Poznámky

Jakub Grombíř: Dva české filmy, dva cizí světy

(Praha očima..., režie Vladimír Michálek, Michaela Pavlátová, Martin Šulík, Artemio Benki, ČR 1999,
Jeden rok, režie Břetislav Rychlík, ČR 1999)
Zajímavým podnětem k zamyšlení mohou být dva nové české filmy. Povídkový film Praha očima... je ambiciozním mezinárodním projektem, na němž se podíleli přední režiséři, herci i kameramani. Naproti tomu Břetislav Rychlík natočil padesátiminutový dokument Jeden rok jako výpověď o starých lidech, dožívajících v izolovaných vesnicích a samotách na moravsko-slovenském pomezí. Vidíme však podivný paradox: outsideři z Bílých Karpat zvládají kupodivu svoje životy lépe než hrdinové pražského filmu – umělci či novináři, lidé, kteří často spoluvytvářejí společenské mínění. Ti jsou však už ve třicítce naprosto zlomení a bezradní. Naproti tomu jednoduší vesničané působí
dojmem klidu a jistoty, které jim dává jakýsi neuvědomělý, leč zřetelný vnitřní řád. Autor filmu je sice nijak zvlášť neidealizuje (až zarážejícím, skoro středověkým dojmem působí scény, kdy vesničtí koumáci předestírají svoje originální názory na původ meteorologických jevů, inspirované nepochybně bohatýrskými dávkami všudypřítomné pálenky), je však zřejmé, že právě ten jejich odcházející svět má po všech stránkách – s výjimkou té materiální – navrch nad podivným a vnitřně vyhaslým hemžením Pražanů. Také krajina Horňácka, ačkoliv je většinou snímána na podzim a v zimě, tedy v době útlumu, kdy je z utilitárního hlediska “mimo provoz”, působí celistvě a smysluplně, na rozdíl od chaotického a eklektického slepence velkoměstských budov.
Svět, který ukazuje Rychlíkův film, už v našich poměrech pomalu odumírá (je to krásně vidět ve scéně, kdy děti přichází ke stařence na “šlahačku” – po městsku vychovaná dítka, obtížená igelitovými taškami, plní zautomatizovanou tradici jen z povinnosti, bez znalosti jejího významu). Ale svět filmu Praha očima... je mrtvý už teď. Jde o další případ epidemie autismu v českém filmu, jako jsme to už mohli vidět u filmu Šeptej nebo Mrtvej brouk. Postavy filmu žijí v jakémsi vzduchoprázdnu, s nikým nekomunikují, hýčkají si svoje fiktivní vnitřní problémy. Výsledkem jsou prázdné astenické kreace, neschopné zaujmout kohokoli kromě nejužšího okruhu přátel. Existují zde jistě rozdíly mezi jednotlivými epizodami: Šulíkova povídka je vcelku vtipná a životaschopná (byť za jeho hranými filmy zřetelně zaostává) – snad právě proto, že se v ní pražský životní styl konfrontuje s návštěvnicí ze Slovenska ve výborném podání Božidary Turzonovové, naproti tomu úvodní Karty jsou rozdaný svou vyumělkovaností a afektovaností působí spíše jako parodie.
Film Jeden rok nemá zvláštní umělecké ambice, místy působí po filmařské stránce dosti amatérsky. Přináší však na plátna kin i televizní obrazovky cosi nesmírně vzácného: lidi, kteří v životě cosi zažili – a snad i pochopili. Jejich protějšky z filmu Praha očima... nezažijí a nepochopí nikdy nic. Přesto se, bůhvíproč, právě těmto lidem dává v médiích stále největší prostor.

