MOJMÍR TRÁVNÍČEK

Dopis redakci

Bulletin Obce spisovatelů Dokořán nabídl členům anketní otázku: Existuje v kultuře pragocentrismus? Neodpověděl jsem na toto vyzvání, do Prahy je daleko a jsem krátkozraký; ale byl by to div přírody, kdyby pragocentrismus v kultuře neexistoval nebo aspoň o existenci neusiloval, ač je každý centrismus v podstatě nekulturní. V dětství jsem byl jako školák na dědině také centri­sta. K lidu méněcennému patřili pasečané, kamarádi z horských samot; snad proto, že to byli opravdu vesměs excentrikové čili výstředníci a skrytě jsme jim záviděli jejich nezávislost a svobodu, tuláctví a nepřekonatelné umění rvát se. Zatímco my z cent­ra jsme šli v poledne domů na oběd před odpoledním vyučováním, oni by to nestihli a paludovali po dědině. Pak se karta obrá­tila: na gymnáziu jsme se stali podceňovanou minoritou my přespolní, s podkůvkami na bytelných botách. Když jsme se odváži­li v ředitelně vyjednávat zkrácení polední přestávky, abychom se dostali vlakem domů před večerem, dostalo se nám odpovědi, že to nejde, ti hoši l j. domácí, centristé/ musí mít dost času na oběd Obědvali jsme tedy chleba s marmeládou v parku nebo u Bečvy, výkrmny pro studenty za války neexistovaly.

Různé formy městského obědového centrismu kupodivu pokračovaly. Pracoval jsem vždy "v začleněném zařízení" mimo město, a při obeslání na porady a úřední jednání jsem obědval v bufetu, protože ti hoši /tj, z ředitelství, z centra/ museli mít za­se dost času na oběd a my z poboček jsme pak ještě po instruktáži čekali na večerní vlak.

Při občasných služebních výpravách do Prahy jsem zjištoval, že pragocentrismus se projevuje jako centrismus ve své vývojo­vě nejvyšší etapě, zahnívající a parazitující /podle Leninovy formulky o imperialismu; leninskou třetí kategorii jsem za ta léta zapomněl/ Obědvávalo se po socialisticku hromadně, ale my z provincií jsme byli obětí vykořisťování, provokovaní k objednání nějakého přilepšená, když přece bereme jako vandrovníci diety....

Proč si na své zkušenosti s výživovým, potažmo obědovým základem centrismů různého stupně vzpomínám právě nad strán­kami Psího vína?Asociace starců se ubírají roztodivnými cestami. V Psím vínu jsem nenašel ani listárnu redakce, která by vtip­nými bonmoty odpuzovala i lákala adepty poezie z venkova; ani stránky pro začátečníky /s uvedením adres a věku autorů/, je­jichž periferní status zdůrazní váhu autorů "centra"již zavedených /jejichž věk a bydliště lze zjistit ve slovnících/- není zde žád­ný prostor pro polední přestávku, která by vydělila metropolitány od provinciálů. Nežádá se od čtenářů příliš, nenabídne-li se jim spolehlivá kategorizace příspěvků? Cítím, že ze stránek Psího vína vane podobný duch svobody a odpovědnosti, na jaký jsem zvyklý u Textů, časopisu ze svého rodného města, jež není krajskou metropolí jako sídelní město Psího vína: Duch důvěry k au­torům i čtenářům. Ani v nejmenším nepociťuji jeden z těchto listů jako domácí a druhý přespolní, ale oba vidím jako krásně ex­centrické, když oba hledají centrum - v poezii.

Psí víno 21 / 2002, str. 24