TEXTY č. 20 (ZIMA 00/01)

[úvodník][próza][poezie][překlad][recenze]
[rozhovor][comics]

PRÓZA

Vilém Mrštík– René Kočík: Cesta do Ruska

Bohumil Zbránek: Jak staříček védli kozu k capovi

VILÉM MRŠTÍK– RENÉ KOČÍK: CESTA DO RUSKA

(1896) – (1999)

***

Jel jsem do země, kterou jsem miloval,
a stojím nyní před jejím obrazem ... – A dívám se na něho zblízka, pak do něho vstupuji...

***

Zažraní entuziasté Ruska nevidí v Paříži nic jiného než pelech hříchu, divocí nadšenci
a velebitelé Francie v Rusku zase nic jiného než zemi barbarského zpátečnictví. – (Vida! To by mě zajímalo, v jaké poloze kotví Framboise!?) Dunivé, bachraté vagóny se rozkolébavají, pomalu vstříc povolžské metelici: s lahví vodky, huhlajícím samovarem, švitořící štíhlounkou konduktérkou. Je nová na trase Moskva – Gorkij, co už je zase Nižní Novgorod. Od ruské země odletuje sněžný prach, břízy a břízy, břízy, borový pás, pár dubů. Tum tu dum, tum tu dum. Pětušky!! Tum tu dum. – „V Rusku nikdo neví, jak zemřel Puškin, ale jak se čistí politura, to vědí všichni,“ jakoby z veselého kupé volal Věnočka Jerofejev. Ale vlak v Pětuškách, v jeho Pětuškách, v městě s ruskou milenkou trpělivě čekající na zápraží zachumeleného panelového bydlení – (copak tam ale může být zápraží?!) – tedy raději s copatou holkou v zakouřené kavárně, v níž u otlučeného umakartového baru opuchlými víčky drtí modré slzy nešťastná Aňuta, opilá levným malinovým likérem, – a ještě lépe snad s ruskou krasavicí s červenými tvářemi na zmrzlém bulváru a s rozpukanými pečenými kaštany v horkých dlaních... – („Jaký zázrak! V mojí dlani – leží tvoje dlaň!“) – tam, v Pětuškách, vlak brzdami neskřípe, pusté nádraží, zalité rybím tukem vysokých žlutých lamp, uteče za okny, mihne se, zmizí. A Boris z Lublaně, jenž stejnou láskou miluje Mistra s Markétkou i třeskutou pětuškovskou poemu, crčivě rozlévá ledovou vodku, slovanská společnost se chápe plastikových pohárů a – čin, čin – na zdarovje – buďmo – a na zdraví a hej, hej, Slované, cosi tatarského v nás snad dříme ...!! – Nesmím zapomenout na vodku. Je to strašlivý nástroj, vymyšlený na Slovanstvo samým satanem. A má tu nejhorší vlastnost, že čím víc se pije, tím víc se jí chce. (...) „Nikdo by nevěřil,“ pravil činovník celým vzezřením své polozblblé bytosti, „nikdo by nevěřil, co v té mršce vodce je za sílu!“

***

Nižní Novgorod. Tři miliony Povolžanů. Staré a Nové město. Minin. Kreml. A děla a staré tanky za jeho zdmi. Sanatorium „Berjozka“ padesát kilometrů kdesi za městem. Bronzový letec Čkalov. Hotel „Volžskij otkos“. Soutok Volhy s Okou. Maxim Gorkij. Metro. Boris Němcov, mladá ruská naděje, snad. Noční tango v baru „Zebra“. Palácová banka. Univerzita. Maňuňa. Irina. Marina. A Boris z Lublaně i já na Pokrovské ulici v 3.55 ráno. Mc’Donald’s a řídké bláto na keramické podlaze. Nižní Novgorod. – Hotel Smelnickij (600 čísel). Nad Okou a Volhou dva nové dřevěné restauranty. Kapoun provenďal v hotelu d’Europe za 5 rublů. Nový široký most přes Oku. Tváře potomků Mininových. V restaurantech fidlaly dámské kapely. Skučno, ach kak skučno!

