TEXTY č. 40 (Zima 2005-06)

[úvodník][próza][poezie][překlad][rozhovor]
[comics][jen tak]

PŘEKLAD

Edwin Muir

Lesja Tyškovská

Győző Ferenc

Gerrit Komrij

J. A. Deelder

Michail Baru

Edwin Muir

Mrak

Jedno ráno koncem jara jsme v Čechách
Zabloudili cestou k Domu Spisovatelů
Ve spleti křivolakých silniček, které nás vedly
Odnikud nikam
Skrz tkané sítě venkova pro nepozorné cestující.
Žádný dům nablízku, ani zvuk či náznak života:
Jenom šachovnice políček
Pomačkané a vyschlé čtverce sypkého prachu.
Když jsme se v jednom okamžiku ohlédli, spatřili jsme
Mladého oráče, skrytého v tom prachu, který vypadal
Jako vězeň, kráčející v pohyblivém mraku
Stvořen sám sebou pro svůj vlastní smysl;
Rostl a byl jako by povznesen nad vším,
Více než člověk, ale ještě ne, ne svatořečený:
Sloup prachu v pohyblivém prachu; nic víc.
Keře podél krajnic byly hustě
Zasypány prachem.
Jen jsme se dívali a divili se, jak suché mračno
postupovalo dál svým vlastním rytmem.
Zanedlouho jsme našli
Cestu, která nás přivedla k Domu Spisovatelů,
kde kazatel z Uranu
(Smutná země, kde je naděje denně zabíjena nadějí)
Žehnal dobrému prachu, nejvyššímu spasení lidstva
A zároveň plakal, že Bůh zemřel. Při návratu zpátky
Do města jsme byli pořád pronásledováni
Hnědými, neúrodnými poli a tím vzkazem
Z Uranu. To bylo před změnou;
V naší paměti se později mrak a vzkaz spojily,
Obraz a myšlenka se koncentrovaly do podoby obra,
Který kráčel po zemi, oblečen do pozemského mraku.
Prach vyrobený z prachu. Vypadalo to nereálně
A osamoceně, jako věci postavené na špatné místo.
A v myšlenkách na toho muže
Ukrytého v mraku jsme toužili po prolamující záři,
Jež by odhalila jeho tvář, tu tvář kdysi změněnou v Ráji
Milovanou tvář, volající po nekonečném světě;
A ne skrytou za maskou prašného sloupu.

přeložil Michal Jareš

Edwin Muir (1887 – 1959), skotský básník. Přeložená ukázka pochází ze sbírky One Foot in Eden /Jednou nohou v ráji/ (1956) a je z doby Muirova pobytu v Československu v době před „změnou“, tj. před únorem 1948.

Lesja Tyškovská

* * *

Osamělí lidé
rádi chodí na návštěvy:
naplňují byty svojí osamělostí,
dělí se o ni s někým, nepříliš vzdáleným.

Osamělí lidé
nikdy nezůstávají přes noc,
hlídají si svoje samoty,
opatrně je odnášejí s sebou.

Po jejich odchodu
nejsou pokoje nikdy prázdné.

přeložil Jakub Grombíř

Lesja Tyškovská (1969), ukrajinská básnířka, filoložka (odbornice na dílo Mariny Cvetajevové), zpěvačka, performerka a fotomodelka.

Győző Ferenc

Slaná chuť

Když neuděláš ani krok
a nevíš jaký přijde rok,
spolykej nářky – znova
kolem sebe se protáhni
nepozorován, jdi až tam,
               kde nejsou třeba slova.

Zaposlouchej se v němotu:
ticha uprostřed rachotu,
ticha uprostřed dunění,
jež vymezuje pauzy,
jež z druhé strany odnaproti
               přináší ozvěny.

Mezi údery srdečními
štěrbiny vedoucí
na druhou stranu,
kde strnule ční
obraz ze střepů
               mozaik roztříštěných dnů.

Ty tomu všemu marně věříš
a marně nakláníš se blíž,
obrysy mizí naposled.
Jen srdce silněji teď tluče
a slaná chuť zůstává v ústech,
               potom vyprchá ze sedliny let.

Chladná škvára

Zdá se, že vyhasíná vnitřní světlo,
patrně musím přejít na druhý břeh,
potmě se jen sám musím domýšlet,
že až dorázím tam, kde neznačená
hraniční čára vnější temnoty,

tupé vzplanutí mezi temnotami
uhasne ve mně jednou provždycky.
Neprobouzej se již, kdo spíš ve mně
a nezapaluj uvnitř žádné světlo,
nepřetrhávej let černou hlubinu.

Nezažíhej oheň, znovu netřeba
vidět tvé zamlžené obrysy,
pokud mi pořád ještě něco zbývá.
Z plamenné vášně chladná škvára. Led.
Je tma. Snad už tě vidím naposled.

Svítí slunce

Podívej, slunce! Dnes tak zvláštně svítí.
Ale vždyť přece svítí stále stejně.
Ale ten paprsek tam na zácloně,
jak prosvítá skrz svislé proužkování!
Vždyť ten se přece mění denně.
Záleží, jak ji večer zatáhneme.

