Překladatelská dílna

Dmitrij Grigorjev: Poesie

Básník, prozaik, cestovatel. Narodil se 5. září 1960 v Leningradu. Studoval na Chemické fakultě Leningradské státní univerzity. Vystřídal řadu zaměstnání. Blízký KLUBU-81, sdružení spisovatelů stojících mimo socrealistickou literaturu, kam vstoupil v roce 1985. Do roku 1989 publikoval v samizdatu. Publikuje knižně, v časopisech, denním tisku, na internetu. Texty k následujícím překladům jsou převzaty z internetového časopisu Slovesnost (www.litera.ru/slova/index.html).
Přeložil: Pavel Kotrla

***
pojedem do zapomenuté vesnice
kde prázdné jsou truhlice a na podlaze listí
kde trojice medvědů kaši vaří
a na proležených postelích spí
kde slunce zapadá děravou střechou
kde dívka Máša zapomněla
modrý šátek v bílém hrášku
kde včerejší den v trávě loví
divoká kočka s pruhy
kde zahrady stráží kopřivy
kde maliny ti škrábou nohy
a zítřek roste jako vrba
u cesty

***
Brzy se přestěhujem, lidem je vlastní přecházení,
věci potečou po neviditelných řekách.
Ale ruce jsou tak slabé, nelze v nich nadlouho udržet
ani zrnko písku, ani oblak, ani člověka...

***
chystáme si na čaj,
po telefonu posuzujeme zákony
přijímáme pozitivní řešení
ale ptáci sedí v kleci...

říkáme, že hlavní
je osobní svoboda
cuká nám jazykem a jíme chlebíčky
a ptáky krmí po zrníčku skrz mříž...

odměřujeme délku času
na kilometry nebo roky
ale ptákům usychají křídla
a stávají se pouhýma rukama

tehdy vylamují mříže
vychází z klecí
vychází
ale létat už nemohou

***
na počátku podzimu
dostaneme žluté fotografie
kde se netváříme jako příbuzní
a my sami
ještě nejsme časem požráni

na počátku podzimu
půjdem po chodníku
velkého průzračného lesa
nohama brouzdáme
v listí žlutém jako fotografie
kde lidé nám neznámí
čekají až ptáček vyletí
z lesklého černého oka

na samém počátku podzimu

***
naše víno ještě nezoctovatělo
a káva neztratila aroma
ještě si zajdem do malé kavárny
na samém konci ulice

kde kočka na okně hosty umývá
kde s protahováním na slunce mžourá
a zítra je ještě daleko
na samém konci ulice

***
Veršů ubývá,
jenom po rtech přebíhá
vítr svobodný.

Bob Sharpe: Fledglings

„Bob Sharpe, 53 let, žije v San Francisku. Jeho básně, novely a knihy o Tai chi chuan jsou známé americkým a evropským čtenářům. Pan Sharpe cestuje a hluboce se zajímá o lidi a země, které popisuje ve svých knihách.“ Tolik text na záložce knihy Fledglings, jejíž kopii jsem objevil v létě v knihkupectví v Bystřici pod Hostýnem. Čtenářům předkládám úryvek z poémy Novy Mir (Spaceship Czech Republic). Bob Sharpe se v této skladbě vyrovnává se zážitky ze svého několikaměsíčního pobytu v tomto poklidném moravském městečku. Kniha byla vydána v San Francisku, v nakladatelství City Fog Press, s nímž se Jihovýchodní pošta snaží navázat kontakt.
Pro Jvp přeložil: Milan Štěpita

NOVY MIR (SPACESHIP CZECH REPUBLIC)

I
The American astronaut does not speak Russian well.
The Russian space station does not entirely work.
They argue, struggle, briliantly succeed,
mirror a fragile “New Peace”.

Winter in the Czech hinterland; day after day
The weather is fantastically mild.
I had beewaerned to expect otherwise.

On the streets the people appear
determinedly-dressed in the Western fashion They are poor, clothing is expensive here;
what they want is mirrored in the widow’s mite.

Many little boys wear long hair.
All the children wear the brightest colors.
The young drink beer, smoke pot, dress hip/punk.
Their elders smile and go to church on Sundays.

Two policemen politely stop me,
ask for my passport, offer a smoke.
They call, we wait, one points to the sky.
“Spring in winter!” We shake hands.

I enter a bakery-bistro,
order in raw, foreigner-Czech,
receive a smile, a table, a casual invitation
to enter their tomorow.