***

A stojím teď před hádankou: ruští spisovatelé – básníci, myslitelé, umělci – jsou důsledkem, plodem ruské civilizace, nebo jsou to jen lilie čisté, vykvetlé z hnojiště? – A ruská civilizace – krasavice, mužici, samojedové, traktoristi, kosmonauti, rasputinové, ženci a plavci a kozáci; lidé – a jak to zní hrdě! – co jsou? Kdo z nich udělá lilie? Lilie ze Sibiře. Po staletém kompostování: pukají stěny mrviště – ale je to hnůj, co z něj leze?

***

Kříž vůbec hraje v posledních dějinách Ruska (18. a 19. století) fatální roli, takovou asi, jako zanášení „civilizace“ hrálo v Africe, Asii a Novém díle světa u národů západních. Základ zůstává týž, jen forma se mění a na tu duše sedají jak mouchy na sladký med. (...) A tlustí, veletlustí mniši a kněží obsluhují Boží stůl ... – A hloupí, velevychytralí i tlustí činovníci se obsluhují z ruské spíže. – Anděl snídal – kaviár a potom mléko a ještě jakési telecí. Kaviárem si anděl namazal celý krajíc chleba. A to že má být na Rusi pravidlem? Fuj.

***

Cizinec je ve všech zemích jako vzácný pták, z kterého každý rád utrhne pírko na památku. Na Rusi zvlášť takové peří mají velice rádi. – „Kolik stojí tam u vás, v Československu, kilo vepřového, ha?!“ cení ošklivé žluté zuby malinkatý rasputínek. Pomačkaná čoudící papirosa mu visí z tlamičky natočené do šíleného úsměvu, štětiny vousů plné drobtů, ostrýma očkama mne upřeně pozoruje, přesto ale jakoby jeho pohled končil kdesi onde – snad v bledých rovinách, snad u prvních chalup, možná ve světě, kam nedohlédnu já –; co chvíli vychrblává dým, hasí se vařící vodou ze samovaru. Je noc a vlak bořící se do tmy západu, k ranní Moskvě. „Aby sis nemyslel, že my Rusové jsme na tom špatně, že jsme chudáci. To ne, kamaráde! Víš, že já jsem chodil s modelkou? S tou Cindy. Bydlela u mne, v Moskvě, ale pustil jsem ji k vodě, kopačky jsem jí dal, chápeš to?! Naše holky, to je jiná, vydrží všechno, vyhrnutý podolky, hóó... Pojď, napijeme se,“ potahuje si kalhoty, až vojenské kšandy, díky nimž mu ty dva polátané válce látky stojí kolem malých nožek, vrzají. Srkáme zelenožlutou teplou vodu; samovar syčí, kouří. „Je moc dobrá na žaludek, moc... Gorbačov, Míša, můj kamarád! Chceš s ním udělat intervijůů? Výborný kluk, opravdu, vodku ale zakazovat neměl. To byla chyba, a pak jsme se rozpadli, to už zkurvil úplně. Kolik stojí tam u vás kilo vepřového?“ – „Nevím. Tolik, že ho máme furt.“ – Ruský mužik v pěti šesti měsících naučí se víc než západní člověk ve dvou letech. Průmysl ve slovanských zemích vždycky vzkvétal, praví Šafařík výslovně, a pakli v 10. a 11. století u některých Slovanů obchod a průmysl téměř docela vymizel, města klesla, surovost a lenivost a nedbalství převahy vzaly, stalo se to vinou ukrutných utlačitelů a zhoubců jejich, nikoli však nedostatkem průmyslového ducha, obchodního nadání.

***

(...) Pozadu zůstalo Rusko jen ve výrobě cihel.

***

A všude mrtvo, všude ticho. – Od Volhy je studeno. (Taková hlupučká věta, ale jak povědět jinak, že řeka je zkřehlá, pod tuhou ledovou dekou rozvaluje se na kilometr! O pár stovek metrů proti proudu potkaly se s Okou, propletly se, holky, špitají si teď, kdákají ve vírech, sténají a křičí, když se jejich lesklým tělem probírají pevné prsty letního parníku, pá si řeknou až za Astrachaní.) Bronzový Čkalov, hrdina na křídlech, čučí do mrazu, vítr a ostré sněhové krupky se rozbíjejí o jeho kombinézu, pískají a syčí, štípou. Noc: město s přáteli, tanec až do rána. (Proboha, viděl jsem někdy holku tancovat lépe?! A já s ní!). Dopolední spánek: hotel „Volžskij otkos“, vysoko nad řekou, ve starém městě, naproti Kremlu obehnaného ztepilou cihlovou stěnou. – Na Kreml nesmí nikdo sáhnout, poněvadž je císařský – a na Prahu může sáhnout každý, poněvadž náleží kdekomu, jen když hodně peněz má. – Hleďme, už tenkrát? A těch peněz, co jich mají dnes! A těch kurvích plánů, co se dokáží vylíhnout v napomádovaných palicích! Každý si chce máknout, a když mu v gatích zlato zrovna nezvoní, dupne aspoň tlapou do čerstvě vylitého betonu.

