FAKTA
Studenti sami vytvořili realizační tým, sehnali sponzory, vymysleli program, zajistili účast autorů. Součástí přehlídky byla i výstava výtvarných prací, které na texty některých spisovatelů vytvořili studenti grafického designu Fakulty multimediálních komunikací UTB, a fotografií dokumentujících loňský první Literární květen.
Vznikl velice hezký soubor grafických listů, který si autoři na památku odváželi domů.

V úterý byl ve 14 hodin festival oficiálně zahájen vernisáží na fakultě multimediální komunikace, v parku Komenského se konal Happening s čajem Altánek, v Dobré čajovně pak byla Poetická čajovna s Ludvíkem Kunderou, kterého hudebně doprovázel Karel Babuljak. Večer se v Krajské knihovně F. Bartoše představilo nakladatelství Atlantis a jeho autoři, Jana a Jitka Uhdeovy, Zdeněk Rotrekl, Pavel Švanda a Ludvík Kundera.
Ve středu odpoledne uspořádalo Bagr - happening v altánku v parku studentské literární seskupení Bagr. Večer se ve vile Tomáše Bati konal večer Erotika v literatuře, s Evou Kantůrkovou, Danielou Fischerovou, Edou Kriseovou, jejíž povídka prý měla největší úspěch, Janou Červenkovou, Jaroslavem Vejvodou a Janem Janďourkem.

Část festivalu se konala ve čtvrtek v Otrokovicích. Zde, v knihovně Besedy, vystoupili Eda Kriseová a Ivan Binar a večer ve Společenském domě bylo scénické čtení, Památky květů před sto lety zašlých uvedli Petra Domžalová, Pavel Leicman, Milan Hloušek a Michal Vilím.

IMPRESE
Zažil jsem ve Zlíně čtvrtek a pátek. Díky kamarádovi Antonínu "Princi" Bajajovi, autorovi romaneta Zvlčení, který na UTB učí, jsem byl osobně pozván. Poprvé od ustavující Valné hromady Obce spisovatelů jsem měl z literární akce opravdu pozitivní pocit.
Fascinovalo mě, jak byl zlínský Literární květen zajištěný a že se opravdu povedlo oslovit lidi. A to jsem zde byl poslední dva dny, kdy největší zájem pominul.
Přivezl a rozdal jsem Notesy a Světlíky, na dvoulistech informaci o LL a Kruhu autorů Liberecka a taky své knížky Nebe na dosah a Ztracenou závrať.

Ještě ve čtvrtek se mi podařilo chytit ve zlínském zámku, kde sídlí muzeum, Poctu Bohumilu Hrabalovi, pořad který dělal Jakub Chrobák, Valach ze Vsetína (1974) a kde též vystupovali herci zlínského divadla Dušan Sitek a Rostislav Marek. Dílo Hrabala, jednoho ze svých literárních tatínků, znám. A byl jsem dost překvapený, jak se Jakubovi a hercům podařilo z několikavětých fragmentů, např. z Utrpení starého Werthera, Kafkáry, Inzerátu na dům… atd., poskládat něco nového, objevného.
Po pořadu konečně osobně poznávám Jaroslava Kovandu, nestora zlínských básníků, jak říká Tonda Bajaja, a šéfredaktora poetického Psího vína. Přijíždí Vladimír Novotný, obávaný literární kritik, dnes Plzeňák a editor literárního časopisu Plž. Dostáváme doprovod, který nás vede do útulného hotelu Ondráš. Hlavní dnešní akce se koná v hostinci Pod lipami. Sedíme zatím před ním pod lipami, přijíždí Petr Hruška a J. H. Krchovský, je tu Martin Stöhr z Brna.
Jakub Chrobák říká, že Ostrava zažívá šťastné literární roky, a asi má pravdu. Zlín, Brno, Olomouc, Vsetín, Ostrava, generace mladých básníků a prozaiků se dohromady zná, vystupují spolu na nejrůznějších akcích a na ně se nabalují jejich vrstevníci.
Uvnitř v hospodě po sedmé začíná pořad Alkohol, hospoda a literatura. Ivan Binar s Janou Červenkovou a Danielou Fischerovou usedají vzadu. Před lokálem jsou davy lidí, někdo se ztratil, místo už je jen u vchodu, kde my, old boys, usedáme. Hraje jazz. Pořad vtipně uvádějí zlínští autoři Josef Holcman, který čte historky ze svojí knížky Týden co týden, a Jiří Severin, citující příklady ze života.