Díval jsem se i dneska ráno, jenže
jako by nebyl k tomu důvod
nechtělo vyjít. Někde však svítilo
ať tak či onak, jako nikdy ještě,
neviděl jsem však, jestli se též díváš,
ležel jsem naznak a ty ke mě zády
a mezi námi z peřin celé pohoří
se pohnulo, když jsi natáhla ruku,

já na koleně prohlížel si fleky,
jak jen to se mnou, s tebou půjde dál.
Svítí-li venku slunce, stejně svítí
marně, když dávno na záclonách ani
neprozáří podélné pruhování.

Píseň o něčem

Ne, z toho nebude už nic,
nepropadám však smutku,
nahoře už to zařídil
               dohlížitel mých skutků.

Jehož záměry neznám ani,
popouzí mě však přece
odkud vzal právo k vměšování
               v nejintimnějších věcech.

Tolik pohledů vybledlo,
vět odeznělo tady,
tolik roků ještě jednou
               nelze dát dohromady.

Méně než málo, nevidět,
kolik jich ještě zbývá,
jakási clona šedivá
               spouští se před očima.

Z toho, co skrz ni prosvítá,
nemám tušení ani,
kam mířím a proč vlastně jsem
               tak ostře sledovaný.

Z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut

Győző Ferenc (1954), maďarský básník, v roce 2000 vyšly česky tři básně v antologii Bez obalu.

Gerrit Komrij

Na Dva krále

Kdyby lidi jen po rukou chodili
A kotvy pluly po řece Rýnu,
Kdyby si mušle nesmysly myslily
A ostří jehly zbavilo tě splínu,

Kdyby klokani do peřin skákali
A mumie užívaly rýmu,
Kdyby sebou pyramidy zmítaly
A bláto vonělo po jasmínu,

Kdyby se obři v mělčinách ráchali
A refrén by znavil mandolínu,
Pak by se závěsy v okně zachvěly
A já bych uviděl Karolínu.

Nevyslovená láska

Kdybych ti měl o své lásce k tobě říct
Že navždy mi zmizíš, strachy bych se chvěl.
Musím spokojit se s pouhopouhým nic
Jinak bych tě ztratil – nemám na výběr.

Cítím – když se smím setkat s tvým
pohledem
Nikoliv křídla, ale zub žraločí
A brouk a vosa a pavouk s nadhledem
A zostra na útroby mé útočí.

Cítím, jak se moje střeva smaží.
Cítím, jak se mě závratě zmocnily.
Motám se – teď plameny mě polily.

Mlčím, vždyť slovem zavadím jemně
A tu tam je tvoje úcta ke mně.

Tak pošilhávám po kráse tvých paží.

Ulita

Krajáč na mléko byl o tolik větší,
Že nás z něho mohlo jíst klidně i hodně,
Celkem dvanáct, ale pak tu byl větší
Problém. Ucpal se nám dřez pánvičkou.
Na dně

Jsem byl a už nevěděl jsem co dělat dál.
(Často je život člověka tak zvrácený.)
Bezradně jsem z té výšky hleděl na sandál
On tlačil dál, a stále víc, dost zkroucený

Prohlubně, a ty ohromně hlodaly pod –
Pod čím jen vlastně? Zřasení a záhyby,
Barvy vybledly a to vám pak byl rachot.
Fajn kuchyň, a na to se ozve, jó, kdyby.

z holandštiny přeložila Andrea Nováková

J. A. Deelder

Imprese

Hnali jsme.
Hnali jsme dál.
Hnali jsme dál ulicí.

Měli jsme.
Měli jsme zas.
Měli jsme snad zas opici.
¨

Jít, nebo nejít?

Jít, nebo nejít
za Petrem?

– abych si trochu postěžoval,
že 1 + 1 = 3,
taky farmáře politoval
vzhledem k dnešní inflaci,
a ten mor mezi zvířaty –

Mám, nebo nemám
psát perem?

– abych si trochu postěžoval,
že 1 + 1 = 3,
taky farmáře politoval
vzhledem k dnešní inflaci,
a ten mor mezi zvířaty –

Usadím se v pokoji
napíšu mu na stroji

– že 1 + 1 = 3,
rád bych farmáře politoval
vzhledem k dnešní inflaci,
a ten mor mezi zvířaty –.

z holandštiny přeložila Andrea Nováková

Michail Baru

* * *
Podzimní noc
Rezavé umyvadlo
S dešťovou vodu
Na mém zápraží
Ukrývá měsíc do svítání

* * *
skřípou oba
velocipéd
a stařík na něm

* * *
stolek na ulici
ranní noviny
přináší vítr

* * *
polední žár...
zchládá granátový květ
v zelené vodě bystřiny

* * *
starý hřbitov
bez rozloučení odchází
náhrobní kameny

* * *
stmívá se...
květy na tapetách v ložnici
zavírají se na noc

z ruštiny přeložil Pavel Kotrla

Michail Baru (* 1958), významný představitel ruského minimalismu, pracuje v Puščinu u Moskvy jako chemický výzkumník, sám sebe označuje za stoupence malých forem.