VÁCLAV ŠMIDRKAL

Spis

Místnost tonula v barevném světle lampionů, prostorem zněla jímavá karnevalová melodie a mezi regály a policemi zavalenými stovkami složek pobíhal rozjařený Harlekýn oděný v žlutorůžový károvaný obleček a zval ostatní masky k tanci.

Černý Vojín v umaštěných montérkách seskočil z tanku, plešatý Politruk odložil ukazovátko a zapomněl na mapu, o které mluvil, červení Chlapci ztratili zájem o samopaly a další zbraně, z výšin sem sletěl Poručík řídící stíhačku, od hromady knih se zvedl Rotný, posluchač prvního ročníku vysoké vojenské školy, naproti němu odložil Podplukovník zdravotní služby skalpel a z docela opačného konce místnosti se k maškarnímu reji připojil Svobodník Pohraniční stráže. Všichni se radostně vrhli do víru tance, nejdříve každý sám a jak se dostávali do ráže, tak chytili se za ruce a křepčili v kole a točili se čím dál tím rychleji. Vzduch v místnosti začínal pomalu vřít a v tom se ze škvír mezi prkny podlahy vyrojil hrozen červených hvězd a rozletěl se zběsile místností jako klubko podrážděných vos a strop nad hlavami tanečníků se roztrhl jako černé smuteční sukno a sesypala se z něj na zem sprška flitrů — malých srpů a kladívek.

A nikdo z přítomných nepostřehl kroky tří osob, které se zastavily právě přede dveřmi. Až zvuk strhávané pečeti, která dveře jistila, masky zmrazil. Svobodník Pohraniční stráže úlekem vykřikl. Pak zarachotil v zámku klíč a dveře se pomalu otevřely.

Nevím proč si vybrali zrovna nás dva, jsme na vojně teprve krátce, ale voják se neptá, voják dělá, co se mu poručí, a proto jsme teď tady v této budově, spletité jako klubko hadů, jsme v jednom z jejích zadních traktů, prochází se sem skrz kanceláře v pátém patře, kam jsme vystoupali po zadním schodišti a teď stojíme před dveřmi ve výklenku chodby, plukovník zkoumá pečeti, pak je strhává, odemyká a otevírá dveře a my vstupujeme dovnitř.

V místnosti za dveřmi je špatný, nevětraný vzduch protřelý zápachem starého papíru a tiskařských barev a všechny detaily vnitřku jsou zahaleny do šerosvitu dopadajícího skrz úzké a vysoké okénko špinavé tak, že za ním je možno jen těžko rozpoznat dvůr, ze tří stran sevřený bloky domů, a na něm několik zrezivělých plechových garáží a zaparkovaná vojenská auta a nad tím vším se tyčící holé koruny kaštanů.

Plukovník nahmatá vypínač a rozsvítí zářivku. Z temných obrysů se vyloupne docela malá místnůstka zaplněná regály a policemi prohýbajícími se pod tíhou až ke stropu navršených archivních složek i spoustou volných lejster. Z druhé strany na dveřích je připevněný vybledlý plakát s obrázkem človíčka v žlutorůžovém károvaném oblečku zvoucího s otevřenou náručí na IV.ples armády a pracujících, konaný 22.února 1958 ve Sjezdovém paláci PKOJF. Plukovník se prohrabuje v papírech. … tak to díkybohu sedí: sklad 551/II do roku 1976 užívaný jako archív tiskárny Ústředního domu armády; já vím, že otevírat zapečetěný sklad, to je někdy jako sázka do loterie — Nebylo by to poprvé co — Sklapne desky a otře si čelo kapesníkem. Že je tu ale horko — Dívá se na tu hromadu materiálu, namátkou vybírá jednu ze složek a prolistovává její obsah. Pak vytahuje ještě jednu z vedlejší police. Chvíli se prohrabuje papíry, no jistě, tisky, propagace, krámy, a pak se konečně otáčí k nám: „Tohle všechno je potřeba kompletně vyklidit, hoši — Víte co a jak, hm? Tak se do toho pusťte a ať to frčí, nemám moc času!“ Mrkne ven z okna a záhy spěšně odchází.