Jakub Grombíř: Surfing Socrates

Ve dvacátém sedmém čísle časopisu Reflex se ze svého vztahu k médiím vyznává nejznámější současný český teolog Tomáš Halík: “Média jsou nejvlivnějším náboženstvím současnosti. Dokonce podobně jako náboženství mají svou podobu pro lid i pro elity: tou první je televize a tou druhou internet.” O internetu samém nám důstojný pán Halík sdělí: “Ano, používám ho denně, bez něj bych se skoro neobešel.”
Nabízí se paralela k mnoha osobnostem, které v minulých staletích utvářely podobu Halíkovy církve. Většina z nich obvykle došla k závěru, že člověk se ve skutečnosti dokáže obejít bez mnoha věcí, do kterých by to zprvu ani neřekl – a že přemíra materiálních statků často překáží skutečnému poznání. Jenže Halík není svatým Janem z Kříže: on přeci potřebuje především patřit k elitě – nu, a k tomu je internet podmínkou. Zanechme na tomto místě neplodných úvah o tom, co to je vlastně ta elita a jestli ji nutně tvoří právě ti, kteří se za ni vehementně prohlašují. Pohlédněme raději na Halíkův vztah k tisku: “... na internetu prolétnu zpravodajství ČTK a přehled nejzávažnějších článků v hlavních českých, případně světových denících.” Neodpustím si v této souvislosti jízlivou poznámku, že se nepamatuji, kdy jsem za poslední rok objevil v našem denním tisku sdělení, kterému bych i s přivřenýma očima přisoudil epiteton “závažný”. Kněz Halík však ještě neskončil: “Dvakrát měsíčně si v čítárně bleskově prolistuji asi deset nejčtenějších a několik světových deníků.” (á propos – k nejčtenějším deníkům u nás patří Blesk. Listujete jím také, pane Halíku? A řečeno s klasikem: Jak se vám líbí?) Asi nejpodstatnější jsou na tom všem slovesa “prolétnout” a “prolistovat”. Jistě, takový je trend doby, je nutno všechno vidět z vrtulníku, abychom o tom mohli zasvěceně promlouvat v televizních debatách. Ale dospějeme tak ke skutečnému poznání o stavu světa? A není právě teolog tím, jehož poslání spočívá v hledání nadčasových hodnot?
Duchovní Halík se svěřuje, že média bere vážně. Obávám se, že se těmito slovy poněkud podřekl. Není největším filozofem dneška spíše ten, kdo bere média a jimi zprostředkovaný výsek reality (který se ovšem zběsile vydává za realitu úplnou) naopak co nejméně vážně? Pochybuji, že skutečnou moudrost lze načerpat surfováním po internetu. Tam lze získat pouze zdání moudrosti, kterou je pak možno prezentovat opět pouze skrzevá média: protože při nezprostředkovaném kontaktu vyjde najevo, že se ve většině případů jedná pouze o uměle nafouknutou bublinu.
Nemějme to vše Tomáši Halíkovi za zlé: on si pochopitelně nemůže dovolit média ignorovat, protože je na nich sám závislý. Buďme však schopni opatrně rozlišovat u každého, kdo si osobuje právo k nám promlouvat, zda jeho moudrost pochází z vlastního nitra, či čertví čích webových stránek.

Zdeněk Mitáček: Vladimír Kopecký v Kabinetu Múz

Druhého září tohoto roku se v prostorách baru známé brněnské divadelní scény Kabinetu Múz konala vernisáž výstavy výtvarníka Vladimíra Kopeckého. Malíř, mimochodem mezi okruhem znalců známý jako autor jedné a jediné ilustrace ve vůbec prvním vydaném čísle časopisu Jihovýchodní pošta, představil divákům své obrazy ze svého posledního tvůrčího období. Vladimírovy charakteristické zobonosé postavy a karikatury podivných městských a nočních existencí z Obilného trhu a okolí byly tentokrát posunuty do překvapivě rozevlátých barevných škál. Autor s nenuceným vtipem vytvořil díla na svůj způsob kontrastující se všedností každodenní reality, kterou jsme si v posledních dobách navykli vnímat podstatně méně radostně. Úvodní slovo k vernisáži pronesl knihovník Pavel Frind, který posléze vystoupil s hudebním programem. Své verše četla Marcela Večeřová-Mikulášková. Krom obrazů zavěsil Vladimír Kopecký v Kabinetu Múz také větu: “Chlastejte klidně dál, mně v sedm hodin končí vycházka, musím zpátky do blázince.” Doufáme v brzký návrat a přejeme další vlny inspirace.

