Stanislav Zatloukal

Interview

Tak se tedy rozhovor uskutečnil v autorově domácnosti, s řádným využitím zpravodajské audiotechniky. Zabral plnohodnotnou večerní směnu, neboť byl narušován soukromými dotazy samozvané spolupracovnice, jak se později ukázalo neexistující redakce. Úroveň dotazů i přehled (souhlasné kývání na konstrukce odpovědí) svědčily přinejmenším o poloprofesionalitě kolegyně, která si však na druhou stranu nedostatky ve vysvětlování vlastních záměrů i v objasňování cílů domovského periodika poněkud ubrala na věrohodnosti. Dostala červené víno, zatímco autor, věrný zásadě neoslabovat rozum při výkonu, kterým je interview více právě jemu, si uvařil čaj. Slečna (sama se ohradila proti oslovení paní redaktorko) návštěvu vyjednala telefonem, s dodatkem, že zájem redakce o autora objasní sama na místě. Nepřišla s ničím lepším, než že se jedná o zapadlý muzejní spolek, který musí kvůli udržení příslušné rubriky svého čtvrtletníku a pro nedostatek literárního dění v regionu vyjíždět za jeho hranice.

„Proč tedy jednoduše rubriku nezrušíte? Aspoň by se ušetřil papír.“

„Je to tahounská příloha, bez níž by to nešlo. Koho dnes zajímá stav zkamenělin v lomu nebo vyřezávané betlémy v depozitáři? Věřím, že ohlas i odbyt příštím číslem vzroste právě otištěním Vašich vyjádření.“

„Chcete mě zpovídat z názorů na politiku?“

„Berete mi právo ptát se na cokoli, pokud to bude organicky vyrůstat z již řečeného?“

Takto se slečna předem zajistila, naznačila, že nehodlá brát ohledy a půjde, kam bude vpuštěna. Dala autorovi (označení se vztahuje na respondenta rozhovoru, který nemusí být totožný s pořizovatelem tohoto dodatečného záznamu) číst pár řádek, které chtěla na úvod předeslat ve znění, proti němuž by on sám neměl námitek:

...svou prvotinou...ukazuje, že výjimečně stojí za to vydat i zdánlivě neúplnou či edičně pochybenou knihu, na první pohled pouhou žeň dosavadní tvorby. V souboru povídek a kratších próz, které jsou tematicky rozděleny do tří částí (Kapitoly z apokryfní historiografie, Večerní úlety a deníkově důvěrná Klopýtnutí) autor uplatňuje důmyslné rozvinutí tradičních kompozičních technik, střídmě prosycených o to působivějšími inovacemi a experimenty. Autor...[Následuje několik biografických údajů, převzatých z přebalu knihy.]

Shodli se na tom, že nebude znevažovat práci, kterou s formulováním mohla mít, a ponechá text nezměněn. Poprosila ho o doplnění informací o rodině, které na záložce chybějí.

„Chybějí-li, rovněž vyjadřují skutečnost.“ Ponechal na ní, aby z řečeného vytěžila jednoslovnou odpověď. Zastavil ji ještě, když chtěla zapnout diktafon, a věcičku si prohlížel, s omluvou, že dosud neměl tu čest...

Rozhovor je nakonec přece uveřejněn, v následujícím znění:

Začínáte pěti průhledy do historie, v nichž se domýšlíte, jak mohly být pro nás výjimečné okamžiky pouhým vyústěním spleti životních okolností hlavních aktérů. Předkládáte realisticky nevzrušeně epizody, za nimiž vzdělaný čtenář rozpozná obrácení Šavla z Tarsu, Senecovu sebevraždu nebo Budhovo procitnutí. Jde vám především o hru se zašlou a cizokrajnou látkou nebo chcete vysvětlit zázrak?

Hra by v mém případě nebyla samoúčelná: teprve úplným odhlédnutím od vlastní zkušenosti, vykročením do neznáma docházím k čistému vyprávění, případně obecnému, dnes spíše zobecněnému sdělení. Při psaní o současnosti zde se topím v detailech, které se tlačí úměrně tomu, jak jsem účasten jejich poznání, a narušují rovnou linii příběhu. Opravovat historii nechci, zkouším jen, co se zázraky svede psychologie nebo modernistické narušení jediného hlediska, jejichž slovníku respektive postupů využívám.