Sundali jsme si blůzu a pustili se do práce. Tahali jsme na chodbu a pak k nákladnímu výtahu na opačném konci chodby hromady složek, archivních šanonů a spousty volných potištěných papírů, rozebírali regály a police, vzduch poletoval zvířený prach a místnost se pomalu vyprazdňovala. Pak jsme sjeli s naloženým výtahem dolů, do přizemí a všechny věci naházeli do kontejneru stojícím na dvoře. Celý ten pečlivě vedený archív, každý ten očíslovaný a registrovaný papír nacházel uplatnění na jeho dně. Bylo až neuvěřitelné, kolik tu bylo pozvánek, plakátů, odborných publikací, knih, tiskopisů a starých programů.

Vyzáblý mužík zval na přednášku „Atomová zbraň a ochrana proti ní“, jiný leták upozorňoval na seminář o „Hutnickém průmyslu SSSR“, další zobrazoval vojáka v zamaštěných montérkách se širokým úsměvem na tváři a titulkem: „U jednoho útvaru ušetřili 122.000 Kčs správným ošetřováním tanků a samohybných děl“, červený plakátek zval do Sálu Sovětské armády na pásmo moderní poezie a muž stojící u tabule s ukazovátkem v ruce povolával zájemce o studium na Vojenské univerzitě Ústředního domu armády k zápisu pro školní rok 1965/66.

Bylo toho tady spousta, ale ani nám nepřišlo si to všechno nějak zvlášť prohlížet; chtěli jsme to mít hotové, dostat případně pochvalu a vypadnout odsud. A vůbec to všechno byly jen bezcenné krámy.

Měli jsme už téměř hotovo, zbývalo vynosit jen pár drobností a zrovna jsme se lopotili s jedním registrem, byl těžký, protože nešel odemknout a vykrámovat; plukovník říkal, že od něj není klíč, ať ho bez milosti vyhodíme, tak jak je a jak jsme ho šoupali po zemi k výtahu najednou koukám, že ze spodu čouhá ohnutý roh nějakých desek. Houknul jsem na parťáka, ať zastaví, že z toho něco leze len. On na to mrknul a povídá, ať tu bednu trochu nakloním, že to vytáhne, protože by nám to mohlo překážet. Udělal jsem, co mi řekl a on poklekl na zem a skutečně z asi centimetrové mezery mezi dnem a zadní stěnou registru vytáhl nažloutlé desky jejichž cíp se dral ven. Trochu se tou procedurou potrhaly, ale když je otřel od prachu a narovnal, zarazil se nad velkým předtištěným nápisem OSOBNÍ SPIS na čelní straně a červeným razítkem Přízně tajné! v pravém horním rohu.

„Koukni, chlape, vždyž to je nějakej tajnej dokument!“ zašeptal vzrušeně a zamrkal na mě překvapenýma očima. Přiskočil jsem k němu a zadíval se užasle na tu snůšku papírů, kterou začal parťák překotně prolistovávat. „No mrkni na to, ty vole, to je nějakej kádrovej spis nebo co! Vidíš to!? Vídíš to!? No řekni —“

kopie vysvědčení o maturitní zkoušce — žádost o přijetí do pracovního poměru — stoh platových výměrů — vysvědčení Večerního ústavu marxismu—leninismu —

„Počkej — Tady! Sem se podívej!“ skoro jsem vykřikl a zabodl prst do jedné z kolonek tiskopisu. „Hradecký! Vladimír Hra-de-cký — Tehdy teprve kapitán…“

„To je přeci — to je — —“ zašeptal zmateně.

