet po celou dobu jeho literárního usilování: rozpolcenost lidské existence a motiv metafyzické viny. Obzvláště naléhavě působí povídky Kostajnik a Dvojníci.
Netečný divák a jiné prózy (1917) byl vydán poprvé až po Líticích, avšak povídky v něm obsažené jsou staršího data. Celý soubor próz je ještě poznamenán ideovým záměrem prvního Weinerova tvůrčího období, kdy se autor za každou cenu snažil o optimistické vyznění svých děl, ale “weinerovská témata” se v některých povídkách již neodkladně ohlašují (Rovnováha).
Škleb (1919) je “bolavou knížkou o nesrozumitelnosti lidské existence” (Chalupecký). Weiner se marně snaží pozměnit poslední idylickou povídkou celkové tragické vyznění. Nenachází východiska z pocitů úzkosti, z deziluze nad nemohoucností člověka pochopit své vlastní nitro. Po této knize Weiner na čas zanechává své literární činnosti, neboť pochopil, že vysvobození z osobní krize, které od literatury žádal, nemůže čekat.
Weinerovo dílo patří k vrcholům české filosofující literatury a je jen ke cti nakladatelů z Torstu, že se nám jej zavázali zprostředkovat celé.

Dalibor Malina: Terapie

Paní Marie Langerová si vybrala z prázdninové hromádky knih pro svou minirecenzi v Literárních novinách (Knihovnička v č. 36) mimo jiné román Davida Lodge TERAPIE (Plzeň, Mustang 1996, 317 s., 159 Kč, z ang. přeložil Ivan Tichý). Úvodním ironickým nasazením s návrhem na přejmenování románu Od píchání v koleni ke Kierkegaardovi je hned jasné, že Lodge u p. Langerové neuspěl. Kniha je podle ní - parafrázuji a zjednodušuji její chytře a obratně psaný text - blábolem, v němž se spojuje všechno se vším, a to v krátkých spojeních, vyžadujících od čtenáře velkou míru trpělivosti. Nemyslím si, že má paní Langerová pravdu. Dokonce si dovolím tvrdit opak. Lodgeova knížka je dílem zajímavým, poutavým (zdrojem netrpělivosti může být spíš odloučení od textu), kompozičně promyšleným, v němž se jednotlivé části propojují zcela logicky, osobitě, s dostatečnou přesvědčivostí ukazuje osud člověka ocitajícího se v životní krizi.
Oním člověkem, hlavní postavou, je úspěšný osmapadesátiletý televizní scénárista Laurence Passmore. Impulzem k sebereflexi se mu skutečně stává signál, který vysílá tělo - to je ono Langerovou ironizované píchnutí v koleni - který upozorňuje na skutečnost jedinečnosti života a faktor čau, který jej ohraničuje. Potom nastupuje (při suverénním využívání rozmanitých stylových forem - deníkových záznamů, klasického vyprávění, črty, aj.) líčení událostí, v jejichž centru je rozpad Passmorova manželství. Autorův text je hledáním příčin, které přinášejí hrdinův citový rozklad a intelektuální nejistotu. K jejich objevení Lodge umně využívá analogie rozchodu Kierkegaarda s Reginou Olsenovou. Dánský filosof je v textu skutečně pevně usazen. Ve druhém románovém plánu bychom mohli vystopovat Kierkegaardovo symbolické zastoupení intelektuálního vývoje člověka od fáze estetické přes etickou až k víře. Poutavost románu je mj. dána faktem, že centrální Passmorův problém je nahlížen takříkajíc kubisticky, ze všech stran, očima všech významných románových postav. Čtenář je tak neustále překvapován odhalováním nových souvislostí, znovu se mu potvrzuje, že opravdu téměř vše je na tomto světě relativní. To si uvědomuje i Laurence Passmore, který ve své úzkosti hledá jistotu v návratu k první lásce, aby znovunalezl čistotu vztahu a potvrzení vlastní představy obrazu, který si nese svým životem z mládí. Poněkud myšlenkově lehkonohý závěr čtenáře utvrdí, že jde o román. Než k závěru dospěl, mohl se domnívat, že jde o zachycení skutečné varianty života.
Smysl těchto úvah je poněkud oslaben editorskou prací nakladatelství Mustang, které román vydalo. Knížka obsahuje řadu překladatelských nonsensů a necitlivostí vůči českému jazyku. Divokého koně , kterým je pro ambiciózní nakladatelství Mustang jazyk a překlad vůbec, nelze zřejmě tak snadno zkrotit. Před časem inkasoval úder za úderem americký autor John Irving, teď je to Angličan David Lodge.
Ale ještě zpět k románu. Podíváme-li se na letopočet Lodgeova narození (1935)) a srovnáme-li jej s věkem Laurence Passmora, napadnou nás přirozené možné souvislosti životních příběhů. Zdá se, že dámy intelektuálního založení v Literárních novinách obtížně chápou úzkosti mužného věku. Není to nijak nové. Po vydání Vaculíkova skvělého románu Jak se dělá chlapec se chopila pera jiná z dam (tuším, že to byla Monika Zgustová), která svými analýzami přivedla autora do míst, jimiž musel být opravdu překvapen, ne-li zděšen. Tentokrát se to nestalo. Kdo však ví, co by nás čekalo u rozsáhlejší recenze z pera paní Langerové.

Pavel Kotrla: PRŮVODCE MODERNÍM LABYRINTEM

Mám rád všechny knihy Davida Lodgeho, které u nás doposud vyšly. Od Dne zkázy britského muzea až po Svět je malý. Vždy mne těšilo, že tyto knihy významného literárního teoretika vycházejí v čtenářsky velmi oblíbené edici Čtení na dovolenou. Byl to důkaz toho, že i nyní se dá napsat čtenářsky úspěšný a zároveň lacinému vkusu nepodbízející se román. Ještě, že Lodge je Brit, ve zdejším prostředí by mu to mohlo být nemilosrdně vytýkáno (viz případ Michala Viewegha).
Existuje ještě jeden důvod, proč jsem byl rád, že Lodge vychází v této edici - dovolená vždy souvisí s cestováním a bez něj si autorovy romány nelze představit. Nejinak je tomu i v jeho novém románu Zprávy z ráje (Praha, Ikar 1996, 268 s., přel. L. & L. Trávníčkovi).
Rájem je zde míněn ostrov Havaj, kýžený cíl mnohých cest. Ne tak pro naše hrdiny - Bernarda Walshe a jeho otce Jacka. Ti zde sice přilétají s turistickým zájezdem, ale jenom proto, že to byla nejlevnější forma dopravy. Cílem jejich cesty je navštívit tetu Uršulu, umírající na rakovinu. Od počátku máme možnost sledovat útrapy spojené s cestováním, od zmatku v nádražní hale až frontu na záchod v letadle. Ty nekončí ani příletem na ostrov. Krátce po něm je Bernardův otec sražen autem. Důvod? Jako pravý Brit si neuvědomí, že v jiných částech světa se jezdí po druhé straně vozovky. Většinu pobytu je tak nucen strávit v nemocnici, bohužel v jiné než jeho sestra.
Nebudu zde rozebírat dějovou linku, jenom podotknu, že vše se v dobré obrátí. Rád bych si spíše povšiml Lodgeho schopnosti zachytit současnost i s jejími paradoxy. Jistě ne náhodou je hlavní postava - Bernard - univerzitním učitelem, podobně jako autor. Bernard sice vyučuje teologii na katolické škole, ale sám je nevěřícím. Autor s ironií a humorem demytizuje představu ráje teologického (nebe), ale i turistického, za jehož laciným pozlátkem se skrývá obyčejný svět, podobný kterémukoliv jinému místu. Ostatně s tímto tvrzením se můžeme setkat už na prvých stranách knihy a následující text nám toto zjištění potvrzuje.
V důsledku stále rychlejších dopravních prostředků se svět stal menším. Možná i o tom je tato Lodgeho kniha, která se, podobně jako všechny jeho knihy, dá číst dvojím způsobem. Poprvé jako humoristický román, podruhé jako výpověď o současnosti.

Dalibor Malina:VERNISÁŽE

Vernisáž znamená slavnostní otevření výstavy. Děje se tak za přítomnosti slavnostně oděných lidí a sboru zainteresovaných, tj. nejvyššího představitele organizace, která výstavu pořádá, osoby uvádějící výtvarné dílo, vystavujícího umělce a obvykle i za přítomnosti kapely, příp. hudebníka, který slovo proloží hudbou. Zatímco výtvarné výstavy ve velkých městech ztrácejí své obecenstvo (s výjimkou věhlasných mrtvých nebo oblíbených a nepřehlédnutelných žijících - např. výstavy Bohumila Kubišty a Valašky Kornelie Němečkové v Praze), obyvatelé Valašska prázdninové výstavy hojně navštívili a zdá se, že se na nich cítili dobře. Svou účast na všech plánovaných vernisážích, tj. Hofmanově koncem července ve Velkých Karlovicích, Kobzáňově na Novém Hrozenkově a Hartingerově v Karolince počátkem srpna, Kaderkově v závěru téhož měsíce ve Velkých Karlovicích a znovu Hofmanově na vsetínském zámku přislíbil i šéfredaktor Textů Pavel Kotrla a jejich tichý spřízněnec Břetislav Uhlář z ostravského deníku Svoboda. Nakonec měl Kotrla absence dvě a Uhlář absence tři, takže Kotrlův vtipný a originální text napsán nebyl a musel být nahrazen touto stručnou zprávou. Jejich přítomnost nebyla schopna motivovat ani vynikající zkušenost s valašskými frgály, makovými a oříškovými šátečky, které předložil v Karolince všem (!) účastníkům vernisáže štědrý Ilja Hartinger . Jejich kvalitu a motivační sílu více docenil místní bezdomovec (není to protimluv?), který v pravidelných intervalech obcházel švédský stůl a odnášel hromady pečiva za tichého výtvarníkova souhlasu do své sluje, čině tak zásoby na horší časy.
Tak tedy k podstatě stručné zprávy: Uvedené vernisáže navštívilo 1200 účastníků, což je opravdu nevídané. Nejmohutnější slavností se stalo otevření jubilejní výstavy akademického malíře Karla Hofmana na vsetínském zámku. Zážitek to byl ohromný a poučný, vracející mnohá vychýlení způsobená masmediální vlezlostí do normálních poloh. Především: Ukazuje se, že tíhnutí k realistickému výtvarnému projevu není vůbec pasé (ve světě lze zaznamenat totéž už delší dobu, realismus se šplhá dokonce do nadreálných poloh, tentokrát s příchutí romantismu), lze ho zaznamenat ve větší míře i u mladých návštěvníků výstav. Dále: Umělci mají stále svou prestiž, zdá se, že je dokonce vyšší, malování Valachů je domácími pilně absorbováno a stává se součástí pohledu na krajinu, domov, dokonce svět a život obecně. Není divu, takový Ilja Hartinger dokáže namalovat kteroukoli hodinu kteréhokoli dne v kterémkoli ročním období vždy nově a jinak, s vystižením neopakovatelnosti a impozantnosti chvíle, jíž kontrolují silné estetické a citové zážitky. Nevím, zda je to dobré nebo špatné, ale ve výtvarném díle hledá návštěvník výstavy van lyričnosti, zřejmě jako protiváhu k drsné praktičnosti každodenní reality (český lyrismus nemá rád Milan Kundera). Vsačtí a hornovsačtí umělci dotvářejí staré Valašsko a ono staré Valašsko připojují k novému jako aspekt pohledu, v jehož možnostech je vidět současnost pravdivěji a nadějněji. Nakonec: Delacroix požadoval po obraze, aby byl slavností oka. Takto na prázdninových výstavách září Hofmanovy obrazy s italskými motivy, portréty a z velkých pláten ty, jež oslavují krajinu a tradice, Hartingerova suverenita a schopnost zachytit nálady dne v kvaš-akvarelech, Kaderkovy pastely se starovsetínskými motivy a samozřejmě Mistr Kobzáň. Ti, kteří prázdninové výstavy minuli bez povšimnutí, přišli o dost (včetně Uhláře a Kotrly).