TEXTY č. 17 (JARO 2000)

[próza][poezie][překlad][recenze][comics]
[archiv][výtvarno]

VÝTVARNO

Dalibor Malina: Vynucený záznam

DALIBOR MALINA: VYNUCENÝ ZÁZNAM

S Pavlem, Jirkou a Reném jsme se shodli na tom, že výstava ilustrací,kreseb a maleb Borise Jirků v galerii „V poschodí“ ve Vsetíně (Knihkupectví Malina duben, květen 2000) se podařila. Pavel, který je šéfredaktorem Textů (což zejména René silně respektuje, protože je mezi námi jediným profesionálem a píše už i do Lidových novin!), řekl, že podařené věci se mají zaznamenat. Nemusí to být zrovna na věčné časy, stačí alespoň pro čas, po který vydrží náporu čtenářů odolávat poctivý papír Textů. Řekl to, jak ho podezřívám, spíše proto, že miluje Márqueze a Boris Jirků na výstavě ve Vsetíně četné ilustrace k jeho románům Sto roků samoty a Konec patriarchy vystavoval. Jinak se Pavel dívá na výtvarné umění i Texty obecně márquezovsky.
Vzal jsem si šéfredaktorův pokyn k srdci a chystal se k napojení na okolnosti potřebné k psaní: pravou chvíli + přiměřené ticho + spouštěcí podnět. Podnět vzešel z Literárních novin č. 24 po přečtení 2. části neznámého celku o současné české ilustraci, pravděpodobně od Radka Wohlmuta, soudě tak podle první části publikované občíslo zpět, které na rozdíl od části druhé, věnované Borisi Jirků, jméno autora nechybělo. Byl to chytrý článek, chytrý ve smyslu zručný. Možná ale nebyl podepsán proto, že sám autor nakonec tomu, co o Borisi Jirků napsal, neuvěřil. Autor textu z Literárek klepal na starý a známý bronz, vychvaloval ilustrace k Márquezovi a Bulgakovovi, a pak: vše ostatní je pouhým odvarem, a ještě později: staré známé řeči o laťce, její výši a zesláblých skokanech. V tu chvíli jsem vzal Borise Jirků pod svou duchovní ochranu, urputně ho bránil, a to tak, že jsem ho začal familiárně nazývat pouze křestním jménem. Chtěl jsem se ze vzteku vypsat, jak je to u nás zvykem, za chvíli jsem si však uvědomil, jak je to všechno proti Borisově lehké ruce a chlapecké duši, která umí přijímat s krásnou otevřeností cizí texty a pak o nich po svém vypovídat, upatlané. Papír jsem roztrhal a znovu čekal na novou třetí část komplexu dobrých okolností, tj. na nějaký nový podnět.
Původně jsem myslel, že to,co se dostavilo, bude možné považovat za dobrý podnět. Nestalo se tak. Vracel jsem se k latinskému slovníku a opakoval si:
illustró, illustráre znamená osvětlovat, objevit, vysvětlit, dodávat vznešenosti. Opakoval jsem si to a cítil, jak je Borisovo illustró, illustráre jiné než to vžité a to z Literárek. Motal jsem se ve slovech a po chvíli mě znovu napadlo, jak jsou Borisova lehká ruka a jeho chlapecká duše, která umí přijímat s krásnou otevřeností cizí texty a pak o nich po svém vypovídat, neupatlané. Nestačí nakonec přece jenom vzácná shoda s Pavlem, Jirkou a Reném? Ať je tedy tato shoda zaznamenána. Když ne na věčné časy, tak alespoň na čas, po který vydrží v rukou čtenářů papír Textů. O všechno ostatní se, jak doufám, postará Boris sám.
Poznámka pro případné čtenáře mimo okruh valašských zvyků, tradic a speciálních jídel: Ke křestním jménům shora uvedeným patří příjmení Kotrla, Hrabal a Kočík.

Boris Jirků (nar.1955 ve Zlíně) malíř, grafik, sochař, ilustrátor. Docent na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, vedoucí ateliéru figurální kresby.

Z knihy návštěvníků výstavy Borise Jirků:

Některé vaše obrazy jsou dokonalé, např. „starý muž“, ale ty jiné jsou strašné.
Jakub Evják, 7. tř.
Obdivuji výstavu světového formátu pro Vsetín neobvyklou. Geniální!!
B. Hilliová, Praha
Něco trochu perverzní, ale jinak dobré.
Michaela Dančáková, Vsetín

© Texty