„To si piš, že je to on! Tady! Koukni — datum a místo narození: 28.dubna 1953 v Táboře, ten rok přeci sedí —“

dva dopisy oznamující příjem korespondence ze zahraničí — prohlášení o důsledném dodržování ustanovení o styku s cizinou — nebudu navazovat ani udržovat žádné soukromé styky se státy mimo Varšavskou smlouvu —

„No to je senzace, jestli je to opravdu vono — Víš co jsme to vůbec našli za věc? Víš co jakou to v sobě může skrývat sílu?“

KOMPLEXNÍ HODNOCENÍ — soudruh Hradecký pracuje jako odborný politicko-výchovný referent zájmové činnosti ČSLA — třídně a politicky spolehlivý — plně oddaný ve smyslu politiky KSČ — členem strany od roku 1974 —

„A v tom registru musí být přeci i další, třeba je plnej těhlech spisů, třeba je tam celá kartotéka — Musíme ho stůj co stůj otevřít a prozkoumat —“

— své závazky plní a překračuje — svým jednáním prosazuje politiku strany — využívá svých politických postojů při plnění úkolů — zastává funkci výběrčího členských příspěvků — loni vedl knihu stranických účtů —

„S tímhle máš v rukou moc, moc nad svým nadřízeným!“ šeptal jsem jako omámený.

soustavně zvyšuje svůj morální, pracovní i politický profil — projevuje internacionální cítění — oddanost socialistickému zřízení, dělnické třídě, KSČ — rozšiřuje si svůj politický rozhled dalším studiem — kontakt se zahraničím s. Hradecký neudržuje —

Zkoušel jsem rozbít zámek na stahovací roletě registru. Moc to nešlo, byl to dobře stavený kus nábytku, skoro jako lehký trezor. „A co spodem? Tou škvírou? Nešlo by se tam dostat?“ A kouknul jsem s nadějí na parťáka. Ten ale stál, ruce zabořené do kapes a nadšení z jeho obličeje vyprchalo.

„Vykašli se na to.“

Nevěřil jsem vlastním uším. „Cože? Co? Proč?“

Ušklíbl se, poškrábal se bezděky na předloktí a pak řekl: „Nemá to cenu. Byly by z toho jen nepříjemnosti. Koukej to zabalit a pomoz mi s tím křápem k výtahu. Nečum a dělej!“

„Zbláznil ses?!“ křikl jsem na něj. „Přeskočilo ti snad?! Chceš tu nechat věci, který nám můžou bejt v ledasčem prospěšný? Copak nechápeš, co pro toho člověka tenhle spis znamená? Co by byl za něj ochotný dát?“

„Právě že chápu, ty troubo! Zlikviduje tě, když se dozví, že se ti tohle dostalo do rukou! Půjde potom, bude to chtít dostat, ale tady jsi v armádě a tady si tě vyhmátne jako nic, takže na všechno zapomeň, zabal to a pojď!“

Na konci chodby se ozvalo bouchnutí dveří, blížící se kročeje a za chvíli se z šera vynořil plukovník.

„Co jste se tu zasekli uprostřed chodby? Jedu, sakra, jedu! A tady — počkat — co je to tady za bordel!?“ zařval plukovník a rozmetal rukou spis rozložený na registru. Pak zpozorněl. „Co to je za papíry?“ No!?“ Podejte mi je!“

Sehnul jsem se, sesbíral papíry dohromady a podal je plukovníkovi do natažené ruky.

Přestal se kousat nervózně do rtu a zběžně ony dokumenty prohlédl.

„Kde jste to vzali? Kde jste to vzali, sakra!?“ zahromoval a jiskry rozčilení z něj jen sršely.

„Vypadlo to tady z toho registru,“ řekl pevně parťák. „Tam dole je díra a jak jsme to šoupali, tak…“

Plukovník zavrtěl hlavou, chvíli nerozhodně přešlapoval a pak vytáhl z kapsy svazek klíčů a jedním z nich registr odemkl. Roleta sjela s rachotem dolů. Byla tam spousta nevyplněných tiskopisů a několik silných popsaných knih se záznamy příchodů a odchodů zaměstnanců. Jinak nic.

„To nechápu —“ ozval jsem se.

„Papíry, jsou tu jen samý papíry, že jo?“ řekl plukovník. „Pokračujte, měli jste bejt už dávno hotový!“ řekl, čapl spis a kvapně odcházel.

