TEXTY č. 5 (JARO 1997)

[úvod][próza][poezie][recenze][rozhovor]

PRÓZA

Miloš Mlčoch: Hra se slovy a obrazy

Otevřel jsem okno a vrátil jsem se ke stolu. Svíčka plápolala a dobře se snášela s elektrickým světlem.
Miluju tě.
To už jsem někde slyšela.
Tak to slyšíš ještě jednou.
A?
Ptáci už odletěli. Obloha se vyjasnila. Podíval jsem se na béžové šaty ve skříni. Byly její. Zapomněla si je tady. Vrátila by se kvůli šatům? Ona určitě ne.
Chtěla bych být silná.
Třeba jsi silná.
Nejsem.
Sama nejsi.
Chci být.
Nechtěj.
Slova, slova, slova.
Láska není jen slovo.
Láska je jen slovo.
Ještě jsem ji tak neoslovil:
Lásko.
Zdráhám se. Je na to čas. Na co ale – na co čekám? Až to řeknu, změní se něco? Schovávám si to, jako bych chystal velikou slavnost. Jako bych chtěl pomalým gestem dát průchod radosti. Kde ale beru jistotu, že přijde? Zatáhnu za provázek, jemné bílé plátno se tiše snese k jejím nohám, oba vzhlédneme k podstavci, který jsme si sami vybudovali, a na něm můžeme uvidět – nic.

Vymýšlím si příběh, který není, vymýšlím si moje i její věty a dělá mi moc dobře, když je slyším. Ona si asi věty nevymýšlí. Nechce si vymýšlet věty.

Láhev na stole je prázdná. Co to do nás vjelo? Poprvé jsme se pohádali, vlastně to ani nebyla hádka. Zraňovali jsme jeden druhého a způsobovali bolest sami sobě. Ona utekla. Chtěl jsem ji zachytit za bundu, vytrhla se mi, běžet za ní jsem nechtěl.
Okamžik prázdnoty. Kam? Za kým, s kým, proč? Měsíčník filmového klubu. Ptáci.
Letím na tramvaj a zmocňuje se mě vztek. Na ni ne, na ty ostatní. Bil bych.
Ptáky jsme viděli spolu. Tehdy to začalo. Ještě nic nezačalo, a už jsme o tom věděli.

Svíčka znovu zaplápolala. Knot se topil v růžovém vosku. Růžová - jak fádní barva. Co po ní chci? Aby zrudla? Aby hořela. Hoří přece.
Káva ve sklenici, dort, dokonce i prostírání. Tohle všechno by tady určitě nebylo. Není to jen kvůli ní. Ale nebylo by to tady.

Na rohové dřevěné lavici sedí žena v modrých šatech s hlubokým výstřihem. Proti ní mladík s bohatými kadeřemi a s kloboukem přikrývajícím jen temeno. Ona drží v levé ruce jablko, on v pravé kytici, snad karafiáty. Červené. Za nimi oprýskaná mramorová zeď. Hlava a krk velkého mírného ptáka se lvím tělem. Zpoza černého masívního sloupu dvojici pozoruje několik zvědavců, kteří dychtí. Jeden ukazuje prstem, jeden si u očí drží dalekohled, jeden je dítě. Těžko posoudit, kolik toho zpoza sloupu mohou vidět, ale zdá se, že vidí dost. Vidí tolik, kolik potřebují, kolik jim stačí vidět.
Ti dva na lavici jako by zkameněli. Přesto je mezi nimi napětí.
Pak jí sděluje něco důležitého. Ona váhá, má-li vyměnit jablko za kytici karafiátů.

Tím filmem jsme byli fascinováni.
Vyskočil jsem z tramvaje a běžel jsem se ujistit, jestli se film za tu dobu nezměnil. Přišel jsem trochu pozdě.
I tehdy jsem přišel pozdě. Málem jsem ji nenašel. Ale našel jsem ji. Stačilo se jen porozhlédnout, zaostřit zrak v tom šeru. Teď jsem se zarazil a zůstal jsem stát na schodech, odkud bylo vidět na plátno. Mitch právě rozmlouval s hezkou blondýnkou v prodejně živých ptáků. Měl zájem o papoušky přítulníčky. Byla krásná jako poprvé, a proto ještě krásnější.
– Běžte se posadit, nestůjte tady naschodech, oslovila mě uvaděčka a vytrhla mě z vytržení.
– Hned to bude, hned, řekl jsem.
Odešla. Šel jsem se posadit. Na všechno jsem si vzpomínal. Za sličnou řidičkou ubíhaly kulisy, vypadalo to tak, když projížděla pobřežní krajinou nedaleko San Franciska.

Soustředil jsem se na jiný obraz.
V zarámovaném obraze stála zády k oknu mladá žena. Levou rukou se jen lehce přidržovala závěsu. Stála čelem ke mně, rusovlasá, v bílé košili, s ukazováčkem diskrétně přiloženým ke rtům. Pod tou košilí už nic neměla. Za hlavou jí stál bílý měsíc, který vydával mléčnou zář. Lákalo mě nadzvihnout jí tu košili a zjistit, zda je pod ní také rusá. Ten prst na ústech to nepřipouštěl.

Mluvila o kompromisech a přitom se mě neustále snažila něčím vyprovokovat. Nevěděl jsem, k čemu. Pásla se na mých rozpacích.

Film skončil přesně jako tehdy. Vyšel jsem z kina první, protože pro ostatní byl konec zřejmě poněkud nečekaný a snad i předčasný, jako tehdy pro nás. Ale pak asi pochopili, že právě tak to má být. Jako my tehdy, není to tak dávno.
Šel jsem na tramvaj. U zastávky jsem si všiml stánku s květinami. Bylo už pozdě, stánek byl zavřený. Nebylo mi umožněno koupit karafiáty. Stejně pochybuji, že by v té chvíli měla po ruce nějaké jablko. Ale i tak bylo příjemné na ni myslet. Cestou jsem zjistil, že u sebe nemám její fotografii. Její obraz jsem si musel vybavovat sám, bez fotografie. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Zase jsem ji viděl.

Znovu jsem se zadíval na obraz rusovlasé ženy zarámované pod světle hnědým závěsem. Přistoupil jsem k ní, nadzvihl jsem nenápadně její košili, která jí nesahala ani do půli stehen. Chvíli se na mě dívala, potom ruku s prstem přiloženým ke rtům spustila a druhou rukou za námi pomalu zatáhla závěs.