 |
ZDENĚK MITÁČEK
Na okraj Balady o Ludimíru
(Jan Beneš: Balada o Ludimíru, Primus, Praha 1996,
55 stran)
Balada o Ludimíru, kterou vydalo jako svou 68. publikaci
nakladatelství Primus, je příběhem, na jehož začátku je furiantský sedlák
z jihočeské vesnice Líbeznice, odmítající vstup do místního JZD, na konci
zatrpklý emigrant z amerického baru s nadávkami na jazyku. Odpor vůči
kolektivisaci, útěk přes hranice, střelba při několika ilegálních návratech.
Vypsání Ludimírova příběhu je střídmé, bez zbytečných odboček. Tato kniha
u nás nemá mnoho obdob. 50. léta se nenosí, je s nimi spojeno příliš mnoho
zbabělosti a špíny. O té době píše Jan Křesadlo, je známa řada významných
autobiografických knih (jmenujme Studené slunce Jiřího Muchy nebo knihu
Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí), zmínky o tom období
se objevují v mnoha dalších denících a biografických knihách, ale dosud
neznám prosaický příběh podobný Baladě o Ludimíru.
Benešův hlas se ozývá z emigrace. Tady panují jiné nálady. Naši přední
spisovatelé, lépe ti, co se nejvíc derou dopředu, si převážně hojí rány
utržené koncem šedesátých let. Zabývají se "mýtem intelektuála", který
je v jejich podání mýtem sebe-sama. Namísto rozhledu po plynutí času se
uzavřeli do sebe a zkoumali, jak je možné, že vůbec píší, jak jejich psaní
vzniká... Odtrhli se od reflektování historické reality, které je podstatou
každé prosaické tvorby. Zejména kvůli tomu se změnou společenských podmínek
ztratili jaksi půdu pod nohama. Ukázalo se, že z jejich svobodomyslnosti
zůstal jen narcismus. Málokdo z nich si dokázal uvědomit své omyly. Je
jasné, že kdyby to začátkem 90. let tito lidé dokázali, mohli jsme tady
mít trochu jiný systém, než máme dnes. Znovu se mně připomíná Krchovského
verš (všechno je jako dřív; jen trochu jiné...). Je zajímavé, že se do
popředí české společnosti v letech 90. dostali titíž lidé, kteří šli kupředu
už v letech 50. a od té doby pokaždé, když vycítili příležitost. Zvláštní
sorta lidí, tito čeští intrikáni, přesvědčení o své výjimečnosti a vyvolenosti.
Balada o Ludimíru je vítanou korekcí současné prosaické produkce uhranuté
make-upem naší současnosti. Encyklopedická hesla o životě vojevůdců, doprovázející
děj, jsou možná patetická. Možná se k publikaci nehodí ilustrace Oldřicha
Jelínka (emigroval v roce 1981), které jsou výrazně městské, vůbec ne
"líbeznické", mám také přece jenom Jelínka příliš spojeného s ilustracemi
příběhů z okolí Národního technického muzea ze Čtyřlístku konce sedmdesátých
let (kde ovšem patřily k těm lepším, to uznávám). Je zvláštním zvykem
nakladatelství Primus doprovázet své knihy dodatkem stránek věnovaných
reklamám na svoji firmu, v úpravě spíše časopisecké než knižní. Přesto
za vydání této knihy děkuji. Jan Beneš v Baladě o Ludimíru napsal příběh
důležitý pro nás všechny.
(z Jihovýchodní pošty 1/98)
© Zdeněk Mitáček;
2000
|