„A je to v pytli, ty debile, teď z toho budeme mít průser, tady drží všichni spolu, vybrali nás sem jako spolehlivý, nováčky, který nic moc netuší a bojí se a my do toho takhle spadnem, kdybych ti to neříkal!“

Naložili jsme registr do výtahu a už jsme chtěli jet dolů, když se na chodbě znovu ozvaly kroky, ale tentokrát spíš šmátravé, pomalé, těžké. Vykoukl jsem ještě z kabiny ven a spatřil dědu v pleteném svetru a rádiovce, neoholeného a šourajícího se k nám.

„Nazdar, hoši,“ volal na nás přes celou chodbu, „tak jak jsem si všimnul, ordnunk je už hotovej, co? Ale mákli jste si, no, dyť jste mladý, ne? A co, nějakej poklad jste nenašli?“

„Ne, tady žádný nejsou, dědo,“ řekl jsem a chtěl zavřít šachtové dveře.

Ten je ale zachytil. „Počkej, co jste provedli plukovníku Aktemannovi, že je tak naštvanej?“

„Do toho vám nic neni, pane, my máme práci, jestli nevidíte,“ houkl na něj parťák.

„Jo jo, vidim, vidim,“ pokýval děda hlavou. „nerad bych vás zdržoval, chlapci, ale jen jsem vám chtěl říct — — nehrabejte se moc v těch materiálech, von nikdy člověk neví, co se z toho může vyklubat a bejvalý komunisti jsou psi mstiví — Jak kdo taky, že jo, ale ono když se někdo uměl dobře zašít za Rusáků, chodil na schůze, občas provolal nějaký to heslo a nosil rudý trenyrky, tak byl zajištěnej a když ještě uměl v listopadu praštit průkazkou vo závodní stůl, aby to bylo hodně slyšet, tak to byl teprv machr a při demonstracích si nechal nastříkat slzák do vobličeje a jednou mu zatančil vobušek na zádech, zařval si proti vládě jedný strany a bylo, počkal až se to uklidní a pak začal dělat kariéru — Když měl na dobrejch místech kamarády tak to měl vůbec dobrý a šel jen nahoru —

„O čem to mluvíte, dědo?“ zastavil jsem ho. Nechápal jsem o co mu jde.

„Vo ničem, vy cucáci, vy — vy víte hovno vo životě, ale tady vám může ještě někdo váš pobyt zmalovat tak, že na vojnu do smrti nezapomenete —“ dědek se zašklebil, „jo, dneska udělaj lidi pro prachy cokoliv —“

„Nemáme na vaše plky čas, pane,“ zakročil rázně parťák a přibouchl dědkovi dveře před nosem. Ještě když kabina byla v pohybu, bylo slyšet jeho hulákání.

Hodili jsme registr k ostatním krámům na kontajner a vyjeli zpět nahoru. Plukovník už čekal před skladem.

„No vidíte, že to jde, když chcete, chlapi —“ Rozhlížel se po vyklizené místnůstce. „No a — ehm,“ otočil se k nám, „o čem jste se to bavili s vrátným? Viděl jsem vás u výtahu —“

Krev mi ztuhla v žilách. „Ale jen tak…, vlastně o ničem,“ řekl parťák, ale neznělo to dost přesvědčivě.

Plukovník se zahryzl do rtu. „Hele, von je to starej senila a taky chlastá, kecá bludy kudy chodí, jestli něco žvanil, tak nevěděl co, von je to vlastně chudák, ale svojí práci už nezastane, nechápu proč ho tu pořád trpí, kdyby bylo po mým, tak by dávno letěl, víte? — — No, ale půjdeme.“

Plukovník zhasl zářivku, zkontroloval okno, zavřel dveře a zamkl je. Šli jsme dlouhou chodbou k výtahu.

Místnost se opět ponořila do šera. A jen málokdo by si v tom světle povšimnul, že se Harlekýn na plakátě, který tu jako jediný zůstal nalepený zezadu na dveřích, usmál.

© Václav Šmidrkal; 2001

od 19. 9. 2002