Pěvec touhy po svobodě

Jiří Honzík

Snad žádný spisovatel na světě neznamenal pro svou rodnou literaturu tolik jako Alexandr Sergejevič Puškin pro ruskou. Představit si anglickou literaturu bez Shakespeara, německou bez Goetha nebo italskou bez Danta je jistě těžké. Avšak ruská bez Puškina je naprosto nemyslitelná.
„Psát o Puškinovi znamená psát o celé ruské literatuře," tvrdil Bělinskij - a nenadsazoval. „Pohaslo slunce ruské poezie," čteme v jediném nekrologu, který po Puškinově smrti proklouzl sítí carské cenzury - a přes všechen bolestně nadnesený tón to zase není pouhá hyperbola.V podobném smyslu - jako slávu a pýchu rodné země - apostrofoval v týchž dnech Puškina ve svých hněvně protestujících verších i Lermontov. Turgeněv spatřoval v Puškinovi „prvního skutečného básnického tvůrce na Rusi", Gogol „mimořádný a patrně jedinečný projev ruského ducha", Gončarov člověka, který v ruské literatuře zaujímá zhruba stejně anticipující postavení jako Aristoteles v celé světové vědě a filosofii. Dokonce i tak zapřisáhlý nenávistník „hřbitovní pompy všelijaké" jako Majakovskij nemohl ve své Jubilejní nepřiznat, že i z devadesátiletého odstupu má Puškin v sobě stále „dost věčnosti do zásoby".
Puškinovo dílo bylo totiž opravdu průsečíkem doslova všech hlavních tendencí ruské literatury, místem, kde se navzájem srážely a prolínaly nejrůznější vlivy, domácí i cizí, a pod tlakem Puškinova génia, na výsluní jeho talentu se přetvářely v novou hodnotu. Sem jako do moře se vlilo všechno předchozí usilování ruské literatury o nabytí plné národní svébytnosti, její satirická i ódickástránka a zároveň s nimi i mohutný a dotud přehlížený proud lidového umění. A právě tady mělo svůj počátek, nasazovalo na květ a chvílemi i na první plod všechno to velké a silné, co pak plně dozrálo dvacet třicet let po Puškinově smrti. Právě v Puškinovi se ruská literatura po váhavých rozbězích polostředověkého osmnáctého století energicky rozmáchla a udělala historický skok do literárního novověku; v rozmezí jednoho - a ještě nedlouhého - života urazila cestu, na jakou jiné literatury potřebovaly celé desítky let i autorů, důstojně završila jednu, prošla druhou a pevnou nohou vstoupila do třetí etapy svého vývoje. V Puškinovi také se sebe s konečnou platností setřásla osudové zpoždění za Evropou i klášternicky zatuchlé nebo dvořansky mělké představy o poslání umění, jež se jí lepily na paty v dřívějších stoletích. Takřka přes noc se překonala, a dychtivě přijímajíc všechny nové myšlenky a popudy, nashromáždila v sobě tolik sil, že nejen podstatně rozšířila své zorné pole i rejstřík, ale poměrně záhy mohla svým kriticko-realistickým předvojem stanout v čele celkového světového literárního pohybu.
Tak tomu bylo hlavně v epice, zejména v epice psané prózou, konec konců však i v dramatické tvorbě. Zvláště z historické perspektivy je zřejmé, že Puškin tady při všem svém epochálním významu představuje nakonec přece jen především prolog; pravda, vynikající, vývojově určující, neodmyslitelný, někdy - například u Oněgina - dokonce stále nepřekonaný a snad i nepřekonatelný, ale nicméně - prolog. Naproti tomu u lyriky sice také ochotně přitakáváme Lunačarského obrazné paralele, že Puškin byl jitrem a jarem ruské literatury, avšak nemůžeme přehlédnout, že v této oblasti byl i jejím světlým létem, jejím vysokým, klidným a čistým polednem, že právě Puškinem dosáhla ruská lyrická poezie hned napoprvé i svého zenitu. Zde totiž už naprosto nemáme co dělat jen s výhonky, byť sebeslibnějšími, ale stojíme přímo před vrcholným stadiem v rozvoji jednoho základního literárního druhu, tváří v tvář výtvorům, které jsou natolik plně uzavřeny, svrchovaně dokonalé a přitom zároveň bezprostředně svěží, že i na dnešního čtenáře působí, jako by byly napsány teprve včera, a ne málem před sto třiceti až sto padesáti lety.