Verše recitují Petr Hruška a J. H. Krchovský, zjev to démonický.
Lítostivě si uvědomuji, že když je našinec opravdu hodně urostlý, věkem mezi Ljubou Hermanovou a lignitem, a přesto nikdy nebude vypadat jako velebný stařec, těžko se může s mladými okouzlujícími autory měřit. Čest staré gardy zachraňuje brilantní Vladimír Novotný. Ve strhujícím vystoupení cituje klasiky: Hálka, "Hostinec je naše jediné pojivo", Sládka, "Ba ještě div, že lid je živ, kde tolik hradů, tolik piv." Poučné a srandovní se pojilo dohromady, navíc bylo umocněno vypravěčským darem Vladimíra. Závidím Novotného studentům, chodit na jeho přednášky musí býti potěšením. Na zkoušky asi ne. Poučné bylo medicinské vystoupení MUDr. Jiřího Bakaláře, primáře ze zdejší nemocnice. Restaurant praskal ve švech, to jistě umocnilo pět sudů zadarmo, sponzorský dar pivovaru Krušovice. Končili jsme v restaurantu, kde se říká U motorky, na břehu řeky.

Ve Zlíně je všade blízko, vracíme se s vrstevníkem Novotným do Ondráše a říkáme si, že hrdinské alkoholické činy necháme vykonat mladší.
V pátek ráno v devět hodin je v kafírně a knihkupectví Archa workshop o literárních časopisech. Na úvod má krátkou přednášku profesor Mojmír Trávníček, poutavě vypráví, jak se do světa literatury dostával, a nechává kolovat zažloutlé originály. Listy, Rozhledy, Nový život a řadu dalších, časopisy slavné a dnes velebné i poznamenané 50. léty, v jednom, s portrétem Gottwalda, píše Pavel Kohout, že Stalin a Gottwald sice zemřeli, ale my všichni budeme stalinovci a gottwaldovci. Ale krom této dobové kuriosity, píši se s schválně, ze všech literárních časopisů byla cítit snaha psáti co nejlépe a kultivovat jazyk, nepřizpůsobovat se obecnému vkusu a nepodbízet se čtenáři. A časopisy vycházely podobně jako dnes, když se na jejich vydání sehnaly peníze.
Besedu o problémech literárních časopisů moderoval Jiří Trávníček. Za Literární noviny mluvila a hájila je Magdalena Platzová, autorka povídkové knížky Ovce, sůl a kamení. Debata sklouzla na šedesátá léta a na bývalý význam Literárek a tehdejší literatury. Svoje si řekli hlavně Bajaja a Kovanda, ale nakonec ti mladší, kteří byli v převaze, se nějak usnesli, že Literárek vycházelo 300 000 výtisků, protože to bylo hlavně politikum, což měli do značné míry pravdu. Měl jsem na jazyku sprosté slovo, kde že to jsme, když slušnější knížky beletrie místo v tehdejších třiceti tisících nákladu vycházejí ve dvou tisících, pěti stech, nebo vůbec ne. Nahrával to ale rozhlas. Než mi na jazyk přišel slušnější výraz, debata se nějak sesmekla.
Nechal jsem kolovat liberecké Notesy a Světlíky a na stoly jsem dal rozdal papír, kde na první stránce je geneze KAL, od Proměn po Liberecké listy, na druhé straně nové prohlášení KAL z 3. čísla Světlíku, kde se píše o připravovaném Almanachu a že bude vyhlášena soutěž o humoristickou povídku. Když jsem mluvil o tom, že do LL dáváme vedle čtenářsky náročných autorů Nusky a Typlta i texty z opačného konce spektra, většina kolegů se tvářila diplomaticky nesouhlasně. Ještě silnější nesouhlas jsem cítil, když jsem tvrdil, co je podle mého názoru evidentní, že nás jako národ hrozí rozemlít do celosvětového hamburgeru globalizační procesy.
A když se mluvilo o čtenářstvu literárních časopisů, vyznělo to, že jsou to většinou autoři nebo potenciální autoři, lidé nějak kreativní, třeba v jiném oboru.
Debatu o šedesátých letech ukončil, tuším, Pavel Kotrla, šéfredaktor čtvrtletníku Texty, když řekl, že jeho generace 60. léta nezažila a nechce a ani nemůže se k nim vyjadřovat.
Jsou prostě jinde. Generačně a i jinak. Studovali češtinu, myslím že pomalu všichni, nebo ten univerzitní model akceptovali a načetli to podstatné posléze. Myslím, že jak Texty, tak Weles, který má podtitul poetický magazín, vycházejí z básnictví,a to i v próze.

