O JEDNÉ SOŠE, POVODNI, BÁSNÍKU MICKIEWICZI A JINÉM

Bohumil Mathesius

Na dnešním Náměstí děkabristů, nazývaném předtím Petrské a ještě dříve Senátní, na onom náměstí, které vidělo 27. prosince 1825 první rozstřílený puč důstojnické a intelektuální mládeže, t. zv. děkabristů, proti samoděržaví, stojí nad šedozelenými vinami Něvy, tekoucí tu žulovým korsetem z růžových a popelavě šedých kvádrů, socha - hlavní herec Puškinova poematu. Na pětimetrovém soklu, erratickém balvanu žuly, nalezeném v bažinatém lese u Lachty, dvanáct kilometrů od Petěrburgu, tyčí se, jako by v rozběhu vyjel na skalnatý břeh, pětimetrový měděný jezdec na koni. Kůň, opřený o skálu oběma zadníma nohama a ocasem, rozšlapává hada, zatím co obě přední jsou vzepjaty ke skoku. Do vzrušené komposice vnáší klid majestátní carova hlava a pravice velitelsky vztažená nad Něvu a město jím založené. Sochu navrhl a ulil Francouz Etienne Maurice F a l c o n e t (Petrovu hlavu jeho žačka Marie Anne Collotová) v letech 1769 až 1775 a do obou boků soklu vyryl ruský a latinský nápis Petro Primo Catherina Secunda 1782.

*

Devatenáctého listopadu 1824 vály prudké orkánovité větry od jihozápadu nad pobřežím Kalifornie a způsobily v San Francisku povodeň, na březích Kalifornie dotud nevídanou. V téže době vály prudké jihozápadní větry i nad Francií, Švédskem, Ruskem a v Petěrburku, vzdáleném přes jedenáct tisíc kilometrů od San Franciska, vystoupila mořské voda hnaná větry nad žulovou obrubu Něvy, zaplavila se strhující rychlostí valnou část města, vyhnala vody Něvy proti proudu, stoupala až do dvou hodin třiceti minut odpoledne, pak stála asi čtvrt hodiny a rychle opadla. V sedm hodin večer bylo po povodni, při které zahynulo - podle jedněch zpráv - čtyři sta osmdesát lidí.