There are few Russians here from the old days.
No one pays any attention. “They are people like us now.
Today is a good day in Moravia.
The past must die so the future can live.”

The weather warms. Spring in February!
Is this the end of the world? No one cares.
“Life was cold. Let the weather warm. We shaill prevail.
And if we do not, when could we have before?”

NOVÝ MIR (Kosmická loď Česká Republika)

(Americký astronaut nemluví dobře rusky.
Ruská kosmická loď pracuje napůl.
Diskutují, snaží se, skvěle se jim to daří,
odráží se v nich nový křehký mír.)

(Zima na českém venkově; den po dni
počasí je fantasticky mírné.
Varovali mě, že mám čekat něco opačného.)

(Na ulicích se objevují lidé
odhodlaně odění v západní módě.
Jsou chudí, oblečení je tady drahé.
To, co chtějí, je zapsáno v příběhu vdoviny chudé.)

(Hodně malých kluků nosí dlouhé vlasy.
Všechny děti nosí jasné barvy.
Mladí pijí pivo, kouří marihuanu, oblékají se jako hippies nebo pankáči.
Jejich rodiče se usmívají a chodí v neděli do kostela.)

(Dva policisté mě zdvořile zastavili,
chtějí vidět můj pas, nabídli mi cigaretu.
Volají, čekáme, jeden ukazuje na oblohu,
„Jaro v zimě!“ Potřásáme si rukama.)

(Vstupuji do pekařství.
Objednal jsem si něco k jídlu lámanou cizineckou češtinou.
Dostávám úsměv, stůl, báseň
pozvání, abych vstoupil do jejich zítřka.)

(Ze starých dnů zde zbylo pár Rusů.
Nikdo se o ně nestará. „Teď jsou jako jedni z nás.
Dnes jsou na Moravě dobré dny.
Minulost musí odejít, aby mohla žít budoucnost.“)

(Počasí je teplé. Jaro v únoru!
Je tohle konec světa? Nikdo se o to nestará.
„Život byl studený; jen ať se oteplí. My to přemůžeme.
A když ne, copak jsme mohli dřív?“