***

Není pochyb o tom, že Rusko zaujímá vůči ostatní Evropě egoisticky nepřátelský postoj. (...) Evropa zde hrála a hraje svými podnikateli, svými mistry, vynálezy a zkušenostmi úlohu mouřenína, kterého očekává dvojí osud: buď vykonal za odměnu svou povinnost, a pak může jít, anebo se může vzdát svého náboženství, své víry a časem národnosti a stane se tím, čím se už staly legióny jiných, totiž Rusem, ruským poddaným. – Napsáno v létě 1896 (!).

***

Maria – Máša – Maňuňa. Devatenáct ruských let. A dál? Dráždivá nedořečenost v proudu obrazů... Až v květnu, v máji...

***

Aršinom Rossiji ne izměriš – v Rossiju dolžno toĺko věrit. – Různým zemím, různým jazykům, náboženstvím, pověrám, zdánlivě nepochopitelným obyčejům lze dobře porozumět jedině skrze ženy, dívky, děvčata – upřímně a neodvolatelně si je zamilovat, potkat svoji Táňu či Andreu, či jiné, a objevovat v nich, tlumočit si pomocí jejich úst, úsměvů, pohledů, dotyků, vůní; v jejich hlasech rozšifrovávat navždy ztajené, v jejich chůzi uvidět krok carů a králů a dobyvatelů, v jejich milování ucítit sílu hor a rychlých řek, žhavou písečnou bouři vonící záhubou, chuť nekonečného oceánu i teplé klepnutí jabka do mokré trávy podzimního sadu... – ... Nebo se snad z trpkosti nad svou desillusion vrhl v bezednou propast těch radostí, které tak horoucně slibují oči krásných Polek? ...

***

„Až bude váš syn nespokojen ve Francii, dejte na můj recept a řekněte mu, ať jede do Ruska. Je to cesta užitečná pro každého cizince. Kdo si tu zemi prohlédne, bude rád, že žije jinde.“ (Markýz Astolphe de Custine – Rusko roku 1839). „Kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy.“ (K. H. Borovský, květen 1844). – A co k tomu přidá Mrštík?! – „Pro nás nezbývá jiné rady než poslat celý český národ na Rus a možno-li přímo na Sibiř.“ – Ano. Kdyby jen ty pacholky, jež jdou za tím, co jim umožní existovat snadně a jednoduše – nikoli prostě. Čert je kopni v řiť!! – A tak nezbývá ani cizinci než polykat Rusko i s chlupy...

***

Ivan Ivanovič mávl zvadle rukou. „A, jechaj! K děvuškam!“ A „děvušky“ pochopily jeho žal!

*****

Poznámka:

V létě roku 1896 se Vilém Mrštík vypravil do Ruska jako dopisovatel německy psaného deníku Politik vydávaného staročeskou stranou. Podnět k této cestě dala Všeruská průmyslová výstava, jež se konala v Nižním Novgorodě. Mrštík byl na výstavu vyslán redakcí jako zvláštní zpravodaj. Putoval tehdy přes Krakov, Czestochowou, Varšavu do Moskvy a Nižního Novgorodu. Přestože cestopis vyšel ve své době na pokračování v pražském deníku německy, česká verze Mrštíkovy cesty na Rus byla dlouho zapomenuta. Dodnes silně aktuální český rukopis zachránil před skartováním šťastnou náhodou Radegast Parolek. Původní název cestopisu zněl Listy z Nižního Novgorodu. Pod názvem Cesta do Ruska ho v roce 1992 vydalo nakladatelství Arkýř, odkud pocházejí i naše ukázky.

