Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

ZDENĚK MITÁČEK

Příběhy o svobodě

Mraky odtáhly (Kauas pilvet karkaavat, Finsko 1996): snímek Aki Kaurismäkiho z roku 1996, věnovaný památce herce Mattiho Pellonpää. Oč je příběh tohoto filmu jednodušší, o to větší prostor dostali herci. Vynikající je zejména Kati Outinenová v roli číšnice Ilony. Kaurismäki ještě více prodlužuje jednotlivé scény, rytmus příběhu uplývá ve vlnách připomínajících dunění oceánu. Důležitá část děje se odehrává v prostorách restaurace Dubrovník v Helsinkách. Výzdoba této restaurace odkazuje na modrou nebe, moře a jistého druhu smutku. Zvolené odstíny barev, stylová výbava interierů, řada rekvisit odkazujících na různé události v posledních 50 letech, to vše nese významovou rovinu zdůrazňující plynutí času. Nehrají zde Beatles ani nemluví Chruščov, Američané neposkakují po Měsíci. Ale staré rádio, koberce, druh malby na stěnách snadno vyvolávají vzpomínky na náš vlastní osud v minulých letech. Film díky nenápadnosti "osobních předmětů" není nijak roztříštěn, netrhá se na odkazy k jednotlivým událostem a výplně mezi nimi.
Děj se odvíjí okolo příběhu manželů středního věku, řidiče tramvaje Lauriho (Kari Väänänen) a jeho ženy, číšnice Ilony, kteří přibližně ve stejné chvíli ztrácí zaměstnání a musí se vyrovnat s nejistou situací, v níž se náhle ocitli. Pomalu a po řadě peripetií sbírají odvahu prát se s nepříznivým osudem. Ústřední dvojici ve filmu doplňuje několik dalších postav, mezi nimi zvláště vyniká osazenstvo zaniklé restaurace Dubrovník. Divák se dočká řady výroků typu: "Hosté stárnou, nevypijí už tolik co dřív", neokázalých pohledů na život ve Finsku, záplavy zcela nesrozumitelné finštiny (film je uváděn v původním znění, s titulky, což je jeho další plus). Divák záhy cítí, že je pro vyprávěný příběh zcela získán.

Jerry Maquire (USA 1996): K filmům, které mě z hollywoodské produkce v posledních letech zaujaly, počítám mj. snímek Singles (1992), předchozí projekt scenáristy a režiséra Camerona Crowa, který loni natočil příběh sportovního agenta Jerry Maquire.
Jerry Maquire je na první pohled pojat komerčněji než Singles, uplatňuje se tam řada přímočarých pravidel komerčních "trháků". Ale někde pod haldou směnek, šeků a faktur, které celá ta podívaná stála, je znát práce někoho, kdo rozumí příběhům a umí je vyprávět. V Jerry Maquirovi přes veškerou kalkulaci vítězí umění nad počtářstvím. Všechno by se zdálo hrát proti. Úspěšný mladý podnikatel sepíše upřímnou zprávu o stavu podniku, kde pracuje, je propuštěn, spolu s ním odchází jedna ze sekretářek... Ale film paradoxně zachraňuje několik okamžiků, které nabourávají dojem technicky dokonalé podívané, jak ji v amerických filmech obvykle pozorujeme. Jedním z nich je například poměrně slabý výkon Toma Cruise, který v řadě scén vůbec neví, co se okolo něj děje, a dost připomíná např. herectví Lukáše Vaculíka z Války barev. Je to také několik maskérských pochybení, např. když Maquire odchází od SPI, tak ve scéně ve výtahu vypadá, jako by se právě vracel z natáčení Terminátora II. Dalším z těchto momentů je obsazení padoušského majitele firmy SPI Bobyho Sugara až comicsově jednoznačným Jay Mohrem. Na rozdíl od Cruise se Cuba Gooding jun. v roli začínajícího hráče NFL Roda Tidvella zhostil své úlohy velmi dobře. Skutečným objevem je Renee Zellweger jako sekretářka Dorothy. Je zcela jistá a nadprůměrně dobrá, navíc vyhlíží mimořádně sympaticky.
Podobně jako Mraky odtáhly je Jerry Maquire také příběhem o hledání cesty k samostatné existenci. Dialogy jsou poměrně věrohodné a "o něčem", věrohodný je i problém, který se ve filmu řeší. Crowův Jerry Maquirre mně připadá opravdovější než kdysi vychvalovaný Altmannův Hráč.
Nakolik je film kritický k zákulisí profesionálního sportu, natolik nechává ten sport na pokoji. Maquirův klient Tidwell dostává na hřišti zabrat, ale vše se odehrává sportovně. Film se nijak neveze s americkým fotbalem, naopak akčními scénami z tohoto prostředí maximálně šetří. Americký fotbal je opravdu zvláštní sport, v jeho zákulisí je řada problémů a nejasností. Četl jsem třeba článek v Chicago Tribune o tom, že NFL (National Football League) ještě dnes odmítá kontroly na anabolika. Autoři Jerry Maquira nahlédli jen na jeden z aspektů zákulisí tohoto sportu, vybrali si možná jen jeden z problémů, natočili několikanásobně slzotvorný příběh... V USA jsem dost často sledoval přenosy Monday Night Football - někdy jsem u nich sice usínal, ale vcelku jsem si ten sport oblíbil. Film Jerry Maquire dobře evokuje atmosféru, jaká v Americe panuje, jak jsem ji loni poznal. Až bych řekl, že Hollywood zase jednou překonal sám sebe, jenom snad té dojemnosti v závěrečných minutách mohlo být o něco méně.