Jean Cocteau: Lhář

Povídku přeložil Miroslav Kapinus
Chtěl bych říci pravdu. Miluji pravdu. Ale ona nemiluje mne. A to je celá pravda, nemá mě ráda. Jen ji pronesu, ona změní tvář a obrátí se proti mně. Vypadám jako lhář a všichni se na mne dívají svrchu. A já jsem přece docela prostý člověk a lež nemám rád. Odsuzuji ji. Lež je příčinou velkých trápení, podlamuje člověku nohy, člověk se potácí a padá a lidé se mu smějí. Když se mě někdo na něco zeptá, chci mu odpovědět právě to, co si myslím. Chci říci pravdu. Pravda mě svědí na jazyku. A potom najednou nevím, co se děje. Zmocní se mě strach, ztratím odvahu, přepadne mě obava, že budu směšný, a začnu lhát. Lžu. Opravdu. Potom je už příliš pozdě vrátit se zpátky. A jakmile jsem jednou nohou ve lži, to ostatní se musí přizpůsobit. Ujišťuji vás, že to vůbec není pohodlné. Jak snadné je říkat pravdu! To je ovšem luxus líných. Mohou si být jistí, že se nezmýlí a že nebudou mít žádné mrzutosti. Nepříjemnosti přicházejí okamžitě, rychle, co by dup, a pak se věci uspořádají. Ale já! Čert aby to vzal. Lež není jen nějaká šikmá plocha. To jsou učiněné ruské velehory, které se vás zmocní a vyrazí vám dech, srdce se zastaví a najednou vás to drží pod krkem.
Když miluji, říkám, že nemiluji, když nemiluji, mluvím o lásce. A jistě tušíte následky. Zrovna jako bych vzal revolver a udělal konec. Ale ne! Marně byste mi domlouvali, zbytečně byste mě stavěli před skříň se zrcadlem, darmo byste opakovali: teď už nebudeš lhát. Už nebudeš lhát. Už nebudeš lhát. Já lžu. Lžu a lžu. Lžu kvůli maličkostem i kvůli velkým věcem. A řeknu-li náhodou pravdu, zničehonic... jen tak, zase se to obrátí, zase se to zvrhne, scvrkne, zašklebí a usvědčí mě ze lži. Ne... nikoliv, že bych byl tak podlý... nacházím v sobě vždy dostatek správných odpovědí a v mysli se mi rodí správná slova. Ale v tu chvíli jsem ochromen a zůstanu potichu. Usvědčují mě ze lži a já mlčím. Mohl bych odpovědět: lžete. Ale nemám k tomu dost síly. Nechám se obviňovat a třesu se vztekem. A ten vztek se ve mně hromadí, vrší se ve mně a proměňuje se v nenávist.
Já nejsem zlý. Já dovedu být i dobrák. Ale stačí, aby se mnou jednali jako s lhářem, a nenávist mě přímo dusí. Vím, že mají pravdu, že si ty urážky zasloužím. Ale podívejte se. Já jsem nechtěl být lhářem a nesnáším, když lidé nechápou, že lžu sobě navzdory a že mě ponouká ďábel. Oh, já se změním. Už jsem se změnil. Už lhát nebudu. Najdu si nějaký způsob, abych už nelhal, abych už nemusel žít v té strašné motanici lží. Řekněme, že někde je takový nedodělaný pokoj, ostnaté dráty noci, chodby a chodby plné snů. Tam se budu léčit. Dostanu se z toho. A nakonec vám přinesu důkaz. Tady se veřejně obviním ze svých zločinů a vypovím své neřesti. A nemyslete, že se rád chlubím svými chybami a že je právě ten balík nepravostí, co mě osvobozuje. Ne, ne. Je mi hanba. Nenávidím své lži a šel bych třeba na konec světa, kdybych se mohl vyhnout té zpovědi.
A vy říkáte pravdu? Jste hodni mé zpovědi? Vždyť já se obviňuji a ani jsem se nezeptal, jestli tribunál je vůbec způsobilý mě soudit, zatratit mě nebo dát rozhřešení.
Vy musíte lhát! Vy všichni musíte lhát, neustále, milovat lež a věřit, že říkáte pravdu. Sami sobě musíte lhát. To je ono. Já sám sobě nic nenalhávám. Mám tu výsadu, že se mohu ke lži přiznat, jsem přece lhář. Ale vy? Vy jste zbabělci. Posloucháte mě a říkáte si: jaký ubožák! A přiživujete se na mé výsadě, abyste utajili své lži. Chytil jsem vás! Jestlipak víte, dámy a pánové, proč jsem vám říkal, že jsem lhal, že miluji lži. Nebyla to pravda. Byl to jediný způsob, jak vás chytit do pasti, abyste mě uměli pochopit. Já nelžu. Nikdy nelžu. Nemám rád lež a lež nemá ráda mne. Lhal jsem jenom proto, abych vám mohl říci, že lžu.
Teď vidím vaše protažené tváře. Chtěli byste opustit svá místa, máte strach z mých výpadů.
Madam, vy jste říkala svému muži, že jste včera byla u své modistky. Pane, vy jste říkal své ženě, že jste večeřel ve svém klubu. Je to lež. Lež. Lež. Pokuste se to vyvrátit. Můžete mi říci, že lžu. Jen mě nazvěte lhářem. Nikdo se nepohne? Výborně. Věděl jsem, na čem jsem. Je tak snadné obviňovat jiné. Je snadné postavit někoho na pranýř. Říkáte mi, že lžu, a zatím lžete vy! To je obdivuhodné. Já nelžu nikdy. Slyšíte? Nikdy. A jestliže snad někdy zalžu, pak je to jen proto, abych oplatil službu... abych se vyhnul tomu, že někomu způsobím bolest... abych se vyhnul dramatické situaci. To jsou svaté lži. Ovšem, je nutné lhát. Trochu... čas od času. Jakže? Říkáte? Ach, myslel jsem... ne proto... Bylo by mi divné, kdybyste mi vyčítali tento druh lži. Od vás by to bylo směšné. Od vás, kteří lžete, mně, který nelže nikdy.
Počkejte, jednoho dne – ale ne, vy byste mi nevěřili. Ostatně, lež... lež, to je něco úžasného... Jen řekněte... představte si imaginární svět a uvěříte tomu – lhát! Skutečně, pravda má svou váhu a ohromuje mě. Pravda. Obojí má stejnou cenu. Cože? Že jsem lhal? Ale ovšem. Lhal jsem, když jsem vám říkal, že lžu. Nebo jsem lhal, když jsem vám říkal, že nelžu? Že jsem lhář? Já? Vlastně už ani nevím. Zapletl jsem se do toho. Směšná situace. Jsem lhář? Ptám se vás. Ze všeho nejvíce já sám jsem lež. Lež, která vždycky říká pravdu.