Slunce osamělé, ale do všech měst smí se podívat.
Slunce mé. Nikomu nemůžu ho dát.
Ni na hodinu, ni na mžik, ani na pohled. - Nikomu. - Nikdy.
Ať zemřou v noci města nikdy nekončící.
Do rukou vezmu! - Co nesměle otáčí se v kruhu!
Ať sobě ruce a rty a srdce sežhnu!
Do věčné noci se propadá, - po stopách se budu hnát...
Slunce mé. Já nikomu nemůžu tě dát!
únor 1919
...jen ne žal - málo žil,
jen ne smutek - málo dal, -
mnoho žil - kdo naše žil
dny, všechno dal - kdo píseň dal.
leden 1926
V prosinci za svítání přišlo štěstí,
zůstalo jen mih.
Objevilo se první štěstí,
už ne z knih.
V lednu za svítání přišlo hoře,
zůstalo po dobu dlouhou.
Objevilo se hořké hoře,
tak najednou.
(1911 - 1912)
Zvedá se bouře, propast vnikla
mezi ta křídla!
10. července 1918
Břitva? Požár?
Skromněji, - ne tak zhurta!
Bolest, známá očím hlubokým
i rtům,
jak jméno vlastního dítěte.
1. prosince 1924
***
Jestli duše zrodila se s křídly -
co pro ni paláce jsou a statky!
Co pro ni jména jsou Čingischánova i Zlaté hordy!
Dva pro mne na světě jsou nepřátelé,
dva blíženci - celek z částí nerozlučně slitých:
hlad hladových - a sytost sytých!
18. srpna 1918