Drž si šátek, Tatjano (Pidä huivista kiini, Tatjana, Finsko 1994): Ve filmových klubech se nyní kromě filmu Mraky odtáhly promítá také tento starší Kaurismäkiho snímek. Jedná se o poslední film, ve kterém hraje Matti Pellonpää. Kaurismäkiho filmové postupy se v Drž si šátek, Taťáno pohybují na hranici svých možností. Jedná se o severskou road-movie. Krejčí (Mato Valtonen) a automechanik (Matti Pellonpää) se vydávají na výlet v právě opravené Volze. Kdesi v bistru se s nimi seznámí dvě ženy, Estonka z Tallinu (Kati Outinen) a Ruska z Alma-Aty (Kirsi Tykkyläinen). Požádají je o svezení k přístavu. Ženy si možná od toho svezení slibují nějaké dobrodružství, ale jejich průvodci jsou absolutně nemluvní. Jeden srká malou kávu, druhý neustále doplňuje svou zásobu vodky. Potom se automechanik přece jen s Estonkou seznámí a zůstane s ní v Tallinu. Krejčí se vrací domů, odemyká svou ženu, kterou před cestou zamkl do komory... Znova zasedá ke svému šicímu stroji... Děj filmu začíná velmi nenápadně, ale jeho vnitřní náboj narůstá každou minutou až k okamžikům, kdy divákům k výbuchům smíchu - nebo k lapání po dechu - stačí, když po plátně přejede podivný přístavní stroj. Film je nabitý Kaurismäkiho humorem, ale divák zároveň cítí pohnutí nad osudy jednotlivých postav. Příběh o cestě dvou přátel, jeden z nich zůstává v Tallinu a druhý se vrací domů. Jako by se již tímto příběhem Kaurismäki loučil se svým dlouholetým přítelem Mattim.
Kromě obvyklých statických pohledů kamery má ve filmu opět výraznou úlohu hudba. Divák vyslechne exklusivní kolekci dávných rock`n`rollových hitů skupiny The Renegates, ruskou taneční skladbu Aňuška, kterou v restauraci opuštěného hotelu produkuje dvoučlenný band akordeonisty a zpěváka, a řadu dalších hudebních čísel.
Černobílá komedie Drž si šátek, Tatjano je opět o něčem jiném než předchozí Kaurismäkiho filmy. Neobjevují se v ní sondy do života jednotlivých postav známé z filmů Hamlet podniká, Ariel či Bohémský život. Děj je minimalisován na samu hranici. O to více je jeho vypravěč soustředěn na vnitřní téma svého vyprávění. Na téma osamělosti, uzavřenosti, zkoumání možností, jak vykročit ze všedních kolejí, téma vzájemného poznávání se a seznamování uzavřených lidí - představitelé tohoto příběhu jsou si vlastně cizinci...