BOHUMIL ZBRÁNEK: JAK STAŘÍČEK VÉDLI KOZU K CAPOVI

Staříček Bečicovi bývali už na výminku aj s tú svojů pekelnú babú, jak dycky praúvali. A tož chovali si kozu, králíky a pár tech slépek, aby sa měli o co starat, aby prý jím nebyla dlúhá chvíla a měli sa s čím bavit.

Tož bylo to jednůc na podzim, dyž stařenka pravili staříčkovi, prý tož počúvaj ty starý plchu, to naše kozisko uš třetí deň jaksi velice břéská, budeš ju moset zitra zavést k capovi, myslím, že sa potvora začala hónit, lebo by nám s teho mohla aj scípnút. A tož na druhý deň odpoledňa stařenka vybrali z hrnečka jakési drobné a dali jich staříčkovi a pravili mu ať zájdú s tú kozú k tom capovi. Tož staříček si nacpali faju, uvázali si kozu na provázek, potem si zapálili a aš sa jím pěkně rozhořela, tož teprú sa s ňú pomalučky šmatlali na dolní konec dědiny, gde v jednéj chalupě chovali capa, ke kerém lidé vodívali koze z celéj dědiny.

A dyž došli staříček s kozú ke škole, tož právě z ní vyběhly děcka a mezi něma býl také jejich vnúček Francek, kerý chodíl už třetím rokem do školy. A dyž uviděl jejich staříčka, tož honem za něma utěkál a chtěl po nich šestku na cukrové. Tož staříček sa hneď zastavili aj s kozú a pravili mu, prý tož počúvaj ogárku, já ti dám třebas aj celú korunu a ešče ti kúpím aj sodovku. Ale mosíš mi zavést tú našu kozu k capovi na dolní konec k tetce Machalovéj, šak víš gde tam bývajú. Ale ogaro, to ti povidám, mosíš na ňu dat dobrý pozor, aby ten cap na ňu pořádně doskočíl, abych tam s ňú nemosél jít ešče jednúc. Lebo uš su starý a bolíja mňa velice nohy a su aj jakýsi chorý, pravili mu skrúšeným hlasem staříček.

A než sa s kozú vrátíš, tož já si zatým zájdu henkaj do hospody, protože sa mi udělalo jaksi škaredě od žalúdka a mosím si dat kúšček nejakéj gořalky, abych to boléní zahnál. Potem dali staříček malém Franckovi dvě koruny, aby měl čím zaplatit za capa, strčili mu provázek s kozú do ruky a pravili mu, tož ogaro, a uš žeň! A až půjdeš nazpátek s kozú od capa, tož ju uvaž u plota před hospodú a potem přiď za mnú do hospody. A já ti kúpím sodovku a ty mi potem všecko pěkně povykládáš, jak to byklo u teho capa s tú našú kozú.

A tož, dyž malý ogara odešél s kozú, tož staříček si zamnúli rukama a prý enom tak povyskočili a pravili si, jak prý to šikovně s tým ogarú, aj s tú kozú pěkně narafičili a že sa zaséj jednúc pěkně lacino dostanú do hospody. A hlavně prý tá jejich stará čarachyňa, že sa to nedoví a nebudú kolem teho tajak dycky hlúpé řeči a že nebudú moset poslúchat tý její litányje a kázání. A tož honem škrkli do hospody, tajak kocúr do komory a už jich nebylo a tam si hneď začali pěkně popíjat a enom sa uščuřovali.

A malý Francek, dyž sa vrátíl s kozú od capa, tož ju uvázál u plota a potem šél za staříčkem do hospody pro tú slíbenú sodovku. A dyž přišél za staříčkem ke stolu, tož viděl že si staříček pěkně popíjali s chlapama a prý na nich nebylo vidět, že by jím bylo nejak moc škaredě od žalúdka. Protože prý sa velice ščúřili a enom, prý to s něma šilo. A tož malý Francek jich zatáhál za rukáv a staříček, dyž ho uhlédli, tož hneď mu nechali přinést slíbenú sodovku, dali mu korunu a pravili mu, aby jím pěkně všecko povykládál, jak prý to bylo u teho capa s tú jejich kozú.