*

V roce 1822 byl zatčen a uvězněn carskou žandarmerií čtyřiadvacetiletý polský revoluční básník Adam Mickiewicz. Propuštěn z vězení v dubnu 1824, byl dopraven pod četnickou eskortou v říjnu téhož roku do Petěrburgu s rozkazem neopouštět vnitřní Rusko, - až do roku 1829, kdy mu byl dovolen výjezd za hranice. V Petěrburgu se básník sblížil s ruskými kruhy literárními, mezi nimi i s Puškinem, a sešel s ruskými děkabristy Bestuževem a Rylejevem.
Svou nenávist proti oficielnímu, carskému Rusku, proti pochmurnému režimu Nikolaje I. s jeho parádami a vojenskými přehlídkami, proti aristokratické petěrburské společnosti, svou bolest nad některými ruskými přáteli, kteří zradili po děkabru ideály svého mládí (mezi něž počítal i Puškina), vtělil později v cyklus, věnovaný ruským přátelům, nazvaný P e t ě r b u r g, kde je i echo petěrburské povodně v básni, otitulované „Oleszkiewicz. Dzien przed powodzia Peterburgska 1824“. (Polský malíř-mystik Oleszkiewicz, důvěrný přítel Mickiewiczův, žil v Petěrburgu.) V cyklu staví doživotní polský emigrant sebe a Puškina pod Falconetův pomník Petra Velikého na nábřeží Něvy a vkládá Puškinovi do úst hesla děkabru, ironisuje krutě severský Babel, dílo ďáblovo, obývalé lokaji a patolízaly. To byla dvojí výzva hozená Puškinovi: básnická a lidská. Básnicky odpovídá šedévrem Měděného jezdce, napsaným na podzim 1833. A lidsky?
Tu se dostáváme k těžké kapitole Puškinova života a k těžké exegesi Měděného jezdce.
V době napsání Měděného jezdce, v říjnu 1833, osm let po katastrofě prosincové, dvě léta po svatbě s Natalií Gončarovovou, čtyři léta před básníkovou smrtí, stojíme oběma nohama v likvidátorské periodě Puškinově, jejíž unavená muka, peripetie, prodlevy, přílivy a odlivy, přetvářku a pokání, výkřiky zoufalství a zoufalá sebepotvrzování nedobadal do konce posud žádný puškinolog a nedobásnil posud žádný z jeho nečetných biografů. Bývalý bouřlivák, autor radikálně politických epigramů a veršů, tajně opisovaných a kolportovaných, přítel a kamarád četných a významných děkabristů, sám pro politiku kdysi deportovaný, - při tom básník v jádře nepolitický, zlákaný jen náladou a módní maskou doby, - bojuje svůj předsmrtný boj proti pochmurnému caru a jeho železné ruce, proti tlapám censury, proti aristokratické společnosti petěrburské, která ho nenávidí pro jeho žíravý vtip, proti těžkým nesnázím finančním, proti stínům pěti děkabristů oběšených v petropavlovské pevnosti. Bojuje o klid a místo pro svou práci, bojuje o „čisté umění“, bojuje o lásku mládeže, kterou ztratil. Ustupuje krok za krokem, likviduje, bouří se, zase kapituluje, proklíná, rozteskňuje se něžně a elegicky, propadá melancholii, potápí se do vzpomínek, resignuje, mluví v symbolech, jinotajích a náznacích, vybuchuje v dopisech, přehání svou loyalitu, brání svou posmrtnou čest, - tahle kapitola jeho života stojí věru za napsání a poctivý výklad.
Není divu, že v této náladě cítil Mickiewiczovu výčitku ze zrady jako ránu bičem do obličeje.
Je otázka, zda, jak a pokud odpovídá na ni ve svém Měděném jezdci. Bělinský* v něm vidí srážku kolektivní vůle, státní myšlenky, s drobným individuáním osudečkem Jevgenije, který v ní hyne; Merežkovský naopak srážku osobního principu, heroismu v Petru, s neosobním principem, vůlí kolektivní, v Jevgeniji; Brjusov v marné vzpouře Jevgenijově autorovo zoufalství nad marným bojem politickým a víru ve vítězství zbraněmi ducha, jiní vykladači pak vidí přesněji ve srážce symbol marné vzpoury děkabristů.

Výklad je věru obtížný a složitý. Je apotheosa Petěrburgu a jeho vojáckých parád, které Puškin kdysi sám ironisoval, upřímná, či má jen odvést pozornost censury? Nebo básník dílo Petrovo z á r o v e ň miluje i nenávidí, vida v Petru nejen „jedinečný zjev, převyšující lidské rozměry“, jak píše v „Historii Petra Velikého“, ale i jeho „svévoli, barbarství, nespravedlvost a krutost“, o níž se zmiňuje v materiálech k Historii? Nebo básník chtěl svést jen b á s n i c k ý turnaj s Mickiewiczem v líčení petěrburské povodně a chytil ho vskutku tragický osud šíleného Jevgenije? Nebo konečně stvořil v Měděném jezdci dílo ú m y s l n ě enigmatické, připouštějící několik výkladů, jako za sto let po něm Blok ve svých ,Dvanácti'?
Fakta jsou ta: Puškin nikdy nedopustil, aby charakteristika sochy Petra Velikého slovem „m o d l a“ (kumir) byla nahrazena jinou (třeba „titán“, jak mu navrhovali; celá báseň vyšla z censurních důvodů až po smrti Puškinově). Jevgenij při vší své bezvýznamnosti není nikde líčen jako figura komická, jeho šílenství a skon mají všechny atributy t r a g i k y. Puškinova báseň s tématem „Bůh nedopusť, bych z e š í l e l“, nedatovaná, bývá textology kladena do roku 1833, kdy byl napsán Měděný jezdec. A konečně v zavržené první versi (nepojaté do definitivního textu) básník skoro opisuje a vkládá do úst Jevgenije onu p o t ř e b u m a n ž e l s k é h o k l i d u, o níž jako o svém, trochu ironisovaném ideálu mluví Puškin sám v ,Putování Oněgina' známými verši:

Mám za ideál hospodyni,
a touhou mou je pouze klid,
ščí mísa, doma pánem být.