Zdeněk Mitáček: Setkání v Bystřici, Bob Sharpe

Dne 21. srpna jsem navštívil literární setkání pořádané k 75. výročí literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu Brno. Vyslechl jsem několik přednášek na rozličná témata, s literaturou v rozhlase více či méně souvisejících. Nakonec mě nejvíc zaujalo slovo Jana Trefulky, z minulosti redakce, pronesené na způsob filmu pro pamětníky. Těch filmů jsem letitým pamětníkem. Pavel Švanda se zabýval postavením současné literární kritiky, Pavel Kotrla informoval o literatuře na současném internetu. Norbert Holub přednesl několik mně zcela nesrozumitelných tesí o ničem. Mluvil ještě prof. Vladimír Smékal a někteří další, z jejich přednášek jsem si ale téměř nic neodnesl. Den završila rozmluva vedoucího redakce pana Sedláčka s redaktorkou Alenou Blažejovskou, vlastně táhlý nářek nad omezováním prostoru pro činnost této redakce a nad komercionalisací Českého rozhlasu. Vzhledem k úrovni vysílání “nejposlouchanějších” stanic Čro, je činnost literárně-dramatické redakce záležitostí vpravdě sisyfovskou.
Nejzajímavější událostí v Bystřici pro mě byl objev knih Boba Sharpa v místním knihkupectví. Jak plyne z těchto knih, postbeatnik Sharpe strávil v Bystřici pod Hostýnem téměř celý rok, s plánem zřídit zde “fastfood” a malou ubytovnu pro americké turisty. Své dojmy z cest po zemích střední Evropy shrnul ve sbírce Fledglings, z níž jsem zařadil krátkou ukázku do rubriky Studio Jvp.

Zdeněk Mitáček: Katovna

V září jsem ze záznamu shlédl pořad Katovna vysílaný na ČT2. V besedě diskutovali Vladimír Just, Miroslav Petříček jr., Jan Rejžek a Martin C. Putna. Tématem byly knihy Jiřího Kratochvila a Michala Viewegha. Zatímco starší účastníci diskuse upřednostňovali knihu Jiřího Kratochvila, Martin C. Putna se rozplýval nad knihou Vieweghovou. Možná, že to dělal schválně, nicméně celá diskuse měla nádech modelové situace střídání literárních generací. A tím i konečně něčeho normálního, po delším období, kdy vycházely české knihy paralelně z nejrůznějších období. Proto bych v tomto sporu, jinak dosti absurdním, viděl i příznak něčeho positivního, že se totiž do dění v české literatuře vrací alespoň náznak kontinuálního dění.
Katovnu sleduji pravidelně, za zaznamenáníhodný považuji výrok Jana Rejžka ze srpnového vydání, pronesený na adresu Jakuba Grombíře, jakožto jednoho z redaktorů Filmových listů, časopisu Filmové školy v Uherském Hradišti, ve smyslu: “Jakýsi Grombíř tam třeba v úvodníku píše, že dnes máme svobodu a může si každý konečně psát, co chce, to si tedy všiml brzo, deset let po sametové revoluci.”
Oceňuji odvahu účastníků těchto debat, odvahu vzdát se bezpečí skrytu svých pracoven, které jediné může být domovem ucelených kritických úvah. Proto i podobné ataky a “ouřeky” v Katovně a Katovnách beru jako v podstatě přínosnou část celého toho posezení. Myšlenky přítomných kritiků si mohu přečíst kdekoli jinde. To, jací jsou jako lidé, se ale jinde nedovím a považuji to za důležité. Domnívám se, že přes svou suverenitu účastníci těchto debat jistě vědí, na jak tenkém ledě se pohybují.

