RADIM KOPÁČ

Literatura za okrajem

Dostal se mi tuhle do rukou malý modrý časopis – jmenuje se Reví mítink. Je určen milcům literatury, poezie i prózy a taky divadelních textů. Jednoduchá grafická úprava, zhruba šedesát stránek, texty od autorů zvučných jmen i od debutantů či zapomenutých. Ale ať jsem hledal, jak chtěl, o lidech, kteří za „reví“ stojí, nikde ani slovo. Po nějaké době se od známé dozvídám, že to tak má být: Reví mítink si chce uchovat jakousi aureolu tajemnosti. A taky, povídá známá, časopis vychází už deset let. To mě zaskočilo: může si časopis s nákladem pár stovek kusů dovolit kašlat na reklamu a zůstávat zcela v ústraní? Vždyť ta práce stojí minimálně peníze! Jasně že na tom prodělávají, povídá do třetice známá. Ale o ty peníze jim nejde. – To mě začalo zajímat: vyrážím do pražských knihkupectví pídit se po podobných nadšencích, kteří literatuře věnují čas a peníze jenom z čisté radosti. Nakonec se mi doma sešla slušná řádka periodik. I když sehnat je dalo leckdy pořádnou fušku.

Z hromádky jako první vytahuji sešitek formátu přeložené A5: šestnácté číslo čtvrtletníku Texty se ke mně dostalo až z daleké Bystřičky (to je někde u Rožnova pod Radhoštěm). Časopis vychází paralelně tištěný i na Internetu a na dvaatřiceti stránkách nabízí čtenáři literaturu původní i překladovou (třeba rumunskou, ukrajinskou nebo argentinskou). Vedle poezie, prózy a obsáhlejších studií tu ovšem narazíte taky na mimoliterární témata: na film nebo třeba na comics. A podobně jako v Reví mítink ani v Textech redakční radu nebo šéfredaktora nenajdete. Nevadí, vracím se ke své hromádce a vytahuji další periodikum: poměrně tlustý sborník či almanach Aluze. Z podtitulku „časopis pro literaturu, filosofii a jiné“ je jasné, že ani tady literatura není sama, nicméně převažuje. Aluze je univerzitní časopis, vychází v Olomouci (konkrétně na tamější katedře bohemistiky) a na průměrně dvou stech stránkách dává prostor recenzím, studiím, vzpomínkám a samozřejmě poezii, próze, překladům.

Další časopis má záběr trochu užší: zlínské Psí víno se na čtyřiadvaceti stranách věnuje výhradně poezii. Notabene převážně té mladé, nezavedené. Což je pro vydavatele sebevražda: koho dneska zajímá poezie, že? Jenže Jaroslav Kovanda, který za Psím vínem stojí, plní velezáslužnou práci: už třetím rokem se snaží zalátat díru, která před šesti lety vznikla zánikem jediného zdejšího periodika pro začínající literáty – Iniciál. Co tu máme dál? Poetický magazín Weles. Tak tenhle časopis založil před šesti lety držitel Ortenovy ceny z roku 1998, básník Bogdan Trojak. Dnes už mu sice šéfuje někdo jiný, nicméně základní linie magazínu se nezměnila: monotematická čísla vyplňuje poezie, próza, recenze, občas nějaká ta kuriozita. Vše v rámci česko-polské spolupráce. A od letoška jen v elektronické podobě. Proč ne? A poezie do třetice: básník Petr Motýl a jeho časopis dělaný „s kamarády a pro kamarády“ Sojky v hlavě. Letos si Motýl dal pauzu, takže listuji loňským ročníkem. Takhle vypadá samizdat deset let po revoluci! Mizerná typografická úprava, žádné ilustrace, drobné písmo. Jenže o formální podružnosti Motýlovi nejde. Časopis svoji pestrost skrývá jinde: vedle literatury tu najdeme výtvarné, filmové a televizní glosy i čilou korespondenci.

Finišujeme, na stole zbývají poslední dva časopisy. Takže abecedně: Jihovýchodní pošta. Podobná kuriozita jako Sojky v hlavě, podobný je i autorský okruh a témata. Pošta vychází s proměnlivými přestávkami sedmým rokem, do roku 1998 jako příloha zmíněného Welesu. A na závěr: Trafalgar. Časopis věnovaný původní literární tvorbě, rozhovorům i výtvarnému umění. Zatím vyšlo devět čísel. Tady má možnost každý. Ale pozor! Skupina kritiků Trafalgaru vám to v závěru spočítá a výsledek dostanete poštou do vlastních rukou. Ať chcete, nebo ne. – Stůl je prázdný, jdu si dočíst poslední Literárky.

Reflex 29/2000