O tom, že Měděný jezdec má do té či oné míry být pokládán za Puškinovu odpověď M i c k i e w i c z o v i, není pochyb, vždyť autor Mickiewicze ve vlastních poznámkách sám dvakrát připomíná.
A ještě něco: není „milovaná Paraša“, utonulá Jevgenijovi za povodně, bolestným náznakem vlastní Puškinovy ženy, ztrácející se mu ve vírech velkosvětského,aristokratického a dvorského života petěrburského? Jak známo pro narážku na její domnělou nevěru a vlastní paroháčství se za čtyři léta Puškin v souboji bil a padl. A co ono tajemné čtyřverší devět veršů před koncem první části o „životě, který je jen prázdným sněním a výsměškem osudů nad zemí?“ Je to lyrický ornament epické básně? Básnický trik naklánějící realistickou potud základnu poematu do fantastické roviny a připravující oživení Falconetovy sochy? Nebo ventil autorova subjektivního zoufalství prorážející klenbu objektivní básnické stavby? A Karamzin uvedeny při charakteristice Jevgenije na počátku první části? Je to velká kulisa uvedená pro kontrast bezvýznamného reka povídky? Či skrytá narážka na vlastní původ Puškinův, který byl po otci potomek šest set let staré bojarské rodiny? O Puškinech mrtvých jsou u Karamzina zmínky, a Puškin živý ostře cítil, jak aristokratický a dvorský Petěrburg jej přehlíží a odsuzuje k společenské bezvýznamnosti.

Shrnu-li tato fakta, zbývá, zdá se mi, tento vývod: Puškin úmyslně přehnal pro zraky censury apotheosu oficielního Petěrburgu, aby mohl jako symbol vlastního, marného boje s kamennou, necitelnou modlou carstva vylíčit tragický osud Jevgenije, dotýkaje se motivu šílenství nadhozeného v téže - snad - době v intimní básničce jiné.
Souboj obou básníků pokračoval i po Měděném jezdci. Desátého srpna 1834 v básni nazvané „On mezi námi žil“ vzpomíná Puškin ještě hořce, že Mickiewicz, „jejich mírný host, se nepřítelem stal a jedem plnil verše pro pochoutku černé luzy“, ale končí smírně „bože, osviť jeho srdce svou pravdou a mírem“. A po Puškinově smrti Mickiewicz posílá mu na hrob tyto řádky plné soucitu a odpuštění: „... znal jsem ho dobře a dlouho, pokládal jsem ho za člověka citlivé, někdy lehké, ale vždy upřímné, ušlechtilé a výbušné povahy. Jeho chyby pramenily, zdá se mi, z okolností a společnosti, ve které žil; ale dobré v něm tryskalo z jeho vlastního srdce.“

*

Na konec několik slov o literárním vyzařování Měděného jezdce. Puškin v něm uhodil na inspirační žílu, větvící se třemi prameny sujetů - o Petru Velikém, Petěrburgu a šílenství - u básníků i prozaiků celého století devatenáctého i velkého kusu století dvacátého. Gogol, Merežkovský, Dostojevský, Sologub, Remizov až k Blokovi, Jeseninovi, Alexeji Tolstému, Borisi Pilnjakovi a Vladimíru Majakovskému v ní kutali s větším, či menším úspěchem.
Třiaosmdesát let po napsání Měděného jezdce, v roce 1916, vyrovnává ruská próza velký svůj handicap proti poesii a symbolista Andrej Bělyj vydává prozaickou repliku Měděného jezdce, román P e t ě r b u r g. Přečti si ji, kdo chceš srovnat, co umí poesie a co próza, jaký je rozdíl mezi klasicistou a symbolistou a v dobovém napětí mezi první čtvrtí devatenáctého a první čtvrtí dvacátého století.
Salve lector!

V Praze v prosinci 1937


* V této básni - píše Bělinský - vidíme žalostný osud osobnosti, strádající pro výběr místa na nové hlavní město, kde zahynulo tolik lidi... S klidným srdcem uznáváme vítězství obecného nad soukromým, neodpírajíce svou soustrast utrpení onoho soukromého... Při pohledu na velikána, hrdě a neotřesně se tyčícího uprostřed obecné pohromy a zkázy, symbolisujícího jaksi nezničitelnost jeho díla, uznáme, ne bez záchvěvu v srdci, že tento bronzový gigant nemohl stříci osudů jednotlivců, zabezpečuje osud národa a státu; že pro něho mluví historická nutnost a že jeho pohled na nás jest již jeho ospravedlněním...[zpět]

 
na úvodní stranu