Texty v Textech i ve W hezké, na obou časopisech je vidět seriozní redakční práce, jednotlivá čísla tvoří určitý celek, jdou k sobě, vyjadřují společný názor. Je to pohlazení na duši. Pojmenovávají pocity. Myslím, že jim jde hlavně o krásu.
Pozval jsem je k nám, na www.libereckelisty.cz. Požádal jsem šéfredaktory, ať něco pošlou, a představí se širšímu publiku. Pavel Kotrla má v Textech číslo 28 tyto básničky.

xxx

V průzračné chladné vodě listí pluje
Do podzimu utíká

xxx

Až v tom černobílem světě
Barevný zastaví tě strach
Zavři rozšířené oči
Kolébat nech se na vlnách

Po obědě v parku, v altánu za knihovnou, vystupovala kapela Ležérně a vleže. Zbyněk Jakubec zpíval a hrál na trumpetu, David Žižka na kytaru, Aleš Mrnušík na baskytaru a Jura Hrabal na bubínky. Texty jim píše Jakub Chrobák. Kuba také spolu Nikolou Synkem mezi písničkami recitovali kratší verše, své a japonské a i jiné. Nestorovi poezie, Jardovi Kovandovi, přišel v černém tričku, na němž bylo napsáno Psí víno, se písničky natolik zalíbily, že šel k altánku a kapelu si objednal na vlastní pohřeb. Svítilo sluníčko, studenti polehávali v přítelkyněmi v trávě, básníci posedávali po lavičkách a bylo hezky. Občané chodili kolem a ti co se na chvilku zastavili, slyšeli životní pravdu: "Peníze ti ho nepostaví, člověče duševně zdravý", a od Nikoly Synka zase: "Je příroda mocná čarodějka? To ví jen Mája, včelka!"

Literární časopisy a někteří autoři se představili veřejnosti odpoledne ve zlínské knihovně. Kus svojí povídky četla Hana Androniková, víc se mi líbila ukázka Magdalény Platzové. Groteskně vtipná byla povídka Egonek, o svérázné "popravě", kterou výborně četl Ivan Binar.
Připomenul jsem, že v LL tiskneme texty nejen české, ale vedle nich i originály v němčině, zapomněl jsem na esperanto a portugalštinu, zapomněl jsem toho více. Exceloval ale Kovanda, hlavy šedé, ale ducha bystrého a žertovného. Jarda Chrobák četl verše svojí robě Andrejce, která seděla vedle mě, chvíli mi tykala a pak zase vykala.

Na závěrečném rautu jsem se přesvědčil, že akci organizovali opravdu jen studenti. Tým, vedený Sandrou Řehákovou byl složený ze studentů z několika ročníků. Sehnali od sponzorů 160 nebo 180 tisíc a všechno zařídili, krom výborného červeného, které zajistil "Princ" Bajaja.
Baťova vila, kde se loučení konalo, je obklopena parkem, plným moderních dřevěných soch ze sochařského sympozia. Divil jsem se, že na kvalitně zásobeném rautu je relativně málo hostů. Jenže ve Zlíně se v květnu koná také Česko - slovenský divadelní festival a pár dní po Literárním květnu začínal Festival dětských filmů. Zlínský kraj, podobně malý jako Liberecký kraj, dává na knížky milion. My, Kruh autorů Liberecka, jsme dostali od svého kraje na připravovaný velký krajský kulturní almanach 15 tisíc.

Vezl jsem si od Bajaji Zvlčení, ukázka je v tomto čísle, a básnické sbírky. Z jedné, Jako polystyrén na hladině Indie od Milana Libigera, něco sám přepíšu, další představím později.

Ve Zlíně bylo hezky, poznal jsem řadu zajímavých lidí. V sobotu jsem jel do Čech rychlíkem a až do Pardubic s půvabnými mladými autorkami, Magdalenou Platzovou a její vydavatelkou Marií Chříbkovou a příjemně jsme si popovídali.
Až ve vlaku mi došlo, že Magdalena ve knížce Ovce, sůl a kamení může psát o Dalmácii a jejích obyvatelích, protože na jednom ostrově pár měsíců bydlela.

Poezie na Moravě vzkvétá. Nejhezčí zjištění je, že se vytváří nové společenství, ve které mají verše svoje msto. Tohle jsem ve Zlíně cítil. A na moravských univerzitách učí dobří autoři. Škoda, že básničky neumím. Literární květen se zlínským organizátorům opravdu povedl. Děkuji za pozvání, bylo to fajn.