Z tohoto hlediska není snad také zcela bezvýznamné, že v lyrice měl Puškin vůbec o něco příznivější situaci: její celková předchozí úroveň se nesla v citelně vyšší poloze než například u prózy. Avšak ve srovnání s tím, co nastalo s Puškinem, i ona přes všechny své nesporné dílčí kvality příliš šustila papírem, než aby mohla pro něho alespoň přibližně znamenat to, co on pak znamenal pro Lermontova a Ť'utčeva, ale i pro Feta, Turgeněva, A. K. Tolstého, Někrasova. Svědčí o tom konečně i její osud: sotvaže Puškin vystoupil, byla jím i ve svých nejlepších složkách okamžitě zastíněna, pohlcena, vstřebána a předstižena do té míry, že ztratila svůj raison d'ëtre; že i takový její mistr jako Baťuškov, když se mu dostalo do rukou jedno z raných Puškinových posláni, prý v úžasu nad jeho formální vytříbeností nervózně zmačkal papír a s nelíčenou závistí zvolal: „Ó jak začal psát, ten zlosyn!"
Jenomže pravá podstata Puškinova převratně novátorského a zároveň klasicky zralého počinu nezáležela v nevídané lehkostí, plynulosti a prostotě jeho verše; ty byly spíše jen přirozeným průvodním jevem, adekvátním důsledkem radikálního přesunu, který Puškin uskutečnil v samé náplni a zaměření ruské poezie. Teprve u něho se ruská poezie naplno obrátila k reálnému životu, odklonila se od druhotných knižních zdrojů a otevřela se horkému a mnohotvárnému přívalu přítomnosti. Bez takto důvěrného přilnutí k životní empirii, bez vnímavé pozornosti ke konkrétním faktům ruského světa (a to i k těm, která byla zatím pro ruskou poezii tabu) by Puškin také sotva tak rychle zvítězil nad rétorstvím klasicistů i rozbřídlou přecitlivělostí sentimentalistů a preromantiků. Stěží by se i dobral tak obdivuhodné souvztažnosti mezi obsahem a formou, jakou měl zřejmě na mysli Gogol, když o jeho slohu konstatoval: „Slov málo, ale tak přesných, že vyjadřují vše. Každé slovo má nekonečnou hloubku, každé slovo je obsáhlé jako básník."
K tomu ovšem Puškinovi vydatně napomohlo, že se hned na samém počátku své literární dráhy orientoval na lidový základ své mateřštiny. Bylo už nejednou řečeno, že tu ani zdaleka neběželo jenom o filologické otázky, ale o mnohem principiálnější problém celkového vztahu ke skutečnosti. Puškin se tak přece poměrně bezpečně zajistil netoliko proti rozkladným vlivům třídy, k níž svým původem i nejednou stránkou svého životního stylu patřil. Celkem bezděky se tak také imunizoval proti iluzím a zejména nutným deziluzím šlechtického revolucionismu, vytvářel si podmínky, aby jeho svobodymilovný a svobodomyslný zápal nevyprchal nakonec do prázdna, nepřežíval v něm jen jako trpká a krásná reminiscence z mládí. A co víc: svým příklonem k lidu provedl alespoň v literárním ohledu dokonce věc, kterou v politickém (tím méně v literárním) nikdy bohužel nedokázali děkabristé; opřel své usilování o nejmohutnější a historicky nejprogresivnější sílu tehdejší ruské společnosti, nalezl Archimedův bod ruské literatury a zejména ruské poezie a odtud jí pohnul tak, že byla s to veršem vyslovit, co táhlo a zmítalo Ruskem a ruským člověkem oněch let, s takovým zobecňujícím patosem jako nikdo před ním a později snad jedině Lermontov, Někrasov a Majakovskij.
S nimi - především s nejmladším z nich, Majakovským - spojuje Puškina i jeho universalismus, ta mimořádná šíře a rozloha skutečnosti, jíž se dovedl ve svých verších tak suverénně zmocňovat. Vezměme jen, že za pouhých dvacet let své tvůrčí činnosti Puškin aktivně vyzkoušel a zvládl takřka všechny žánrové odstíny, co jich ruská lyrika devatenáctého století vůbec měla. Anebo neméně podivuhodný fakt: právě na Puškinově psacím stole se z valné části odehrávaly tak zá
važné kapitoly literárních dějin, jako je konečná fáze klasicistní éry, rozkvět a pozitivní překonání individualisticky romantických nálad i nástup otevřeně realistických tendencí v ruské lyrice. Ovšem nejvýznamnější na Puškinovi z tohoto hlediska je, že celou svou podstatou patří k těm nečetným básníkům, o nichž plnou měrou platí okřídlené Terentiovo: Nic lidského mi není cizí. A to nejen v tom smyslu, že jeho verše neobcházely žádnou oblast ruského života ani žádnou polohu, žádný zákrut lidského nitra, že Puškin vedle takové Volnosti, Vesnice, Vězně, Ariona napsal básně jako Démon nebo Náhodný a marný dare. Bohatá škála pocitů, schopnost chápat a zrcadlit v sobě dobu a společnost z jejich nejrůznějších stránek je jistě znakem velkého básníka, avšak Puškinův lyrický svět uchvacuje zároveň - ba především - také tím, jak je při veškerém svém vnitřním rozrůznění jednolitý, jak homogenní je osobnost a charakter, jež za ním stojí. Zvlášť u Puškina si nepřijde na své ten, kdo rád i lyriku třídí podle tematických okruhů, kdo mermomocí chce každou báseň redukovat do dvou tří sentencí. I na nejintimnějším Puškinově verši je patrno, že splynul s pera příteli děkabristů, straníku národně osvobozeneckých hnutí v Evropě i mimo ni, autorovi jízlivých epigramů na dvorskou smetánku i na samého Arakčejeva i cara. A naopak zas ani tenkrát, když je Puškin nejvíce strhován společenským a přímo politickým bojem, jeho verš nezapře, že byvá i nástrojem horkého milostného šepotu, že jej rytmovalo srdce, pro něž hukot rozbouřeného moře organicky souzní s duněním vzbouřených zástupů.