Ve Večerních úletech přes veškerou stylizaci jako byste prozrazoval vlastní tíhnutí za nedostatkem, který si takto po večerech musíte vysnívat. Těžíte hodně z představ, které lze snad právě jen vymyslet: Marie, bránící se sňatku s náhradním otcem jejího dítěte, Sabina, toužící po partenogenezi... Je nějaký recept na uzavřený příběh bez vypomáhání si fantaskními či suprarealistickými prvky?

Měl jsem v hlavě jakoby shrnutou ideu příběhu, o čem má být. Bylo ovšem třeba zvýraznit její obrysy, dát ji teprve na papír, jako si psal poznámky k chystaným dílům Camus. Když jsem se po dvou třech měsících přesvědčil, že z jedné věty pořád poznám, o co jde, co už tedy pro toto trvání někde je, jenom to nalézt, mohl jsem přistoupit k osnově a dílčím poznámkám.

Lze hledat ve vyjádření postojů Marie a Sabiny spřízněnost s feministickým hnutím?

Nesnesu feminismus, který se sám stravuje, ten, jehož stoupenkyně se chtějí mužům vyrovnat v tom, co jim snad závidí, jak se mi zdá. Mám rád tu variantu (pokud taková je, nikdy jsem to odborně nestudoval), která chce vytrvalým úsilím o zrovnoprávnění ryzího ženského postoje svět zjemnit, proměkčit něhou...

Jste tedy zcela svébytný, co se týče filosofie citů a vztahů? Užil jste jako motta citátu z nikoli nestranného Schelera a jednu Durychovu metaforu...

Ke své nauce dospívám právě teprve psaním, a navíc – není pro mě závazná. Je mi určitým vzorem, metou, a práci na jejím vyjádření chápu jako vykoupení vlastní reality, jež jí nedostačuje. Není ani formulovaná v celku, musela jste si ji vlastní syntézou doplnit, a je docela možné, že vzhledem k různému kulturně myšlenkovému zázemí bude u každého čtenáře vyznívat trochu odlišně.

Není nedostatkem interviuewisty, přejde-li další otázkou bez souvislosti s předchozí k jinému tématu. Nelze ho proto vinit, že by snad byl v koncích a nemohl probíranou problematiku dalšími dotazy rozvíjet. Vypnutí diktafonu vpadlo do usrknutí čaje, takže se autor nemusel ani omlouvat.

„Prominul byste mi jeden dotaz mimo? Založila jsem si v knize...a vlastně bych Vás při té příležitosti chtěla poprosit o autogram.“ Knihu měla v ochranné zaletované folii, jako z knihovny. Zkušeně nalistovala příslušnou stránku a nastrčila přes stůl; přitom se musela předklonit, takže by de facto sváděla už teď, nemít na sobě rolák. Uvidíme, že její postup byl promyšlenější, počítající s pozvolným vřazováním svých úskoků.

„Kde mám záložku,...ale Vy si to jistě vybavíte sám: Marie utěšuje vypravěče, na něhož, starého dobráka a někdejšího ctitele, se předtím obrátila, aby zastínil její tajemné těhotenství. Utěšuje ho poté, co ho vyvedla z omylu, že se snad vezmou...Není to motiv, spolu se Sabininým řešením své situace, trochu stranící ženám, jako byste jim dopřával vítězství, které ve vaší meziosobní realitě, o níž jste právě cosi prozradil, snad zakouší inverzně, jako porážku?“

„Klidně jste se mohla ptát načisto. Váš dotaz není až tolik vlezlý, a já, pokud nejsem nucen otáčením vaší drahé pásky, nemám dost vůle přemýšlet...“

Cvak...