Tož malý Francek sa napřeď napíl sodovky a potem jím u stola začál všecko po pořadě vykládat, jak prý to bylo s tú jejich kozů u teho capa. Pravíl jím, že dyž přišél s kozú k Machalom na dvorek, tož tetka prý vypustila capa ze chlévca, a ten prý začál cosi mekotat a obíhál kolem téj jejich koze a obhlédál si ju ze všeckých stran, prý tajak dyby si ju chtěl kúpit, či co. Potem prý jí cosi pošuškál do ucha, ale prý to moselo byt cosi velice škaredého, pravíl Francek, protože jejich koza do něho hneď velice gécla rohama, div prý sa nezvalíl na zem. Ale prý tá sviňa cap býl jakýsi velice dotěrný, tajak osa na zralů hrušku a hneď na ňu začál znovu doplsat a trkat ju. Ale tož, prý dyž sa ten cap s tú našú kozú furt jaksi nemohl domluvit, tož prý šél a naslíníl jí jazykem pod ocasem a potem si honem vytahl z odkáďsi, jakúsi červenú ingustovú tušku a cosi jí tam napsál. A tož kerýsi chlap u stola sa ho optál, prý a tož ogaro a nevíš, co jí tam ten cap napsál? Na to mu malý Francek pravíl, že neví, že prý to nestačíl honem přečíst, protože ten cap prý sa při tom psání velice tumlovál a hneď že udělál tečku. Potem prý hneď tetka capa zavřeli do chlévca a mosél jí dat ty dvě koruny, co mu staříček dali.

A tož dyž to malý Francek dopověděl, tož u stola prý sa strhl a nastál tak veliký řehot, až sa hospoda třásla. Chlapi i stola prý řvali až slzeli a chválili malého Francka, prý potvora ogara jakýsi, jak jím to pěkně šalomúnsky pověděl a vyoslíl. Na to staříček prý hneď u stola všeckým poručili po kalíšku borovičky a malém Franckovi nechali donést ešče jednu sodovku. A potem pravili chlapom, prý sakramenský ogara, ten bude po mně, šak jí sem také bývál už od mala pěkný fištrón a ledačeho sem sa navyváďál po celéj dědině. A tož dali mu ešče korunu na cukrové a poslali ho dóm, ať prý ho mama nehledajú, aby nedostál pár lepanců, že sa gdesi tak dlúho túlál.

A dyž malý Francek odešél dóm, tož staříček ešče ostali až do večera v hospodě a tam s chlapama veselo popíjali a každém vykládali prý jakého majú chytrého a šikovného vnúčka. Ale přitom úplně zapomněli na kozu, kerá ostala uvázaná u plota před hospodú. A dyž sa pěkně zetmělo a dyž stařenka chtěli podójit kozu, tož neměli doma koze ani staříka.

Ale tož, hneď prý věděli, kolik uhodilo a čuli v tom pěknú čertovinu. A tož hodili na sebe starý vlňák a hnali sa do dědiny, tajak veliká voda, hledat kozu aj staříka. Tož nájprv sa šli podívat do hospody, prý lesti sa zaséj náhodú staříkovi neudělalo škaredě od žalúdka a lesti si to neléčí, tajak dycky v hospodě. A dyž přišli k hospodě a tam uviděli kozu uvázanú u plota, tož hneď jím bylo všecko jasné, tajak Kristovo oko.

Tož hneď vletěli do hospody, tajak meluzína a udělali tam veliký varvas a dyž sa vyřvali, tož popadli staříka za límec a rychlo s ním vycúfali z hospody, tajak hasiči ze stříkačkú, dyž negde jedú k ohňu. Potem odvázali kozu od plota a ulomili si tam jakési prutisko a hnali kozu aj ze staříkem dóm a nadávali mu, až sa v dědině okna třásly. A dyž sa jím kozisko aj ze staříkem chvílama začali spříhat a nechtěli jít rychlo dóm, tož prý jím dycky obúm párkráť strúhli prutiskem po hřbetě, pry enom tak dycky stařík aj s kozú pěkně povyskočili a popoběhli, až sa za nima zaprášilo. A dyž jich stařenka ščasně přihnali až dóm, tož kozu zavřeli do chlévca a staříka do kolně na dřevo. A dyž začali staříček velice nadávat a búchat na dveřa, aby ho stařenka pustili a nedělali čehosi, tož mu stařenka pravili: šak enom počkaj, až zítra, ty stará ožralá latérňo, šak já si ťa ráno pěkně vypucuju a přistříhnu ti ten tvúj věčně vyschlý knotek, abys tolik necucál a z hospodú bude na dlúhý čas pěkně ámeň.

© Texty