Obrovská podmanivost Puškinovy lyriky tkví v nevídané komplexnosti jeho sepětí s realitou, v tom, že pro ni upřímná a vášnivá láska je projevem téhož úsilí o osvobození člověka a hlubší naplnění jeho existence jako neméně vášnivá účast na politických zápasech doby. „Puškin znal všechny strázně civilizovaného člověka, ale věřil v budoucnost, kdežto západní člověk pozbyl již své víry,“ napsal Gercen a měl nejen zcela pravdu, ale v zásadě správně poukázal i na neiluzívní, společensko-historicky a zřetelně filosoficky motivované jádro Puškinova eruptivního a na první pohled jen jakoby živelně optimistického temperamentu. Puškin je totiž nejvyzrálejším výrazem vzestupné epochy po vítězství nad Napoleonem, synem jiskřivých let, kdy Rusko - ozářeno ideály osvícenského humanismu a pociťujíc odkudsi zdola narůstající tlak procitajících lidových mas - se chystalo poprvé uvědoměle rozbít své vlastní okovy. Nikoliv v jakémsi zvlášť příznivém psychickém ustrojení, ale tady jsou pravé zdroje Puškinovy bytostné slunečnosti, jeho živého dějinného smyslu, radostné dychtivosti všechno poznat, všeho okusit a všemu porozumět. Tento světlý a silně intelektuálně akcentovaný epikureismus nejenže mu pochopitelně nezabraňoval v zachycování i černých a krutě skeptických stavů, dočasného životního rozčarování nebo misantropie, ale probouzel v něm také věčně se obnovující snahu zmáhat je a překonávat, nenávist vůči všemu, co je plodí, a hlavně ovšem velkou a blahodárnou potřebu harmonie, životního kladu a tak pozemšťanské víry v život, že zde se s ním z jeho současníků mohl měřit jediný Goethe.
Právě tyto vlastnosti především udělaly z Puškina pěvce děkabristické vůle po změně k lepšímu, jejich touhy po svobodě, a to po svobodě v tom nejširším, rámec vlastní děkabristické ideologie podstatně překračujícím smyslu. Ty mu také umožnily, že jeho „svobodný hlas" zněl Ruskem nejen ve chvílích, kdy existovala příznivá revoluční situace, ale také po porážce povstání, kdy právě jemu - pokrokovému občanu uprostřed vzmáhající se reakce, družnému člověku uprostřed licoměrných intrikánů a donašečů - připadla obtížná úloha nést dál revolucionizující odkaz 14.. prosince, živit dál jiskru, aby z ní časem opět mohl vzejít plamen. Však také Puškinův verš byl vskutku vždy symbolem a symptomem odboje, bouřil a protestoval i tenkráte, když v něm třeba ani jediná přímá, cenzurou postižitelná narážka nepadla. Už svou velkolepou, spotánně materialistickou konkrétností, myslitelským žárem a emocionální hloubkou svého všeobsáhlého zájmu o člověka, svým přístupem k člověku a uměním odhalovat jeho vnitřní krásu znamenala Puškinova lyrická poezie v každé své složce zásadní společenský podkop, nálož pod honosnou budovou carského impéria.
„Je to ruský člověk na takovém stupni vývoje, k jakému možná dospějeme za dvě stě let," čteme o Puškinovi u Gogola. A Puškin - zejména Puškin lyrik - opravdu ve své době ztělesňoval zítřek, budoucnost Ruska. Proto je v Rusku a v každém ruském člověku přítomen i dnes jako něco neodmyslitelně samozřejmého: asi jako nebe nad krajinou, kde jsme se narodili, nebo hebkost pěšiny, kde jsme poprvé pochopili, co je to láska. A podobně už po desetiletí je přítomen i u nás a v nás. I my jej pokládáme za svého básníka, za vynikajícího letopisce nejsvětlejších sil naší duše a cítíme jej ve svém povědomí kdesi poblíže Máchy, Erbena a Nerudy.

Doslov z knihy A. S. Puškina Vyšel jsem dřív než hvězda ranní (Praha 1962: Odeon)