Zimnice (A köldum klaka/Cold Fever, Island/USA, 1995): Road-movie islandského režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona přibližuje atmosféru setkání dvou zdánlivě nespojitelných světů. Mladý japonský obchodník Hirata (Masatoši Nagase) uposlechne přání svého děda a odjíždí na Island vykonat tradiční pohřební obřady za své rodiče, kteří tam zahynuli při nehodě. Na Islandu se setkává s prostředím, ke kterému nejprve nemůže najít žádný klíč, a které se mu jeví jako značně nepřátelské. Fridriksson se dovede podívat na svůj domov očima cizince. Hirata nejprve bloudí bez pomoci na cestě z letiště k Rekjavíku, koupí starý předražený automobil. Po řadě komplikací, z nichž zaujme např. setkání s proradnými americkými turisty nebo magická scéna záchrany, zpodobněná v pomocném gestu ducha mladé dívky, se dostane takřka na dosah svého cíle. A tam, v jakési zakouřené hospodě, přece jen nalezne průvodce na závěrečnou etapu své cesty.
Fridrikssonův film připomíná Kieślowského, Kaurismäkiho či Jarmushovy filmy. Fridriksson vypráví osobní příběh civilních hrdinů, jeho prostředí je v jistém smyslu naprosto obyčejné: staré hospody, ojetý automobil a všední zimní Island. Je to výrazně filmové prostředí, ale bez obvyklého filmového pozlátka. Na Islandu v zimě není vidět nic než sníh a občas kusy kamenitých plání. A přece se v tomto filmu Island stává mnohem větším hrdinou příběhu než například nedávno Wendersův sváteční a letní Lisabon.
Fridrikssonova kamera není tak trpělivá jako Kaurismäkiho, ale jinak bychom mohli najít řadu paralel právě s jeho filmy. Nejvýraznější z nich je v použití hudby, v Zimnici podobně jako v Kaurismäkiho filmech často hraje rock`n`roll - a to zásadně japonský nebo pak islandský, protože rádio v autě je rozbité a je možné zachytit vysílání jenom jedné místní stanice. Původní hudbu k filmu složil Hilmar Örn Hilmarsson.
Zimnice je cestopis Islandu jako krajiny duše, barvitý, přes černou a bílou zimní krajiny. Jako by právě v nejnehostinnějším ročním období na tomto ostrově procitaly nejhlubší kulturotvorné a skladebné síly v člověku. Film je zároveň prostý jakékoli reklamnosti a turističnosti, jejichž nebezpečí hrozí vždy, pokud se někdo pokusí dát ve svém vyprávění takový prostor některé evropské krajině.
Japonský herec a rockový hudebník Nagase v roli Japonce Hiraty je Islandu zdařilým spoluhráčem. Není náhodné, že se jedná právě o japonského cestujícího, putujícího za vykonáním tradičních obřadů. Island se totiž v Cold Fever jeví jako země zachovávající řadu životodárných tradic. A nakonec tedy může průvodce Siggi (Gísli Halldórsson) říci, že má Japonsko s Islandem cosi podobného, že jsou to místa na této planetě, kde je země tenká, a že dle jeho názoru se na taková místa chodí duchové mrtvých po smrti ohřívat... A Hirata mu jenom pro tu spojitost v porozumění tradici může porozumět.
Zvláštními cestami se k nám dostávají snímky z evropské kinematografie. Současná Evropa mi připomíná RVHP, to bylo také společenství, kde nikdo nevěděl, co se vlastně děje u sousedů. Ale přece aspoň někdy, šťastnou náhodou, ve šťastných chvilkách našich filmových distributorů se k nám nějaký zajímavý film o životě v Evropě přece jen dostane. Bylo by chybou podobné příležitosti promeškat.

(z Jihovýchodní pošty 3/97)

© Zdeněk Mitáček; 2000




[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist