TEXTY č. 3 (PODZIM 1996)

[próza][poezie][recenze]

POEZIE

Marina Cvetajevová

René Kočík: Květy Verchoviny

Jakub Chrobák

Pavel Kotrla: Za podivně tichých nocí

MARINA CVETAJEVOVÁ

***
Slunce osamělé, ale do všech měst smí se podívat.
Slunce mé. Nikomu nemůžu ho dát.

Ni na hodinu, ni na mžik, ani na pohled. - Nikomu. - Nikdy.
Ať zemřou v noci města nikdy nekončící.

Do rukou vezmu! - Co nesměle otáčí se v kruhu!
Ať sobě ruce a rty a srdce sežhnu!

Do věčné noci se propadá, - po stopách se budu hnát...
Slunce mé. Já nikomu nemůžu tě dát!
únor 1919

PROSINEC A LEDEN

V prosinci za svítání přišlo štěstí,
zůstalo jen mih.
Objevilo se první štěstí,
už ne z knih.

V lednu za svítání přišlo hoře,
zůstalo po dobu dlouhou.
Objevilo se hořké hoře,
tak pojednou.
(1911 - 1912)

***
Jak levá a pravá ruka,
tak duše tvá mé je blízká.
Ty a já - společné sídlo,
jsme pravé a levé křídlo.

Zvedá se bouře, propast vnikla
mezi ta křídla!
10. července 1918

z ruštiny přeložil -pk-

René Kočík: KVĚTY VERCHOVINY

Jako drobné kvítky jsou po zakarpatských poloninách a vesnicích rozsypány kolomyjky - ukrajinské lidové tance nazvané podle města Kolomyja v bývalé Haliči. Jsou to krátké, většinou dvouřádkové písničky, do češtiny tradičně převáděné jako čtyřverší, u kterých se každý řádek skládá ze 14 slabik, s interpunkcí vždy po 8. slabice. Mají melodii ustáleného typu a logickou kompoziční celistvost. Obsahem těchto zvláštních miniatur lidové slovesnosti karpatského regionu bývají motivy lásky, rodinného života, loupežnických legend; kolomyjky vznikají uprostřed prostých dřevařů, pastevců, při žních, při svatbách...

***
Oj na horách, na vysokých,
buky rozkvétají,
chodí zbojník, chodí Šuhaj,
strach z něj páni mají.

Kolik je vás, Šuhajíčku,
že se pán tak třese?
Chlapců já mám, přítelíčku,
jako stromů v lese.

Oj vezmu já karabinu
a poběžím k háji,
přijmi ty mě do družiny,
Nikolo Šuhaji.

***
Oj zbojníci, mladí chlapci,
všichni neženatí,
nelitují pánů bíti,
loupiti a krásti

***
Oj letěla vlastovička,
a za ní hned sojka,
přiznám se já, netajím to,
že miluji Bojka

(pozn.: Bojkové - jedna z národností Zakarpatí)

***
Cos, dívenko, udělala,
kam jsi rozum dala,
když jen jsi mi o půlnoci
okno otvírala?!

***
Nad horami, nad Karpaty,
temné leží mraky,
není štěstí, není lásky,
pro bědné Rusňáky.

Stojí domy nebílené,
v chatách bída hoví,
chodí lidé kolem krčmy,
opilí, hladoví.

***
Zaštěbetal ptáček malý,
seděl na kalině,
mám já milou, nejkrásnější,
v celé Verchovině!

***
Ten mládenec kučeravý,
jeden je u mámy,
ještě když ho kolébali,
chodil za dívkami.

***
Oj už z dubu zeleného,
padají lístečky,
dlouho už mám, kromě ženy,
i dvě frajárečky.

***
Vzkažte, prosím, lidé dobří,
ať se pán vyděsí,
než já se z vězení vrátím,
ať se sám pověsí.

Z knihy Kvity Verchovyny (Vydavnyctvo Karpaty, Užhorod 1985), kterou sesbíral a zapsal Jurij Bojčuk, přeložil a připravil René Kočík.

JAKUB CHROBÁK

STRACHY
Je strach co pálí
a strach je který nebolí
O prvním mlčí se
druhý prý je k smíchu

A já mám ticho rád

Vyjít po schodech
co skřípou jako zrezivělá slova
Najít svůj hřích

Pak nebudu se bát

až dětem pod peřinou
když druhý strach pokorně je hladí
budou se smát

Řeknu: “Je mrtvý první strach.”

CO JEŠTĚ NEZNÁM
Takový studený zvuk
jako když na samotě
Neznámý bere za kliku
Mě vylekal  A budu

jak lodička z borové kůry
co ucítila splávek
Jak chlapec, co jí věří

Dokud ten zvuk nenajdu

Pavel KOTRLA

ZA PODIVNĚ TICHÝCH NOCÍ
Lesk rybích těl
Dává moři světlo
Dává stíny

Není divu
Že jsou vidět hroby námořníků
Plachty vzdouvané vodou
 

© Texty