Zdeněk Mitáček: Vít Ondráček v Rajhradě

Začátkem měsíce září jsem navštívil se svojí přítelkyní výstavu výtvarníka Víta Ondráčka instalovanou v prostorách benediktinského kláštera v Rajhradě na Moravě. Obrazy se nacházely ve dvou sálech v postranním křídle kláštera. Nepozorovaně jsme se zamíchali mezi výpravu českých turistů a naslouchali výkladu jednoho z místních mnichů, líčícího devastaci kláštera v uplynulé éře. Zásluhou nezištných příznivců se Rajhrad pomalu vzpamatovává z těch nejhorších ran. Prohlédl jsem si kapli zasvěcenou Panně Marii Hvězdě Mořské a připadalo mi zcela logické umístění této kaple právě v Rajhradě, vždyť pouť námořníků může směřovat jen do nitra pevniny. Ondráčkovy obrazy ve větším z rekonstruovaných sálů byly umístněny pod obrazy představitelů kláštera, prelátů a opatů, bylo jich asi dvanáct. Ondráček tam umístnil vybrané obrazy z cyklu Černá duha, které upravil batikou a zapracoval do nich také prvky známé z novějších Daktylogramů. Vznikla plátna tlumené barevnosti, evokující tajemný svět podmořských hlubin, či hlubin historie, mlžných krajin podzimu. Stačilo jen přivřít oči a postavy dávných duchovních vůdců kláštera sestoupily ze svých výšin a vydaly se na pouť malířem přivolanou krajinou minulosti a s nimi taktéž výprava turistů a nás, cosi počínajících chápat. Za oknem svěží (ahistorická) zahrada. V menším sále vystavil Vít Ondráček novější Daktylogramy, z nichž mě zaujaly především dva Portréty: profily neznámých vznešených, mlčenlivých krasavic. Kontrast k nim tvořila zasklená skříňka s menší sbírkou afrického umění. Také zde se jednalo o vzájemně se ovlivňující a inspirující instalaci. Celkem jedna z nejlepších výstav tohoto výtvarníka, které jsem dosud viděl. A bohužel také veřejnosti poněkud ukrytá. Brněnští suchozemci na poutě do Rajhradu příliš necestují.

Zdeněk Mitáček: Editorova poznámka

V loňském roce obdržela redakce Jihovýchodní pošty od svých příznivců formou různých příspěvků částku celkem 3711,90 Kč. K časopisu se krom okruhu stálých zájemců a spolupracovníků přihlásily přibližně tři desítky nových čtenářů. Mám za to, že tento počet není nijak malý, vzhledem k velmi omezenému nákladu a takřka ilegalitě, v níž se časopis vinou nedostatku finančních prostředků nachází. Všem příznivcům a předplatitelům bych chtěl poděkovat za podporu, kterou Jihovýchodní poště v loňském roce věnovali.
Finanční potíže nedovolují příliš rozšiřovat náklad časopisu. V příštím roce bude proto Jihovýchodní pošta nadále vycházet v nákladu 200 výtisků. Počínaje tímto číslem budou materiály z časopisu umístňovány na internetu, jako jeden z oddílů stránky časopisu Texty. Pokud s tím budou autoři souhlasit, mělo by tam být vždy umístněno kompletní vydání Jvp.
Na podzim jsem odeslal na příslušný odbor ministerstva vnitra první versi stanov občanského sdružení pro zajištění vydávání Jihovýchodní pošty. Ačkoli jsem ji zpracovával podle doporučeného vzoru, byla mi vzápětí vrácena k částečnému přepracování. Druhý pokus o odeslání stanov podniknu na jaře.
Z ohlasů na Jihovýchodní poštu bych tentokrát vybral článek Radima Kopáče v časopise UNI č. 12/99, který vyšel pod názvem Literární časopisy do jedné ruky. Krom Jvp jsou v tomto článku připomínány a stručně hodnoceny časopisy Psí víno, Aluze, Trafalgar, Weles, Sojky v hlavě a Neon. Koncem roku jsem v počtu 99 číslovaných výtisků a dále pomocí e-mailu rozesílal bulletin Podél trati, který by měl nadále vycházet příležitostně a nepravidelně jako informační doplněk Jihovýchodní pošty.