Nejsou také vítězství vašich hrdinek, nakonec nezávislé svobodné mateřství u Marie a povznesení se nad potřebu muže u Sabiny, poskytnutím náhrady, odškodného ženskému světu, který se snad v realitě, již chcete tvorbou vykupovat, domníváte při zjemnělém cítění umělce utiskovat?

Zdá se, že usuzujete na mou senzitivitu z vytěsnění exhibičního živlu. To ovšem má svůj technický důvod: sofistiku - právě spolu s exhibicí - nepouštím ke slovu, abych byl nucen tvarovat to běžné, prosté, na čem teprve se může ukázat nevšední pohled. Jeden váš kolega z Prahy psal v kterési recenzi: Každá erekce vypravěče-hrdiny jakoby ubírala krve textu...Co se týká mé situace [pozorujeme nápadné zbystření redaktorky], přemýšlím někdy, zda existuje asynchronní, mimoběžná nevěra: být nevěren současné s předchozími, budoucím se současnou...

V úletu posledním je hrdinou muž, manžel, který četbou Unamunova dona Manuela dospívá k závěru, že on sám je jakousi inverzní karikaturou nevěřícího kněze: nemilující manžel. Namísto rozšířené nevěry mu brání přistoupit k ženě démon zdrženlivosti, který však pouhým zapovídáním neukazuje cíl, smysl této ctnosti. Jsou třeba pro tvorbu nutné etapy striktního odloučení, odpoutání se?

Myslím, že Kafka byl posledním takovým příkladem. Dnes pro nás samota znamená soustředění, úkryt před slovním balastem, který ovšem nebrání vhodně zařazovat rozptýlení, přispěje-li k vyrovnanosti a nezatíží nás časově. Dovedu si ale zároveň představit čistou epopej hlasu ztišeného nízkým stropem cely, života stísněného na minimum, takže bohatého na vnitřní děje, košatého fantazijním viděním dávno zapomenutého světa. Je ovšem otázka nejen po vzácném čtenáři, zásadnější je, že někdo takový zůstává autorem v potenci, nemá potřebu projevit se navenek, stačí mu vědomí oné krásy, na kterou může ostatní upozornit již pouhým svým stavem.

Cvak.

„Teď už by to opravdu neprošlo: Nemyslíte, že naznačené umělcovy nároky na partnerku mohou zkreslovat její výběr, že upřednostňuje chápající podřízení a schopnost zajistit ho a dodávat mu energii a důvěru, namísto aby šel za krásou, svým cílem? Nemůže to vést k rozdvojení požadavků a třeba právě k nevěře souběžné?“

Autor v duchu ocenil bystrozrak slečny, který zvětšoval pochybnosti o zapadlé redakci muzejního občasníku. Své podezření však nedal znát a pokynul jí zapnout diktafon: „Dotazy, které vám nezapadají do koncepce, si prosím račte poznačit na potom [záblesk radosti v jejích očích], ale dokončeme nejdříve, co byste chtěla otisknout...“

Cvak.

V závěrečném Klopýtnutí se vyznáváte z pochybností ohledně bytí autorem. Utvrdilo Vás vydání knihy či vedení rozhovoru?

Měl jsem pocit, že to nikdy není jednou pro vždy, definitivní zajištění budoucnosti pouhým zahájením. Jako by se dar mohl zpronevěřením ztratit, vyschnout, zakrnět (myšlenka asi staromódní, u mě možná dotvrzující nedorostlost do současnosti). Nemám zatím jistotu, že by i brzké vyprodání tak jako tak skromného nákladu mě zbavilo předtuchy, že každý pokus bude jen novou prvotinou, že se autorem vždy načas stávám...Neschopnost dospět k jakémukoli jinému útvaru (vždy jsem měl touhu umět se vyjádřit o pracech druhých) mě vedla na rozcestí, že se mám vzdát všeho nebo se upnout k tomu jedinému. Čas ať ukáže, jestli indispozice pro ostatní byla varováním nebo naopak potvrzením výsady pro tvorbu.

Z naznačených důvodů jste se i v Klopýtnutích vyhnul reflexím četby. Kontrolujete se nebo vyvíjíte nějakou očišťovací techniku, abyste neopisoval?

Je zvláštní, že puzení k tvorbě přináší spíš estetický prožitek jiného druhu: film, výstava, koncert...Jako by mě k vyjádření nutil úžas nad možnostmi ostatních žánrů, do nichž jsem nepronikl ani nejprimitivnějším amatérským pokusem. Vystříhat jsem se musel ne snad vlivu konkrétních předchůdců, ale prizmat a optiky celých staletí. Zbavit se někdejšího etického závazku, nároků na vlastní pravdu.

Současné pestré spektrum, svazky nezavedené literatury...Našel byste definici pro své umístění, pro svoji hlasovou polohu? Slovníkové heslo pod vaše jméno?

Nejsem definovací typ...to máte jednu z charakteristik. Dál, vlastní slovníkové heslo by bylo zkreslené zaujetím, je proto úkolem vědců. A hermeneutika nám odhaluje, že ani nejstručnější heslo není jednou provždy. Nakonec i Marx je pro některé představitelem idealismu. Kromě toho, vývoj v počáteční fázi je prudký a u mě ještě nezakotvil v pevně vrženém směru, z nějž bych nemohl vybočit.

Děkuji za rozhovor.

Slečna uhnula s pohárkem, který jí chtěl hostitel opětovně naplnit. Diktafon ponechala na stole, snad pro případ, že by si na něco důležitého dodatečně vzpomněla. Papír, který si vytáhla na jeho doporučení dělat si poznámky k soukromým dotazům, zůstal prázdný, přesto spustila rovnou, podruhé: „Nezakoušíte tedy, jak jsem se prve ptala, dvojí nekryjící se nároky na ženskou bytost pro vás?“

„Vidím, že už Vám opravdu nedoplním: ptala jste se, pokud si vzpomínám, všeobecně po nárocích umělce. A teď najednou zúžené vykání?“

„Tak abyste věděl, kdybych byla starší, nejraděj bych Vám bez ohledu na statut či prestiž nabídla tykání...Promiňte, teď už jen vážně...“

Pan prozaik (říkejme mu tak, když už má za sebou první interview) uznal, že je záhodno vyrukovat se svým podezřením: „Podepsal jsem Vám knížku; Vy mi ani neukážete aspoň obálku předchozího čísla, nepovíte mi, koho jste navštívila nebo jinak čtenářům představila přede mnou?“

„Dobrá, nebudu se dál vytáčet. Co ale kdybyste se ptal teďka Vy a snažil se odhalit, zda a v čem vůbec máte před sebou protivníka? A dovolte prosím, abych nalila nám oběma...Na rozhovor, který se neztratí, protože bude v dobrých rukou.“

Publicista měl dopito, přinesl druhou číši i skleničky, aby si mohli ťuknout a zapíjet minerálkou. Tušil už, koho bude zpovídat a začal posuzovat její vzhled. Rozhodně od ní nebyla troufalost, že právě ona přijela s dotazem po požadavku na krásu. Nemohl ale přece hned a naplno říct, co tedy bude nejspíše důvodem její návštěvy. Navíc mohla mít její motivace mnoho odstínů. Její inteligence a už to, že začala od nejpřiměřenějšího konce, svědčily o rafinovanosti, která se za jejím chováním dala tušit. Musel sám začít nevině, bez zřejmého očekávání.

„Mám tomu rozumět tak, že Vás v mé knize něco oslovilo hlouběji a že byste stála o jistou formu přátelství, jako třeba někteří spisovatelé odpovídají lidem na jejich dopisy?“

Vycítila nejspíš, že to je jeden z možných dotazů, z počátku pro jistotu ten nejopatrnější, a ne tedy jediný, kterým by disponoval opravdu nevině smýšlející muž. Nemusela se proto obávat, že ho dalším poodhalením přespříliš zaskočí: „Víte že bývají i přátelství intenzivní a krátkodobá. Mě nejde o to, abych vám vnucovala další inspiraci; chci Vám být k dispozici, ať už tím, že Vám nabízím, abyste se ujal slova a doléval sobě, kolik bude třeba, protože já bych kvůli tomu, že se vidíme poprvé, nemusela pít vůbec, nebo tím, že Vám připravím svými manévry cvičení pevnosti vůle, které Vám jako osobnosti jistě neublíží.“

Chvíli analyzoval její odpověď: jestli manévry myslí svádění a zda on má pít, aby setřásl ostych...Na okamžik zahrál netečného prohlížením vína v číši zdvižené proti světlu lampy. V neochvějnosti pokračoval, nebo ji aspoň předstíral: „Jiskří – napít se ještě můžeme...“

Konverzace o vínu jí ovšem přišla vhod: „Jiskří. Ale také hřeje. Dovolíte, abych si odložila?“

„Když myslíte,“ ukázal pro změnu lhostejnost. Pod rolákem měla modrý nátělník, luxusní, jaký se hodí nosit sám o sobě. Výstřih byl téměř cudný, jen otvorem pod paží se vždy při zvednutí číše ukázal proužek podprsenky.

„Tak mi povídejte něco o sobě, když chcete být k dispozici. Vždyť celé lidské příběhy nás zajímají, ne jenom výseky.“

„Tak třeba vám prozradím, že mi před půlhodinou ujel poslední spoj. Zachováte se...přijmete za nečekané výdaje na pohostinnost, čím Vám mohu splatit?“

Usmál se: „Přece jste věděla, kdy Vám co jede. A máte hodinky...“ Nevyháněl ji ovšem, i byt měl nakonec prostorný, kdyby potřeboval uložit hosta zvlášť. Napětí z čehosi neprozrazeného, co ale nemohla zcela zakrýt, ho přimělo k návrhu rozptýlení: „Aby nám víno déle vydrželo: nechtěla byste mi pomoct připravit něco k němu, na proložení, jak se říká?“

V lednici našli váleček kukuřičného těsta, za jehož obalem byly mezi vytištěnými způsoby úpravy zvláště doporučovány křupky k vínu. Tuk prskající v pánvi, kávovou lžičkou uždibované dílky těsta, jejich kořenění mletou paprikou, obracení, aby se osmahly kolem dokola: tak šly za sebou kroky snadného receptu. Zalíbilo se jí vůdčí postavení u plotny, zkušeně převzala otáčení křupek, když jemu při prudším pohybu kapénka tuku odskočila na ruku. „Ukaž. Dej to sem!“ přešla spontánně na tykání, které nekomentoval, ale ani neoplatil, takže se k němu u stolu raději nevrátila.

Křupky chladly rychle, snědli je všechny za tepla, takže víno pak opět usrkávali souvisle.

„Teď, když už jsme si trochu blíže, můžu Vám snad říct svůj původní úmysl...už bez obav, že bych se shodila. Možná se zasmějete, ani já k tomu nemám daleko, ale z  příčiny trochu jiné,“ svěřila se a osvětlila pozvednutím číše a úsměvem, který už zápasil s únavou.

„Dobrá, poslechnu si.“

„Zatímco ostatní...nevím, co jste od nich požadoval, čekal nebo získal...chtěla jsem být milosrdná v tom, že bych Vás nezavázala požadavky bezpečí ani odpovědností za následky: chtěla jsem smísit svou krev s Vaší, pečovat o Vaše dědictví, rozšířit pozůstalost... Nesmějete se, z čehož vidím, že jsem dojemná až příliš. Nikdo by to nemusel vědět. Ještě teď mám vůli nedopít, trochu se provětrat a být pro Vás...Zbavil jste se přece morální zavázanosti, řekl jste, že vlastně přemýšlíte, uvažujete o nevěře...“

„To už dosazujete jiný odstín mým slovům,“ navázal nebo jí snad i vpadl do mezery; nedávala už totiž intonací poznat, kdy domluvila. „Nevím, jestli jste četla Zářijové růže. Tam milenka žádá, nebo si jen spíš posteskne, že by chtěla od mistra slova syna. Je to ovšem horká kreolská krev a není vůbec na rozpacích, když děkuje za náhrdelní křížek, symbol něčeho posvátného a přitom dar od přechodného milence. Vy ale dobře víte, že tu nejde o otázku morálky...“

Její posmutnění skutečně nebylo možno vnímat neúčastně, což ale neubíralo na absurditě jejímu záměru. Zkusila znovu nalíčit, přestože věděla o průhlednosti své kličky: „Přece právě nejušlechtilejší lidé, umělci a géniové vůbec, by měli mít nárok nejvíce rozšířit svůj genotyp, převládnout v dalších generacích...“

Měl nasnadě dva protitahy, seřadil je takto: (1.) „Nevšimla jste si, že možná ti nejušlechtilejší nemají vůbec dětí? Mimoto Fromm upozorňuje na rozšířené předčasné zakládání rodiny z rozpaků a bezradnosti nad smyslem vlastního života. Přeneseno na naši situaci, tedy ne naši společnou, ale situaci skupiny těch, kteří stihnou v životě jen málo, a i tomuto zdánlivě nepatrnému se přísně podřizují, nemůžeme si dovolit rozkouskovat se příliš, byť nějaký únik talentu rozplozením není na první pohled patrný.“ [Pozorujeme, že víno jeho syntaxi prozatím neškodí...Slyšíme také cvaknutí diktafonu.] (2.) „Dále pak, když odmyslíme Vámi zamýšlený následek, který je pro Vás vlastním záměrem, nevyhneme se přesto prostředku, o který zase by mělo jít mně. Jen je potíž v tom, že, alespoň při mém založení, přestává onen prostředek vábit, nabízí-li se sám, snadno, zdarma. Zde nemyslím vyrovnání finanční, ale zřejmě svádivou práci psychickou, která jako hra spoluvytváří hodnotu celého prožitku. Nechal bych Vás až příliš vyhrát, pokud byste si odnášela více než já, který bych se vlastním příjmem z Vás trvale zadlužil. Takže je mi líto; máte své vítězství v jiné podobě: zajistila jste mě pro jeden večer zpestřeným společným stolováním, merci beaucoup, Gute Nacht and nice dreams.“

Odnesl ke dřezu prázdný talíř, zatímco ona vypila naráz poslední číši, naplněnou už ode dna láhve.

Je vlastně celou dobu na vás, určit, kdo z nás zaznamenal průběh a pokračování interview, jež oboje končí zdvořilým poděkováním. Příběh sám nemá smysl rozvíjet, je totiž v podstatě ukončen a není důležité, že o co se jednomu z nás lépe usínalo, o to hůř se mu vstávalo. Proto jen několik upozornění, aby Váš soud nebyl ukvapený nebo zkreslený chybným čtením. Například obsah závorky na 29. řádku první stránky na nejednoznačnost autorství pouze upozorňuje, nemusí však být maskovacím manévrem ani nápovědou. Jistota některých hlubších sond do jedné z postav (zajištění svobodného kladení otázek slečnou, ocenění jejího ostrovtipu autorem při druhé soukromé otázce) také nemůže spolehlivě identifikovat vypravěče, neboť jde zrovna třeba o jistotu uměleckého dohadu, jehož pravda netkví ve shodě, ale v přesvědčivosti výrazu. Proti autorství slečny by svědčila sebeláska v odmítnutí troufalosti, s níž by přijela zpytovat jeho nároky na krásu (čtvrtý spodní řádek čtvrté strany); umělecká svoboda ale nevylučuje podobné vyzdvižení alter ega, které se neutralizuje svým ironickým vyzněním nebo slouží právě k odvedení pozornosti.

Spíše by mohlo napovědět posouzení titulu, uvážíte-li, že jen jeden z nás je umělcem, a že nalezení adekvátního či dokonce výlučného názvu je součástí talentu tvůrce, který ho nadepíše s jistotou, s jakou sochař pro každé dílo volí správnou látku. A potom, z mnoha míst je cítit, kdo z nás to mohl, potřeboval a tedy musel zapsat.

© Stanislav Zatloukal; 1999 - 2001

od 19. 9. 2002